Vydání 1/2017

Číslo: 1/2017 · Ročník: XV

3500/2017

Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti; přechod působnosti správního orgánu

Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti; přechod působnosti správního orgánu
k § 69 a § 79 a násl. soudního řádu správního
V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s. je žalovaným přímo ze zákona také správní orgán, na nějž v průběhu soudního řízení přešla působnost správního orgánu, který je podle žalobního tvrzení nečinný (srov. § 69 s. ř. s. analogicky).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, čj. 4 Ads 168/2016-36)
Prejudikatura:
č. 2540/2012 Sb. NSS a č. 3409/2016 Sb. NSS.
Věc:
Ing. Bohuslav F. proti Úřadu práce České republiky, krajské pobočce v Olomouci, o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 8. 2007, čj. 38 Cad 8/2007-10, postoupil Krajskému soudu v Brně žalobu podanou žalobcem na ochranu proti nečinnosti Magistrátu města Prostějov, v níž se žalobce domáhal, aby byla tomuto správnímu orgánu uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci dávky sociální péče - doplatku do životního minima, neboť jeho nárok na tuto sociální dávku dosud nezanikl a nárok na její výplatu trvá.
Krajský soud v Brně tuto žalobu usnesením ze dne 31. 5. 2016, čj. 32 Cad 8/2007-31, odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění v prvé řadě zmínil, že z důvodu pohybu spisu sp. zn. 32 Cad 8/2007 mezi soudy došlo k jeho chybnému založení do neznámého spisu, proto bylo nutno provést rekonstrukci s pomocí záznamů v elektronickém rejstříku a podkladů ve spise sp. zn. 30 Ca 123/2007 a obsahu ve spise sp. zn. 57 Ca 28/2008. S ohledem na obsah žaloby a důkazů k ní připojených dospěl krajský soud k závěru, že žalobce nesplnil podmínky uvedené v § 79 odst. 1 s. ř. s., spočívající ve vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti, a žalobu proto odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel namítal přepjatý formalismus,
„kdy došlo ke zneužití zákonného ustanovení vtěleného do litery zákona za účelem ochrany správních orgánů před šikanózními žalobami účastníků řízení“.
Namítal, že v posuzované věci nejde o tento případ, protože správní orgán vědomě a opakovaně odmítal reagovat na jeho podání. Konstatoval, že v důsledku průtahů (řízení trvá 9 let) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Magistrát města Prostějov ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že není dána jeho pasivní legitimace, neboť rozhodování o poskytování sociálních dávek přešlo na Úřad práce České republiky. Dále poukázal na skutečnost, že totožnou žalobu se stejným obsahem i proti stejnému žalovanému podal žalobce dne 27. 4. 2008 také u Krajského soudu v Brně, který o ní rozhodl usnesením ze dne 16. 9. 2008, čj. 57 Ca 28/2008-15. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 25. 5. 2009, čj. 4 Ans 2/2009-39, toto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud poté ve věci opětovně rozhodl rozsudkem čj. 57 Ca 28/2008-71, který však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, čj. 3 Ans 7/2010-107, opět zrušil a zároveň žalobu odmítl. O kasační stížnosti tak nelze ve prospěch stěžovatele rozhodnout také pro překážku věci rozhodnuté. Podle Magistrátu města Prostějov neobstojí ani námitka stěžovatele ohledně porušení spravedlivého procesu, neboť o jeho žalobních návrzích na ochranu proti nečinnosti žalovaného bylo již několikrát rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a odmítl žalobu na ochranu proti nečinnosti.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [7] Účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jsou žalobce a žalovaný správní orgán, jímž je podle § 79 odst. 2 s. ř. s.
„správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“.
Pasivní žalobní legitimace je tak v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu určena žalobním tvrzením žalobce.
[8] V době podání žaloby byli účastníky řízení žalobce a Magistrát města Prostějov, který jakožto obecní úřad s rozšířenou působností působil jako správní orgán I. stupně v systému pomoci v hmotné nouzi podle § 6 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Podle zákona č. 366/2011 Sb. však od 1. 1. 2012 přešla věcná příslušnost k rozhodování v systému pomoci v hmotné nouzi v I. stupni na Úřad práce České republiky, resp. jeho krajské pobočky a pobočku pro hlavní město Prahu.
[9] Při posouzení, jaký vliv má tento přechod působnosti na postavení žalovaného v probíhajícím řízení před krajským soudem, vycházel Nejvyšší správní soud ze své judikatury týkající se ochrany před nezákonným zásahem, neboť jak v řízení na ochranu proti nečinnosti, tak i v řízení na ochranu před nezákonným zásahem žalobce určuje žalovaného svým žalobním tvrzením (§ 79 odst. 2 a § 83 s. ř. s.). Tento závěr ostatně zastává také odborná literatura (viz Potěšil, L.; Brus, M.; Hlouch, L. a kol.
Soudní řád správní: Komentář.
Praha: Leges, 2014, s. 759). V rozsudku ze dne 13. 4. 2011, čj. 4 Aps 3/2011-58, č. 2540/2012 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud judikoval, že
„v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je za použití analogie podle § 69 s. ř. s. žalovaným přímo ze zákona také správní orgán, na něhož přešla působnost správního orgánu, který podle žalobního tvrzení nezákonný zásah provedl“.
Vzhledem k výše uvedené shodné konstrukci určení žalovaného správního orgánu v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu a v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu musí totéž platit i v řízení podle § 79 a násl. s. ř. s. S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že v průběhu řízení před krajským soudem přešla v důsledku změny věcné příslušnosti k rozhodování v systému pomoci v hmotné nouzi na Úřad práce také pasivní žalobní legitimace.
[10] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, čj. 6 Ads 79/2012-27,
„[o]bdobně jako procesní nástupnictví (srov. § 107 o. s. ř.) i přechod věcné legitimace
ex lege
je právní skutečností mající bezprostřední vliv na podmínky řízení, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.)“.
Poté, co v průběhu řízení před krajským soudem přešla výše uvedeným způsobem věcná působnost v projednávané věci na jiný správní orgán, avšak krajský soud k této skutečnosti nepřihlédl a chybně řízení dokončil s původním účastníkem (Městským úřadem v Prostějově, resp. Magistrátem města Prostějov) na straně žalovaného, zatížil řízení vadou spočívající v absenci pasivní legitimace účastníka řízení, která má za následek nezákonnost vydaného usnesení.
[11] Nejvyšší správní soud proto v řízení o kasační stížnosti nadále jednal s Úřadem práce České republiky, krajskou pobočkou v Olomouci, jako s účastníkem na straně žalované.
[12] Za této procesní situace by se již Nejvyšší správní soud nemusel dále věcí zabývat a mohl by kasační stížností napadené usnesení krajského soudu zrušit s tím, že na krajském soudu bude, aby v dalším řízení jednal jako se žalovaným s věcně a místně příslušnou krajskou pobočkou Úřadu práce České republiky, tj. krajskou pobočkou v Olomouci. S ohledem na to, že krajský soud žalobu odmítl, zabýval se Nejvyšší správní soud též námitkami uplatněnými stěžovatelem proti závěru krajského soudu, že se jednalo o žalobu nepřípustnou.
[13] Nejvyšší správní soud přitom dospěl stejně jako krajský soud v usnesení napadeném kasační stížností k závěru, že se v posuzované věci jedná o obdobnou věc, jako posuzoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 11. 2010, čj. 3 Ans 7/2010-107, v němž dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro
meritorní
projednání žaloby stanovené v § 79 odst. 1 s. ř. s., konkrétně podmínku vyčerpání žádosti o přijetí opatření proti nečinnosti, a bylo tedy namístě žalobu odmítnout. V obou věcech totiž stěžovatel namítal nečinnost žalovaného správního orgánu spočívající v tom, že žalovaný nevydal rozhodnutí o dávce pomoci v hmotné nouzi, přičemž se ve spisech předložených krajským soudem nenachází žádné podání, které by bylo možné považovat za žádost stěžovatele o přijetí opatření proti nečinnosti. Správnost závěru, že
„není-li při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení před správním orgánem stanoví k ochraně proti nečinnosti (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), jedná se o žalobu nepřípustnou, kterou soud odmítne“,
potvrdil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v bodu [25] rozsudku ze dne 25. 5. 2016, čj. 5 As 9/2015-59, č. 3409/2016 Sb. NSS. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že aplikace podmínky vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví na ochranu proti nečinnosti, na jeho případ, představuje projev přepjatého formalismu. Přípustnost žaloby nemůže být založena ani zajisté velmi politováníhodnou skutečností, že v důsledku ztráty soudního spisu a nutnosti jeho rekonstrukce bylo o žalobě rozhodnuto až po devíti letech od jejího podání. Ostatně žalobce po celou dobu vydání rozhodnutí nijak neurgoval ani nevyužil možnosti podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
[14] Závěr krajského soudu o odmítnutí žaloby je tudíž správný a v tomto ohledu krajský soud nepochybil. Namístě však bylo žalobu odmítnout nikoli podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť, jak vysvětlil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v bodech [18] a [19] výše uvedeného rozsudku,
„nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem má stejně jako nesplnění podmínky vyčerpání opravných prostředků dle § 68 písm. a) s. ř. s. a nevyužití prostředků ochrany nebo nápravy podle § 85 s. ř. s. za následek nepřípustnost žaloby. Jak bylo výše uvedeno, přípustnost žaloby sice rovněž patří mezi podmínky řízení v širším smyslu, nepřípustnost žaloby (návrhu) však představuje samostatný důvod pro odmítnutí žaloby (návrhu), u něhož nepřichází v úvahu odstraňování takovéto překážky řízení. Naopak při zjištění, že se jedná o žalobu nepřípustnou, soud ji bez dalšího podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne.“
(...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.