826/2006
Správní řízení a dvojí projednání téže věci
Ej 8/2006
Správní řízení: dvojí projednání téže věci
k § 71 odst. 3 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)
k § 70 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád")
Samotná skutečnost, že bylo promlčeno právo vymáhat daňový nedoplatek (§ 70 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) či uplynula lhůta k výkonu rozhodnutí dle § 71 odst. 3 správního řádu, neumožňuje vydat nové rozhodnutí ve věci samé (byť stanovící jen novou lhůtu pro splnění uložené povinnosti), neboť i v řízení před správními orgány platí obecná zásada , kterou lze dovodit z principu materiální právní moci.
non bis in idem
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2005, čj. 2 Afs 206/2004-65)
Prejudikatura:
srov. Výběr soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 44/1994.Věc:
Ing. Jiří J. proti Ministerstvu financí o povinnost zaplatit zvláštní poplatek za nezaplacení ceny za vydraženou věc, o kasační stížnosti žalovaného.Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 6. 2003 zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 8. 2001, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit zvláštní poplatek ve výši 353 400 Kč podle § 11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále jen "427/1990 Sb.").
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 23. 4. 2004 napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, městský soud vycházel především ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 14. 1. 1994 ve spojení s rozhodnutím ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 5. 4. 1994 byla pravomocně (dnem 8. 4. 1994) uložena stěžovateli rovněž podle § 11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb. povinnost zaplatit zvláštní poplatek 353 400 Kč. V obou případech (v rozhodnutích z roku 1994 a 2001, resp. 2003) správní orgány opíraly tuto povinnost o zjištění, že stěžovatel dne 23. 5. 1992 ve veřejné dražbě v Ostravě vydražil širokosortimentní samoobsluhu potravin za vyvolávací cenu 1 767 000 Kč a ve stanovené lhůtě 30 dnů tuto částku za vydraženou nemovitost nezaplatil. Pravomocné rozhodnutí ze dne 14. 1. 1994 ve spojení s rozhodnutím ze dne 5. 4. 1994 bránilo vydání rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 8. 2001 a ministra financí ze dne 25. 6. 2003, neboť i v řízení před správními orgány platí obecná zásada , kterou lze dovodit z principu materiální právní moci.
non bis in idem
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost. Tvrdil, že soudy zastávají stanovisko, že je-li soudem nařízen výkon správního rozhodnutí, nelze ve výkonu pokračovat, případně ho nařídit, pokud uplynula lhůta stanovená v § 71 odst. 3 správního řádu. V posuzovaném případě u rozhodnutí bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci lhůta uplynula, rozhodnutí se stalo nevymahatelným, a proto byla novým rozhodnutím Ministerstva financí určena nová lhůta k plnění. Je přitom běžné, že pokud povinnost trvá, stanoví se nová lhůta splatnosti (vykonatelnosti) a na základě nového rozhodnutí se ve výkonu pokračuje. O tom, že v daném případě uložená povinnost nezanikla, městský soud nepochyboval. Tento soud však opomíjí okolnost, že zanikla vykonatelnost rozhodnutí, jímž byla povinnost stanovena, čili že splnění uložené povinnosti nelze podle tohoto rozhodnutí vymáhat. Proto bylo třeba rozhodnutí orgánů Ministerstva financí, aby se obnovila vymahatelnost uložené povinnosti. Nešlo tu tedy o případ, kde o jedné povinnosti rozhodovaly dva orgány s hmotněprávními účinky, ale o případ, kdy se jedná o téže povinnosti.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Jak již bylo vysloveno v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, čj. 6 A 146/92 - 24 (SP č. 44), v řízení před správními orgány platí obecná zásada ; lze ji dovodit z principu materiální právní moci. Ten v sobě zahrnuje i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých, změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví (např. § 159 odst. 3 o. s. ř.), nebo nikoli.
non bis in idem
Otázkou materiální právní moci a z toho vyplývajících důsledků se zabývá především právní teorie. Tak např. v publikaci Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, C. H. Beck, Praha 2003, na str. 343 (marg. č. 568), kde je i odkaz na zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze, je uvedeno:
"Správní řád a některé další zákony upravující vydávání správních rozhodnutí upravují formální stránku právní moci rozhodnutí chápanou jako jeho nenapadnutelnost řádným opravným prostředkem. Složitější je otázka hmotněprávních aspektů právní moci, které v pozitivní úpravě výslovně (a v obecné rovině vůbec) upraveny nejsou. Chápání právní moci v materiálním smyslu slova lze chápat jako produkt doktrinálního zkoumání správních aktů, které našlo svůj odraz i v rozhodovací praxi a judikatuře. Existuje značné množství literárních pramenů, které se problémem materiální právní moci správních rozhodnutí z různých pohledů zabývají. (...) Pod tzv. materiální právní mocí lze rozumět zejména vlastnost rozhodnutí znamenající nezměnitelnost a nezrušitelnost právní situace určené tímto rozhodnutím. Materiální právní moc vytváří překážku nového rozhodování za podmínky, že jde o tutéž věc a téhož účastníka. Tuto vlastnost mohou pojmově nabýt jen rozhodnutí pozitivní, a nikoliv rozhodnutí negativní (např. pravomocné rozhodnutí zamítající žádost občana o zbrojní průkaz nevylučuje, aby týž občan podal novou žádost a zahájil nové správní řízení ve věci)."
Z citovaného judikátu Vrchního soudu v Praze vycházel i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003, čj. 5 A 47/2001-36, kterým byla zrušena rozhodnutí ministra financí ze dne 29. 1. 2001 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 20. 10. 2000, vydaná právě podle § 11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb.
Soud ani v této věci neshledal důvod se od tohoto stanoviska odchýlit. Samotná skutečnost, že došlo k promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek (§ 70 daňového řádu) či uplynutí lhůty dle § 71 odst. 3 správního řádu (lhůty pro tzv. exekuční vykonatelnost), neumožňuje vydat nové rozhodnutí ve věci samé, tedy především totožné rozhodnutí - jak tomu bylo i v daném případě, ale i stanovit jen novou lhůtu ke splnění povinnosti. Takový postup by byl v rozporu nejen se zásadou , ale odporovalo by to i smyslu uvedených ustanovení (znamenalo by to ve svém důsledku jejich nepřípustné obcházení).
non bis in idem
Tato zásada je jedním ze základních principů rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob jak soudy, tak i správními orgány, a bylo by možné se od ní odchýlit jen v případě, že by to stanovil výslovně zákon (pokud by taková právní úprava byla ústavně konformní). Tak tomu však v tomto případě není. Pro úplnost je nutno uvést, že pokud nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) v § 48 odst. 2 stanoví, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, jde jen o výslovnou úpravu odpovídající v teorii i soudní praxi zejména v posledních letech nezpochybňovanému principu. Teprve § 101 písm. c) nového správního řádu upravuje případy, které má zřejmě na mysli stěžovatel. Bude však třeba pečlivého výkladu (včetně judikatury ve správním soudnictví) tohoto ustanovení, především značně neurčitého pojmu "
z vážných důvodů
".Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že tehdejší Generální prokuratura ČSR vydala dne 7. 1. 1983 pod sp. zn. III/2 Gd 1113/82 stanovisko, že po uplynutí lhůty stanovené v § 71 odst. 3 správního řádu je možno vydat nové rozhodnutí, kterým by byla platební povinnost znovu stanovena, když vlastní předpisy nemají žádné ustanovení o promlčení. Toto stanovisko bylo zaujato k otázce nedoplatků administrativních pohledávek založených správním rozhodnutím o přídělu (vydávaným převážně v padesátých letech). Dále je zde konstatováno, že je to možné tam, kde to vyžaduje společenský zájem (zásada zákonnosti podle § 3 odst. 1 správního řádu ve vztahu k zásadě úměrnosti podle odstavce 3 téhož ustanovení), s tím, že vedle zásady přiměřenosti musí rozhodující orgán přihlédnout také k tomu, zda nejsou důvody pro upuštění od vymáhání podle § 20 vyhlášky č. 156/1975 Sb., popřípadě důvody k prominutí podle § 19 cit. vyhl. u zemědělského majetku i ve vztahu k § 11 odst. 2 dekr. č. 12/1945 Sb. a § 8 dekr. č. 28/1945 Sb.
Tehdejší generální prokuratura se však - na rozdíl od citovaných judikátů - v tomto stanovisku (tak, jak bylo vydáno) nevypořádala s otázkou důsledků materiální právní moci, především se základním principem . To, že dochází k promlčení práva přiznaného rozhodnutím či k zániku exekuční vykonatelnosti, je pro veřejné i soukromé právo zcela běžným principem. Na tom nic nemůže změnit samotná skutečnost, že stanovené lhůty jsou pro některé případy pro potřeby praxe příliš krátké.
non bis in idem
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.