Vydání 1/2017

Číslo: 1/2017 · Ročník: XV

3497/2017

Řízení před soudem: rozhodování správního orgánu ve věcech soukromoprávních

Řízení před soudem: rozhodování správního orgánu ve věcech soukromoprávních
k § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 59/2003 Sb.
k části páté občanského soudního řádu
Rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti ve věci náhrady za přičlenění pozemků k honitbě podle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, k jehož přezkoumání je příslušný soud rozhodující v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu.
(Podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2016, čj. 15 A 16/2015-45)
Prejudikatura:
č. 448/2005 Sb. NSS a č. 1993/2010 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 149/2007 Sb.; č. 20/2003 Sb. NS.
Věc:
Státní podnik Lesy České republiky proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, o stanovení výše náhrady za přičlenění honebních pozemků.
Magistrát města Chomutov (správní orgán I. stupně) rozhodl dne 26. 5. 2014 o stanovení výše náhrady za přičlenění honebních pozemků J. H. a V. R. v honitbě Kalek podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, na jehož základě žalovaný svým rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014 změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že nahradil bod 1 výroku tohoto rozhodnutí tímto zněním:
„Náhrada za přičlenění honebních pozemků v honitbě Kalek, jež jsou ve vlastnictví
[V. R.],
nar. [...], bytem [...], a
[J. H.],
nar. [...], bytem [...], a byly přičleněny do honitby 'Kalek' rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, se stanoví v přepočtu na skutečnou výměru ve vlastnictví
[J. H.] a [V. R.],
a to ve výši 300 Kč za 1 hektar ročně“.
Bod 2 výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž bylo vysloveno, že toto rozhodnutí pozbývá platnosti dne 31. 12. 2023, dnem uzavření smlouvy o nájmu honitby nebo dnem uzavření dohody o výši náhrady za přičlenění honebních pozemků, zůstal nezměněn.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Při vlastní přípravě na jednání krajský soud zjistil, že rozhodnutí o této žalobě nespadá do
kompetence
soudů rozhodujících ve správním soudnictví, neboť správní orgán vydal žalobou napadené rozhodnutí v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.
Podle § 46 odst. 2 s. ř. s. platí, že
„[s]oud odmítne návrh také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.“
V projednávané věci žalobce napadl žalobou rozhodnutí o určení výše náhrady vlastníkům pozemků za přičlenění těchto pozemků k honitbě, vydané v souladu s § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Podle tohoto ustanovení
„[v]lastníkům honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil podle odstavce 1, náleží od držitele honitby náhrada; jde-li o společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební společenstvo. Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu orgán státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti na těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku zpětně. Náhrada však nenáleží, pokud honební pozemky byly přičleněny ke společenstevní honitbě a jejich vlastník se stal členem honebního společenstva.“
Zmíněná finanční náhrada představuje kompenzaci za omezení vlastnického práva spočívající v tom, že vlastníci pozemků nemohou tyto pozemky užívat podle svého uvážení a musejí strpět přičlenění těchto pozemků k honitbě, o němž rozhodl orgán státní správy myslivosti. Právní mocí rozhodnutí o přičlenění pozemků k honitbě podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti vzniká mezi vlastníky přičleněných pozemků a držitelem honitby vztah, ze kterého držiteli honitby vyplývá právo užívat přičleněné pozemky v souladu se zákonem o myslivosti a vlastníkům pozemku vzniká vůči držiteli honitby právo na náhradu podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Tento vztah mezi vlastníky pozemků a držitelem honitby je vztahem soukromoprávním (občanskoprávním).
Občanskoprávní vztahy se vyznačují rovným postavením účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, případně zákonem předvídaná právní skutečnost. Subjekty občanskoprávních vztahů se o vzájemných subjektivních právech a povinnostech musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.). Ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Právě metodou právní regulace se občanskoprávní vztahy liší od vztahů, které se souhrnně označují za vztahy veřejnoprávní, pro něž je naopak charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé. Základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, č. 20/2003 Sb. NS).
Soukromoprávní charakter vztahu mezi držitelem honitby a vlastníky přičleněných pozemků potvrzuje skutečnost, že tyto subjekty vystupují vůči sobě navzájem v rovném postavení a zákon o myslivosti přednostně počítá s tím, že výše náhrady za přičlenění pozemků bude stanovena dohodou těchto subjektů bez jakéhokoli zásahu orgánu státní správy myslivosti. Teprve v případě, kdy se držitel honitby nedohodne s vlastníky přičleněných pozemků na výši náhrady, rozhodne o výši náhrady na návrh (žádost) některého z nich orgán státní správy myslivosti. Rozhodnutí o výši náhrady tedy nastupuje pouze tehdy, pokud mezi dotčenými subjekty nedojde k dohodě, a tuto dohodu
de facto
supluje. Rozhodnutí o výši náhrady za přičlenění pozemků k honitbě navíc může být nahrazeno pozdější dohodou držitele honitby s vlastníky těchto pozemků, což podtrhuje soukromoprávní charakter jejich vzájemného vztahu.
Z důvodové zprávy k návrhu zákona o myslivosti (dostupné na www.psp.cz) krajský soud zjistil, že náhrada za přičlenění pozemků byla koncipována jako soukromoprávní nárok věřitele vůči dlužníkovi, kterým je vlastník (držitel) honitby. Mělo se jednat o reciproční hodnotu nájemného. Ačkoli konečný text zákona o myslivosti doznal v důsledku komplexního pozměňovacího návrhu významných změn, zmíněná koncepce zůstala zachována, neboť náhrada za přičlenění má i nadále sloužit k tomu, aby kompenzovala zásah do vlastnického práva vlastníků přičleněných pozemků.
Také Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06, č. 149/2007 Sb., ve kterém vyslovil možnost analogické aplikace institutu náhrady podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti pro případy, kdy vlastník honebního pozemku ukončí svou účast v honebním společenství, vycházel ze soukromoprávního charakteru vztahu mezi vlastníkem pozemku a držitelem honitby. Dospěl přitom k závěru, že
„vlastníku honebních pozemků přísluší od honebního společenstva náhrada podle obdobného užití § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, o které rozhodne [...] soud“.
Tím je samozřejmě myšlen soud rozhodující v občanském soudním řízení, neboť takové rozhodování jde zcela mimo pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví vymezenou v § 4 s. ř. s.
Soukromoprávní charakter nároku na náhradu za omezení či odnětí vlastnického práva dovodil v mnoha svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud. Například v usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-125, č. 448/2005 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že je nezbytné rozlišovat, zda správní orgán rozhoduje ve sporu o vlastnické právo, nebo zda rozhoduje o zřízení věcného břemene či o vyvlastnění. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu § 68 písm. b) s. ř. s.; jeho přezkum tak náleží do pravomoci správních soudů, a nikoliv soudů obecných.
„Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní, a proto v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl od samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný stavebním úřadem, ale pouze
expropriát
a
expropriant
, přičemž tyto subjekty mají v náhradovém vztahu rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.“
Obdobné závěry postuloval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008-85, č. 1993/2010 Sb. NSS, pokud jde o náhradu za znárodněný majetek, nebo v rozsudku ze dne 11. 6. 2008, čj. 8 As 7/2007-64, ve vztahu k náhradě za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
S ohledem na výše uvedené závěry týkající se náhrady, o které bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, a s přihlédnutím k citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, týkající se podobných právních institutů, lze tedy shrnout, že vztah mezi vlastníky pozemků přičleněných k honitbě a držitelem honitby, pokud jde o náhradu za přičlenění pozemku k honitbě podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, je vztahem soukromoprávním.
K řešení sporů mezi subjekty soukromého práva jsou zásadně povolány soudy rozhodující v občanském soudním řízení v režimu občanského soudního řádu, jak vyplývá z jeho § 7 odst. 1. Rozhodování o některých typech soukromoprávních sporů však může být zákonem svěřeno jinému orgánu než soudu, přičemž podle § 7 odst. 2 o. s. ř. pak soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují tyto spory za podmínek uvedených v části páté o. s. ř. Pokud tedy správní orgán vydal rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva, pravomocí k přezkoumání takového rozhodnutí jsou zásadně nadány soudy rozhodující v občanském soudním řízení. Naopak soudy ve správním soudnictví poskytují především ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob, nikoli jejich právům soukromým.
Vycházeje z těchto předpokladů dospěl krajský soud k závěru, že nemá pravomoc k tomu, aby žalobu podanou v této věci projednal a rozhodl o ní, neboť žalobce se touto žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Krajský soud proto žalobu podle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl a současně poučil žalobce o tom, že podá-li ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu u věcně a místně příslušného Okresního soudu v Chomutově, bude za den zahájení řízení o žalobě u zmíněného soudu považován den, kdy krajskému soudu došla odmítnutá žaloba, tj. 14. 2. 2015 (srov. § 82 odst. 3 o. s. ř.).

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.