Vydání 6/2004

Číslo: 6/2004 · Ročník: II

234/2004

Služební poměr a vyloučení zápočtu doby

Ej 163/2003
Služební poměr: vyloučení zápočtu doby
k § 153 odst. 2 a § 157c zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění zákona č. 33/1995 Sb.
k § čl. 28 Listiny základních práv a svobod
Vyloučení zápočtu doby výkonu služby příslušníka Sboru národní bezpečnosti zařazeného ve složce Státní bezpečnosti podle § 153 odst. 2 a § 157c zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, do doby trvání služebního poměru pro přiznání příspěvku za službu neodporuje čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003, čj. 5 A 27/2000-49)
Prejudikatura:
srov. Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 728/2000.
Věc:
původně
Pavel P. v P., nyní Blažena P. v P. a spol. proti Ministerstvu vnitra o příspěvek za službu.
Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra dne 25. 6. 1999 rozhodl, že žalobci od 1. 4. 1995 nenáleží příspěvek za službu; z doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání příspěvku za službu mu totiž byla vyloučena doba v délce 20 roků, 2 měsíců a 22 dnů. Důvodem pro vyloučení doby bylo žalobcovo působení v I. Správě Federálního Ministerstva vnitra (SNB), která byla součástí StB.
Žalobce podal odvolání, o kterém žalovaný rozhodl dne 5. 1. 2000 tak, že změnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně: formulaci „nenáleží příspěvek za službu“ nahradil formulací „zastavuje se výplata příspěvku za službu“. Výrokem změnil i některé části odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně; ve zbývajícím napadené rozhodnutí potvrdil.
Ve věci správní orgány rozhodovaly již podruhé, neboť původní rozhodnutí obou stupňů byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1998 proto, že neobsahovala podrobný výčet činností vykonávaných žalobcem v dobách, které byly vyloučeny.
Žalobce rozhodnutí o odvolání napadl žalobou u Vrchního soudu v Praze. Rozhodnutí žalovaného považoval žalobce za diskriminační, a to pro jeho rozpor s čl. 28 Listiny základních práv a svobod zakotvujícím právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. Rozhodnutí rovněž působilo retroaktivně, neboť zastavilo výplatu příspěvku ode dne 1. 4. 1995, nikoliv od data jeho vydání. Žalobce dále polemizoval s názorem žalovaného ohledně závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu a podotkl, že skutečnost, že pracoval ve složce StB, byla stanovena teprve rozkazem ministra vnitra ze dne 9. 3. 1995, který byl publikován ve Věstníku MV ČR až tři a půl roku poté, co žalobce skončil služební poměr u federální policie. Žalobce dále uvedl, že žádné doklady svědčící o tom, že pracuje pro StB, nepodepsal. Poukázal též na to, že žalovaný pochybil, když v rozporu s procesními předpisy měnil ve výroku napadeného rozhodnutí text odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Původní žalobce v průběhu soudního řízení zemřel. Jelikož jeho manželka a dva synové projevili vůli v řízení pokračovat, Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že se stávají procesními nástupci žalobce (§ 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.); žalobu však zamítl.
Z odůvodnění:
V dané věci došlo k následnému vyloučení dob z doby rozhodné pro výpočet příspěvku za službu a toto vyloučení s následným zastavením výplaty příspěvku za službu považoval žalobce za nezákonné.
Pokud jde o žalobcem namítanou retroaktivitu uvedeného postupu a údajnou nezávaznost nálezu Ústavního soudu, těmito námitkami se již podrobně zabýval Vrchní soud v Praze ve shora uvedeném rozsudku ze dne 18. 12. 1998 a dospěl ke správnému závěru, že Ústavní soud nálezem publikovaným pod č. 107/1996 Sb., týkajícím se návrhu skupiny poslanců na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb., závazně rozhodl, že zákony nejsou diskriminační ani retroaktivní. Proto se soud touto otázkou již opětovně nezabýval a odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu a rozsudku vrchního soudu.
Pokud jde o jednotlivé vyloučené doby a činnosti, které v nich žalobce vykonával, jsou podrobně popsány v žalobou napadeném rozhodnutí a podle názoru soudu jsou dostatečným zdůvodněním a konkretizací, kterou požadoval shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Soud proto na toto podrobné odůvodnění v celém rozsahu odkazuje a poznamenává, že žalobce kromě obecných námitek v žalobě nepolemizoval s konkretizací činností, které ve vyloučených dobách vykonával; uváděl jen, že pracoval jako šifrant a neměl vliv na obsah zpráv. Z podrobného vylíčení žalobcových činností vyplývá, že žalobce vykonával i další činnosti. Všechny tyto činnosti jsou podle názoru soudu činnostmi, které žalovaný správně podřadil pod činnosti s rozvědným a kontrarozvědným zařazením. Žalovaný také vyvrátil žalobcovo tvrzení, že nepodepsal žádné dokumenty, ze kterých by vyplývalo, že pracoval pro StB, neboť doložil, že žalobce vlastnoručně podepsal dne 29. 7. 1975 záznam o seznámení s náplní činnosti a s povinnostmi vyplývajícími z funkčních zařazení u útvaru Správy Státní bezpečnosti Plzeň v rozsahu problematiky „Církve a sekty“. Dále žalovaný poukázal na žalobcovy vlastnoruční podpisy ze dne 1. 11. 1978 o seznámení s problematikou funkčního zařazení u útvaru I. Správy Federálního ministerstva vnitra, které provedl pověřený příslušník I. správy FMV, dále na žalobcovy podpisy ze dne 7 .5. 1975 na žádosti o přeložení ke složkám StB, ze dne 22. 11. 1976 a 19. 5. 1977 na komplexním hodnocení příslušníka Správy StB Plzeň, ze dne 15. 9. 1978 na žádosti o přeložení ze Správy StB Plzeň k I. Správě FMV a konečně na podpisy ze dne 23. 5. 1979, dne 14. 6. 1982 a dne 22. 6. 1987 na komplexních hodnoceních I. Správy FMV. Písemnosti se žalobcovými podpisy dosvědčující jeho působení ve shora uvedených složkách tedy existují. Pokud se v této souvislosti žalobce v žalobě odvolával na obsah svého odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nutno poznamenat, že podle ustálené judikatury je třeba, aby žalobce uvedl své žalobní námitky výslovně v žalobě. Soud se nemůže spokojit s odkazem na podání, které účastník učinil ve správním řízení (srov. ustanovení § 71 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce žalovanému správně vytkl, že výrokem napadeného rozsudku neměl měnit text odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť změna rozhodnutí, která se vyjadřuje ve výroku odvolacího rozhodnutí, se má týkat pouze výroku napadeného rozhodnutí. Případná změna odůvodnění se vyjadřuje přímo v textu odvolacího rozhodnutí. Jedná se sice o procesní pochybení žalovaného, avšak toto pochybení nemá vliv na správnost žalobou napadeného rozhodnutí; z tohoto důvodu nemůže dojít ke zrušení tohoto rozhodnutí.
(ouč)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.