Vydání 3/2012

Číslo: 3/2012 · Ročník: X

2521/2012

Služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů: výsluhový příspěvek

Služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů: výsluhový příspěvek
k § 160 odst. 1 a § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
k § 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání
k zákonu č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků*)
I. Služební funkcionář ministerstva vnitra není u příslušníka bezpečnostního sboru (policisty) oprávněn rozhodovat podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, o jeho nárocích dle zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, a zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, jako o nárocích bývalého vojáka z povolání. Zákon o vojácích z povolání v § 2 zaručuje kompetenční a v přechodných ustanoveních i věcnou kontinuitu podmínek pro vyplácení a zvyšování výsluhových příspěvků za dobu služby u vojsk Ministerstva vnitra.
II. Oprávnění služebního funkcionáře vypořádat nároky bývalého vojáka z povolání není dáno ani z důvodu předmětu řízení, jímž je při rozhodování služebního funkcionáře dle § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, o zastavení výplaty výsluhového příspěvku z úřední povinnosti, nastanou-li zákonné podmínky pro tento postup. Rozhodnutím o zastavení výplaty výsluhového příspěvku se nerozhoduje o zániku nároku na příspěvek ze služebního poměru policisty, a služební funkcionář tak není nejen věcně příslušný k vypořádání nároků podle jiného zákona – zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ale není nadto ani povinen tak učinit v rámci řízení, v němž se o zániku nároku na výplatu výsluhového příspěvku vůbec nerozhoduje.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, čj. 9 Ca 262/2008-28)
Věc:
JUDr. P. Z. proti Ministerstvu vnitra o výsluhový příspěvek.
Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru (správního orgánu prvního stupně) ze dne 4. 10. 2007 byla žalobci dnem 27. 11. 2007 zastavena výplata výsluhového příspěvku ve výši 11 818 Kč, který mu byl vyplácen na základě přiznání příspěvku za službu ode dne 1. 1. 1993. Zastavení vyplácení výsluhového příspěvku bylo odůvodněno tím, že žalobci vznikl nárok na starobní důchod dosažením věku 55 let dnem 28. 11. 2005 a podle zákona č. 361/2003 Sb. platí, že, nepožádá-li bývalý příslušník nejpozději do dvou let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu, výplata výsluhového příspěvku se zastaví.
Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 5. 2008 zamítnuto.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu u Městského soudu v Praze, v níž namítal, že žalovaný věc posoudil nesprávně a s jeho odvolací námitkou se nevypořádal. Uvedl, že od 1. 10. 1971 do 14. 3. 1992 vykonával službu vojáka z povolání vojsk Ministerstva vnitra a dnem 15. 3. 1992 byl přijat do služebního poměru policisty Federálního policejního sboru. Připustil, že službu vojáka z povolání sice vykonával podle tehdy platného zákona o služebním poměru vojáků, nicméně vykonával ji u Ministerstva vnitra. O jeho služebním poměru rozhodoval ministr vnitra, jeho rozkazem také byl ze služebního poměru vojáka propuštěn a následně byl přijat do služebního poměru policisty Federálního policejního sboru. Z tohoto důvodu se domníval, že služební funkcionář byl nejen oprávněn, ale i povinen o jeho nároku na výsluhový příspěvek podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. rozhodnout.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že příspěvek za službu, jehož výplata byla zastavena, byl žalobci přiznán od 1. 1. 1993 podle zákona č. 334/1991 Sb. Podle přechodného ustanovení § 157 odst. 6 zákona č. 186/1992 Sb. a podle § 225 zákona č. 361/2003 Sb. se tento příspěvek od 1. 1. 2007 považuje za výsluhový příspěvek podle zákona č. 361/2003 Sb. a platí pro něj i § 163 odst. 1, podle něhož se výplata výsluhového příspěvku zastaví, nepožádá-li bývalý příslušník do dvou let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto ve věci zastavení
výplaty
výsluhového příspěvku, nebylo jím rozhodnuto ve věci
zániku
výsluhového příspěvku. Výsluhový příspěvek žalobci náležel od 1. 1. 1993 jako příspěvek za službu nejprve podle zákona č. 334/1991 Sb. v souvislosti se skončením služebního poměru žalobce jako policisty Federálního policejního sboru dle rozkazu ředitele II. divize FMV ve věcech personálních ze dne 22. 12. 1992, a to v důsledku skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a poté v důsledku kontinuity právní úpravy dle zákonů č. 186/1992 Sb. a č. 361/2003 Sb. Zastavení výplaty se však týkalo výsluhového příspěvku žalobce se zápočtem doby služby 22 roků, tj. nejen doby služby u Federálního policejního sboru (od 15. 3. 1992), ale i doby služby vojáka z povolání vojsk Ministerstva vnitra. O tom svědčí výpočet příspěvku za službu přiznaného od 1. 1. 1993 založený ve spise učiněný podle tehdy platné právní úpravy zápočtu dob dle zákona č. 334/1991 Sb. a zákona č. 186/1992 Sb. To znamená, že do výsluhového příspěvku, který žalobci od té doby náleží, byla započítána doba, která se posloupností v důsledku přijetí uvedených zákonů stala započitatelnou dobou i za dobu služby žalobce jako vojáka z povolání od 1. 10. 1971 do 14. 3. 1992. Žalobci byla tedy do příspěvku za službu (nyní do zastaveného výsluhového příspěvku) započtena doba, za kterou v odvolání požaduje výplatu příspěvku za službu z původního poměru vojáka z povolání. Zákony č. 334/1991 Sb. a následně i zákon č. 186/1992 Sb. vycházely ze započtení předcházejícího služebního poměru podle zvláštního předpisu, jímž byl zákon č. 76/1959 Sb., do započitatelných dob pro výpočet příspěvku za službu.
Z podkladů správního řízení ani z námitek žalobce nevyplývá, že by mu byl k době skončení služby vojáka z povolání přiznán výsluhový příspěvek vojáka z povolání podle § 33 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. nebo podle § 132 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. anebo, že by mu takto přiznaný výsluhový příspěvek zanikl. Je tomu tak proto, že žalobce po skončení tohoto vojenského služebního poměru ke dni 14. 3. 1992 ihned navázal služebním poměrem ve Federálním policejním sboru ke dni 15. 3. 1992 Sb. a dostal se do režimu příspěvku za službu podle zákona č. 334/1991 Sb.
Uvedené je nezbytné si uvědomit při posouzení námitky žalobce, jejímž obsahem je v podstatě neúplnost rozhodování správních orgánů a nezohlednění, že žalobce má nárok na výsluhový příspěvek podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. a že o tomto nároku byl služební funkcionář povinen rozhodnout. Pro posouzení sporné otázky, zda policejní služební funkcionář rozhodující o zastavení výplaty výsluhového příspěvku podle zákona č. 361/2003 Sb. byl povinen nadále vyplácet výsluhový příspěvek žalobci podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., je nezbytné zodpovědět, zda o žalobcem požadovaném příspěvku dle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. je oprávněn v rámci své pravomoci rozhodnout služební funkcionář ministerstva vnitra a zda tak tento funkcionář může učinit v rámci rozhodování o zastavení výplaty výsluhového příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. (...)
Zodpovězení předestřených otázek souvisí se shora uvedenou právní úpravou změn v rozhodování služebních funkcionářů s účinností od 1. 12. 1999. Zatímco o výsluhových náležitostech vojáka z povolání, jehož služební poměr zanikl, rozhodoval podle § 33 odst. 2 zákona č. 76/1959 Sb. ministr obrany nebo ministr vnitra, následně s účinností zákona č. 221/1999 Sb., který od 1. 12. 1999 zrušil zákon č. 76/1959 Sb., již právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Na uvedeném nemůže nic změnit žalobní tvrzení, že žalobce službu vojáka z povolání vykonával podle tehdy platného zákona č. 76/1959 Sb. a o jeho služebním poměru tehdy rozhodoval ministr vnitra. Na uvedené specifické ustanovení upravující pravomoci vojenských funkcionářů dle zákona č. 221/1999 Sb. nemá vliv ani věcná návaznost zákona č. 221/1999 Sb. na zákon č. 76/1959 Sb. vyjádřená v přechodných ustanoveních zákona č. 221/1999 Sb. garantujících kontinuitu podmínek pro vyplácení a zvyšování výsluhových příspěvků vojáků z povolání bez rozdílu, zda se jedná o výsluhové příspěvky přiznané před nabytím účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., nebo o výsluhové příspěvky přiznané po nabytí jeho účinnosti. Je podstatné, že zákon č. 221/1999 Sb. v § 2 nově upravuje pravomoc výlučně vojenských služebních funkcionářů činit právní úkony ve věcech služebního poměru, tedy i oprávnění k rozhodování o výsluhových příspěvcích za dobu služby u vojsk MV za zákonem stanovených podmínek.
Soud k uvedenému pouze podotýká, že k podmínkám výplaty výsluhového příspěvku podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. náleží nárok na výplatu tohoto příspěvku za podmínek zákona č. 221/1999 Sb. Zákon č. 221/1999 Sb., jakož i předchozí zákon č. 76/1999 Sb., na který zákon č. 221/1999 Sb. v pravidlech vyplácení výsluhových příspěvků navázal, stanovily zásadu, že při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů (tj. zákonů o služebních poměrech policistů) zaniká dosavadní nárok na výsluhový příspěvek (§ 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb.) nebo se výplata výsluhového příspěvku zastavuje (§ 35 zákona č. 221/1999 Sb.). Z podkladů řízení o návaznosti služebních poměrů žalobce vyplývá, že od 1. 10. 1971 služební poměry žalobce bezprostředně navazovaly a žalobce ani netvrdí, že mu výsluhový příspěvek za dobu služby u vojsk MV byl přiznán. Požaduje jej až nyní v rámci zastavení výplaty výsluhového příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb., do něhož mu byla doba služby vojáka z povolání započtena.
Protože v podaném odvolání žalobce spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že služební funkcionář ministerstva vnitra v rámci rozhodování o zastavení výplaty výsluhového příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. nezohlednil žalobcovu službu vojáka z povolání vojsk MV a nepokračoval ve vyplácení příspěvku podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. za dobu služby vojáka z povolání, soud považuje za postačující a věcně správný závěr napadeného rozhodnutí, který vystihuje zásadní a podstatný důvod zamítnutí odvolání. Tím je skutečnost, že služební funkcionář ministerstva vnitra není podle zákona č. 361/2003 Sb. oprávněn rozhodovat o nárocích bývalého vojáka z povolání, a již vůbec tak není oprávněn v rámci zastavení výplaty výsluhového příspěvku, ke kterému došlo z důvodů § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Soud zdůrazňuje, že v dané věci služební funkcionář v rozhodnutí I. stupně nerozhodoval o žádné žádosti žalobce o výplatu či přiznání dalšího příspěvku, rozhodoval z úřední povinnosti dle § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. v souladu s tímto ustanovením, když u žalobce nastaly podmínky toliko k zastavení (nikoliv k zániku) výplaty výsluhového příspěvku a takto vymezil předmět řízení. Proto v tomto rozsahu má správnost závěru žalovaného, že není v jeho pravomoci rozhodovat o žalobcových nárocích jako vojáka z povolání, oporu mimo zásadní kompetenční ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. i ve zjištění, že nedošlo k zániku výsluhového příspěvku žalobce dle § 162 zákona č. 361/2003 Sb., což by jedině mohlo vést žalobce k úvahám o uplatnění zákona č. 221/1999 Sb. u příslušného (vojenského) služebního orgánu, ovšem při vědomí splnění dalších podmínek tohoto zákona (vznik nároku).
Uvedené má význam i pro to, jaké rozhodnutí od správních orgánů žalobce dle své repliky k vyjádření žalovaného očekával. Jestliže správní orgán 1. stupně nebyl v dané věci rozhodování z úřední povinnosti o příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. příslušným orgánem k rozhodování o nárocích vojáků z povolání dle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., nemohl požadavek žalobce zamítnout či žalobci výsluhový příspěvek za dobu služby vojáka z povolání přiznat. Potažmo žalovaný, který rozhodoval o odvolání směřujícímu proti výroku o zastavení výplaty příspěvku s tím, že příspěvek má být vyplácen i nadále, ale podle jiného zákona, neměl důvod v tomto smyslu učinit jiné vypořádání této námitky v rámci své pravomoci než odvolání zamítnout se závěrem, který ohledně svého oprávnění učinil. Pokud se tedy žalobce domnívá, že rozhodnutím služebního funkcionáře o zastavení výplaty výsluhového příspěvku ze dne 4. 10. 2007 došlo k zániku nároku na příspěvek ze služebního poměru žalobce jako policisty, a že tím je dán důvod k postupu podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., pak je na něm, aby tento nárok uplatnil u příslušného funkcionáře, který rozhoduje podle zákona č. 221/1999 Sb., nebo aby žalovaný, pokud žalobce na tomto nároku trvá, se touto oddělitelnou částí odvolání, upřesněnou teprve v soudním řízení, znovu zabýval jako zvláštním návrhem na rozhodnutí o výsluhovém příspěvku dle zákona č. 221/1999 Sb. a postoupil ji příslušnému služebnímu orgánu k rozhodnutí dle zákona č. 221/1999 Sb., protože v takovém případě lze o tomto nároku žalobce rozhodnout samostatným rozhodnutím příslušného vojenského funkcionáře. Tato skutečnost nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí o zastavení výplaty příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. Soud si je ve světle toho, co žalobce v replice upřesnil před soudem, vědom, že by bylo úplnější, kdyby žalovaný své rozhodnutí odůvodnil i ve směru poučení, jak má žalobce se svým nárokem dle zákona č. 221/1999 Sb. naložit. Nicméně pokud tak žalovaný neučinil, případně sám žádost žalobce nepostoupil příslušnému funkcionáři ve stadiu odvolacího řízení, nejde o vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost obou rozhodnutí, jejichž předmětem bylo zastavení výplaty výsluhového příspěvku.
*)
S účinností od 1. 12. 1999 zrušen zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.