Vydání 3/2012

(...) V posuzované věci je spornou otázka, zda bylo stěžovateli v souladu s právními předpisy ukončeno studium na vysoké škole z důvodu překročení maximální doby studia. Maximální doba studia je upravena v čl. 4 odst. 13 řádu univerzity (čl. 4 odst. 2 řádu fakulty). Její délka je stanovena jako „“.

Stěžovatel zpochybnil, zda byla maximální doba studia upravena ve vnitřních předpisech univerzity v souladu se zákonem. Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří v souladu s § 6 zákona o vysokých školách též tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia. Zákon umožňuje vysokým školám vydávat vnitřní předpisy (§ 6 odst. 2 a § 17 téhož zákona), mezi nimi studijní a zkušební řád. Řád univerzity i fakulty stanovil v mezích zákona standardní dobu studia magisterského programu, upravil i podmínky pro přerušení studia a rovněž nejdelší celkovou dobu přerušení studia. Vedle těchto podmínek upravil i maximální dobu studia.

Pokud stěžovatel v této souvislosti zpochybnil způsob, jakým je ve studijním řádu univerzity stanovena celková doba přerušení studia, není tato námitka důvodná. Žalobou napadené rozhodnutí stěžovateli nevytýká překročení celkové doby přerušení studia, ale překročení maximální doby studia (byť spolu tyto dvě veličiny souvisí). Nemůže proto na důvodnosti či nedůvodnosti kasační stížnosti ničeho změnit úvaha o proměnlivosti doby přerušení studia. Maximální doba studia dle řádu univerzity i fakulty představuje objektivní lhůtu, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Do této lhůty se počítá i doba přerušení studia. V článku 5 odst. 9 řádu univerzity byla totiž, v souladu se zákonným zmocněním, upravena celková doba přerušení studia tak, že je jí doba „“ (podle čl. 11 odst. 5 řádu fakulty nemůže celková doba přerušení přesáhnout pět let). Skutečnou dobou studia je doba, která uplynula od zápisu na vysokou školu bez započítání doby, po kterou bylo studium přerušeno. Doba přerušení studia je proto závislá na maximální době studia. Činí nejvíce 5 let a je krácena o dobu, o kterou student překročil standardní dobu studia.

Pokud stěžovatel poukazoval na § 54 odst. 2 zákona o vysokých školách, kde se uvádí, že v době přerušení studia není osoba student, nemá toto ustanovení na vyslovený závěr vliv. Přerušení studia má vliv na počítání skutečné doby studia, do které se doba přerušení nepočítá. Tvoří však součást maximální doby studia, a to právě vedle skutečné doby studia. Prioritní je v těchto souvislostech maximální doba studia ve studijním programu jako doba, ve které je třeba studium dokončit. Je to ostatně logické, protože právě řádné dokončení studia je cílem, ke kterému úsilí jak studenta, tak vysoké školy směřuje. Možnost studium přerušit je třeba chápat jako „“ oproti řádnému plnění studijních povinností v předpokládaných termínech.

Bylo na zvážení a odpovědnosti stěžovatele, zda své povinnosti splní ve standardní době studia, tzn. v průběhu pěti let, nebo zda si plnění povinností rozloží do delšího časového období (skutečná doba studia), případně využije i možnosti přerušení studia (a to bez ohledu na důvod přerušení studia). Přitom je však omezen maximální dobou studia. Neukončí-li student studium během maximální doby studia, posuzuje se tato skutečnost podle čl. 4 odst. 13 řádu univerzity jako nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu.

Neobstojí rovněž odkaz stěžovatele na stanovisko ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Stanovisko ministerstva nevychází z úpravy maximální doby studia, jak je upravena v řádu univerzity (řádu fakulty). Samo ministerstvo si bylo při vydání stanoviska vědomo, že zákon o vysokých školách dává vysokým školám poměrně široký prostor pro vlastní úpravu a samo to ve stanovisku uvádí. Rovněž ve stanovisku odkázalo na nutnost obrátit se s žádostí o stanovisko k dané otázce na příslušnou vysokou školu.

Stěžovatel vznesl námitky k tomu, jak byla maximální doba studia interpretována v jeho případě. Nesouhlasil se započtením akademického roku 2003/2004 do maximální doby studia. (...)

K přerušení studia v podzimním semestru akademického roku 2003/2004 nejprve došlo pro nezaplacení studijního poplatku, tedy z důvodu na straně stěžovatele. Toto přerušení bylo i v souladu s výslovným přáním stěžovatele, který neměl splněny studijní povinnosti za 3. ročník studia, a nemohl být proto zapsán do 4. ročníku. Stěžovatel rovněž dosud neměl složenu 2. státní zkoušku, kterou mohl poprvé složit již v akademickém roce 1999/2000. Stěžovateli bylo umožněno složit státní soubornou zkoušku, i „“ třetí ročník bez nutnosti opakovat předměty, z nichž byl klasifikován horší známkou než „“ (viz čl. 23 řádu fakulty). Byl to stěžovatel, kdo v reakci na rozhodnutí o ukončení studia ze dne 25. 1. 2004 zmiňoval přetrvávající zdravotní problémy, které mu nadále znemožňují plnit studijní povinnosti. Ve světle těchto konkrétních okolností proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nemohl v uvedeném studijním roce studovat výhradně v důsledku pochybení fakulty.

Ideální nepochybně je, pokud student řádně studuje a plní své studijní povinnosti v řádných termínech. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobrodiní poskytované vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti. Není namístě zdůrazňovat v případě stěžovatele porušení rovnosti přístupu ke vzdělání. Žádostem stěžovatele o přerušení studia ze zdravotních důvodů vysoká škola opakovaně vyhověla. Stěžovatel však právo na přerušení studia klade na roveň právu studovat, resp. přístupu ke vzdělání. Odhlíží od toho, že své studijní povinnosti průběžně neplnil, byť se tak částečně mohlo dít s ohledem na obecně akceptovatelné důvody. Právo na přerušení studia není neomezené. Za této situace je nepřiměřená argumentace, kdy na jedné straně stěžovatel absolutizuje své oprávnění studium přerušit a na druhé straně vytýká vysoké škole, že protiprávně přispěla k prodlužování doby jeho studia.

Maximální doba studia představovala dvojnásobek standardní doby studia. Už samu skutečnost, že studium lze vykonávat a studijní povinnosti plnit v době podstatně delší, než je standardní doba studia, je třeba chápat jako zvýhodnění, které není v jiné sféře lidské činnosti běžné, spíše naopak. Za situace, kdy stěžovateli vysoká škola opakovaně vyšla vstříc, neobstojí, pokud následně stěžovatel částečně přičítá odpovědnost za nesplnění svých studijních povinností vysoké škole. Konkrétní okolnosti, pro které bylo studium k žádosti stěžovatele opakovaně přerušeno, byly během jeho studia zohledněny. Stěžovatel navíc byl, jak správně městský soud připomněl, upozorněn na problém blížícího se nejzazšího termínu pro ukončení studia. Za této situace proto napadené rozhodnutí není nezákonné, pokud s odkazem na objektivní charakter maximální doby studia neakceptuje konstrukci stěžovatele, že by byl schopen studium ve zbytku doby včas dokončit.

Poslední část kasační stížnosti se týká počátku stěžovatelova studia. Ani tyto námitky neshledal Nejvyšší správní soud důvodné. Kasační soud může zcela odkázat na odůvodnění městského soudu, kde soud zdůraznil, že v průběhu studia nic nenasvědčovalo tomu, že stěžovatel studuje v jiném studijním programu, než ve kterém studium započal. Neobstojí však ani právní posouzení předložené stěžovatelem. Předně, kasační námitka je nepřípustně obecná ve výčtu tvrzených odlišností studijních programů. Stěžovatel nepředložil (s výjimkou zmínky o mezinárodním právu veřejném) žádné konkrétní rozdílnosti mezi blokovým a ročníkovým studiem. V kasační stížnosti pak chybí konkrétní zdůvodnění, proč se stěžovatel domnívá, že blokové studium je jiným studijním programem než studium ročníkové. Bylo na něm, aby případně alespoň tvrdil, jak se konkrétní rozdíly v množství absolvovaných studijních povinností projevily, pokud jde o jeho opětovný zápis do prvního ročníku. Pokud by skutečně byla změna blokového studia na studium ročníkové současně změnou studijního programu, pak by nepochybně musel být tento „“ studijní program akreditován a nepochybně mohl stěžovatel v řízení učinit v tomto směru konkrétní tvrzení s případným návrhem, aby si soud opatřil důkazní prostředky, ke kterým stěžovatel nemá přístup. Nic z toho však stěžovatel neučinil.

Obecně lze říci, že při posouzení důvodnosti námitky je třeba vycházet ze zákona o vysokých školách, řádu univerzity a řádu fakulty. Odpověď však nedává, zda a jak bylo studium vymezeno v publikaci vydané právnickou fakultou, o které ani stěžovatel netvrdí, že je právním předpisem a navíc ani tam se netvrdí (alespoň z kasační námitky to neplyne), že došlo ke změně studijního programu. Řád univerzity stanoví, že akreditovaný studijní program může být bakalářský, magisterský a doktorský (čl. 2 odst. 2) a že studijní program je konkretizován studijními plány (čl. 2 odst. 7). Studijní plány studijního programu, popř. studijního oboru, stanoví zejména časovou a obsahovou návaznost studijních předmětů, objem a formu výuky (čl. 4 odst. 3), studium studijního programu je členěno do jednotlivých úseků studia tak, aby bylo možné provádět průběžnou kontrolu studia a zápis do dalšího úseku studia (čl. 4 odst. 5). Řád fakulty pak dále stanoví, že studijní plán obsahuje studijní předměty podle semestrů a ročníků, základní formy výuky a počet hodin v týdnu nebo semestru (čl. 4 odst. 1) a že úsekem studia je ročník (čl. 6 odst. 4). Z uvedeného přehledu se jeví, že změna z blokového na ročníkové studium je změnou studijního plánu (změnou organizace studia), nikoli změnou akreditovaného studijního programu.

Argumentem ve prospěch stěžovatele nemůže být ani čl. 11 odst. 7 řádu fakulty, který „“ stanoví, že se student zapíše po přerušení do ročníku, v němž studium přerušil. Jestliže na právnické fakultě došlo ke změně z blokového na ročníkové studium, je jen logické, že se stěžovatel musel následně zapsat k pokračování ve studiu podle ročníku či semestru, ve kterém studium přerušil. To ale automaticky neznamená, že se zapsal též do jiného studijního programu.

Nelze přijmout ani argument, že stěžovatel konkludentním jednáním znovu zahájil studium v roce 1998, pokud znovu nastoupil do prvního ročníku. Je třeba odlišit zápis na univerzitu resp. fakultu (čl. 4 odst. 1 řádu univerzity, čl. 6 odst. 1 řádu fakulty) a zápis do příslušného úseku studia (čl. 4 odst. 4 řádu univerzity, resp. čl. 6 odst. 4 řádu fakulty). Zatímco v případě zápisu na univerzitu, resp. na fakultu se uchazeč stává studentem a skládá imatrikulační slib, do dalších ročníků je student (nikoliv uchazeč) zapsán, pokud splní všechny studijní povinnosti pro předchozí ročník (čl. 6 odst. 4 řádu fakulty, výjimku představují státní zkoušky a klauzurní práce, které mají stanovený termín splnění nezávisle na postupu do dalšího ročníku v čl. 22 řádu fakulty). Pojmově tedy není vyloučeno, aby student, který tyto studijní povinnosti nesplnil, byl (znovu) zapsán do ročníku, který již předtím studoval. Proto může nastat i situace, že je student znovu zapsán do prvního ročníku. To však neznamená, že znovu začíná studovat a že mu znovu počíná běžet objektivní maximální lhůta pro studium. Stěžovatel proto nezahájil znovu studium, ale byl znovu zapsán do ročníku, kterým byl v návaznosti na konkrétní okolnosti první ročník. Studentem byl již před přerušením studia a ani on netvrdil, že by znovu plnil podmínky pro přijetí ke studiu (zejm. znovu úspěšně vykonal přijímací zkoušky). Nejvyšší správní soud proto neshledal žádného důvodu, proč by měl být stěžovatel z hlediska maximální lhůty pro studium zvýhodněn oproti těm, kteří své povinnosti plnili v řádných termínech.

Pokud stěžovatel zmiňoval přestupy studentů mezi fakultami, ani tato výchozí úvaha není správná. Ani v souvislosti s přestupem z jiné fakulty (což však nebyl případ stěžovatele) řád fakulty nehovoří o studijním programu, ale o stejném nebo příbuzném oboru studia (čl. 9). Neobstojí proto rovněž zcela obecné tvrzení, že se uznávají i studijní povinnosti splněné v jiném studijním programu na jiné vysoké škole. (...)