Vydání 12/2007

Rozhodnutím ze dne 25. 1. 2006 žalovaná uložila žalobkyni dle § 60 odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb. pokutu ve výši 50 000 Kč za vysílání bez oprávnění tohoto nebo zvláštního zákona, v síti UMTS, ve dnech 1. 12. 2005 až 25. 1. 2006. Žalovaná zjistila, že žalobkyně spustila dne 1. 12. 2005 provoz mobilní sítě tzv. třetí generace (UMTS). V jejím rámci nabízela svým zákazníkům s UMTS mobilními telefony různé služby včetně on-line přenosu programu "Óčko". Šlo o tzv. "streamovanou" verzi programu "Óčko" speciálně upravenou pro mobilní telefony, přičemž podle žalované jediným rozdílem oproti televiznímu vysílání bylo logo portálu . Podle žalované splňovala tato služba charakteristiku převzatého vysílání dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. K provozování převzatého vysílání je třeba se dle § 26 a násl. zákona č. 231/2001 Sb. registrovat, což žalobkyně neučinila. Žalovaná vyloučila, že by předmětná služba byla z pojmu vysílání v širším smyslu vyňata na základě ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., podle kterého se za vysílání nepovažuje zajišťování komunikačních služeb zaměřených na poskytování informací nebo jiných sdělení na základě individuálních požadavků. Žalovaná rovněž uvedla, že při stanovení pokuty ve výši 50 000 Kč, která je ve srovnání s maximální výší pokuty podle § 60 odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb. (10 000 000 Kč) velice nízká, přihlédla zejména k tomu, že posuzovaný případ je do značné míry precedentní a účastník řízení poskytoval svou službu za situace, kdy nejen v České republice, ale ani v jiných zemích Evropské unie neposkytuje stávající úprava příliš jasný právní rámec pro nové technologie vysílání, které se dynamicky rozvíjejí.

Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze, nesouhlasila s tím, že je předmětnou službu možné podřadit pod definici převzatého vysílání, když nesplňuje její definiční znaky, zejména pak šíření programu veřejnosti, a okolnost, že program není šířen současně.

Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 10. 2006. Vyšel z toho, že mezi účastníky není sporu o technickém popisu poskytování předmětné služby. Liší se však názory na její právní hodnocení. Městský soud dospěl k závěru, že předmětná služba naplnila zákonné znaky převzatého vysílání. Žalovaná tedy nepochybila, když shledala žalobkyni odpovědnou za delikt podle § 60 odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb. Soud odmítl názor žalobkyně, že předmětná služba spadá výlučně pod úpravu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Z ustanovení tohoto zákona nelze nijak vyvodit, že by pouhý fakt, že určitá služba by měla být službou komunikační, bylo samočinně vyloučeno použití zákona č. 231/2001 Sb. Dále shledal, že předmětná služba naplňuje všechny definiční znaky převzatého vysílání. Program stanice "Óčko" žalobkyně šířila veřejnosti, protože okruh osob, které mohou službu využívat, není předem nijak omezen. Příjemcem služby se může stát každý zákazník žalobce, který si opatří příslušné technické zařízení, službu si u žalobkyně objedná a zaplatí za ni. Pokud jde o definiční znak současnosti šíření programu, městský soud jej vyložil tak, že jde o aktuální, bezodkladné šíření původního vysílání, na jehož podstatě nemůže nic změnit skutečnost, že v důsledku případných technických obtíží při přenosu signálu může docházet k určitému zpoždění, které vyplývá z objektivních fyzikálních vlastností.

Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Poukázala na svou argumentaci v žalobě a uvedla, že městský soud převzal zavádějící chápání žalované ohledně pojmu televizní vysílání. Žalovaná se dopustila extenzivního výkladu zákona č. 231/2001 Sb. a překročila meze své pravomoci. Tím porušila čl. 2 Ústavy i Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále namítla, že Internet nemůže být chápán jako technický prostředek ve smyslu definice převzatého vysílání, neboť nejde o pojem zařaditelný do stejné významové skupiny jako vysílač, kabelový systém či družice. Jde o virtuální celosvětovou počítačovou síť, která neexistuje sama o sobě jako samostatný technický prostředek; servery musejí být určitým způsobem propojeny a data musí být fyzicky přenášena, a to buď klasickým nebo optickým kabelem, či "vzduchem" prostřednictvím vysílačů či družicových systémů. Městský soud se ve svém odůvodnění soustředil na tento jediný bod v zákoně a jedinou větou pominul argumentaci stěžovatelky ohledně šíření signálu v režimu a , ačkoli odlišnost mezi oběma režimy je daném případě klíčová. Stěžovatelka program stanice "Óčko" neposkytovala dalším osobám, tedy nešířila jej mezi ně. Stěžovatelka totiž poskytovala obsah programu televizní stanice "Óčko" dalším osobám pouze na základě jejich individuální žádosti, přičemž každému zákazníkovi, který si službu objedná, je poskytován unikátní a individuálně určený datový tok. Stěžovatelka dále namítla, že není splněn znak převzatého vysílání, a to nezměněnost původního programu. Stěžovatelka musela vysílání technicky přizpůsobit, tedy změnit. Jednalo se o technické změny, které se odrážely i v samotné kvalitě obrazu, protože je zapotřebí podstatně snížit jeho rozlišení. Přitom stěžovatelka poukazuje, že i na malém displeji s vysokým rozlišením lze nabídnout vysokou kvalitu obrazu, neúměrně se však zvyšují nároky na velikost datového toku, a právě pro účely videostreamingu v síti UMTS musí být signál upraven tak, aby měl patřičnou šířku pásma a umožnil plynulé sledování. Dochází tak ke snížení kvality obrazu a tím i ke změně originálního vysílání. Stěžovatelka rovněž navrhla pozitivní definici předmětné služby. Právní řád rozlišuje mezi televizním vysíláním a službami poskytovanými na individuální žádost. V tomto ohledu stěžovatelka poukázala na § 2 písm. a) zákona č. 206/2005 Sb., o ochraně některých služeb v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a služeb informační společnosti, a dále na § 2 písm. a) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, a na čl. 1 bod 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že pokud jde o rozlišování způsobu šíření signálu a , toto existuje pouze v technické rovině, která nemá vliv na právní posouzení dané věci. Zákon č. 231/2001 Sb. neváže posouzení statusu televizního vysílání na použitou technologii. Poskytování programu všem zájemcům z řad veřejnosti na základě individuální žádosti při splnění běžných podmínek (zařízení schopné příjmu a zaplacení stanovené částky) má dle žalované charakter šíření pro veřejnost. Podstatný je (možný) výsledek předmětné činnosti, tedy možné rozšíření nabízené služby kterémukoliv zástupci široké veřejnosti. Problematika bodového rozlišení obrazu není podle žalované směrodatná pro posouzení povahy předmětné služby. V otázce podřazení předmětné služby pod úpravu zákona o elektronických komunikacích souhlasí žalovaná s tím, že se o službu elektronických komunikací jedná, to však neznamená vyloučení aplikace zákona č. 231/2001 Sb. Zákon o elektronických komunikacích se zabývá regulací přenosu dat, zatímco zákon č. 231/2001 Sb. reguluje vysílání po obsahové stránce; i provozovatelé televizního vysílání šířeného prostřednictvím pozemních vysílačů nebo kabelových systémů musí být držiteli příslušného oprávnění podle zákona o elektronických komunikacích, jestliže pro ně smluvně nezajišťuje šíření signálu smluvně jiný držitel takového oprávnění.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.