Vydání 6/2010

(...) Žalobce v kasační stížnosti dále namítal, že žalovaný rozhodl o propadnutí zboží, a proto následné vyměření spotřební daně z tohoto zboží není možné. Tuto část kasační stížnosti nelze podrobit testu přípustnosti předpokládaném v § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se totiž touto problematikou ve svém předcházejícím rozsudku nezabýval a ani zabývat nemohl, neboť první kasační stížnost byla podána žalovaným, který tuto otázku nevznesl: závazný právní názor Nejvyššího správního soudu tedy v této souvislosti nebyl vysloven. Podal-li nyní kasační stížnost žalobce, není možné mu upřít právo žádat zdejší soud o výklad otázky, jež byla na základě žalobního bodu řešena před krajským soudem, ale zdejší soud se k ní v předcházejícím kasačním řízení vyjádřit nemohl. Tuto námitku proto Nejvyšší správní soud posoudil jako přípustnou, nikoliv však jako důvodnou.

Ustanovení § 42 zákona o spotřebních daních upravuje oprávnění celních orgánů zajistit vybrané výrobky podléhající spotřební dani a případně následně rozhodnout o jejich propadnutí či zabrání. V době rozhodné pro projednávaný případ bylo možné takové výrobky zajistit i tehdy, když celní orgán zjistil, že příslušné výrobky jsou dopravovány bez dokladu prokazujícího osvobození výrobku od spotřební daně nebo že výrobky jsou dopravovány ve větším množství bez dokladu prokazujícího jejich zdanění spotřební daní [§ 42 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o spotřebních daních]. Podle odstavce 11 citovaného ustanovení byly celní orgány oprávněny uložit propadnutí vybraných výrobků, u kterých se prokáže, že s nimi bylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích 1 a 2, nebo dopravního prostředku, který takové výrobky dopravoval, jestliže a) tyto vybrané výrobky nebo dopravní prostředek vlastní kontrolovaná osoba, nebo b) osoba, která tyto vybrané výrobky nebo dopravní prostředek vlastní, je celnímu ředitelství známa.

Účelem zajištění výrobků je omezení dispozice s nimi ze strany kontrolované osoby či jejich vlastníka do té doby, než bude vyjasněno, zda s nimi bylo nakládáno v rozporu se zákonem (tj. že výrobky nebyly zdaněny či osvobozeny od spotřební daně). Propadnutí výrobků je pak sankcí za porušení zákona o spotřebních daních: stát zde trestá vlastníka předmětných výrobků podléhajících spotřební dani především za nedodržení evidenčních povinností specifikovaných v § 5, § 6 a dalších zákona o spotřebních daních. Od této sankce je však třeba odlišovat samotný vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit: ten je totiž na případné sankci za porušení evidenčních povinností zcela nezávislý. Povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká přímo ze zákona při splnění podmínek vymezených v § 9 zákona o spotřebních daních. Konkrétně v případě žalobce se jednalo o případ specifikovaný v odst. 3 písm. e), podle nějž mu tato povinnost vznikla dne 4. 3. 2005, kdy u něj byly jako u plátce spotřební daně podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních zjištěny vybrané výrobky. Zákon o spotřebních daních neupravuje žádné výjimky týkající se vzniku povinnosti přiznat a zaplatit daň a současně ani skutečnost, že bylo rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků, nezakládá jejich osvobození od této daně (viz obecně § 11 a zvláště pro spotřební daň z lihu § 71 zákona o spotřebních daních).

Jestliže tedy bylo v projednávaném případě rozhodnuto o zajištění a následně propadnutí 7 000 litrů výrobků podléhajících spotřební dani z lihu (viz rozhodnutí Celního úřadu Karviná ze dne 4. 3. 2005, a rozhodnutí téhož úřadu ze dne 9. 12. 2005) není tato skutečnost na překážku následnému vyměření spotřební daně z lihu žalobci. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, na základě jakých ustanovení zákona o spotřebních daních dospívá žalobce k závěru, že zákon v případě propadnutí nebo zabrání zboží doměření spotřební daně vylučuje. Takový zákonný zákaz v citovaném zákoně obsažen není a nelze jej dovodit ani z účelu ustanovení o zajištění a propadnutí vybraných výrobků. Proto zdejší soud neshledává, že by vyměření spotřební daně v projednávaném případě - poté co bylo rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků podle § 42 odst. 11 zákona o spotřebních daních - bylo v rozporu s čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod upravujících podmínky ukládání povinností a omezení základních práv a svobod.