Vydání 2/2007

Číslo: 2/2007 · Ročník: V

1062/2007

Rozhlasové a televizní vysílání: rozsah povinnosti provozovatele převzatého vysílání

Ej 290/2005
Rozhlasové a televizní vysílání: rozsah povinnosti provozovatele převzatého vysílání
Správní trestání: rozsah volného uvážení
k § 54 a § 60 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů
k § 78 odst. 2 soudního řádu správního
I. Z § 54 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, plyne oprávnění provozovatele převzatého vysílání vlastními technickými prostředky bez úplaty převzít programy provozovatele celoplošného vysílání. Provozovatel celoplošného vysílání ale nemá povinnost technicky zajistit přenos svých programů provozovatelům převzatého vysílání.
II. Jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, čj. 8 As 5/2005-53)
Věc:
Společnost s ručením omezeným S. proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty za správní delikt, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2003 uložila žalovaná žalobci podle § 60 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nezajistil při vytváření nejnižší programové nabídky zařazení vysílání celoplošného programu stanice
Prima
TV. Neučinil tak přesto, že byl podle § 54 odst. 2 zákona o vysílání povinen zajistit, aby v nejnižší programové nabídce bylo zahrnuto zemské a nezakódované vysílání všech celoplošných provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí, včetně místního vysílání na sdílených kmitočtech s provozovatelem celoplošného vysílání s licencí kromě programů vysílaných pouze digitálně. Žalovaná dále uvedla, že zjistila na základě oznámení, že žalobce nezařazuje v některých lokalitách jižní Moravy program
Prima
TV do nejnižší programové nabídky.
Žalobce ve správním řízení namítal, že v místě, odkud je signál rozváděn, nelze přijímat televizní program
Prima
TV zemského nezakódovaného vysílače v dostatečné kvalitě; namísto něj distribuuje družicový zakódovaný digitální signál jako jedinou možnost. Žalovaná však dovodila, že technické obtíže žalobce nezbavují zákonné povinnosti. Z uvedeného důvodu uložila žalobci pokutu ve výši 1 000 000 Kč z možného rozmezí 5000 – 2 500 000 Kč.
V žalobě podané u Městského soudu v Praze žalobce především vytknul, že v jeho případě byla sankcionována nemožná povinnost. V kritických lokalitách jsou kabelové televizní systémy žalobce propojeny do jednoho funkčního celku a rozhlasový a televizní signál je šířen optickými kabely z hlavní stanice v I. Oblast některých měst a obcí nebyla a není pokryta pozemním nekódovaným celoplošným vysíláním stanice
Prima
TV v kvalitě, která by umožnila použití signálu v souladu s právní a technickou normou pro televizní kabelové rozvody. Zákonem stanovenou povinnost proto nelze splnit pro nepřítomnost signálu.
Žalobce dále vytýkal porušení § 33 odst. 2 správního řádu s tím, že žalovaná nedala žalobci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění. Za předpokladu, že by tak učinila, navrhl by žalobce doplnění dokazování, a to zprávou Českých radiokomunikací, a.s., o přijímači vysílače
Prima
TV v Oslavanech a znaleckým posudkem o možnostech příjmu pozemního nekódovaného celoplošného a analogového signálu
Prima
TV v relevantních oblastech.
Žalobce zároveň pod bodem II žaloby požádal o upuštění od uložení pokuty.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2004 žalobu zamítl. V důvodech uvedl zejména, že povinnost stanovená v § 54 odst. 2 zákona o vysílání je stanovena bezvýjimečně a bezvýhradně a nepřipouští žádné omezení ani pro případy, kdy by z technických důvodů nebylo možné pozemské nekódované vysílání celoplošného provozovatele televizního vysílání ze zákona anebo s licencí přijímat. Provozovatel kabelového vysílání je povinen pozemské nezakódované vysílání všech celoplošných provozovatelů zajistit. K návrhu na moderaci výše uvedené pokuty městský soud konstatoval, že k němu nemohl přihlédnout, neboť byl uplatněn po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby (soud vyšel z toho, že návrh byl učiněn při jednání dne 2. 11. 2004).
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku kasační stížnost. Vytýkal rozhodnutí nepřezkoumatelnost a tvrdil, že městský soud používal termínu „pozemské nekódované vysílání“ v souvislosti s povinností stanovenou v § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Žalobce však v kasační stížnosti tvrdí, že je třeba činit rozdíl mezi termínem „zemské nekódované vysílání“ a „pozemské nekódované vysílání“. Dále konstatoval, že jeho povinností podle § 54 odst. 2 zákona o vysílání je šíření programů získaných příjmem vysílání původních rozhlasových a televizních programů. Zajištění tohoto příjmu je pak povinností provozovatele rozhlasového a televizního vysílání sestavujícího program, v daném případě televizní stanice
Prima
. Ustanovení § 54 odst. 3 zákona o vysílání ukládá provozovatelům celoplošného vysílání povinnost bezplatně poskytnout své programy provozovateli převzatého vysílání, což v daném případě nedopravením signálu do místa provozování převzatého vysílání nebylo učiněno. Pochybení je proto přičitatelné společnosti FTV
Prima
, spol. s r. o., nikoliv žalobci. Zároveň je nutné konstatovat, že uložení povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona o vysílání je případem tzv.
must carry
, přičemž ve všech kulturních státech je toto možné pouze za náhradu placenou státem. Konečně zpochybnil závěr městského soudu o tom, že návrh na moderaci byl vznesen až u ústního jednání dne 2. 11. 2004; zdůraznil, že návrh byl již součástí žaloby.
Žalovaná ve svém stanovisku ke kasační stížnosti uvedla, že povinnost stanovená v § 54 odst. 2 zákona o vysílání je stanovena bezvýjimečně a její plnění není nemožné, vyžaduje ale větší úsilí stěžovatele. Při ukládání výše pokuty se žalovaná řídila ustanovením § 61 odst. 3 zákona o vysílání.
Nejvyšší správní soud posoudil námitky kasační stížnosti jako nedůvodné s jedinou výjimkou, týkající se včasnosti uplatnění návrhu na moderaci. Z tohoto důvodu také napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Z odůvodnění:
První kasační námitka spočívala v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; ta měla spočívat v záměně pojmů „zemské nekódované vysílání“ a „pozemské nekódované vysílání“. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že takto vznesené rozlišení v rámci kasační stížnosti považuje za účelové; je to sám žalobce, kdo oba termíny v rámci žaloby užívá
promiscue
. Argumentuje-li tedy žalobce v žalobě pod bodem IV odst. 2 odkazy k pozemnímu nekódovanému celoplošnému vysílání stanice
Prima
, stejně jako pod bodem IV odst. 1, a používá-li obdobný termín městský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž z kontextu napadeného rozhodnutí je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že je myšleno zemské nezakódované vysílání celoplošných programů tak, jak je má na mysli § 54 odst. 2 zákona o vysílání, neshledává Nejvyšší správní soud takto vznesenou kasační námitku důvodnou.
Stěžovatel dále městskému soudu vytýká nezákonnost jeho rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a to při interpretaci, zejména pak systematické, § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Citované zákonné ustanovení stanoví povinnost provozovatele převzatého vysílání v kabelovém systému při vytváření nejnižší programové nabídky zajistit, aby v ní bylo zahrnuto zemské a nezakódované vysílání všech celoplošných programů provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí, včetně místního vysílání na sdílených kmitočtech s provozovatelem celoplošného vysílání s licencí, kromě programů vysílaných pouze digitálně. Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání se celoplošným vysíláním rozumí mimo jiné televizní vysílání, které může přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky, počítaných podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá povinnost subjektu zajišťujícího celoplošné vysílání pokrýt stanovený počet obyvatel, nikoliv však určité území. Je-li pak provozovateli celoplošného vysílání v § 54 odst. 3 zákona o vysílání stanovena povinnost poskytnout své programy provozovateli převzatého vysílání bezplatně, nelze tím rozumět povinnost provozovatele celoplošného vysílání technicky zajistit přenos svých programů provozovatelům převzatého vysílání. Je třeba vycházet z
interpretace
, podle které provozovatel převzatého vysílání svými vlastními technickými prostředky může programy celoplošného vysílání převzít, aniž by za to byl povinen poskytovat provozovateli celoplošného vysílání úplatu.
V návaznosti na citované zákonné ustanovení pak povinnost vyplývající z § 54 odst. 2 zákona o vysílání je třeba chápat absolutně, tedy tak, že provozovatel převzatého vysílání je povinen k zahrnutí zemských a nezakódovaných vysílání všech celoplošných programů provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí zajistit. Volba technického řešení, stejně jako zvážení možnosti tohoto zajištění při žádosti o licenci k provozu převzatého vysílání, je pak otázkou podnikatelského rizika a zvážení technických možností jednotlivých provozovatelů převzatého vysílání. Obdobným způsobem je třeba chápat žalobcem zmiňovanou povinnost
must carry
: povinnost zajištění shora zmiňovaných vysílání v rámci nejnižší programové nabídky je třeba chápat jako jednu z podmínek pro výkon provozu převzatého vysílání v kabelovém systému. Licence k provozování převzatého vysílání v kabelovém systému není veřejným subjektivním právem, které by náleželo automaticky každému jednotlivému subjektu. Tato licence je udělována za splnění stanovených podmínek, z nichž jednou je právě podmínka vyplývající z § 54 odst. 2 zákona o vysílání. S ohledem na skutečnost, že otázku možnosti technického zajištění povinnosti stanovené v § 54 odst. 2 zákona o vysílání je provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému povinen zvážit před zahájením své činnosti, v žádném případě se této povinnosti nelze vyhnout odkazem k neexistenci signálu v daném území. Z uvedeného důvodu ani tuto kasační námitku Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou rovněž kasační námitku spočívající v tvrzených vadách v řízení před správním orgánem [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Jak z obsahu správního spisu vyplývá, skutkový stav nebyl prakticky sporný, byl znám již v okamžiku zahájení správního řízení a byl obsažen již v oznámení ze dne 10. 6. 2003 adresovaném žalobci. Stěžovatel byl v uvedeném oznámení vyrozuměn o svém právu vyplývajícím z § 33 odst. 2 správního řádu a bylo mu umožněno, aby toto právo uplatnil. Za situace, kdy žalovaný neprováděl další dokazování a správní řízení se odvíjelo od následného posouzení právní otázky, nemůže kasační námitka stěžovatele obstát.
Naproti tomu poslední kasační námitka spočívala v nepřihlédnutí ke stěžovatelovu návrhu na soudní moderaci uložené pokuty. Městský soud konstatoval, že návrh byl vznesen až u ústního jednání dne 2. 11. 2004, a proto k němu soud nemohl přihlédnout; návrh byl uplatněn po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud ale konstatuje, že již z žaloby podané u Městského soudu v Praze dne 29. 9. 2003 (konkrétně z jejího bodu II) jednoznačně vyplývá, že se žalobce domáhá upuštění od uložení pokuty za spáchání správního deliktu, tedy moderace uložené pokuty ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že navrhl-li žalobce takový postup v žalobě, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, od tohoto trestu upustit nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených. Žalobce tedy své
moderační právo
včas uplatnil.
Městský soud, který tuto otázku neposoudil, neboť dospěl k závěru, že návrh na moderaci byl vznesen opožděně, pochybil a Nejvyššímu správnímu soudu neumožnil, aby rozhodnutí bylo přezkoumáno. Poslední kasační námitka je tedy důvodná.
Již nad rámec odůvodnění shora k poslední kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán elementárními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Městský soud v Praze se proto v dalším řízení zaměří na žalobní návrh mířící k moderaci uložené pokuty; vezme do úvahy obsah správního spisu, včetně případných odkazů k pokutám uloženým v obdobných případech.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.