Vydání 3/2024

Číslo: 3/2024 · Ročník: XXII

4567/2024

Soudy a soudci: započtení doby výkonu funkce vyššího soudního úředníka před získáním vysokoškolského právnického vzdělání pro účely justiční zkoušky

Soudy a soudci: započtení doby výkonu funkce vyššího soudního úředníka před získáním vysokoškolského právnického vzdělání pro účely justiční zkoušky
k § 110 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích; v textu jen „ZSS“)
Pro účely odborné justiční zkoušky se doba výkonu funkce vyššího soudního úředníka, kterou vykonal předtím, než získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, započítává do právní praxe dle § 110 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, čj. 11 A 86/2023-34)1)
Prejudikatura:
č. 499/2005 Sb. NSS, č. 2317/2011 Sb. NSS a č. 3841/2019 Sb. NSS; stanovisko pléna Ústavního soudu č. 1/1996 Sb. ÚS (sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96); nálezy Ústavního soudu č. 30/1998 Sb. a č. 152/2006 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 138/06).
Věc:
L. K. proti Ministerstvu spravedlnosti o ochranu před nezákonným zásahem.
Žalobkyně – vyšší soudní úřednice – se obrátila na Městský soud v Praze, neboť ji žalovaný nepřipustil k odborné justiční zkoušce. K vykonání této zkoušky se přihlásila, žalovaný jí však sdělil, že nesplňuje podmínku tříleté právní praxe ve smyslu ZSS. Za právní praxi lze totiž podle žalovaného považovat jen výkon právnické činnosti po dokončení vysokoškolského právnického vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. Žalobkyně dokončila právnickou fakultu 23. 5. 2022, a proto dle žalovaného tuto podmínku nesplňovala.
Žalobkyně poukázala na to, že nepřipuštění k odborné justiční zkoušce může být dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 20. 12. 2018, čj. 6 As 102/2018-39, č. 3841/2019 Sb. NSS) nezákonným zásahem. Měla přitom za to, že tak tomu je i v jejím případě. Uvedla, že úspěšně ukončila studium vyšších soudních úředníků na Justiční akademii a od 1. 5. 2015 do 31. 12. 2018 pracovala na pozici vyšší soudní úřednice u Okresního soudu v Pardubicích. Následně od 1. 2. 2019 začala pracovat opět jako vyšší soudní úřednice u Okresního soudu Plzeň-jih, kde pracuje dodnes. Délka její praxe tudíž postačuje pro splnění podmínky tříleté právní praxe. V roce 2018 začala studovat plzeňskou právnickou fakultu, kterou dokončila 23. 5. 2022, čímž splnila též zákonnou podmínku spočívající v získání magisterského vysokoškolského vzdělání v oblasti práva.
Žalobkyně byla přesvědčena, že splnila všechny zákonné podmínky pro připuštění k odborné justiční zkoušce, a proto navrhla, aby soud vyslovil, že zásah žalovaného, který ji ke zkoušce nepřipustil z důvodu nesplnění tříleté právní praxe, byl nezákonný.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobkyně dostatečně netvrdila, že byla zkrácena na svých právech. Navrhl proto, aby městský soud žalobu odmítl. Pro případ, že by se žalobou zabýval věcně, žalovaný tvrdil, že zásah nebyl nezákonný. Poukázal na zákonnou úpravu s tím, že z ní plyne, že tříleté právní praxe lze dosáhnout výkonem činnosti výhradně po dokončení požadovaného vysokoškolského vzdělání. Žalobkyně tento požadavek nesplnila, a proto ji žalovaný nemohl ke zkoušce připustit.
Žalobkyně v replice setrvala na své argumentaci. Z žaloby podle ní jasně vyplývalo, že byla postupem žalovaného zasažena na svých právech. Žalovaný jí nepřipustil k justiční zkoušce, ač splnila všechny zákonné podmínky. Dále poukázala na to, že studium vyšších soudních úředníků lze nahradit ukončeným vysokoškolským vzděláním magisterského studijního programu v oblasti právo. Zákonodárce tudíž postavil na roveň vyššího soudního úředníka s ukončeným studiem vyšších soudních úředníků a vyššího soudního úředníka s ukončeným magisterským právnickým vzděláním na vysoké škole v České republice. Není žádný důvod, aby tato vzdělání byla v některých případech zastupitelná a v některých ne. Ze ZSS dle žalobkyně neplyne, že by se právní praxe pro účely justiční zkoušky měla počítat až po ukončení vysokoškolského studia. Žalobkyně má za sebou téměř sedmiletou praxi jako vyšší soudní úřednice, ukončení magisterského vzdělání na její pozici nic nezměnilo.
Městský soud v Praze určil, že zásah žalovaného spočívající v nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce z důvodu, že nesplňuje podmínku tříleté právní praxe, byl nezákonný.
Z odůvodnění:
(…) [25] Mezi účastníky je sporné, zda žalobkyně splnila podmínku tříleté právní praxe.
[26] Žalobkyně je vyšší soudní úřednicí. Pro přístup této profese k odborné justiční zkoušce obsahoval ZSS do 31. 12. 2021 zvláštní úpravu v § 117. V něm stanovil, že
požádá-li vyšší soudní úředník, který splňuje předpoklady pro výkon funkce soudce podle § 60 odst. 1 až 4 s výjimkou odborné justiční zkoušky, souhlasu s ustanovením za soudce a s přidělením k určitému soudu, a který vykonává funkci vyššího soudního úředníka po dobu nejméně 5 let, umožní mu ministerstvo vykonat odbornou justiční zkoušku nejpozději do 3 měsíců od doručení žádosti
.
[27] Tato úprava doznala změny od 1. 1. 2022, a to zákonem č. 218/2021 Sb. Nově upravuje ZSS přístup vyšších soudních úředníků k odborné justiční zkoušce v § 111 odst. 1 tak, že
ministerstvo umožní vykonat odbornou justiční zkoušku vyššímu soudnímu úředníkovi, který získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, a soudci Ústavního soudu; § 110 se použije obdobně
.
[28] Dle § 110 odst. 1 ZSS
ministerstvo umožní asistentovi soudce vykonat odbornou justiční zkoušku, a to nejpozději do 6 měsíců ode dne doručení žádosti
. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení je podmínkou pro podání žádosti
výkon právní praxe po dobu 3 let, z toho nejméně po dobu 1 roku výkon funkce asistenta soudce
.
[29] Co se započítává do tříleté právní praxe stanoví odstavec 3 věta první citovaného ustanovení tak, že
do doby právní praxe se započítává doba výkonu funkce asistenta soudce, asistenta státního zástupce, právního čekatele, soudce Ústavního soudu, praxe advokátního koncipienta, notářského kandidáta, notářského koncipienta, exekutorského kandidáta, exekutorského koncipienta, vyššího soudního úředníka, činnost zaměstnance ministerstva, který získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů, a asistenta Veřejného ochránce práv
.
[30] Z právě zrekapitulované právní úpravy plyne, že chce-li vyšší soudní úředník absolvovat odbornou justiční zkoušku, musí mít vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice (§ 111 odst. 1 ZSS). Na tom se žalobkyně i žalovaný shodnou stejně jako na tom, že žalobkyně tuto podmínku splňuje. Rozchází se v tom, zda se do právní praxe vyššího soudního úředníka započítává právní praxe až po absolvování vysokoškolského studia, nebo i praxe před tím.
[31] Z textu § 110 odst. 3 věta první ZSS dle soudu jasně plyne, že se do právní praxe započítává též činnost vyššího soudního úředníka před dokončením vysokoškolského magisterského vzdělání v oblasti práva. Citované ustanovení obsahuje výčet profesí, jejichž výkon se do právní praxe započítává, přičemž tyto profese jsou uvedeny bez jakýchkoliv dalších podmínek. Pouze u činnosti
zaměstnance ministerstva
je doplněno, že se do právní praxe započítává jen činnost zaměstnance,
který získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů
. Z uvedené formulace je zřejmé, že se obě vedlejší věty vztahují právě jen k zaměstnanci ministerstva. Druhá vedlejší věta totiž dává smysl pouze u této činnosti, neboť žádná jiná z uvedených profesí se nemůže samostatně podílet na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů. Tato druhá vedlejší věta je přitom spojena s první vedlejší větou spojkou
a
ve slučovacím poměru. Není tudíž možné, aby se první vedlejší věta (požadavek na vysokoškolské vzdělání) vztahovala ke všem předchozím profesím, zatímco druhá pouze k
zaměstnanci ministerstva
.
[32] Tato
interpretace
dává smysl i proto, že pokud by se vedlejší věta
který získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice
měla týkat též všech předchozích profesí, jednalo by se o podmínku duplicitní, neboť vyjma vyššího soudního úředníka nelze žádnou z uvedených profesí vykonávat bez uvedeného vzdělání [srov. např. § 36a odst. 3 ZSS, čl. 84 odst. 3 Ústavy, a § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii] a pro vyšší soudní úředníky je tento požadavek výslovně stanoven v § 111 odst. 1 ZSS, z něhož plyne, že musí mít vysokoškolské právnické vzdělání před vykonáním justiční zkoušky. Navíc pokud by se citovaná vedlejší věta obsahující požadavek na vysokoškolské vzdělání měla týkat všech předchozích profesí ve výčtu, nebylo by zřejmé, z jakého důvodu byl asistent Veřejného ochránce práv zařazen až za vedlejší větu, která by se ho tak zcela jistě netýkala.
[33] Z uvedeného dle soudu plyne, že § 110 odst. 3 ZSS je třeba číst tak, že do doby právní praxe se započítává doba výkonu činnosti:
a) asistenta soudce,
b) asistenta státního zástupce,
c) právního čekatele,
d) soudce Ústavního soudu,
e) advokátního koncipienta,
f) notářského kandidáta,
g) notářského koncipienta,
h) exekutorského kandidáta,
i) exekutorského koncipienta,
j) vyššího soudního úředníka,
k) zaměstnance ministerstva, který získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů, a
l) asistenta Veřejného ochránce práv.
[34] Z doslovného jazykového výkladu proto dle soudu jasně plyne, že žalobkyni měla být započítána do tříleté právní praxe též její činnost vyšší soudní úřednice před dokončením vysokoškolského vzdělání v oblasti práva.
[35] Jazykový výklad však není jedinou metodou
interpretace
.
Judikatura
i teorie práva opakovaně zdůrazňují, že nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která z něj plyne (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, č. 152/2006 Sb. ÚS). Podstatné je vždy především zjišťování smyslu a účelu aplikované právní normy. Ústavní soud tuto myšlenku vyjádřil již okřídlenou frází, že „
jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
“ (nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Obdobně i Nejvyšší správní soud od počátku zdůrazňuje, že „
jazykový výklad je sice výkladem prvotním, ale pouze a jedině v tom smyslu, že se jím interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, která je ukryta ve vykládaném právním předpisu. Zda extenze a intenze právní normy je skutečně taková, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní
interpretace
a aplikace
“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 6 A 97/2001-39, č. 499/2005 Sb. NSS).
[36] I přes paletu výkladových metod, jež má interpret k dispozici, je však nutné zdůraznit, že pro opuštění doslovného výkladu musí existovat silné důvody: „
V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
“ (stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, č. 1/1996 Sb. ÚS). Soud se proto dále zabýval tím, zda v posuzované věci takto silné důvody existují.
[37] Ze subjektivního historického výkladu plyne, že zákonodárce měl pravděpodobně v úmyslu zvolit variantu prosazovanou žalovaným. Tedy, aby se do právní praxe vyšších soudních úředníků započítávala pouze jejich praxe získaná po absolvování vysokoškolského právnického studia. To plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 218/2021 Sb., v níž předkladatel uvedl, že „
praxe se započítává vždy po ukončení vysokoškolského studia v magisterském studijním programu Právo a právní věda v oblasti vzdělání Právo nebo v obsahově odpovídajícím studijním programu
“. Tento záměr se však zákonodárci nepovedlo převést do textu právní normy, jak soud vysvětlil výše. Subjektivní historický výklad může sloužit jako vodítko například při výkladu neurčitého právního pojmu nebo při posuzování, kterou z možných jazykových interpretací zvolit. Sám o sobě však nemůže být důvodem pro prolomení doslovného významu textu právního předpisu (srov. obdobně též Wintr, J.
Metody a zásady
interpretace
práva
. 2. vyd. Praha:
Auditorium
, 2019, s. 263). V posuzované věci § 110 odst. 3 ZSS nenabízí více rovnocenných výkladových variant, proto není bez dalšího možné, aby soud dotvořil toto ustanovení jen proto, že to tak chtěl historický zákonodárce.
[38] Systematický výklad svědčí spíše pro doslovný výklad § 110 odst. 3 ZSS. Pokud by se vyšším soudním úředníkům započítávala pouze praxe po dokončení vysokoškolského právnického studia, byla by v § 111 odst. 1 ZSS nadbytečně (resp. duplicitně) stanovena povinnost vyšších soudních úředníků získat toto vysokoškolské vzdělání. Jednou ze zásad systematického výkladu je přitom právě princip vyloučení redundance (srov. Wintr, J.
Metody a zásady
interpretace
práva
, s. 100 a násl.). Též porovnání právní úpravy rozhodovací činnosti vyšších soudních úředníků a asistentů soudce svědčí dle soudu spíše pro závěr, že § 110 odst. 3 je třeba interpretovat doslovně (k tomu viz dále).
[39] Pro prolomení doslovného výkladu nesvědčí ani teleologická
interpretace
. Z ničeho totiž neplyne, že by účelem § 110 odst. 3 ZSS mělo být započítání praxe vyšším soudním úředníkům až po získání vysokoškolského právnického vzdělání. Soud naopak nachází dobré důvody pro závěr, že účelem § 110 odst. 3 ZSS je umožnit započíst celou právní praxi vyššího soudního úředníka bez ohledu na to, zda jde o praxi před nebo po získání vysokoškolského právnického vzdělání.
[40] Vyšší soudní úředník se podílí na rozhodovací činnosti soudu (§ 3 odst. 2 ZSS) a může v omezeném rozsahu provádět úkony soudu (§ 1 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství; dále jen „zákon o vyšších soudních úřednících). Rozsah těchto úkonů je shodný s rozsahem, v němž se na rozhodovací činnosti soudu podílí asistent soudce (§ 36a odst. 5 ZSS). Asistent soudce a vyšší soudní úředník mají též obdobné kvalifikační předpoklady – oba musí být bezúhonnými občany České republiky. Asistent musí mít vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, vyšší soudní úředník musí mít ukončené studium vyšších soudních úředníků, vysokoškolské vzdělání absolvováním bakalářského nebo magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole nebo úspěšně ukončené studium vyšších úředníků státního zastupitelství (§ 2 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednících a § 36a odst. 3 ZSS). Na postavení asistenta
se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků
(§ 36a odst. 5 ZSS). Zákon o vyšších soudních úřednících žádným způsobem nerozlišuje mezi vyššími soudními úředníky, kteří mají ukončené vysokoškolské právnické vzdělání, a těmi, kteří ne. Rozhodovací oprávnění i rozsah úkonů jsou pro tyto skupiny stejné.
[41] Z právě shrnuté právní úpravy dle soudu plyne, že vyšší soudní úředníci mohou ze zákona zastávat u soudu funkci obdobnou té, kterou zastává asistent soudce. Za takové situace dává smysl, pokud jejich praxe bude započítávána do právní praxe ve smyslu § 110 odst. 3 ZSS v celém rozsahu. Rozlišení na praxi vyšších soudních úředníků, kteří vysokoškolské vzdělání absolvovali, a těch, kteří ne, naopak dle soudu žádný rozumný smysl nedává, neboť z právní úpravy plyne, že činnost těchto dvou skupin je totožná.
[42] Soud proto uzavírá, že vyjma subjektivního historického výkladu podporují ostatní výkladové metody doslovný výklad § 110 odst. 3 ZSS. Samotný záměr historického zákonodárce tento doslovný výklad prolomit nemůže.
[43] Na uvedených interpretačních závěrech nic nemění ani odkaz žalovaného na komentář Jiřího Kocourka k ZSS (
Zákon o soudech a soudcích. Komentář
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015). Ten se totiž vztahuje k úpravě účinné do 31. 12. 2021 a navíc pro závěr o tom, že se započítává pouze praxe vykonaná po dosažení právnického vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu, nepředkládá žádné argumenty, pouze ho konstatuje.
[44] Závěrem považuje soud za vhodné dodat, že pokud by k prolomení doslovného výkladu přistoupil a přijal výklad zastávaný žalovaným, šlo by o dotvoření práva v neprospěch žalobkyně.
Judikatura
se k dotváření práva v neprospěch jednotlivce staví velmi zdrženlivě (za všechny srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, čj. 5 Afs 35/2009-265, č. 2317/2011 Sb. NSS, bod 33). Zdejší soud má za to, že ve výjimečných případech by ze zásadních důvodů i takové dotvoření práva bylo možné, v nyní posuzované věci však soud neshledal žádné důvody (natož zásadní) pro odklon od doslovného výkladu § 110 odst. 3 ZSS.
6. Závěr
[45] Soud dospěl k závěru, že do právní praxe dle § 110 odst. 3 ZSS se započítává též doba výkonu funkce vyššího soudního úředníka, kterou vykonal předtím, než získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. Právní názor žalovaného, kterým odůvodnil nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce, je proto nesprávný.
1) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, čj. 9 As 258/2023-33.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.