Vydání 4/2026

(…) [34] Jádrem sporu je, zda stěžovatelka mohla být shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně právní ochraně dětí za tělesné trestání svého syna, aniž by byla posuzována intenzita tělesného trestání a okolnosti, za kterých stěžovatelka k uvedenému výchovnému prostředku přistupovala, a to za situace, kdy účinná vnitrostátní právní úprava zákaz tělesných trestů nezletilých výslovně neobsahuje.

[35] Stěžovatelka namítá, že pod neurčitý právní pojem spadá jen takový tělesný trest použitý vůči dítěti, který je nepřiměřený s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Podle ní je tedy nesprávný závěr krajského soudu, dle něhož použitý vůči dítěti je

[36] Podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně právní ochraně dětí

[37] Podle § 857 odst. 2 občanského zákoníku

[38] Podle § 884 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025

[39] Podle § 884 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026

[40] Podle čl. 7 odst. 1 Listiny . Podle odstavce 2 téhož článku Listiny

[41] Podle čl. 10 odst. 1 Listiny

[42] Podle čl. 39 Listiny

[43] Je pravdou, že aktuálně účinná právní úprava nezakazuje tělesné tresty dětí. Jak bude vysvětleno níže, tato okolnost ovšem nevylučuje odpovědnost stěžovatelky za přestupek podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně právní ochraně dětí, kterého se dopustila tím, že opakovaně tělesně trestala svého nezletilého syna.

[44] Skutková podstata přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně právní ochraně dětí obsahuje neurčitý právní pojem , s nímž se ze své podstaty pojí jeho obecnost a nezbytnost konkretizace v aplikační praxi. Tím zákonodárce vytváří prostor správním orgánům, aby zhodnotily, zda konkrétní jednání lze na základě individuální povahy jednotlivých případů podřadit pod skutkovou podstatu obsahující daný neurčitý právní pojem. Správnost podřazení určitého jednání pod neurčitý právní pojem je aplikací práva, a podléhá tedy soudnímu přezkumu (viz např. rozsudky NSS ze dne 12. 8. 2011, čj. 5 As 47/2011-77, nebo ze dne 19. 1. 2012, čj. 9 As 80/2011-69).

[45] Z již zmiňovaného rozsudku ve věci (viz zejména body 50 a 51) vyplývá, že tělesné tresty vůči dětem nelze tolerovat a státy by se měly snažit je výslovně a komplexně zakázat zákonem i praxí. Respektování důstojnosti dětí nemůže být zajištěno, pokud by vnitrostátní soudy přijaly jakoukoli formu ospravedlnění špatného zacházení, včetně tělesných trestů, které je zakázané podle čl. 3 Úmluvy. Závěr, že tělesné tresty dětí nelze tolerovat, není ojedinělý a vyplývá také z pozdější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudky ze dne 21. 5. 2019, , stížnost č. 49450/17, nebo ze dne 22. 3. 2018, , stížnost č. 11308/16).

[46] Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, č. 211/2006 Sb. ÚS, „[mají][…]“. Závěry výše zmiňované judikatury Evropského soudu pro lidská práva ohledně nepřípustnosti tělesných trestů dětí je proto třeba zohlednit také při výkladu neurčitého právního pojmu Vyplývá z ní, že tělesné tresty vůči dětem, jako forma špatného zacházení, jsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy a nelze je schvalovat, a to ani v situaci, kdy mají být použity z „“ (takto argumentovala stěžovatelka). Je jimi zasahováno do důstojnosti dětí (čl. 10 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 Listiny)a jsou vždy ponižující. S ohledem na výše popsané závěry je nepochybné, že tělesné tresty dětí jsou ze své podstaty

[47] Není pravdou, že krajský soud v rozporu se zásadou upřednostnil extenzivní výklad neurčitého právního pojmu , jímž odpovědnost stěžovatelky nepřípustně rozšířil. Pro naplnění ústavní zásady (která se uplatní i při správním trestání; viz rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS) není nutná předvídatelnost založená na absolutní a jednoduché jistotě možné sankce. Není proto vyloučeno, aby úprava přestupků obsahovala pojmy, k jejichž řádnému uchopení je nezbytná i netriviální (srov. nález ÚS ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, č. 201/2011 Sb. ÚS). Současně platí, že (srov. nález ÚS ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 6/98, č. 282/1998 Sb., nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996, , stížnost č. 17862/91). Právě taková situace nastala v projednávané věci; nyní přijatý výklad neurčitého právního pojmu (vycházející zejména ze závěrů judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Listiny) ještě sám o sobě neznamená, že odpovědnost stěžovatelky za přestupek byla nepřípustně rozšířena Skutkové podstaty přestupků obsahující neurčitý právní pojem již ze své podstaty často vyžadují netriviální interpretaci, mnohdy upřesněnou právě judikaturou [srov. např. neurčitý právní pojem obsažený v dříve účinném § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a jeho výklad v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, čj. 1 A 24/2010-22; č. 2446/2011 Sb. NSS]. Tato okolnost ovšem bez dalšího nevede k nepředvídatelnosti odpovědnosti za přestupek a možné sankce.

[48] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že se nabízely dva srovnatelné výklady toho, zda jsou tělesné tresty vůči dětem ze své podstaty nepřiměřeným výchovným prostředkem. Jak bylo vysvětleno výše, výklad, dle něhož tělesné tresty vůči dětem jsou ze své podstaty (tedy vždy, bez zkoumání intenzity trestání a okolností, kdy k nim je přistupováno) nepřiměřeným výchovným prostředkem, neboť je jimi zasahováno do důstojnosti dětí, je jediný souladný se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva a čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny. Krajský soud by proto postupoval nezákonně, pokud by neurčitý právní pojem nevyložil v souladu se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

[49] Je pravdou, že v odborné i laické veřejnosti se objevují názory, že současná právní úprava tělesné trestání dětí povoluje (jak stěžovatelka tvrdila v žalobě a v kasační stížnosti). Také aktualita Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. 6. 2024 informuje, že „“.Tyto názory vycházejí z premisy (kterou zdůrazňuje také stěžovatelka), že občanský zákoník tělesné trestání dětí výslovně nezakazuje. Jak již Nejvyšší správní soud vysvětlil shora, tato okolnost není určující. Ve světle výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva tělesné tresty vůči dětem jako forma ponižujícího zacházení zasahují do důstojnosti dítěte, jsou tedy i v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny, a tudíž jsou nepřípustné absolutně a bezvýjimečně (zákon je nemůže implicitně povolovat). Důsledkem toho je, že ačkoli teprve § 884 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 pomocí nevyvratitelné domněnky zakotvuje nepřijatelnost tělesného trestání dětí, nejedná se o změnu dosavadní právní úpravy. Nová úprava je spíše jen upřesněním dosavadní právní úpravy pro dosažení jejího souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a také zohledněním mezinárodních závazků České republiky (vyplývajících zejména z Úmluvy o právech dítěte). Jinak řečeno, legislativní zakotvení nevyvratitelné domněnky v § 884 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 má sloužit ke snadnější interpretaci neurčitého právního pojmu než tomu je za aktuálně účinné právní úpravynejedná se však o nové právní pravidlo.

[50] Důvodná není ani námitka, dle níž měl krajský soud aplikovat test proporcionality, jímž by poměřil základní právo stěžovatelky, podle kterého není přestupku a trestu bez zákona, s veřejným zájmem státu na ochraně dětí. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, pouhá absence výslovného zákazu tělesného trestání dětí v občanském zákoníku nebrání odpovědnosti stěžovatelky za přestupek podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně právní ochraně dětí a nezasahuje do jejího práva garantovaného čl. 39 Listiny. S ohledem na to Nejvyšší správní soud neshledal možnou kolizi dvou protichůdných základních práv či ústavních hodnot. Proto krajský soud nebyl povinen provádět test proporcionality, jak mylně tvrdí stěžovatelka.

[51] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s krajským soudem a žalovaným, že všechny tělesné tresty použité proti dítěti jsou nepřiměřeným výchovným prostředkem, neboť je jimi zasahováno do lidské důstojnosti. Proto také dospěl krajský soud ke správnému závěru, že správní orgány se nemusely zabývat přiměřeností konkrétního tělesného trestu, tedy tím, jaký nástroj, v jakém časovém období a za jakých situací stěžovatelka k trestání nezletilého používala. Jinak řečeno, i pokud by bylo ve správním řízení prokázáno, že stěžovatelka syna trestala pouze „“, fyzické trestání používala v situaci, kdy byl nezletilý vulgární a agresivní, a tělesně ho trestala především v období dvou měsíců (nikoli během půl roku), i v takovém případě by vůči nezletilému použila tělesný trest, který je ze své podstaty nepřiměřeným výchovným prostředkem.

[52] lze dodat, že okolnosti tělesného trestání dítěte by mohly být pouze z pohledu (ne)naplnění materiální stránky přestupku. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, „“. Ke splnění materiálního znaku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou škodlivost, že nedosahuje ani minimální hranice typové škodlivosti (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2015, čj. 3 As 92/2014-32). V posuzované věci ovšem pro úvahu ohledně nenaplnění materiální stránky přestupku nebyl prostor, protože stěžovatelka takovou námitku v kasační stížnosti nevznesla.

[53] Nakonec stěžovatelka argumentovala tím, že čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte není , není způsobilý zavazovat subjekty vnitrostátního práva a ukládat jim práva a povinnosti. Na odpovídající žalobní námitku správně reagoval krajský soud tak, že stěžovatelce není kladeno za vinu porušení Úmluvy o právech dítěte. To ovšem nebrání tomu, aby správní orgány přihlížely k Úmluvě o právech dítěte a k dalším zdrojům mezinárodního práva v argumentační rovině při výkladu neurčitého právního pojmu a při posouzení přiměřenosti stěžovatelkou použitého výchovného prostředku.