Vydání 4/2026

(…)

[47] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále tvrdí, že jednání žalobkyně je možné posoudit jako zneužití práva, a pokud ne, tak je naplněn zvláštní důvod pro odmítnutí žádosti o informace pro rozpor se smyslem a účelem právních předpisů upravujících výběrové řízení na funkci soudce. Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádří ke druhému zmiňovanému okruhu kasačních námitek. Pokud by totiž existoval zákonný důvod pro odmítnutí žádosti o informace, bylo by nadbytečné se zabývat tím, zda se nemohlo jednat o zneužití práva.

[48] Čl. 17 odst. 5 Listiny stavoví: .

[49] Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) .

[50] Podle § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích je předpokladem pro ustanovení soudcem mimo jiné úspěšné absolvování výběrového řízení na funkci soudce.

[51] Podle § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích .

[52] Podle § 28 odst. 3 vyhlášky č. 516/2021 Sb. platilo, že . (pozn. NSS: v aktuálně účinném znění je neveřejnost testových otázek upravena v § 28 odst. 4 téže vyhlášky)

[53] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že zákon o soudech a soudcích neobsahuje žádné ustanovení, ze kterého by bylo možné dovodit neveřejnost testových otázek. K jeho § 117 odst. 3 krajský soud uzavřel, že ho nelze považovat za zákonné zmocnění pro zakotvení speciálního důvodu pro odmítnutí žádosti o informace v prováděcí vyhlášce.

[54] Podle stěžovatelky je uvedený závěr krajského soudu nedostatečně odůvodněný, a proto se k němu nemůže blíže vyjádřit. S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasí, jelikož krajský soud v témže bodě odůvodnění odkazuje na čl. 17 Listiny a dodává, že výslovně stanoví, že podmínky poskytování informací o činnosti správních orgánů stanoví zákon, a je to tedy výlučně moc zákonodárná, kdo je oprávněn výluku z práva na informace stanovit. Proto tak nemůže učinit moc výkonná pouze podzákonným předpisem.

[55] Stěžovatelka má dále za to, že § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích přímo obsahuje zákonné zmocnění pro případné vyloučení poskytování informací ve vztahu k pravidlům výběrového řízení. K tomu odkázala na rozsudek , vydaný ve věci týkající se typově obdobné žádosti o poskytnutí informace. V něm Nejvyšší správní soud vyšel z § 22 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, který obsahuje výčet informací, jež mají být uchazeči o odbornou zkoušku zpřístupněny, a uzavřel, že nad zákonem stanovený rozsah nelze jiné informace sdělit. Stěžovatelka dovozuje, že v § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích je také uvedeno, jaké informace mají být zpřístupněny účastníkům výběrového řízení. Tedy, že se jedná o informace ve vztahu k postupu a oznamování výběrového řízení, informace ve vztahu k náležitostem a způsobu podávání přihlášky, informace ve vztahu k formě, obsahu a k pravidlům výběrového řízení a informace ke způsobu vyrozumění o výsledku výběrového řízení. A že nad rámec těchto informací nelze uchazečům nic dalšího sdělit.

[56] Tato námitka však není důvodná. Ustanovení § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích představuje značně obecnou kompetenční normu. Rozhodně z ní nevyplývá, že by obsahovala výčet informací, které mají být poskytovány účastníkům výběrových řízení. Pokud jde o možné poskytování informací, hovoří pouze o „“ a „“. Z toho však nelze podle soudu dovodit, že zákonodárce měl na mysli, že jim nemají být poskytnuty žádné jiné. Ostatně stěžovatelka sama nad rámec výslovného zákonného textu připouští informování uchazečů o náležitostech a způsobu podávání přihlášky a o formě, obsahu a pravidlech výběrového řízení. Obsah pravidel navíc může nepochybně zahrnovat i znění testových otázek, k čemuž se soud ještě vyjádří níže. Zákonné ustanovení tak samo o sobě nestanoví nic konkrétního ve smyslu shora citované judikatury ohledně předpokládaného omezení práva na informace. Neobsahuje žádný text, z něhož by vyplývala jasná vůle zákonodárce učinit určitý okruh informací neveřejným, nebo výslovně vyloučit testové otázky z režimu přístupu k informacím. Tím se odlišuje od § 22 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb., podle nějž . Toto ustanovení tedy uvádí konkrétní informace a podklady, které mají být uchazeči o zkoušku zvláštní odborné způsobilosti sděleny.

[57] S ohledem na to není důvodná ani navazující námitka, že krajský soud zatížil napadený rozsudek vadou nezákonnosti proto, že neprovedl důkaz metodikou, kterou chtěla stěžovatelka prokázat existenci a rozsah podrobných pravidel výběrového řízení, včetně vzorových otázek, a tedy rozsah informací, které jsou všem k dispozici a nad jejichž rámec nelze další informace poskytnout.

[58] Alternativně stěžovatelka namítá, že zákon o soudech a soudcích obsahuje dostatečné zákonné zmocnění pro omezení poskytování požadovaných informací proto, že výslovně stanoví, že pravidla výběrového řízení na funkci soudce budou stanovena vyhláškou, na což § 28 odst. 3 vyhlášky č. 516/2021 Sb. navazuje. Jinými slovy tedy namítá, že pokud zákon stanoví, že určité další podrobnosti stran řešené problematiky stanoví vyhláška, lze to považovat za dostačující zákonné zmocnění.

[59] Právo na informace o činnosti správních orgánů je jedním ze základních politických práv garantovaných ústavním pořádkem, jež je zakotveno v čl. 17 odst. 5 Listiny. Citované ustanovení je tzv. výhradou zákona, což znamená, že právo na informace může být za podmínek stanovených Listinou upraveno pouze zákonem. Ústavní soud k tomu setrvale judikuje, že nelze připustit, aby se určování rozsahu základních práv a svobod dostalo pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna (nálezy ÚS ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 35/95, č. 206/1996 Sb., či ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, č. 259/2016 Sb.). Zároveň však dodává, že ne vše musí být stanoveno přímo zákonem, neboť takový požadavek by „“ (nález ÚS ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, č. 410/2001 Sb.). Stanovení podmínek, za kterých jsou státní orgány povinny poskytovat informace o své činnosti, vyhrazuje druhá věta čl. 17 odst. 5 Listiny pouze zákonu. V důsledku toho je vyloučeno, aby zákonodárce za tímto účelem zcela obecně zmocnil orgán moci výkonné k vydání podzákonného právního předpisu (srov. nález ÚS ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 43/13, č. 77/2014 Sb., ).

[60] Co se týče podzákonné normotvorby, pravomoc ministerstev vydávat právní předpisy k provedení zákona zakládá čl. 79 odst. 3 Ústavy, který stanoví, že (mimo jiné) ministerstva mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněna. Tato norma v obecné rovině zakládá pravomoc vyjmenovaných orgánů moci výkonné k tvorbě sekundárních právních předpisů za podmínky, že je tato pravomoc konkretizována v zákoně ve vztahu k určité zákonem vymezené části výkonu státní moci (nález ÚS ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, č. 8/2017 Sb., ). Zákonné zmocnění musí s ohledem na požadavek předvídatelnosti práva co nejpřesněji definovat obsah, účel a rozsah úpravy provedené předvídanou vyhláškou a zajistit tak určitost zákonného zmocnění (nález ÚS ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, č. 231/2000 Sb., ). Zákonodárce tímto způsobem na straně jedné (při respektování principu dělby moci) vytyčuje hranice ministerstvům pro jejich normotvorbu. Na straně druhé (při respektování principu určitosti a srozumitelnosti práva) odráží požadavek předvídatelnosti práva, jednak ve vztahu k ministerstvům, která potřebují jasně vědět, jaké podrobnosti má jimi vydaný podzákonný právní předpis upravit, ale i ve vztahu k potenciálním adresátům daného podzákonného právního předpisu. I pro ty musí být již ze samotného obsahu zákonného zmocnění seznatelné, v jakých případech a v jaké šíři je dané ministerstvo oprávněno přistoupit k jeho vydání (nález ÚS ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/07, č. 66/2010 Sb.).

[61] V minulosti Ústavní soud připustil takové zákonné zmocnění, ve kterém dal zákonodárce moci výkonné (i implicitně) více možností a ponechal na jejím výběru, kterou zvolí. Například v nálezu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 28/06, č. 69/2009 Sb., připustil možnost určit podzákonným právním předpisem, zda bude nakládání s historickými elektrozařízeními zabezpečovat pluralitní, nebo pouze jeden kolektivní systém, pokud takovou možnost volby předpokládal zákon (bod 50 citovaného nálezu). Anebo jde jinými slovy o to, „“ (nález ÚS ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03, č. 512/2004 Sb.).

[62] Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích ve smyslu shora citované judikatury nepředpokládá omezení práva na informace ve vztahu k poskytnutí znění testových otázek týkajících se v minulosti proběhlého termínu výběrového řízení, ohledně kterých by vyhláška mohla stanovit neveřejnost testových otázek.

[63] Citované ustanovení mimo jiné ponechává k úpravě vyhláškou „“. Lze si tedy představit, že pokud by žalobkyní požadované „“ bylo možné podřadit pod pravidla výběrového řízení, bylo by následně možné vyhláškou stanovit i podmínky jejich poskytnutí. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že poskytování zadání písemných testů již konaných výběrových řízení není součástí pravidel výběrového řízení. Pod těmi si lze představit toliko poskytnutí zadání písemných testů na termín výběrového řízení, který se dosud nekonal. V tomto ohledu by tedy zákonné zmocnění mohlo odpovídat omezení práva na informace obsaženému v § 28 odst. 3 vyhlášky č. 516/2021 Sb., podle kterého byly testové otázky neveřejné, pokud je stěžovatelka nevyřadila z užívání.

[64] Ve vztahu k poskytování otázek z již proběhlých termínů však zákonné zmocnění nelze považovat za dostatečné. Taková zadaní nejde podřadit pod „“. Ta zjevně mohou upravovat průběh samotného výběrového řízení, ale nikoliv otázku poskytování informací o již proběhlých výběrových řízeních, po jejich skončení. Možnost omezení poskytování těchto informací nelze podle soudu podřadit ani pod jiné otázky, které má podle § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích upravit prováděcí vyhláška. K odepření jejich poskytnutí tak chybí zákonný důvod. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že § 28 odst. 3 vyhlášky č. 516/2021 Sb. je třeba ústavně konformním způsobem vyložit tak, že tam stanovená neveřejnost testových otázek se vztahuje pouze k těm otázkám, které budou součástí vyhlášeného výběrového řízení. Ustanovení § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích totiž ponechává vyhlášce k úpravě pouze „“. O informacích o proběhlých výběrových řízeních po jejich skončení nestanoví nic. Je pravda, že tehdy účinné znění vyhlášky použitím slov zjevně naznačovalo, že se má vztahovat i k proběhlým výběrovým řízením, neboť jinak by nedávalo smysl stanovit výjimku pro otázky vyřazené z užívání. Jak však bylo uvedeno, takový výklad by nerespektoval rozsah zákonného zmocnění a byl by proto v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy i čl. 17 odst. 5 Listiny. Je proto třeba volit takový výklad, který bude v souladu s ústavním pořádkem, byť by jiné výkladové metody směřovaly případně k výsledku odlišnému. Pro to, aby vyhláška mohla případně omezit i rozsah informací o proběhlých výběrových řízeních, by bylo v souladu s judikaturou citovanou v bodě [61] nezbytné, aby zákon o soudech a soudcích například výslovně připouštěl, že ministerstvo může vyhláškou omezit rozsah poskytování testových otázek použitých pro výběrové řízení.

[65] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ustanovení vyhlášky o tom, že testové otázky jsou neveřejné, ledaže je stěžovatelka vyřadila z užívání, je nutno ústavně konformně a v souladu se zákonným zmocněním vyložit úžeji tím způsobem, že lze odmítnout pouze žádosti o informace požadující zadání testů dosud neproběhlých termínů výběrového řízení. To však nebyl případ projednávané věci. Testové otázky z již proběhlého termínu výběrového řízení nespadají do kategorie, jejíž úpravu předpokládá zákon prostřednictvím vyhlášky. Ustanovení § 117 odst. 3 zákona o soudech a soudcích tedy nepředstavuje dostatečné zákonné zmocnění pro možnost omezit v § 28 odst. 3 vyhlášky č. 516/2021 Sb. právo na přístup k informacím ke znění již použitých testových otázek. Nelze je proto považovat za zvláštní důvod pro odmítnutí informace ve smyslu rozsudku , jak správně konstatoval i krajský soud. Zároveň lze s ohledem na chybějící zákonný důvod pro odmítnutí informace přisvědčit též závěru krajského soudu, že v tomto směru nelze klást k tíži účastníků výběrového řízení to, že stěžovatelka používá testové otázky na různé termíny opakovaně.

[66] Dále stěžovatelka odkazuje na závěry rozsudku , že je zcela legitimní a v souladu se zájmem na zabezpečení řádného průběhu zkoušky, pokud uchazeč předem nezná konkrétní znění testu, ale musí prokázat komplexní přípravu. Avšak opomíjí tu zásadní odlišnost, a to právě to, že Nejvyšší správní soud v citované věci dovodil výjimku z práva na informace na základě důvodu obsaženého přímo v zákoně č. 312/2002 Sb. To však není případ projednávané věci. Stěžovatelce lze přisvědčit, že i v případě otázek z již proběhlých termínů výběrového řízení je do jisté míry dán zájem na zachování smyslu ověřování znalostí účastníků odborných zkoušek. A to i při vědomí potřeby vyvažovat mezi dvěma různými zájmy, která je však primárně na zákonodárci, a odlišností v případě žádosti o poskytnutí testových otázek teprve připravovaných, resp. určených pro dosud neproběhlé termíny výběrového řízení (viz bod [75] níže). Ve zbytku však nelze závěry citovaného rozsudku na projednávanou věc aplikovat kvůli shora uvedeným odlišnostem. S ohledem na to není důvodná ani dílčí kasační námitka, že pokud krajský soud nepostupoval v souladu s judikaturou, která na věc dle názoru stěžovatelky dopadala, bylo jeho rozhodnutí překvapivé.

[67] Pro dokreslení Nejvyšší správní soud dodává, že ani z jiných právních předpisů upravujících odborné zkoušky nelze dovodit, že by bylo obecně akceptovaným pravidlem, že by testové otázky pro písemnou část jakékoliv odborné zkoušky měly být vždy neveřejné. Právní úprava v některých případech výslovně vychází z toho, že testové otázky jsou před konáním výběrových řízení či odborných zkoušek alespoň do jisté míry uchazečům předem přístupné [viz například § 40 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, nebo § 4a odst. 4 vyhlášky č. 197/1996 Sb., kterou se vydává zkušební řád pro advokátní zkoušky a uznávací zkoušky (advokátní zkušební řád), které upravují zveřejnění všech zkušebních otázek]. Byť si je Nejvyšší správní soud vědom možné rozdílné obtížnosti tvorby testových otázek v různých oblastech, podstatné je, že neexistuje obecně uznávané pravidlo o tom, zda mají nebo nemají být testové otázky předem přístupné zájemcům o složení zkoušky. Je tak na zákonodárci, aby zvážil, ke které možnosti se v tom kterém případě přikloní. Nejvyšší správní soud si je také vědom, že zmiňovaný advokátní zkušební řád je vyhláškou a nikoliv zákonem. Ta však právo na přístup k informacím nevylučuje, ale naopak ho výslovně potvrzuje.

[68] Co se týče námitek směřujících proti závěru krajského soudu, že v jednání žalobkyně nelze spatřovat zneužití práva na informace, stěžovatelka namítá, že krajský soud vymezil tento pojem příliš úzce, jelikož vyšel jen z aktuálního znění § 11a informačního zákona.

[69] Již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS, , doplnil, že „ “. Nutnost restriktivního přístupu k zákazu zneužití práva pak rozšířený senát zdůraznil také v kontextu opakovaného obstrukčního jednání ve správním řízení (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS). V případě práva na informace pak Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené přístupy odmítl, aby byla žádost o informace posouzena jako zneužití práva toliko na základě motivací žadatele, a zároveň podotkl, že zneužitím práva bude naopak například zjevná šikana, vedení sporů pro spory či mstění se „veřejné moci“ (rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2022, čj. 1 As 96/2021-43).

[70] Zákaz zneužití práva musí být chápán jako výjimka z pravidla. Nelze předem paušálně říci, kdy se o zneužití práva bude jednat, a kdy nikoliv. Vše záleží na okolnostech konkrétního případu. Stanovením přesných pravidel by byl popřen smysl a samotná podstata institutu zákazu zneužití subjektivních práv, neboť tento institut se musí vyznačovat jistou obsahovou pružností, aby mohl reagovat na nekonečné množství životních situací, na něž nemůže ve své obecnosti právní norma pamatovat (rozsudek čj. 1 Afs 107/2004-48).

[71] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem předesílá, že zneužití práva na informace nebylo v době podání žádosti v této věci zákonem výslovně stanoveným důvodem pro odmítnutí žádosti o informace. Šlo však o tzv. důvod faktický (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62, č. 3155/2015 Sb. NSS). S účinností od 1. 1. 2023 byl následně tento důvod vtělen do § 11a zákona o svobodném přístupu k informacím, jenž Nejvyšší správní soud pro ilustraci cituje:

[72] Krajský soud postup žalobkyně posuzoval touto optikou a na jejím základě uzavřel, že z obsahu správního spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by naznačovala zneužití práva žalobkyní v podobě nátlaku na jinou osobu či snahu o nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Odkázal na judikaturu, podle které lze odmítnout poskytnutí informace z důvodu zneužití práva jen velmi omezeně. Pokud se nepodaří zcela nepochybně dovodit, že žadatel svého práva skutečně zneužívá, je namístě postupovat v jeho prospěch a právo na informace mu neupírat (rozsudky NSS ze dne 12. 10. 2010, čj. 1 As 54/2010-29, ze dne 7. 12. 2021, čj. 4 As 332/2021-35, a ze dne 26. 2. 2020, čj. 4 As 385/2019-55). Stěžovatelkou tvrzený rozpor žádosti o informace s právními předpisy proto krajský soud nepovažoval za zneužití práva na informace, ale za zvláštní důvod pro odmítnutí žádosti o informace.

[73] Podle stěžovatelky však nelze pojem zneužití práva zúžit jen na důvody nyní upravené v § 11a informačního zákona. Popsala smysl a účel novelizované právní úpravy zákona o soudech a soudcích, kterým bylo zavedení jednotného a transparentního způsobu výběru soudců tak, aby se jimi stávali ti nejkvalitnější uchazeči. Zákonná úprava navazuje zejména na čl. 93 odst. 2 Ústavy, v němž je uvedeno, že . Tímto zákonem je zákon o soudech a soudcích, který v § 60 stanovuje předpoklady pro výkon funkce soudce a v § 116 a násl. upravuje výběrové řízení na tuto funkci. V § 117 odst. 3 je uvedeno, že pravidla výběrového řízení budou stanovena prostřednictvím vyhlášky. Vyhláška č. 516/2021 Sb. následně v § 28 upravuje písemnou část řízení a v odstavci 3 stanovila, že testové otázky jsou neveřejné, ledaže je stěžovatelka vyřadila z užívání.

[74] Stěžovatelka tvrdí, že odmítla žádosti o poskytnutí informace vyhovět proto, že by tím v rozporu se smyslem a účelem takto novelizované právní úpravy výběrového řízení na funkci soudce narušila písemnou část výběrového řízení, a tedy by došlo k rozporu se smyslem a účelem nejen testu aplikace práva, ale celé novelizace zákona o soudech a soudcích. Krajskému soudu vytýká, že zneužití práva vymezil příliš úzce. Argumentuje však pouze tím, že ona zneužití práva spatřuje v obcházení pravidel písemné části výběrového řízení prostřednictvím institutu práva na informace.

[75] Byť obcházení smyslu a účelu zákona je zpravidla případem zneužití práva a tento institut lze uchopit šířeji, než učinil krajský soud, zůstává těžiště jeho závěrů správné. V prvé řadě nelze přehlédnout, že na poskytnutí testových otázek, které již byly pro výběrové řízení použity, může mít zcela legitimní zájem i širší veřejnost, jak naznačila i žalobkyně v replice. Přístupnost konkrétních testových otázek (a nikoliv jen vzorových, jež jsou součástí metodiky), totiž může naopak přispět k zajištění větší transparentnosti výběru justičních kandidátů a soudců, což je také součástí smyslu a účelu zákona o soudech a soudcích, jehož se dovolává stěžovatelka. Může totiž být legitimním zájmem veřejnosti vědět, jaká je kvalitativní úroveň výběrového řízení, na jehož základě jsou vybíráni budoucí soudci, kteří svým dílem vytváří rozhodovací činnost soudů a podílí se tím na dodržování principů právního státu. K tomu lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb., který považuje za legitimní cíle veřejné diskuse veřejnou kontrolovatelnost konání spravedlnosti, důvěru veřejnosti v řádný výkon veřejné moci a v soudní rozhodování. S tím podle Nejvyššího správního soudu souvisí též výběr jednotlivých kandidátů na výkon funkce soudce. Proto stejně tak, jako stěžovatelka vnímá zveřejnění testových otázek jako možné popírání smyslu a účelu zákona o soudech a soudcích, je lze z pohledu transparentnosti výběrových řízení vnímat přesně naopak jako jeho naplňování.

[76] Navíc, pokud pak stěžovatelka vytýká žalobkyni obcházení pravidel výběrového řízení, tak neveřejnost testových otázek je stanovena až vyhláškou coby podzákonným předpisem, nikoliv zákonem, k čemuž se soud vyjádřil v části III.C výše. I kdyby žalobkyně pravidla výběrového řízení svou žádostí teoreticky obcházela, nejedná se o obcházení zákona. Ze smyslu a účelu zákona o soudech a soudcích totiž nevyplývá, že již použité testové otázky pro písemnou část výběrového řízení mají být neveřejné. Nemůže proto jít o zneužití práva na informace spočívající v obcházení zákona, jak namítá stěžovatelka, pokud by mělo vést jen k obejití podzákonného právního předpisu. A to takového, který bez zákonné opory stanovuje neveřejnost určitých informací, které jinak nepochybně jsou informacemi podle informačního zákona. Pouze nad rámec soud uvádí, že situace by mohla být odlišná, pokud by se jednalo o případné poskytování informací o zadání testů, které jsou připravovány na konkrétní v budoucnu konaný termín výběrového řízení. I pokud by se nejednalo o výslovnou zákonnou výjimku, zájem na transparentnosti výběrového řízení se zájmem na zachování smyslu ověřování znalostí účastníků odborných zkoušek by nepochybně mohl být vážen odlišně.

[77] Dále se stěžovatelka vymezuje vůči závěru krajského soudu o tom, že uznal vznik negativních následků na její straně s tím, že tyto důsledky by mohly být legitimním důvodem pro omezení práva na informace, pokud by tak stanovil zákon. Takový závěr dle stěžovatelky popírá smysl institutu zneužití práva, neboť ten právě cílí na jednání, které není pro obecnost právní úpravy jinými instituty postižitelné. Ani tato kasační námitka však není důvodná. Byť lze této argumentaci v obecné rovině přisvědčit, stěžovatelka opět opomíjí, že zneužití práva na informace musí být jednoznačně prokázáno, čemuž tak v uvedené věci není. Nejvyšší správní soud přisvědčuje závěru krajského soudu, že z ničeho nevyplývá, že žalobkyně svojí žádostí primárně nesledovala poskytnutí informace, ale vyvolání negativních důsledků v podobě větší zátěže stěžovatelky.

[78] Stěžovatelka též namítá, že krajský soud v bodě 14 napadeného rozsudku uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje úvahy naznačující i jiné potenciální důvody pro odmítnutí žádosti žalobkyně než zneužití práva. Z jeho rozsudku však není zřejmé, zda jimi mají být jen důvody uvedené v bodě 27 napadeného rozsudku, nebo i důvody jiné. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je to sama stěžovatelka, kdo je autorkou napadeného rozhodnutí. Proto je , že by sama nebyla schopna zjistit a uvést případné další důvody odmítnutí informace. Byť krajský soud v této fázi rozhodování do jisté míry vstupuje do postavení stěžovatelky, není jeho úkolem aktivně vyhledávat či nahrazovat důvody pro odmítnutí žádosti, ale zvažuje jen to, zda není naplněn na první pohled některý z dalších důvodů pro odmítnutí žádosti. To plyne z rozsudku , na který krajský soud příhodně odkázal a v souladu s tím v bodě 27 napadeného rozsudku výslovně uvedl, které důvody zvažoval s ohledem na možnou aplikaci § 16 odst. 6 informačního zákona. Konkrétně, že se jedná o důvody, které byly uvedeny v předchozích rozhodnutích žalované v této věci, nebo by mohly plynout z dílčích argumentů, které uvedla v nyní napadeném rozhodnutí. V tomto směru proto uplatněná kasační argumentace není důvodná.

[79] Nad rámec nepřípustné námitky týkající se znevýhodnění účastníků minulých výběrových řízení vypořádané v části III.A výše, stěžovatelka ohledně znevýhodnění dalších účastníků výběrových řízení namítá, že poskytnutím informace by byli znevýhodněni ti, kteří by se účastnili stejného termínu výběrového řízení, jako úspěšný žadatel o poskytnutí zadání již použitých testových otázek. Ne každému z budoucích účastníků totiž musí být známo, že na základě žádosti o informace byly testové otázky žalobkyni poskytnuty, a nemusí se tak o jejich obsahu dozvědět.

[80] Podle § 5 odst. 3 informačního zákona platí, že .

[81] K uvedenému Nejvyšší správní soud v první řadě uvádí, že se ztotožňuje s argumentací žalobkyně, že každý uchazeč na funkci soudce či justičního kandidáta je jistě způsobilý vyhledat si veškeré zveřejněné informace, které se této problematiky týkají.

[82] Stěžovatelka tuto námitku jednak vznáší v souvislosti s argumentací zneužitím práva na informace ve smyslu, že by v důsledku poskytnutí informace žalobkyni či jiným žadatelům mohlo dojít k neodůvodněné újmě jiných účastníků výběrového řízení. Z celkového kontextu její argumentace vyplývá, že by újma měla spočívat v dosažení horšího bodového výsledku v testu aplikace práva. K tomu Nejvyšší správní soud v první řadě konstatuje, že s ohledem na přiměřené zohlednění zásady práva patří bdělým, nelze případným účastníkům výběrového řízení, kteří svého práva na informace využijí, klást k tíži to, že tak jiní neučinili. Nadto lze přisvědčit i žalobkyni v tom, že obdobným způsobem mohou neodůvodněné výhody díky aktuálnímu postupu stěžovatelky dosahovat ti uchazeči, kteří se výběrového řízení po neúspěšném pokusu účastní opakovaně a tím pádem jsou minimálně s částí testových otázek předem obeznámeni.

[83] Dále stěžovatelka tvrdí, že jelikož je vázána vyhláškou, která stanoví, že testové otázky jsou neveřejné, je jejich zveřejnění možné pouze v rámci odpovědi na konkrétní žádost o informace. Tomu Nejvyšší správní soud přisvědčuje. To, že vyhláška č. 516/2021 Sb. stanoví, že testové otázky jsou neveřejné, v kontextu řešené věci znamená to, že je stěžovatelka sama aktivně nezveřejňuje, pokud není podána konkrétní žádost o informace. Jak však bylo konstatováno výše, tato podzákonná norma nemůže obstát ve střetu s ústavně zaručeným právem na informace.

[84] Neveřejnost testových otázek nevyplývá ze zákona a s ohledem na to nemůže vyloučit ani zákonné pravidlo stanovené v § 5 odst. 3 informačního zákona. Stěžovatelce proto nic nebrání v tom, aby v návaznosti na konkrétní žádost o informace požadované informace zveřejnila způsobem umožňujícím dálkový přístup. Další zájemci o účast ve výběrovém řízení tak k nim budou mít zajištěn plnohodnotný přístup. V rámci rovnosti účastníků by také bylo vhodné, aby i sama stěžovatelka uchazeče výběrového řízení v rámci rozeslání podkladů upozornila na to, že uvedené informace byly tímto způsobem zveřejněny. Tím by bylo riziko znevýhodnění části účastníků výběrového řízení zcela vyloučeno.