Vydání 7/2004

Rozhodnutím ředitele Policie ČR – úřadu vyšetřování pro ČR ze dne 30. 5. 2001 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky s odkazem na § 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno téhož dne, tedy 30. 5. 2001. Tím okamžikem nabylo též vykonatelnosti, neboť podle ustanovení § 132 odst. 6 zákona ČNR č. 186/1992 Sb. nemá odvolání odkladný účinek (§ 52 odst. 2 spr. ř.). Proti rozhodnutí se žalobce odvolal. Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 4. 9. 2001 bylo žalobcovo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 7. 9. 2001.

Rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie ČR z výše uvedených důvodů byla naplněna podmínka pro převedení na jinou funkci podle § 17 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č. 186/1992 Sb.

Podle § 17 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č. 186/1992 Sb. musí být policista převeden na jinou práci, bylo-li rozhodnuto o jeho propuštění ze služebního poměru z důvodů uvedených v § 106 odst. 1 písm. d) nebo e) tohoto zákona a je-li zařazen na vedoucí funkci nebo na funkci, jejíž výkon je spojen se stykem s veřejností, nebo pokud jeho ponechání v dosavadní funkci do skončení služebního poměru není možné. Jedná se o ustanovení, určující pro případ naplnění zde stanovených zákonných podmínek jednání příslušného služebního funkcionáře, a to obligatorně, tedy bez možnosti jakékoliv volné úvahy.

Služební zařazení žalobce ve funkci ředitele, z níž byl odvolán, je právě onou funkcí, která je uváděna v ustanovení § 17 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č. 186/1992 Sb. Taktéž hypotéza této normy byla beze zbytku naplněna, když bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního poměru z důvodu uvedeného v § 106 odst.1 písm. d) citovaného zákona. V daném případě lze toto rozhodnutí co do důvodu a povahy přezkoumat nezávisle na vlastním rozhodnutí vydaném dle § 106 odst. 1 citovaného zákona, neboť pro jeho aplikaci je rozhodující naplnění zákonného předpokladu hypotézy normy, jak uvedeno shora.

Soud se zabýval i otázkou, zda věc podléhá soudnímu přezkumu dle § 65 s. ř. s., neboť toto rozhodnutí není uvedeno v ustanovení § 137 odst. 1 zákona ČNR č. 186/1992 Sb. Okolnost, že odvolání z funkce je důsledkem propuštění ze služebního poměru dle § 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., jež se přezkoumává přímo ze zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR, přiměla soud k tomu, aby rozhodnutí, jež žalobce napadl, podrobil přezkumu. Došlo ke změně povinností žalobce v rámci služebního poměru ke státu; přitom soud setrvává na dosavadní praxi soudu, že totiž rozhodnutí služebních orgánů neuvedená v ustanovení § 137 zákona ČNR č. 186/1992 Sb. nejsou vyloučena ze soudního přezkumu, záleží však vždy na konkrétní povaze takového rozhodnutí. V daném případě byl žalobce převeden současně na jinou funkci, a to týmž rozhodnutím. Soud pak napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu žalobcem napadeném. Žalovaný své rozhodnutí řádně odůvodnil a soud neshledal žádné vady, jež by způsobily nicotnost jeho rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 písm. e) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, a proto žalobu zamítl.