2946/2014
Školství: standardní doba studia; poplatek za delší studium
Školství: standardní doba studia; poplatek za delší studium
k § 54, § 55 odst. 1, § 56 odst. 1 a 2, § 58 odst. 3 a § 61 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění zákonů č. 147/2001 Sb., č. 110/2009 Sb. a č. 552/2005 Sb.*)
Vyměření poplatku za delší studium podle § 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, je odvozeno od trvání standardní doby studia. Standardní doba studia podle § 61 téhož zákona počíná dnem zápisu do studia, kdy se z dané osoby stává student, a končí dnem ukončení studia podle § 55 odst. 1 (absolvování studia) nebo § 56 odst. 1 a 2 (jiné způsoby ukončení studia), kdy osoba přestává být studentem. Dojde-li k přerušení studia podle § 54 citovaného zákona, pak ode dne přerušení do dne opětovného zápisu do studia osoba není studentem, a neběží tak ani standardní doba studia. Pokud standardní doba studijního programu studovaného stěžovatelem (magisterský studijní program Právo a právní věda) činí pět let a stěžovatel tuto dobu překročil o více než jeden rok (tedy studoval déle), je povinen nést negativní následek v podobě poplatku za delší studium.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 4 As 11/2013-42)
Prejudikatura:
č. 2583/2012 Sb. NSS.Věc:
David S. proti Univerzitě Karlově v Praze o poplatek za delší studium, o kasační stížnosti žalobce.Žalovaná jako správní orgán I. stupně svým rozhodnutím ze dne 18. 3. 2010 vyměřila žalobci poplatek za delší studium ve výši 10 050 Kč za započatých 6 měsíců studia na dobu od 26. 4. 2010 do 25. 10. 2010 s tím, že poplatek je splatný ke dni 30. 6. 2010.
Rektor žalované dne 2. 8. 2011 zamítl žádost o přezkoumání rozhodnutí I. stupně a uvedené rozhodnutí potvrdil, jelikož neshledal důvody pro prominutí nebo snížení poplatku nebo odložení termínu jeho splatnosti.
Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Namítal, že v době vydání napadeného rozhodnutí již nestudoval, a poplatek proto vůbec nemohl být vyměřen; je totiž přesvědčen, že jeho studium bylo ukončeno ke dni 10. 2. 2010, kdy absolvoval poslední studijní předmět a zbývalo již pouze závěrečné ověření studijních výsledků (státní závěrečná zkouška), nikoli další studium, tj. přijímání znalostí a dovedností v rámci výuky. Studium je podle něj třeba chápat jako skutkový pojem, nikoli formálně jako právní vztah k veřejné vysoké škole, ukončený až státní závěrečnou zkouškou. Účelem poplatků je bránit nedůvodným nákladům, přičemž v mezidobí do složení státní závěrečné zkoušky žalobce nijak nezatěžuje finance žalované.
Městský soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, čj. 11 A 302/2011-52, žalobu zamítl. V odůvodnění poukázal na § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách a konstatoval, že výklad žalobce neodpovídá stávající zákonné úpravě. Neztotožnil se s právním názorem žalobce, že zpoplatnit lze pouze „
neuzavřené studium
“, tj. dobu aktivní výuky, kdy student navštěvuje přednášky a semináře a koná (řádné) zkoušky. Pojem „uzavřené studium
“ se sice zvykově užívá pro studium ve fázi před ukončením (po složení všech zkoušek a před státní závěrečnou zkouškou), nelze s ním však spojovat žádné právní důsledky. I pokud by se faktická každodenní náplň studia v jeho závěru lišila od předchozích semestrů (student pracuje spíše samostatně a pravidelná fyzická docházka do školy již není vyžadována), student i v tomto období postupuje podle studijního plánu; nelze říci, že již nestuduje. Neztotožnil se s přesvědčením žalobce, že dvouletá lhůta pro složení státní závěrečné zkoušky plyne nezávisle na době studia a že toto období by mělo být bezplatné. Odkládá-li student složení státní závěrečné zkoušky na dobu po uplynutí šesti let magisterského studia, lze požadovat, aby za výkon tohoto svého práva platil.Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítal, že městský soud interpretoval § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách formalisticky a v rozporu se smyslem a účelem zákona. Zákon lze podle stěžovatele interpretovat oběma způsoby, výraz „ (při pochybnostech postupovat mírněji). Poplatek byl podle něj uložen v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
studium ve studijním programu
“ může být chápán buď v širším (formálním) smyslu, jako doba zápisu ke studiu, anebo v užším (materiálním) smyslu jako doba, kdy student v rámci výuky přijímá znalosti či dovednosti od vyučujících, účastní se přednášek, seminářů, cvičení apod., přičemž vykonání státní závěrečné zkoušky je již jen závěrečnou kontrolou studia. Pokud zákon umožňuje více způsobů výkladu, měla by být použita zásada in dubio mitius
Stěžovatel je přesvědčen, že výraz ukončení studia ve smyslu § 55 a § 56 zákona o vysokých školách neznamená faktické ukončení studia, nýbrž ukončení právního vztahu studenta k vysoké škole. Pokud student v mezidobí po složení poslední (řádné) zkoušky absolvuje studijní pobyt, pracovní praxi či se jinak připravuje na ukončení studia, a využije prostor daný lhůtou pro vykonání státní závěrečné zkoušky, jedná se o řádný výkon práva, nikoli o prodlužování studia, které by mělo být stiženo poplatkem. V rámci dvouleté lhůty pro vykonání státní závěrečné zkoušky lze přerušit studium, a tím i běh této lhůty, na přerušení studia však není právní nárok. Smyslem lhůty by mělo být i zohlednění osobní situace studenta. Pokud zvláštní zákony garantují výhody spojené se statusem studenta či soustavnou přípravou na výkon budoucího povolání, pak tyto zákony stanoví i limity jejich využívání (zejména věková hranice 26 let).
Interpretace
zákona potvrzená městským soudem nemůže být ospravedlněna ani nedostatečnou strukturalizací matriky studentů.Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřila přesvědčení, že městský soud se řádně vypořádal se všemi žalobními námitkami, věc posoudil komplexně a rozhodl po právu. Uvedla, že dne 10. 2. 2010 (kdy složil poslední zkoušku) stěžovatel nesplnil předpoklady pro řádné ukončení studia ve smyslu § 55 odst. 1 zákona o vysokých školách, nýbrž pouze pro to, aby mohl vykonat státní závěrečnou zkoušku. Student se stává studentem dnem zápisu do studia a s výjimkou doby, kdy má studium přerušeno, je studentem až do ukončení studia ve smyslu § 55 či § 56 zákona o vysokých školách.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
II. Posouzení kasační stížnosti
(...) [16] Podle § 58 odst. 3 před středníkem zákona o vysokých školách „[s]
tuduje-li student ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu
“.[17] Podle § 61 zákona o vysokých školách „[u]
chazeč se stává studentem dnem zápisu do studia; osoba, které bylo studium přerušeno, se stává studentem dnem opětovného zápisu do studia. Osoba přestává být studentem dnem ukončení studia podle § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 a 2 nebo přerušení studia podle § 54.
“[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
interpretace
§ 58 odst. 3 zákona o vysokých školách je jednoznačná a nedává prostor k výkladu, jaký navrhuje stěžovatel. Pokud toto ustanovení váže uložení poplatku za delší studium na skutečnost, že student překročí standardní dobu studia v příslušném studijním programu o více než jeden rok, tedy studuje déle, je již na základě jeho gramatického výkladu nepochybné, že vyměření poplatku za delší studium je odvozeno od trvání standardní doby studia. Standardní doba studia podle § 61 téhož zákona počíná dnem zápisu do studia, kdy se z dané osoby stává student, a končí dnem ukončení studia podle § 55 odst. 1 (absolvování studia) nebo § 56 odst. 1 a 2 (jiné způsoby ukončení studia), kdy osoba přestává být studentem. Dojde-li k přerušení studia podle § 54 zákona o vysokých školách, pak ode dne přerušení do dne opětovného zápisu do studia osoba není studentem, a neběží tak ani standardní doba studia. Pokud standardní doba studijního programu studovaného stěžovatelem (magisterský studijní program Právo a právní věda) činí pět let a stěžovatel tuto dobu překročil o více než jeden rok (tedy studoval déle), je povinen nést negativní následek v podobě poplatku za delší studium.[19] Výklad navrhovaný stěžovatelem, tedy že do doby studia by měla být započítávána toliko doba, kdy student v rámci výuky přijímá znalosti či dovednosti od vyučujících, účastní se přednášek, seminářů, cvičení apod., naráží mj. na normu § 55 odst. 1 věta druhá zákona o vysokých školách, podle níž „[d] (při pochybnostech postupovat mírněji). Předmětná ustanovení zákona o vysokých školách, jak byla aplikována na případ stěžovatele, pak rovněž nevyvolávají pochybnosti o souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož „[d]
nem ukončení studia je den, kdy byla vykonána státní zkouška předepsaná na závěr studia nebo její poslední část
“ (srov. též § 46 odst. 3 věta první téhož zákona). Zákon jednoznačně stanoví, že ukončení (doby) studia je vázáno na složení státní závěrečné zkoušky nebo její poslední části. Nelze proto než konstatovat, že zákon neumožňuje více způsobů výkladu, a již z tohoto důvodu tak nelze na věc aplikovat zásadu in dubio mitius
aně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona
“.[20] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s úvahami stěžovatele, že státní závěrečná zkouška je ve smyslu čl. 6 odst. 8 písm. e) studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „studijní a zkušební řád“) toliko jednou z forem kontroly studia, a doba před jejím vykonáním by proto neměla být započítávána do celkové doby studia. Součástí přípravy na státní závěrečnou zkoušku totiž je (nebo by alespoň mělo být) aktivní využívání služeb vysoké školy, spočívající zejména v samostudiu v univerzitní studovně, využívání knihovny, konzultacích s vyučujícími a případně i účasti na vybraných seminářích či cvičeních. Pokud stěžovatel tvrdí, že on sám na těchto procesech žádným způsobem neparticipoval, nemůže to nic změnit na závěru, že i v době mezi složením poslední (řádné) zkoušky a vykonáním státní závěrečné zkoušky studoval ve studijním programu. Pokud by měl být přijat výklad stěžovatele, vedlo by to k absurdním závěrům, např. by bylo lze dovozovat, že do doby studia by neměly být započítávány ani jiné formy kontroly studijních výsledků, jakými jsou podle čl. 6 odst. 9 studijního a zkušebního řádu mj. zápočet či zkouška, jelikož v době přípravy na ně (zpravidla po dobu zkouškového období) se rovněž nekoná výuka a studenti se pravidelně neúčastní přednášek či seminářů. Do doby studia by patrně nemělo patřit ani období prázdnin, což by ovšem kolidovalo s § 52 odst. 2 zákona o vysokých školách, podle něhož akademický rok trvá 12 kalendářních měsíců. Lze proto uzavřít, že
interpretace
navrhovaná stěžovatelem by byla nejen v rozporu s řadou (jiných) ustanovení zákona o vysokých školách, ale byla by rovněž nefunkční, vedoucí k nespočtu nejasností a problémů.[21] Výraz „
ukončení studia
“ v § 55 a § 56 zákona o vysokých školách nelze odlišovat od „faktického ukončení studia
“, které by (podle stěžovatele) mělo být určující pro vyměření poplatku za delší studium a které by podle něj mělo nastat dříve – v okamžiku, kdy jsou splněny předpoklady pro vykonání státní závěrečné zkoušky. Pokud totiž podle čl. 7 odst. 10 studijního a zkušebního řádu „[s]tátní zkoušku nebo její část má student právo absolvovat ve lhůtě dvou let
“, přičemž tato „[l]hůta začíná běžet od prvého dne kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy splnil předpoklady pro to, aby mohl konat státní zkoušku nebo její část
“, pak z tohoto ustanovení vnitřního předpisu žalované nelze dovozovat, že by se běh této lhůty neměl započítávat do celkové doby studia. Jak trefně vyložil městský soud v napadeném rozsudku, dvouletá lhůta pro složení státní závěrečné zkoušky se neodvíjí nezávisle na běhu doby studia a odkládá-li student složení státní závěrečné zkoušky na dobu po uplynutí šesti let magisterského studia, lze mu uložit, aby za výkon tohoto svého práva platil. Jinými slovy, překročí-li student standardní dobu studia o více než jeden rok, je dán důvod pro to, aby byl sankcionován poplatkem za delší studium, a to bez ohledu na běh lhůty pro složení státní závěrečné zkoušky.[22] Vzhledem k tomu, že dvouletá lhůta pro složení státní závěrečné zkoušky je pojmově nezávislá na běhu standardní doby studia (jejíž překročení o více než jeden rok má za následek uložení poplatku za delší studium), je nerozhodné, jak student s dvouletou lhůtou pro vykonání státní závěrečné zkoušky naloží a zda například v jejím rámci absolvuje studijní pobyt či pracovní praxi, či se jinak připravuje na ukončení studia, popř. zda tento čas věnuje řešení své osobní situace. Jak ostatně uznává sám stěžovatel, v rámci dvouleté lhůty pro vykonání státní závěrečné zkoušky lze studium přerušit, a tím přerušit i běh doby, jejíž překročení má za následek vyměření poplatku za delší studium. Plní-li přitom student řádně své studijní povinnosti, děkan žádosti o přerušení studia vyhoví (čl. 5 odst. 2 studijního a zkušebního řádu). Pro posouzení věci je stejně tak irelevantní úprava zvláštních zákonů, které zakotvují výhody spojené se statusem studenta či soustavnou přípravou na výkon budoucího povolání, jakož i limity pro poskytování takových výhod (např. věková hranice 26 let). Posouzení věci stejně tak nemůže nic přinést zkoumání způsobu, jakým je vedena, resp. členěna matrika studentů.
[23] Ve vztahu k možnosti přerušit studium, a tím dosáhnout stavení lhůty pro vykonání státní závěrečné zkoušky, jakož i doby studia rozhodné pro vyměření poplatku za delší studium lze poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, čj. 4 As 26/2011-176, č. 2583/2012 Sb. NSS, v němž zdejší soud judikoval, že
rozhodnutí o přerušení studia lze vydat nejen na žádost studenta, případně bez výslovné žádosti – výlučně v jeho zájmu, nýbrž v odůvodněných případech a v souladu se zákonem a vnitřními předpisy veřejné vysoké školy též proti vůli studenta. Takovým případem je úprava v čl. 5 odst. 3 studijního a zkušebního řádu, podle něhož děkan z vlastního podnětu přeruší studentovi studium v případě, kdy student, kterému vznikla povinnost uhradit poplatek spojený se studiem podle § 58 odst. 3 nebo 4 zákona o vysokých školách, tento poplatek ve lhůtě 30 dnů od zaslání výzvy do vlastních rukou k zaplacení poplatku nezaplatil.
*)
S účinností od 1. 4. 2013 byl § 54 a § 58 odst. 3 změněn zákonem č. 48/2013 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.