Vydání 9/2009

Číslo: 9/2009 · Ročník: VII

1905/2009

Služební poměr: osobní příplatek

Služební poměr: osobní příplatek
k § 12 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích o orgánech (v textu též "zákon o platu")
Odnětí osobního příplatku, který byl za nadstandardní plnění služebních povinností dříve žalobci přiznán (§ 12 zákona č. 143/1992 Sb., o platu), je důsledkem poklesu výkonnosti policisty, přičemž tento pokles výkonu nemusí vždy nutně vést k postihu za kázeňský přestupek.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007, čj. 10 Ca 305/2005-32)
Prejudikatura:
srov. č. 1323/2007 Sb. NSS.
Věc:
JUDr. Jaroslav Š. proti řediteli Správy hlavního města Prahy Policie České republiky o osobní příplatek.
Rozhodnutím ředitele Policie České republiky Obvodního ředitelství Praha II ze dne 26. 4. 2004 byl podle § 12 zákona o platu a podle § 7 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (dále jen "nařízení vlády"), žalobci odňat dnem 1. 5. 2004 osobní příplatek z důvodu, že v období od ledna 2004 do doby rozhodnutí opakovaně porušoval svým nedbalým přístupem závazný pokyn policejního prezidenta č. 130 ze dne 30. 11. 2001 a dále zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb."), kdy přetrvávaly nedostatky při plnění jeho služebních povinností z jeho služebního zařazení.
K odvolání žalobce žalovaný dne 5. 10. 2004 změnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že žalobci se odnímá dnem 7. 5. 2004 osobní příplatek v plné výši z důvodu, že žalobce v období od ledna 2004 do 26. 4. 2004 nedosahuje kvalitních výsledků vykonávané práce a ani velmi dobrých pracovních výsledků. Rovněž tak neplní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci; uváděné skutečnosti byly zjištěny z přípisů dozorujícího státního zastupitelství v Praze 5, z výsledků kontrolní činnosti nadřízených pracovníků ve smyslu § 29 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb. a ze Záznamů o významné události, které s jmenovaným byly sepsány ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) závazného pokynu policejního prezidenta č. 96/2002; proto žalovaný rozhodl o odejmutí přiznaného osobního příplatku v plné výši 2 000 Kč, neboť žalobce nesplňuje podmínky pro jeho přiznání.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které zejména tvrdil, že někdy v měsících březen a duben 2004 z důvodu, který přesahuje rámec žaloby, vyhodnotilo vedení odboru Služby kriminální policie a vyšetřování OŘ PČR v Praze II některé stránky jeho služební činnosti jako opakované porušování závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001 a zákona č. 186/1992 Sb., aniž toto porušování bylo jakkoliv konkretizováno a aniž proběhlo kázeňské řízení, následně mu byl rozhodnutím správního orgánu I. stupně odňat osobní příplatek podle § 12 zákona o platu. Nezákonnost tohoto rozhodnutí napadl odvoláním, neboť důvody, jak jsou formulovány v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, korespondují pojmovým znakům kázeňského přestupku v § 32 zákona č. 186/1992 Sb. a služební orgán měl o tomto přestupku konat kázeňské řízení podle § 35 uvedeného zákona a uložit kázeňské tresty taxativně uvedené v § 33 zmíněného zákona, mezi něž nepatří odejmutí osobního příplatku. Přiznání osobního příplatku a i jeho odejmutí dle hypotézy § 12 zákona o platu je formulováno ve vztahu k
"náročnosti práce a dlouhodobému dosahování kvalitních výsledků vykonávané práce"
, a jak v odvolání namítl,
"opakované porušení zákona"
nelze považovat za negaci uvedené hypotézy, a tedy jiný postup, než kázeňské řízení je porušením zákonnosti. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, potvrdil právní následek (odejmutí osobního příplatku), přičemž změnil důvody tohoto odnětí tak, že
"jmenovaný v období od ledna 2004 do 26. 4. 2004 nedosahuje kvalitních výsledků vykonávané práce, ani velmi dobrých pracovních výsledků. Rovněž tak neplní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci."
Důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak podřazuje pod tento důvod, je tak rozhodnutím formálním, a co do obsahu teprve toto rozhodnutí konkretizuje důvody a uvádí i nový důvod. Tímto postupem (změna právních skutečností) byla žalobci odňata možnost se hájit. Odvolací orgán tak porušil principy právní kultury (vyjádřené např. v oblasti trestního práva, § 220 trestního řádu v otázce totožnosti skutku), minimálně pak § 124 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně oponoval tvrzení žalobce, že byl postupem v daném řízení zkrácen na svém právu se hájit, označil jej jako nepravdivé, neboť dne 30. 6. 2004 byl ve smyslu § 77 odst. 4 vyhlášky č. 287/2002 Sb. přizván k jednání senátu poradní komise ředitele správy, kde měl možnost vyjádřit se k soustředěnému spisovému materiálu, a tedy žalobce nebere v potaz, že řízení ve věcech služebního poměru se řídí procesními pravidly stanovenými v hlavě deváté zákona č. 186/1992 Sb. Rovněž nesouhlasil s námitkou žalobce, že v odůvodnění uvedl nové právní skutečnosti. Poukázal na to, že žalobce v žalobním návrhu opakovaně cituje § 12 zákona o platu, ale zcela opomíjí § 23 téhož zákona, tj. zmocnění pro vládu k vydání prováděcího předpisu - nařízení vlády (č. 330/2003 Sb.), podle jehož § 7 odst. 1
"zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů, než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen"
. Z podkladů ve spise pro vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně je naprosto zřejmé, že žalobce podmínky pro přiznání osobního příplatku nesplňuje a služební funkcionář vycházel při hodnocení pracovních výsledků žalobce z přípisů dozorujícího státního zastupitelství z nichž dovodil, že žalobce
"v období od ledna 2004 do současnosti opakovaně porušuje svým nedbalým přístupem ZP PP č. 130/2001 ... čl. 16 odst. 3"
, i ze
"záznamů o významné události"
. Hodnocení
"významných událostí"
se týká jen policistů, u kterých se projevil výrazně nedostatečný nebo výrazně nadstandardní služební výkon [čl. 6 odst. 1 písm. a) závazného pokynu policejního prezidenta č. 96/2002]. U žalobce se projevil výrazně nedostatečný výkon služby, a tedy porušoval svým nedbalým přístupem zákon č. 186/1992 Sb.; v záznamech významné události žalobce ve svých vyjádřeních k nim zcela od věci namítá porušení čl. 4 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 147/2000, tento však řeší postup při vyřizování peticí, stížností, oznámení a jiných podání směřujících na příslušníka či zaměstnance Policie ČR. Odvolací orgán rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil dle § 133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., důvody nerozšířil, ale upřesnil. Námitku v druhé části žaloby, že právní skutečnosti formulované v rozhodnutí správního orgánu I. stupně korespondují pojmovým znakům kázeňského přestupku, žalovaný odmítá, neboť osobní příplatek byl odňat na základě výsledků vykonávané práce. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že hypotéza obsažená v jedné právní normě je spojována s dispozicí právní normy obsažené v jiném zákoně. Podle § 12 zákona o platu
"k hodnocení náročnosti práce a dlouhodobě dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce lze zaměstnanci poskytnout osobní příplatek. Podmínky a maximální výši stanoví prováděcí předpis vydaný podle § 23"
, podle § 7 odst. 1 nařízení vlády (vydaného dle § 23 zákona o platu)
"Zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytnout osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen."
Osobní příplatek tak není nárokovou složkou platu a poskytuje se za podmínek stanovených v obou citovaných ustanoveních, přitom podle § 7 odst. 3 nařízení vlády:
"Zaměstnavatel může rozhodnout o zvýšení, snížení, popřípadě odejmutí osobního příplatku v závislosti na plnění podmínek stanovených v odst. 1, 2."
Žalovaný poukázal na obsah spisového materiálu s tím, že žalobce rozhodně dlouhodobě nedosahoval kvalitních výsledků vykonávané práce ani neplnil větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, a proto je rozhodnutí v souladu se zákonem. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobce, že rozhodnutí o odvolání je pouze formálním a že došlo k porušení právní kultury s odkazem na § 220 trestního řádu. Zákon č. 186/1992 Sb. je zvláštním zákonem a jeho procesními pravidly se odvolací orgán musí řídit. Z výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že žalobci byl odňat osobní příplatek za podmínek stanovených v § 12 zákona o platu. Dle § 124 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, dle odst. 3 téhož ustanovení v odůvodnění rozhodnutí služební funkcionář uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Žalobce předně namítá, že bylo-li vyhodnoceno plnění jeho služebních povinností jako
"opakované porušování Závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001 a zákona č. 186/1992 Sb."
v rozhodnutí I. stupně, šlo o důvody opravňující služebního funkcionáře vyvodit vůči němu kázeňský postih a mělo být vedeno s ním kázeňské řízení a nikoli rozhodnuto o odnětí osobního příplatku, neboť
"opakované porušení zákona"
neznamená popření předpokladu pro pobírání osobního příplatku tj.
"náročnost práce a dlouhodobé dosahování kvalitních výsledků vykonávané práce"
. Žalovaný tuto nezákonnost rozhodnutí I. stupně, ač ji v odvolání namítl, neodstranil, rozhodnutí sice změnil, ale právní následek - tj. odejmutí osobního příplatku potvrdil.
Soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že změnil rozhodnutí I. stupně tak, že součástí výroku učinil důvody odejmutí osobního příplatku, které oproti orgánu I. stupně sice jinak formuloval, vycházel však z týchž skutkových zjištění i právní úpravy vztahující se k věci. K námitce žalobce jako odvolatele, že
"hypotéza právní normy jedné je spojována s dispozicí právní normy jiné"
v odůvodnění rozhodnutí poukázal na citaci § 12 zákona o platu a § 7 odst. 1 nařízení vlády (obdobně jako ve vyjádření k žalobě shora) a uzavřel, že osobní příplatek není nárokovou složkou platu a lze jej poskytnout za podmínek stanovených v uvedených normách a rovněž tak podle § 7 odst. 3 nařízení vlády může zaměstnavatel rozhodnout o zvýšení, snížení, popřípadě odejmutí osobního příplatku v závislosti na plnění podmínek stanovených v odst. 1, 2. Ze zjištění uvedených ve spise, stejně jako orgán I. stupně, dospěl k závěru, že odvolatel rozhodně dlouhodobě nedosahoval kvalitních výsledků vykonávané práce a dlouhodobě nedosahoval velmi dobrých pracovních výsledků ani neplnil větší obsah pracovních úkolů, než ostatní zaměstnanci, jak mají na mysli obě ustanovení § 12 zákona o platu a § 7 odst. 1 nařízení vlády a rozhodnutí I. stupně tak neshledal v rozporu se zákonem. Dále odkázal rovněž na § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., pokud jde o nárokové složky platu s tím, že pokud jde o osobní příplatek, postupuje se podle předně uvedeného zákona o platu a nařízení vlády s tím, že služební funkcionář je povinen postupovat v souladu s § 124 zákona č. 186/1992 Sb. a vydat rozhodnutí.
Soud uvedený právní závěr žalovaného ani jeho postup neshledal nezákonným.
Podle právní úpravy služebního poměru příslušníků policie platné v době vydání rozhodnutí (zákon č. 186/1992 Sb.) a úpravy jejich platového ohodnocení (zákon o platu), a to již žalovaným citovaných i dalších ustanovení je nesporné, že policista je povinen vykonávat práci, plnit služební povinnosti (§ 28 zákona č. 186/1992 Sb.) a za vykonanou práci mu přísluší plat [§ 3 odst. 1 a 2 zákona o platu, služební příjem, § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb.]. Tento služební příjem, jeho výše, se odvíjí od zařazení policisty do platové třídy, která vyjadřuje určitou standardizovanou náplň práce co do náročnosti či rozsahu. Plnění pracovních (služebních) povinností, včetně úkolů stanovených rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených je průběžně hodnoceno (§ 15 zákona č. 186/1992 Sb.) a toto posouzení mj. i hodnocení plnění služebních povinností je podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru. Zákon o platu v § 12 dává oprávnění příslušnému služebnímu funkcionáři v případě, že ze služebního hodnocení vyplyne, že policista vykonává práci nad stanovený standard a dlouhodobě dosahuje kvalitních výsledků vykonávané práce, přiznat takovému policistovi osobní příplatek, přitom je vázán podmínkami a výší stanovenou prováděcím předpisem, tj. v daném případě nařízením vlády, a to mj. i § 7. Z něho vyplývá, že služební funkcionář podle vyhodnocení pracovních výsledků je oprávněn i odejmout již přiznaný osobní příplatek v případě, že podmínky pro jeho přiznání již nejsou splněny. Odnětí osobního příplatku, který byl za nadstandardní plnění služebních povinností dříve přiznán, je tedy důsledkem poklesu výkonnosti policisty, které bylo při služebním hodnocení shledáno. Tento pokles výkonu nemusí nutně vést k postihu za kázeňský přestupek, může značit toliko, že policista nadále plní standardně své povinnosti, již však nedosahuje (dlouhodobě) kvalitní či velmi dobré výsledky či již neplní
"větší rozsah pracovních úkolů, než jiní zaměstnanci"
, a tedy není důvod mu nadále ponechat osobní příplatek v dříve přiznané výši (či vůbec), protože podmínky pro jeho další poskytování již nejsou splněny, přitom však nemusí jít vždy o tak výrazný výkyv či zaviněné porušení základních povinností policisty v takovém rozsahu, aby bylo nutno přistoupit ke kázeňskému postihu. Naopak, logicky lze dovodit, že, je-li ke kázeňskému postihu dán důvod, spočívající v zaviněném porušení základních služebních povinností (pracovní povinnosti nejsou plněny ani v rozsahu standardním a zaviněně), je vyloučeno, aby současně byly splněny podmínky pro přiznání osobního příplatku. Je tak zcela v souladu s právní úpravou, že pokles náročnosti práce, nadstandardních výsledků, rozsahu pracovních úkolů v prvé řadě vede k rozhodnutí o odejmutí osobního příplatku. Námitka žalobce, že mu měl být na základě zjištění plynoucích ze služebního hodnocení ponechán nadále osobní příplatek, ale mělo s ním být vedeno kázeňské řízení pro porušení služebních povinností, tak nemůže obstát. Odnětí osobního příplatku je důsledkem zjištění, že podmínky pro jeho další ponechání nejsou splněny, nejde o trest (sankci), ale odnětí nenárokového ohodnocení odváděných výkonů; kázeňský postih jako důsledek zaviněného porušení služebních povinností implicitně vylučuje, aby za takovéto "plnění" pracovních výsledků náležel osobní příplatek. K jeho odnětí v případě kázeňského přestupku policisty by nemuselo dojít ve zcela výjimečných případech, a to za situace, že by došlo ze strany policisty ke spáchání přestupku jednorázovým jednáním, které má znaky přestupku podle zvláštního předpisu (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích), aniž by toto jednání mělo vůbec vztah k plnění vlastních pracovních povinností (služebních úkolů) a tyto by byly plněny bez ohledu na takové jednorázové vybočení nadále dlouhodobě a velmi kvalitně - nadstandardně.
V daném případě, kdy se žalobcem nebylo vedeno kázeňské řízení, ale bylo rozhodnuto "jen" o odejmutí osobního příplatku, nejde o nezákonný postup a rozhodně tímto postupem nebyl žalobce zkrácen na svých právech.
Námitka, že žalovaný změnil rozhodnutí I. stupně a až v něm byly konkretizovány důvody odnětí a navíc uveden i důvod nový, a tím
"došlo ke změně právních skutečností"
není důvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu nejde o změnu právních skutečností, zjištěný stav, o který se žalobou napadené rozhodnutí opírá, vyplývá jednak z výsledného počtu ukončených spisů žalobci přidělených za období 1. 1. 2004 až 31. 3. 2004 (celkem za tři měsíce zpracováno jen 8 spisů, z toho 4 s návrhem na podání obžaloby) ve srovnání s výkonem v předchozích obdobích (roky 2002, 2003), jednak ze třech
"záznamů významné události"
, při jejichž zpracování bylo postupováno podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 96/2002. S těmito záznamy byl žalobce seznámen a vyjádřil se k nim, a to následně i písemně podáním ze dne 7. 4. 2004 (konečně ani v žalobě žádné ze zjištění nezpochybňuje).
Žalobci také nebyla odňata možnost obhajoby, když byl přizván v rámci odvolacího řízení dle § 77 odst. 4 vyhlášky č. 287/2002 k jednání senátu poradní komise odvolacího služebního orgánu (zřízené dle § 134 zákona č. 186/1992 Sb.) a dle záznamu z tohoto jednání ze dne 30. 6. 2004 založeném ve spise se k věci vyjádřil; s odkazem na jím zpracovaný přehled pracovní doby a poukazem na účelovost daného postupu uplatnil obhajobu.
Soud neshledal důvodným ani obecné tvrzení žalobce, že postup žalovaného odvolacího orgánu je v rozporu s principy právní kultury. Poukaz žalobce na § 220 trestního řádu stran totožnosti skutku je nepřípadný jak věcně tak procesně. Po věcné stránce není z podkladů ve spise pochyb o tom, že pravidla stanovená závazným pokynem policejního prezidenta č. 96/2002 (zejm. čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 8) byla dodržena a výsledky výkonu práce za předmětné období, které se staly podkladem pro rozhodnutí ve věci, nebylo možno hodnotit jako nadstandardní (co do náročnosti, kvality a rozsahu), a to i vzhledem k negativním výsledkům v záznamech významných událostí. Tato zjištění následně byla podkladem návrhu ze dne 20. 4. 2004 na odnětí osobního příspěvku (jímž bylo zahájeno řízení podle § 126 zákona č. 186/1992 Sb.) a podkladem pro vydaná rozhodnutí. Po procesní stránce odvolací orgán sice shledal rozhodnutí I. stupně co do užitých formulací výroku a neúplnosti odůvodnění vadným - nedostatečným (dle § 124 zákona č. 186/1992 Sb.), nikoli však s důsledky do merita věci, a napadené rozhodnutí tak jak je k tomu § 133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. nadán, změnil, a shledané procesní vady odstranil, a to po projednání odvolání s žalobcem provedeném zřízenou poradní komisí (§ 134 zákona č. 186/1992 Sb.). Vzhledem k nespornému zjištěnému skutkovému stavu věci soud neshledal, že by nedostatky rozhodnutí orgánu I. stupně či postup, který mu předcházel, měly nebo mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí a natolik ztížily či znemožnily obranu žalobce a že by procesním postupem žalovaného byl porušen zákon, když žalobce využil práva účastnit se projednání odvolání v poradní komisy žalovaného, a lze mít tak za to, že vše, co na svou obranu hodlal uplatnit, také zde uplatnil. Vlastní důvod odnětí osobního příplatku žalobci je objektivně dán a má oporu ve spise od počátku řízení, soud proto neshledal, že by vady žalobou tvrzené měly nebo mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí, a nebyl tak dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.