Vydání 9/2018

Číslo: 9/2018 · Ročník: XVI

3769/2018

Sociálně-právní ochrana dětí: charakter rozhodnutí o výchovném opatření

Sociálně-právní ochrana dětí: charakter rozhodnutí o výchovném opatření
k § 244 a násl. občanského soudního řádu ve znění účinném do 25. 5. 2018
k § 13 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění zákonů č. 518/2002 Sb., č. 401/2012 Sb. a č. 303/2013 Sb.
Rozhodnutí správního orgánu o výchovných opatřeních podle § 13 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, má charakter rozhodnutí zasahujícího do vztahů nezletilého dítěte v jeho výchovném prostředí, tedy je rozhodnutím, které vyplývá z poměrů soukromého práva. Přezkum rozhodnutí tohoto charakteru spadá do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení podle § 244 a násl. o. s. ř., nikoli do pravomoci správních soudů.
(Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, čj. 10 Ad 26/2017-43)
Věc:
Eva G. proti Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči, o stanovení dohledu nad dítětem.
Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2017, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 5 ze dne 23. 8. 2017 o stanovení dohledu dle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
Městský soud v Praze žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze se zabýval tím, zda má k projednání této věci pravomoc podle § 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 s. ř. s., tj. zda rozhodnutí, jehož přezkumu se žalobkyně domáhá, je rozhodnutím správního orgánu, které se týká jejích veřejných subjektivních práv. Na základě níže uvedených úvah však dospěl k závěru, že na napadené rozhodnutí správního orgánu je nutno nahlížet jako na rozhodnutí ve věci týkající se vztahů soukromého práva, a že věc tudíž spadá do pravomoci soudů podle § 7 odst. 2 o. s. ř.
Podle § 13 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může obecní úřad obce s rozšířenou působností přistoupit k rozhodnutí o konkrétních opatřeních, jež by ve výsledku měla výchovu dítěte pozitivně ovlivnit, a sice napomenutí, stanovení dohledu nad dítětem, uložení omezení bránící působení škodlivých vlivů na výchovu dítěte a uložení povinnosti využít odbornou poradenskou pomoc. Novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí č. 303/2013 Sb. byl do § 13 odst. 1 vložen dovětek, že neučinil-li o uvedených výchovných opatřeních rozhodnutí obecní úřad obce s rozšířenou působností, může o těchto výchovných opatřeních za stejných podmínek rozhodnout soud.
Městský soud při posouzení otázky své pravomoci přihlédl mj. k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, čj. 6 Ads 177/2014-49, jehož předmětem bylo posouzení rozhodnutí správních orgánů ve věcech péče o nezletilé podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí. V něm mj. uvedl, že „
ačkoliv dochází k veřejnoprávní (vrchnostenské) ingerenci do vztahů osob, jež ji musí i proti své vůli respektovat, v dané věci je rozhodnutím zasaženo do ryze soukromoprávních vztahů, vztahů rodinných. Není zde rozhodováno o veřejných subjektivních právech, nýbrž o subjektivním soukromém právu na rodinu a rodinný život
. […]
Úprava vztahů v rodině včetně péče o děti je v prvé řadě věcí soukromou, jež vyplývá ze samé podstaty fungování rodiny jako základní jednotky státu. Jen v případě nutnosti se tyto vztahy stávají „věcí veřejnou“, tedy předmětem zásahu ze strany veřejné moci. V daném případě bylo rozhodováno o realizaci práva vyplývajícího z rodinných vztahů, konkrétně práva rodičů na péči o dítě a jeho výchovu, jakož i práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči, zakotvených v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Právě tato kvalifikace je v daném případě rozhodná pro závěr, že přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů zde nepřísluší soudům v soudním řízení dle soudního řádu správního, nýbrž soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení. Jako vodítko v dané věci poslouží také ustanovení zakládající pravomoc soudů v občanském soudním řízení § 7 o. s. ř.
“, které „
výslovně počítá ze skutečností, že v občanském soudním řízení nejsou řešeny pouze spory, ale i jiné právní věci. Typicky to jsou například právě otázky řešené v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř
.“
Městský soud má za to, že i v případě rozhodnutí podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o sociálně právní ochraně dětí se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve věcech péče o nezletilé, neboť účelem uložení výchovného opatření (zde stanovením dohledu nad výchovou nezletilého) je dílčí působení na rodinné a další společenské vztahy, jež ovlivňují výchovu dítěte. I zde je rozhodnutím správního orgánu zasahováno do práva rodičů na péči o dítě a jeho výchovu, resp. do práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), když (jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně) stanovením dohledu nad výchovou nezletilého se „
rodičům nastaví pravidla, která zajistí nezletilému stabilitu, jistotu výchovného prostředí a rovnocennou péči obou rodičů
“.
Nutno připustit, že náhled Městského soudu v Praze na svoji pravomoc k přezkumu rozhodnutí správních orgánů podle § 13 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí doznal jistého vývoje, když rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 A 321/2011-41, připustil věcný přezkum tohoto typu rozhodnutí podle uvedeného ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí ve znění účinném do 31. 12. 2013. Žalobou napadené rozhodnutí nicméně bylo vydáno za účinnosti právní úpravy (po novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí č. 303/2013 Sb.), podle níž může o těchto výchovných opatřeních za stejných podmínek rozhodnout soud. Nelze přitom pochybovat o tom, že tímto soudem je soud rozhodující ve věcech péče soudu o nezletilé podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nikoli soud rozhodující ve správním soudnictví, tj. podle s. ř. s.
Podle názoru Městského soudu by bylo nesystémovým řešením, aby za situace, kdy soud v občanském soudním řízení může rozhodnout o uložení výchovného opatření podle § 13 zákona o sociálně-právní ochraně dětí za stejných podmínek jako správní orgán, přezkoumávaly rozhodnutí o uložení výchovného opatření správním orgánem soudy ve správním soudnictví, tj. soudy v jiné linii soudní soustavy. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že ochrana práv účastníků řízení není v řízení před správními soudy tak efektivní, jako v řízení před soudy podle občanského soudního řádu. Zatímco totiž správní soudy mohou v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v případě zjištěné nezákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí přistoupit toliko k jeho zrušení a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení, soudy rozhodující postupem podle § 244 a násl. o. s. ř. mohou rozsudkem rozhodnout o věci samé, dospějí-li k závěru, že o sporu nebo jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, a to v plné jurisdikci (§ 250e, § 250f, § 250j o. s. ř.).
Lze tak shrnout, že rozhodnutí správního orgánu podle § 13 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí má charakter rozhodnutí ingerujícího do vztahů nezletilého dítěte v jeho výchovném prostředí, včetně (a to zejména) do vztahů mezi rodiči a dětmi, tedy je rozhodnutím, které vyplývá z poměrů soukromého práva. Přezkum rozhodnutí tohoto charakteru spadá do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení podle § 244 a násl. o. s. ř.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.