Vydání 5/2023

Číslo: 5/2023 · Ročník: XXI

4472/2023

Soudní exekutoři: jmenování do exekutorského úřadu

Soudní exekutoři: jmenování do exekutorského úřadu
k § 10 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021
k § 9 a § 12 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů
I. V řízení o návrhu na jmenování exekutora do exekutorského úřadu, vedeném dle § 10 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, se rozhoduje pouze o právech úspěšného účastníka předcházejícího výběrového řízení na obsazení exekutorského úřadu, vedeného Exekutorskou komorou. Neúspěšnému účastníkovi výběrového řízení právo na jmenování do exekutorského úřadu nevzniklo; proto není účastníkem řízení o návrhu na jmenování exekutora do exekutorského úřadu a nemůže se tak proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení domáhat soudní ochrany.
II. Ministr spravedlnosti je návrhem Exekutorské komory na jmenování konkrétní osoby do obsazovaného exekutorského úřadu, podaným dle § 10 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, vázán; pokud tato osoba splňuje požadavky uvedené v § 9 a § 12 tohoto zákona, je povinen ji do exekutorské funkce jmenovat, a to bez možnosti jakékoli diskrece.
III. Správním orgánem rozhodujícím o návrhu na jmenování exekutora do exekutorského úřadu dle § 10 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, je ministr spravedlnosti, nikoliv Ministerstvo spravedlnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2023, čj. 3 As 123/2021-41)
Prejudikatura:
č. 3840/2019 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 26/2009 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 989/08).
Věc:
Mgr. Bohumil Brychta proti ministru spravedlnosti o jmenování do exekutorského úřadu, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce se v rámci výběrového řízení na uvolněný exekutorský úřad v Hradci Králové, vyhlášeného Exekutorskou komorou České republiky (dále jen „Komora“), ucházel o jmenování soudním exekutorem do tohoto úřadu. Součástí výběrového řízení bylo slyšení účastníků před komisí Komory, o kterém byl pořízen protokol. Na základě jeho výsledků prezidium Komory usnesením ze dne 21. 1. 2016 rozhodlo, že bodově nejúspěšnějším účastníkem byl uchazeč JUDr. Ing. Martin Štika. Proti tomuto usnesení podal žalobce žalobu, kterou však Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2016, čj. 5 A 48/2016-24, odmítl, neboť dospěl k závěru, že žalobou napadený akt není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2016, žalovaný na základě návrhu prezidia Komory jmenoval soudním exekutorem do uvolněného exekutorského úřadu v Hradci Králové JUDr. Ing. Martin Štika. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu a rozklad. Městský soud žalobu usnesením ze dne 15. 8. 2018, čj. 5 A 80/2016-26, odmítl, neboť dospěl k závěru, že byla podána předčasně, protože proti předmětnému rozhodnutí bylo možné podat rozklad. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 2. 2018 rozklad žalobce zamítl jako nepřípustný, neboť dospěl k závěru, že žalobce není účastníkem řízení o jmenování do exekutorského úřadu (§ 10 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021), ve smyslu § 27 správního řádu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, čj. 6 A 68/2018-64, zamítl. Městský soud uvedl, že v rámci procesu obsazení exekutorského úřadu lze rozlišit dvě odlišná a zcela samostatná řízení, a to (i) výběrové řízení a (ii) řízení o návrhu na jmenování. Výběrové řízení je dle městského soudu svěřeno výlučně do rukou Komory, což vyplývá z § 10 odst. 1 ve spojení s § 111 odst. 6 písm. g) a § 110 odst. 7 písm. j) exekučního řádu. Na výběrové řízení je přitom nutno nahlížet jako na řízení o výběru žádosti podle § 146 správního řádu, jehož specifika, neupravená ve správním řádu, jsou obsažena ve stavovském předpise Komory č. 4/2013 Věstníku, kterým se stanoví postup při vyhlašování a organizaci výběrového řízení (dále jen „stavovský předpis“). Výběrové řízení je zahájeno vyhlášením podle § 146 odst. 2 správního řádu; podle § 10 odst. 1 věty třetí exekučního řádu ve spojení s § 14 odst. 1 věty druhé stavovského předpisu je ukončeno vydáním rozhodnutí o tom, který účastník řízení ve výběrovém řízení uspěl. Za vyhlášení a organizaci výběrového řízení, včetně rozhodnutí o výběru kandidáta, je odpovědná výlučně Komora. Oproti tomu řízení o návrhu na jmenování je řízením o žádosti ve smyslu § 44 správního řádu. Jeho cílem je ustanovení exekutora do exekutorského úřadu. Toto řízení je zahájeno podáním návrhu Komory na jmenování exekutora k žalovanému. Ke jmenování může být navržen pouze účastník, o němž Komora rozhodla dle § 14 odst. 1 stavovského předpisu, tj. ten, kdo uspěl ve výběrovém řízení. Řízení o návrhu na jmenování provádí, postupem podle části druhé správního řádu, žalovaný, který je za něj i odpovědný. Toto řízení je ukončeno rozhodnutím o jmenování exekutora.
Městský soud uvedl, že v tomto případě bylo předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o jmenování exekutora, tj. výsledek řízení o návrhu na jmenování. Pouze tímto rozhodnutím (resp. souladem tohoto rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, se zákonem) se soud mohl zabývat; proto se nevyjádřil k žalobním námitkám, podle kterých usnesení prezidia Komory o nejúspěšnějším účastníku výběrového řízení není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s ř. s. Městský soud uvedl, že podstatou sporu je otázka, zda neúspěšný účastník výběrového řízení je či není účastníkem řízení o návrhu Komory na jmenování exekutora, a zda tedy neúspěšnému účastníku výběrového řízení náleží právo podat rozklad proti rozhodnutí žalovaného o jmenování exekutora. Dle městského soudu o postavení žalobce, jako účastníka tohoto řízení, lze uvažovat výlučně podle § 27 odst. 2 správního řádu, tedy v případě, že by žalobce mohl být přímo dotčen tímto rozhodnutím ve svých právech a povinnostech. Dle městského soudu nicméně nemohla být právní sféra žalobce v řízení o návrhu na jmenování přímo dotčena, neboť se zde jednalo primárně o právo úspěšného účastníka výběrového řízení. Žalobce se podáním přihlášky sice stal účastníkem výběrového řízení, avšak jako neúspěšnému účastníku mu nevznikl nárok být jmenován na uvolněný exekutorský úřad. Právě tento nárok je pro posouzení účastenství na předmětném řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu rozhodný; náleží však výlučně úspěšnému účastníku výběrového řízení. Městský soud dále poznamenal, že žalobce měl možnost se o funkci exekutora ucházet; jeho právo na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tedy nebylo zasaženo. Dále zdůraznil, že podle § 10 odst. 1 exekučního řádu je žalovaný návrhem Komory vázán. Žalovaný může tento návrh odmítnout pouze tehdy, pokud navržený kandidát nesplňuje požadavky vymezené v § 9 exekutorského řádu, a dále v případě, že se nejedná o úspěšného účastníka výběrového řízení. V projednávané věci však byly všechny podmínky pro jmenování úspěšného účastníka splněny a žalovanému ve jmenování nic nebránilo. Městský soud tak uzavřel, že žalobce nebyl účastníkem řízení o návrhu na jmenování, a žalovaný tedy nepochybil, pokud rozklad žalobce proti rozhodnutí o jmenování JUDr. Ing. Martina Štiky do exekutorského úřadu v Hradci Králové jako nepřípustný zamítl.
Konečně, městský soud dodal, že odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35, č. 905/2006 Sb. NSS, a ze dne 11. 12. 2014, čj. 6 As 226/2014-29, č. 3187/2015 Sb. NSS, nepovažuje za
relevantní
, neboť uvedené věci vycházely z odlišné skutkové situace. Pokud jde o předchozí usnesení městského soudu čj. 5 A 48/2016-24 a čj. 5 A 80/2016-26, městský soud uvedl, že v této věci přednesl konkurenční úsudek k zastávaným názorům, přičemž názory vyslovené v odkazovaných usneseních nelze vzhledem k výše uvedeným závěrům ospravedlnit.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž poukazoval na to, že v téže věci rozhodly dva senáty městského soudu zcela opačně, přičemž obě tato rozhodnutí vedla k tomu, že stěžovatelovy argumenty nebyly meritorně projednány, a že se nedomohl soudní kontroly procesu, který vedl ke jmenování jiného uchazeče do exekutorského úřadu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, č. 138/2018 Sb. ÚS, nebo ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, č. 223/2016 Sb. ÚS) platí, že má-li dojít k odklonu od dosavadní judikatury (obzvlášť v rámci jednoho soudu), je od takového rozhodnutí třeba očekávat nejvyšší standard odůvodnění, v rámci kterého bude odklon řádně a přesvědčivě vysvětlen. Městský soud se přitom v napadeném rozsudku nijak nevypořádal s argumenty, kterými bylo podloženo usnesení téhož soudu čj. 5 A 48/2016-24, a navíc se odmítl zabývat žalobní námitkou, dle které usnesení Komory o nejúspěšnějším účastníku výběrového řízení není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., což je stěžejním odlišením názorů obou senátů téhož soudu. Městský soud tedy nedostál požadavkům kladeným Ústavním soudem na dostatečnost odůvodnění odklonu od dosavadní judikatury v téže kauze. Dle stěžovatele je třeba zohlednit jeho maximální procesní snahu o přezkum postupu předcházejícího jmenování JUDr. Ing. Martina Štiky; názor městského soudu, že si měl stěžovatel „pro jistotu“ podat proti předchozím usnesením téhož soudu kasační stížnost a současně podle nich postupovat (podat rozklad), považoval za zcela
absurdní
.
Dále stěžovatel namítal, že rozhodnutím o jmenování exekutora do exekutorského úřadu byla přímo dotčena jeho práva a povinnosti, a že tedy byl legitimován k podání rozkladu. Žalovaný má totiž v rámci řízení o návrhu na jmenování přezkoumávat zákonnost procesu, který vedl k návrhu na jmenování, přičemž právě zákonnost tohoto procesu stěžovatel zpochybňoval. Uvedenou roli žalovaného přitom potvrdili jak žalovaný v napadeném rozhodnutí, tak i městský soud v napadeném rozsudku. Je zřejmé, že žalovaný je k takovému přezkumu i vybaven, neboť má podle § 16 odst. 3 stavovského předpisu přístup ke všem stěžejním podkladům výběru. Prezidium Komory přitom tuto pravomoc nemá, nedisponuje rozhodovací pravomocí, ani nepřezkoumává postup výběrové komise. Jestliže žalovaný přezkoumává zákonnost výběru a má právo zvrátit proces proběhnuvší před Komorou, musí to být právě on, kdo bude rozhodovat o námitkách stěžovatele. Pokud jde o právo na rovný přístup k veřejným funkcím, nelze jej omezit pouze na možnost účastnit se výběrového řízení, ale i na spravedlnost takového řízení. Co se týče přímého dotčení práv stěžovatele, to tkví v tom, že žalovaný, ačkoli mohl rozhodnutí Komory „zvrátit“ pro nezákonnost a porušení ústavně zaručených práv, rozhodl o jmenování navrženého uchazeče, čímž jako poslední v řadě fakticky rozhodl o právech stěžovatele.
Stěžovatel také nesouhlasil s názorem městského soudu, že výběr uchazeče, který bude doporučen ke jmenování žalovanému, odpovídá svou povahou řízení o výběru žádosti podle správního řádu, a že toto řízení musí být zakončeno rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Prakticky všechny normy v § 146 správního řádu se pro jejich subsidiaritu nepoužijí, neboť je celý průběh výběrového řízení upraven stavovskými předpisy. Rovněž nelze zcela zjednodušeně uzavřít, že jedná-li se o (zcela specifické) řízení o výběru žádosti, musí toto řízení skončit rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., případně že se navazující rozhodnutí žalovaného již nedotýká práv stěžovatele. Tento názor zcela přehlíží specifika daného řízení. Stěžovatel konečně namítl, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 Aps 3/2005-35 vyplývá přinejmenším jeho právo domáhat se rovného přístupu k veřejným funkcím, a že o právo na rovný přístup k veřejným funkcím zpravidla pečuje ten orgán, který do dané funkce vybraného uchazeče jmenuje. Poznamenal, že se městský soud vůbec nevypořádal s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, čj. 10 Ads 316/2016-50, č. 3664/2018 Sb. NSS, v němž bylo konstatováno, že písemné vyrozumění ředitele, dle kterého uchazeč o funkci vedoucího nebyl úspěšný, nenaplňuje žádný ze znaků správního rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že výběrové řízení netvoří s řízením o návrhu na jmenování jeden celek. Stěžovatel, jakožto účastník výběrového řízení, nezískal nejvyšší počet bodů, a nebyl tedy osobou navrženou ke jmenování do exekutorského úřadu. Právě v této fázi rozhodovacího procesu došlo k hodnocení vhodnosti stěžovatele a na základě tohoto hodnocení k jeho vyřazení. O jeho veřejném subjektivním právu tak bylo rozhodováno v této fázi řízení. Naproti tomu v řízení o návrhu na jmenování o jeho právech rozhodováno být nemohlo, přičemž přiznání postavení účastníka řízení v řízení o návrhu na jmenování všem neúspěšným uchazečům by znamenalo značnou procesní zátěž a nepředvídatelné a nežádoucí zásahy do právní jistoty jmenovaného. Žalovaný dále uvedl, že rozdělení procesu jmenování exekutora na dvě části odpovídá dělbě moci mezi samosprávu a státní správu. Zákon přitom žalovanému nesvěřuje pravomoc posuzovat námitky neúspěšného účastníka výběrového řízení vedeného Komorou. Naopak je to Komora, která je odpovědná za řádnost a zákonnost celého výběrového procesu. K namítanému rozdílnému rozhodování senátů městského soudu žalovaný poznamenal, že v napadeném rozsudku byl odklon od některých názorů pátého senátu téhož soudu přesvědčivě vyložen, přičemž názory pátého a šestého senátu v podstatě ani rozdílné nejsou. Žalovaný konečně uvedl, že závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 10 Ads 316/2016-50 nebyly v této věci
relevantní
. Ačkoliv první fáze výběrového řízení podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, může odpovídat výběrovému řízení vedeného Komorou, druhá fáze naopak v procesu jmenování exekutora přímý odraz nemá, neboť žalovaný, na rozdíl od stavovského orgánu, nedisponuje volnou úvahou stran výběru exekutora, ale toliko ověřuje, že Komorou vybraný a navržený kandidát splňuje zákonné požadavky pro výkon exekutorské činnosti.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[11] Před vlastním vypořádáním kasačních námitek je Nejvyšší správní soud nucen upozornit na chybné označení pasivně legitimovaného účastníka řízení městským soudem. Přestože v tomto směru kasační stížnost napadenému rozsudku ničeho nevytýká, v případě, kdy je rozhodnutí krajského (městského) soudu zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, zabývá se dopadem této vady kasační soud
ex officio
(viz § 109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). Městský soud jednal jako s žalovaným s Ministerstvem spravedlnosti, přestože ovšem z exekučního řádu (i ze samotného znění obou správních rozhodnutí) vyplývá, že pravomoc k vydání správních rozhodnutí v obou stupních má ministr spravedlnosti [§ 8 písm. a) a § 10 odst. 1 exekučního řádu, § 152 odst. 2 a § 178 odst. 2
in fine
správního řádu]. Ministr spravedlnosti tedy v tomto případě není jen vykonavatelem této pravomoci, ale též jejím nositelem, neboť rozhoduje svým jménem a nikoli jménem orgánu, v jehož čele stojí (jakožto jeho organizační součást). Tímto postupem městský soud zatížil své řízení vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek z tohoto důvodu zrušit. Jako s účastníkem řízení, který má procesní práva a procesní povinnosti, totiž městský soud jednal s někým, s kým podle pravidel, jimiž se řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu řídí, být jednáno nemělo (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 6. 2019, čj. 9 As 28/2018-37, a ze dne 19. 10. 2021, čj. 3 As 176/2019-59).
[12] Povaha uvedené procesní vady nicméně nevylučuje, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil i ke sporným právním otázkám nastoleným kasační stížností.
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem na tvrzený odklon od právního názoru vysloveného týmž soudem v usnesení čj. 5 A 48/2016-24, který nebyl dle názoru stěžovatele dostatečně zdůvodněn. V nyní posuzované věci se šestý senát městského soudu zabýval otázkou, zda má neúspěšný uchazeč, který se zúčastnil výběrového řízení na uvolněný exekutorský úřad, postavení účastníka řízení (rovněž) v (následujícím) řízení o návrhu Komory na jmenování úspěšného uchazeče do exekutorského úřadu. Oproti tomu ve stěžovatelem zmiňovaném usnesení pátého senátu čj. 5 A 48/2016-24 městský soud odmítl žalobu stěžovatele proti usnesení (z hlediska dikce exekučního řádu i stavovského předpisu rozhodnutí) prezidia Komory, jímž bylo završeno (předcházející) výběrové řízení, neboť dospěl k závěru, že toto usnesení není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a tedy nepodléhá soudnímu přezkumu; otázkou účastenství neúspěšného uchazeče v následném řízení o návrhu na jmenování úspěšného uchazeče, která představuje
ratio decidendi
nyní projednávané věci, ani otázkou naplnění práva stěžovatele na rovný přístup k veřejným funkcím, se nezabýval, neboť takové úvahy by byly s ohledem na důvod odmítnutí žaloby nadbytečné. Ačkoli je zřejmé, že mezi tímto usnesením a nyní posuzovaným rozsudkem existuje z věcného hlediska souvislost, okruh soudem posuzovaných otázek, na nichž stojí argumentace rozhodnutí, byl v každém řízení evidentně rozdílný a k judikaturnímu odklonu, tedy popření právního názoru vysloveného ke stejné právní otázce v jiném rozhodnutí soudu, proto
stricto sensu
nemohlo dojít.
[14] Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že právo na rovný přístup k veřejným funkcím (mezi které lze zařadit též výkon funkce exekutora) není vyčerpáno pouhou možností stěžovatele účastnit se výběrového řízení na tuto funkci. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve dovodil například pravomoc správních soudů přezkoumávat proces jmenování státních zástupců, neboť i ten spadá pod ústavou chráněné veřejné subjektivní právo na rovný přístup k této veřejné funkci (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2018, čj. 6 As 199/2018-71, č. 3840/2019 Sb. NSS, body 17 až 21). Dle Nejvyššího správního soudu lze tyto závěry přiměřeně vztáhnout i na proces jmenování soudních exekutorů. Tento závěr ovšem neznamená, že by byl městský soud v nyní projednávané věci povinen identifikovat konkrétní fázi procesu obsazování exekutorského úřadu ve smyslu označení (jiného) konkrétního aktu, proti kterému se měl stěžovatel bránit, a typu žaloby, kterou měl k soudní ochraně tohoto svého práva užít (a vymezit se případně proti právnímu názoru vyslovenému v odmítavém usnesení pátého senátu tohoto soudu). Pro nyní posuzovanou věc je podstatný závěr, že (i) stěžovatel nebyl (fakticky ani z hlediska splnění zákonných podmínek) účastníkem řízení o návrhu na jmenování, pročež (ii) se nemůže domáhat soudní ochrany proti rozhodnutím v tomto řízení vydaným. Nastoluje-li stěžovatel v této souvislosti otázku možného vzniku
denegatio iustitiae
, je třeba jej upozornit, že za cestu k ochraně svého práva původně považoval žalobu proti rozhodnutí (usnesení) prezidia Komory o určení uchazeče, který uspěl ve výběrovém řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. Stěžovatel přitom nevyužil možnost podat proti odmítavému usnesení městského soudu kasační stížnost, kde mohl být právní názor městského soudu přezkoumán; nevyužil též možnost bránit se proti zmiňovanému usnesení prezidia Komory žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu (byl-li srozuměn s právním názorem městského soudu, že nejde o soudně přezkoumatelné rozhodnutí, trval-li by však i nadále na tom, že právě proti tomuto aktu orgánu komory se měl domáhat soudní ochrany).
[15] Pokud jde o samotné posouzení otázky, zda stěžovateli svědčilo postavení účastníka řízení o návrhu na jmenování, zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje se závěry městského soudu uvedenými v bodech 30 až 36 a 38 až 39 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze v podrobnostech pro stručnost odkázat. Městský soud správně dovodil, že v rámci procesu obsazení exekutorského úřadu probíhají dvě na sebe navazující samostatná řízení, a to jednak výběrové řízení, vedené Komorou, a jednak řízení o návrhu na jmenování, které se odehrává před žalovaným. Lze dodat, že toto rozdělení procesu výběru a jmenování exekutora do exekutorského úřadu odpovídá nejen jasné dikci § 10 exekučního řádu a obsahu stavovského předpisu, ale též rozdělení výkonu veřejné správy mezi orgán zájmové samosprávy (výběr uchazečů) a orgán státní správy (jmenovaní do veřejné funkce); srov. též § 109 odst. 2 exekučního řádu, definující Komoru jako samosprávnou stavovskou organizaci, a § 110 odst. 7 písm. j), svěřující sněmu Komory upravit interním předpisem vyhlašování a organizaci výběrového řízení.
[16] Stěžovateli, jakožto neúspěšnému účastníku výběrového řízení, nevznikl nárok na jmenování do uvolněného exekutorského úřadu, přičemž je to právě tento nárok, který je pro posouzení účastenství v řízení o návrhu na jmenování rozhodný. V řízení o návrhu na jmenování se rozhoduje pouze o právech úspěšného účastníka výběrového řízení, tj. účastníka, kterému vzniklo na základě ukončeného výběrového řízení právo být jmenován do exekutorského úřadu (resp. právo být navržen ke jmenování), přičemž výsledkem tohoto řízení je právě již jen rozhodnutí žalovaného o jmenování navrženého účastníka do funkce exekutora (za předpokladu naplnění zákonem předvídaných okolností uvedených v § 9 a § 12 exekučního řádu). Jde o řízení o žádosti (§ 44 správního řádu), jehož účastníky je nutné (při absenci speciální úpravy) určit podle obecné úpravy správního řízení. Jsou jimi tedy žadatel, tj. Komora, jednající prostřednictvím svého orgánu – prezidia [§ 27 odst. 1 písm. a) správního řádu], a ten, kdo může být rozhodnutím přímo dotčen ve svých právech a povinnostech, tj. úspěšný účastník výběrového řízení (§ 27 odst. 2 správního řádu), jak ostatně již správně konstatoval městský soud. Tvrzení stěžovatele, že jeho práva byla v tomto řízení přímo dotčena, neboť žalovaný mohl a měl „zvrátit“ rozhodnutí prezidia Komory o výběru nejúspěšnějšího účastníka, nemá žádnou oporu v zákoně. Z exekučního řádu, ale ani z jiného zákona se nepodává možnost žalovaného věcně přezkoumávat výběrové řízení vedené Komorou; naopak, znění § 10 exekučního řádu jasně nasvědčuje tomu, že žalovaný je návrhem Komory vázán, a že pokud navržený úspěšný účastník výběrového řízení splňuje požadavky stanovené v § 9 a § 12 exekučního řádu, má žalovaný povinnost jej do funkce jmenovat, a to bez jakékoli možnosti diskrece. Na tom nemůže ničeho změnit pouhý fakt, že podle § 16 odst. 3 stavovského předpisu má žalovaný (na rozdíl od prezidia Komory) právo nahlížet do přílohy k protokolu o průběhu výběrového řízení, která obsahuje údaje o počtu bodů přidělených jednotlivým účastníkům členy komise včetně hodnocení (§ 13 odst. 4 stavovského předpisu).
[17] Konečně, Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu, že se městský soud výslovně nevyjádřil k jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 Ads 316/2016-50; nejde ovšem o chybu, která by měla zakládat nezákonnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury totiž platí, že soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví vlastní, ucelený právní názor, který jako celek takovou námitku vyvrací či ukáže-li se v jeho světle jako bezpředmětná (srov. například nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. 26/2009 Sb. ÚS, a rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43, nebo ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017-38). Stěžovatel v žalobě odkazoval na rozsudek čj. 10 Ads 316/2016-50 v rámci své argumentace, že rozhodnutí prezidia Komory není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a nemohl se tedy proti němu bránit cestou správní žaloby. Městský soud v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, že povahou uvedeného rozhodnutí se v daném řízení zabývat nebude, neboť tato otázka není pro nyní projednávanou věc podstatná. Za této situace by bylo nadbytečné, aby výslovně uváděl, že za
relevantní
nepovažuje ani odkazy na judikaturu, která se k povaze tohoto rozhodnutí vyjadřuje.
[18] Lze tedy uzavřít, že jakkoli je argumentace stěžovatele nedůvodná, z důvodů uvedených v bodě [11] tohoto odůvodnění napadený rozsudek městského soudu z hlediska zákona neobstojí. Nejvyšší správní soud ho proto postupem podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[19] V průběhu dalšího řízení bude městský soud jako s pasivně legitimovaným účastníkem jednat s ministrem spravedlnosti. Pokud jde o věcné vypořádání žalobních námitek, bude vycházet z právního názoru kasačního soudu, vyslovených v bodech [15] a [16] výše. Tento právní názor je pro městský soud závazný (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.