Vydání 5/2010

Žalobkyně požádala dne 27. 6. 2008 Městský soud v Praze o poskytnutí informací v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Městský soud ji dne 14. 7. 2008 vyzval, aby svoji žádost upřesnila. Jelikož žalobkyně byla toho názoru, že výzvu k upřesnění žádosti nelze učinit po uplynutí sedmidenní lhůty, podala proti postupu městského soudu stížnost dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný ji však rozhodnutím ze dne 6. 8. 2008 zamítl a potvrdil postup městského soudu.

Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze a současně požádala o osvobození od soudních poplatků. V potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech uvedla, že nemá žádné příjmy z pracovní činnosti ani podnikání. Pobírá pouze dávky státní sociální podpory, tj. přídavek na dítě ve výši 500 Kč měsíčně, rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč měsíčně a sociální příplatek ve výši 412 Kč měsíčně, a dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí ve výši 835 Kč měsíčně). Jediným majetkem větší ceny je osobní automobil Škoda Octavia, který vlastní žalobkyně ve společném jmění manželů a s nímž nakládá výlučně bývalý manžel. Žalobkyně má dvě nezletilé děti, které s ní nežijí ve společné domácnosti, soudem jí na ně bylo stanoveno výživné ve výši celkem 4 100 Kč. Třetí nezletilé dítě žije s žalobkyní ve společné domácnosti. Dluhy žalobkyně vůči 8 různým věřitelům činí 247 948,50 Kč a dále nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o závazcích v celkové výši 323 817,29 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že jejím jediným příjmem jsou sociální dávky, které nepokryjí ani náklady, nevlastní žádný majetek, který by mohla zpeněžit.

Městský soud žádost o osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 9. 6. 2009 zamítl. Dospěl k závěru, že v potvrzení žalobkyně o jejích majetkových poměrech nemohou být uvedeny všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků. Měsíční příjem stěžovatelky činí 5 547 Kč a pokud plní soudem určené výživné na své dvě nezletilé děti, zbývá jí na obživu sebe samé a třetího nezletilého dítěte částka ve výši 1 447 Kč (resp. 2 107 Kč), z níž nelze hradit životní náklady dvou osob. Údaje uvedené v potvrzení neosvědčují skutečné majetkové poměry žalobkyně, potvrzení je nevěrohodné. Městský soud dále s poukazem na soudní listiny týkající se projednání dědictví po zůstavitelce Ing. Evě P. (matce žalobkyně) uvedl, že se žalobkyně zřekla dědictví po své matce, na její místo nastoupily tři nezletilé děti žalobkyně. Dle návrhu na projednání dědictví, který sepsala žalobkyně jakožto zákonná zástupkyně dědiců, bylo v majetku zůstavitelky celkem 648 položek movitého majetku, které zahrnují i obrazy a tisky známých autorů. Soud tedy při posuzování majetkových poměrů žalobkyně přihlédl k tomu, že se zřekla možnosti zdědit majetek větší hodnoty. V době, kdy žalobkyně odmítala dědictví, musela o tomto majetku zůstavitelky vědět. K odmítnutí dědictví měla žalobkyně nepochybně právo, nic- méně musela si být současně vědoma své povinnosti zaplatit soudní poplatek z předmětné žaloby. Smyslem osvobození od soudních poplatků je zabránit tomu, aby nebyl jedinci, který se nachází v nepříznivé majetkové situaci, zamezen přístup k soudní ochraně. Pokud však žalobkyně svým jednáním zabrání zlepšení svých majetkových poměrů, nemůže se dle mínění soudu dovolávat svých špatných majetkových poměrů.

Městský soud se dále v odůvodnění svého usnesení zabýval charakterem daného soudního sporu. Konstatoval, že postup žalobkyně ve věci nesměřoval k získání informace, kterou soud nepochybně hodlal žalobkyni po odstranění neurčitosti žádosti poskytnout, nýbrž pouze k zahájení řízení o stížnosti, tedy v konečném důsledku k oddálení získání informace. Výkon práva tímto způsobem lze označit za šikanózní, byť je formálně v souladu se zákonem. Účelem postupu žalobkyně nebylo vykonat právo, nýbrž samoúčelně napadnout postup správního orgánu opravným prostředkem, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou bylo pro žalobkyni nepochybně vedlejší a z jejího hlediska bez významu. Soud rovněž poukázal na počet a povahu soudních sporů, které vede u městského soudu. Jedná se o cca 30 věcí týkajících se zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud hodlá svá práva vymáhat soudní cestou v takovém rozsahu a nadto šikanózním způsobem, je spravedlivé po ní požadovat, aby soudní řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na počet žalobkyní vedených řízení považuje soud její žádost o osvobození od poplatků za zneužití tohoto institutu. Pokud je žádáno o osvobození od soudních poplatků nad rámec obvyklých poměrů, což je s ohledem na počet vedených řízení případ žalobkyně, bylo by přiznání osvobození popřením jeho smyslu. V jejím případě totiž není žádost o osvobození činěna z důvodu finanční tísně, která by jí ve svém důsledku znemožňovala přístup k soudu, nýbrž z důvodu optimalizace nákladů, ke které musí žalobkyně vzhledem k množství vedených řízení přistoupit. Městský soud dodal, že jeho úvahy nejsou v rozporu se zásadou práva na přístup k soudu, nýbrž oprávněným regulativem soudního systému vycházejícím z účelu institutu osvobození od soudních poplatků. Účelem osvobození od soudních poplatků není snazší cesta k uplatnění nároku u soudu ve smyslu ekonomické optimalizace možných nákladů. Pokud je žalobkyně přesvědčena o oprávněnosti svého nároku, nechť náklady na soudní poplatek vynaloží s výhledem jeho navrácení v případě úspěchu ve věci.

Proti uvedenému usnesení městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítala, že pokud měl soud pochybnosti o věrohodnosti či úplnosti jí tvrzených skutečností, měl je odstranit postupem dle § 37 odst. 5 o. s. ř. Rozhodování soudu je bezprostředním důsledkem stížnosti na průtahy v řízení podané stěžovatelkou. Stěžovatelka namítá, že ve věci rozhodoval podjatý (vyloučený) senát. Z obsahu usnesení plyne, že soud přezkoumal věc již meritorně, neboť činí vývody o tom, jak měla stěžovatelka postupovat v předmětném správním řízení. Přitom však bagatelizuje nedodržení zákonné lhůty, což stěžovatelka považuje za příznačné vyjádření strannosti účastníkovi sporu (žalovanému). Dále namítá, že si soud opatřuje důkazy mimo rámec zákona, kdy důkazní prostředky vymezuje § 52 odst. 1 s. ř. s. a § 120 a násl. o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. V přípisu ze dne 10. 8. 2009 stěžovatelka doplňuje, že kasační stížnost proti usnesení městského soudu podává z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Rovněž sděluje, že ohledně předsedy senátu Mgr. Aleše Sabola se obrací na orgány činné v trestním řízení s podnětem k prošetření podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, neboť v jeho postupu při zjišťování skutečností týkajících se majetkových poměrů stěžovatelky se měl dopustit zákonem nepresumovaného excesu, který není úřední činností soudu ve smyslu § 121 o. s. ř.

V doplnění kasační stížnosti ze dne 31. 12. 2009 stěžovatelka dále navrhla, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení do doby, než rozšířený senát téhož soudu rozhodne ve věci sp. zn. 1 As 23/2009. Domnívá se, že její případ je obdobný uvedené věci předložené rozšířenému senátu, neboť rovněž dědické právo (obdobně jako nemovitosti) nelze okamžitě zpeněžit. Zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků by pro ni mohlo znamenat značnou překážku při uplatnění jejích práv u soudu. Otázka, zda stěžovatelka odmítla dědictví, neměla v době rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků žádný význam, neboť v té době bylo dědické řízení zastaveno a pouze vypraviteli pohřbu byl vydán majetek nepatrné hodnoty. Dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, že jde omajetek zůstavitelky, jehož by mohla být stěžovatelka „potencionální dědičkou“. Vážné pochybení shledává stěžovatelka v tom, že městský soud získal údaje o úmrtí matky stěžovatelky a vzniku dědického práva stěžovatelky v rozporu se zákonem. Stěžovatelka je přesvědčena, že je jediným účastníkem řízení vedených u správních soudů ČR, kde soud zjišťoval skutečnosti týkající se rodičů účastníka a zda je potencionálním dědicem. Za tím účelem podala stěžovatelka žádosti o informace u všech krajských soudů a navrhuje, aby NSS řízení přerušil do doby, než stěžovatelka obdrží požadované informace. Stěžovatelka takto hodlá prokázat, že došlo ke zneužití soudní moci, neboť zjištění soudu nejsou skutečnostmi známými soudu z jeho úřední činnosti. Jediným důvodem, proč jí soud přestal po 4 letech osvobozovat od soudních poplatků, je, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, způsobené nezákonnými rozhodnutími městského soudu a jeho nesprávným úředním postupem.

Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.