Vydání 2/2009

Číslo: 2/2009 · Ročník: VII

1762/2009

Řízení před soudem: rozhodování rozšířeného senátu

Řízení před soudem: rozhodování rozšířeného senátu
k § 17 odst. 1 soudního řádu správního
Úkolem rozšířeného senátu je sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dle § 17 odst. 1 s. ř. s. je oprávněn rozhodovat tam, kde mu byla věc postoupena senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného. Postoupit rozšířenému senátu lze jak celou právní věc k rozhodnutí, tak i některou z jednotlivých sporných otázek. Rozšířený senát však neřeší
abstraktní
právní otázky bez ukotvení ke skutkovým zjištěním posuzovaných případů. Proto také při projednávání předložených věcí zkoumá, zda právní posouzení odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007, čj. 2 Afs 52/2006-86)
Věc:
Akciová společnost České přístavy proti Celnímu ředitelství Praha o celní dluh, v řízení o kasační stížnosti žalobce.
Celní úřad v Mělníku dne 11. 11. 2002 vyměřil žalobci celní dluh ve výši 79 475 Kč podle § 140 odst. 2 a § 241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“), a rozhodnutím z téhož dne žalobci vyměřil celní dluh ve výši 72 171 Kč podle stejného zákona.
Žalovaný dne 24. 10. 2003 a dne 30. 10. 2003 odvolání žalobce proti těmto rozhodnutím zamítl.
Žalobce proti rozhodnutím žalovaného brojil žalobami, které Městský soud v Praze dne 14. 9. 2005 zamítl.
Rozsudky Městského soudu v Praze napadl žalobce (stěžovatel) kasačními stížnostmi, ve kterých zejména namítal, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku možnosti aplikace § 241a písm. b) celního zákona. Podle tohoto ustanovení se za nedostatky, které mají zásadní vliv na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim podle § 241 téhož zákona, nepovažuje nedbalost příslušné osoby. Toto ustanovení nebylo součástí celního zákona v době vzniku dluhů, ale bylo jeho součástí v době jejich vyměření. Žalovaný i městský soud ve svých rozhodnutích brali toto ustanovení v úvahu, dospěli však, byť každý z jiného důvodu, k závěru, že stěžovatel podmínky pro jeho užití nesplňuje.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, čj. 5 Afs 68/2005-68 (žalobce akciová společnost České přístavy), vyslovil k obdobné kasační námitce následující právní názor:
„Stěžovatelem namítané ustanovení § 241a písm. b) nebylo v rozhodné době do celního zákona vtěleno. Do celního zákona bylo zapracováno na základě novely celního zákona (zákon č. 1/2002 Sb.) a nabylo účinnosti až dne 1. 7. 2002. S ohledem na výše uvedené se tak kasační námitka stěžovatele spočívající v porušení výše uvedeného ustanovení jeví jako irelevantní, když v době vzniku celního dluhu jej nebylo možno aplikovat. Taktéž městský soud shodně formulovou žalobní námitku stěžovatele nebyl povinen přezkoumávat a zabývat se tím, zda se v projednávané věci stěžovatel dopustil nedbalosti, či nikoli. V rozhodné době celní zákon neupravoval podmínky, za kterých celní dluh dle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevzniká, a celní dluh tak vznikl naplněním dikce ustanovení § 241, tzn. samotným porušením povinnosti bez ohledu na to, jakým způsobem byla tato povinnost porušena.
Liberační důvody
ve vztahu k odpovědnosti za porušení povinností hlavního povinného (ustanovení § 140 odst. 2 celního zákona) celní zákon neupravoval.“
Z toho je zjevné, že žalovaný a městský soud o aplikovatelnosti tohoto liberačního důvodu neměli žádné pochyby (byť jeho naplnění nepřisvědčili) a popřel ji teprve Nejvyšší správní soud, ovšem jen s poukazem na neúčinnost předmětného ustanovení v době vzniku celního dluhu.
Druhý senát předložil uvedenou právní otázku podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu, neboť měl za to, že citovaný právní názor pátého senátu není správný. Oporu pro svůj postup nacházel jednak v přechodném ustanovení čl. II. bodu 5. zákona č. 1/2002 Sb., podle něhož
„řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních předpisů“.
Dalším argumentem proti názoru vyjádřenému pátým senátem byla skutečnost, že i když se nejednalo o řízení deliktní, bylo vyměření cla v obou případech důsledkem porušení povinností, a i když je pro výši cla v zásadě rozhodná právní úprava platná v době vzniku dluhu, nelze podle názoru druhého senátu při rozhodování o jeho vyměření nevzít v úvahu liberační ustanovení, které mezitím bylo do zákona vneseno.
Návrhem dotčený pátý senát předložil rozšířenému senátu písemné vyjádření, v němž jednak označil za nesprávnou argumentaci přechodným ustanovením zákona č. 1/2002 Sb., neboť podle jeho názoru řízení zahájené propuštěním do režimu tranzitu končí okamžikem, kdy mělo být zboží předloženo celnímu úřadu určení, a nikoliv až rozhodnutím o clu. Za rozhodné však označil, že důvodem pro vyměření cla žalobci byla skutečnost, že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo celnímu úřadu určení vůbec předloženo, a tedy došlo k nezákonnému odnětí zboží celnímu dohledu. Tento skutkový základ je zřejmý ze spisu, vycházely z něho celní orgány, městský soud i Nejvyšší správní soud v dříve rozhodovaných věcech. Rozhodný je tak den, kdy k odnětí zboží došlo, a právní úprava tehdy účinná. Pátý senát si byl vědom toho, že celní orgán vyměřil clo podle § 241 celního zákona a neodkázal ve svých rozhodnutích na § 240 téhož zákona, fakticky však ze skutečností odpovídajících § 240 vycházel. Poukázal dále na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 95/96*). Jestliže tedy správně jednání žalobce mělo být posouzeno podle § 240, a nikoliv podle § 241 celního zákona, nepřichází otázka aplikovatelnosti § 241a písm. b) celního zákona vůbec v úvahu, neboť ten se vztahuje pouze k § 241, a nikoliv k § 240 téhož zákona.
Rozšířený senát vrátil věc druhému senátu k projednání a rozhodnutí.
Z odůvodnění:
Rozšířený senát při posouzení důvodnosti návrhu druhého senátu vycházel především z nezpochybňovaných skutkových zjištění daného případu, neboť jejich správnost a úplnost je základním předpokladem pro hodnocení náležitého právního posouzení věci.
Ze správních spisů k tomu bylo zjištěno, že stěžovateli byly vyměřeny pohledávky celních dluhů Celním úřadem v Mělníku platebními výměry ze dne 11. 11. 2002, a to pro nesplnění povinnosti podle § 140 odst. 2 celního zákona jako dlužníkovi podle § 241 odst. 3 celního zákona, přičemž pohledávky vznikly podle § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Důvody v obou případech spočívaly v propuštění zboží do režimu tranzitu, nesplnění povinnosti dopravit propuštěné zboží celnímu úřadu určení v nezměněném stavu a v porušení § 140 odst. 2 celního zákona. V obou platebních výměrech bylo zvýrazněno, že hlavní povinný (stěžovatel) neprokázal splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, tj. aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní uzávěrou a s připojenými doklady. Z protokolu ze dne 30. 10. 2002 je přitom zřejmé, že doklady vydané celním úřadem odeslání byly pozměněny a bylo na jejich základě předloženo celnímu úřadu určení zcela jiné zboží. Celní úřad jednání uzavřel s tím, že stěžovatel zboží celnímu úřadu nedodal, a tím porušil povinnost plynoucí mu z § 140 celního zákona. V odvolacím řízení žalovaný v rozhodnutích ze dne 24. 10. 2003 a ze dne 30. 10. 2003 setrval na skutkových zjištěních a právních závěrech prvostupňových rozhodnutí, tj. výslovně v důvodech uvedl, že nesplnění povinností stanovených v § 140 odst. 2 celního zákona má za následek vznik celního dluhu podle § 241 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
Městský soud ve svých rozsudcích ze dne 14. 9. 2005 stál rovněž na tom, že došlo k porušení povinností v režimu tranzitu podle § 140 odst. 2 celního zákona, tedy že ten, kdo podmínky stanovené při propuštění zboží nesplní, je dlužníkem podle § 241 odst. 3 celního zákona, a že nesplněním této povinnosti vzniká celní dluh podle § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. O tom opakovaně vyloučil pochybnosti a jeho závěru koresponduje i to, že vážil možnost aplikace § 241a celního zákona.
Stejně tak pátý senát v rozsudku citovaném v návrhu při obdobném skutkovém stavu (rozdíly mezi jednotlivými případy jsou pouze v tom, jaké zboží bylo dodáno celnímu úřadu určení namísto zboží propuštěného do režimu tranzitu) vycházel z toho, že není pochyb o porušení povinnosti podle § 140 odst. 2 celního zákona nepředložením zboží celnímu úřadu určení ve stanovené lhůtě, označil za rozhodný rovněž § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona a dále vážil aplikovatelnost § 241a téhož zákona, jíž, jak výše uvedeno, vyloučil s poukazem na to, že v době vzniku celního dluhu nebyl součástí zákona.
Ze shora uvedených popisů je tedy patrné, že stěžovatel, jako hlavní povinný, zboží, které bylo celním úřadem v roce 2000 propuštěno do režimu tranzitu, nepředložil celnímu úřadu určení. Podle § 140 odst. 2 celního zákona je hlavní povinný celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu; zejména je povinen zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady. O porušení povinností stanovených v § 140 odst. 2 celního zákona není pochyb.
Otázkou však je, podle jakého ustanovení měl být vyměřen celní dluh, resp. jak v daném případě celní dluh vznikl. Žalovaný vyšel z toho, že dlužníkem je podle § 241 odst. 3 celního zákona ten, kdo má plnit podmínky stanovené při propuštění zboží do celního režimu, a že celní dluh vznikl nesplněním povinnosti vyplývající z režimu, do něhož bylo zboží propuštěno ve smyslu § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Jak je však uvedeno v § 241 odst. 1 celního zákona, upravuje toto ustanovení pouze případy vzniku celního dluhu v jiných případech, než jsou uvedeny v § 240 celního zákona, mají-li nedostatky zásadní vliv na správné provádění celního režimu. Postup podle § 241 celního zákona tak přichází v úvahu za splnění dvou podmínek: nejedná se o případ, kdy celní dluh vznikl podle § 240, a jsou dány nedostatky zásadního vlivu na celní režim.
Podle § 240 odst. 1 celního zákona celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu vzniká jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu. Celním dohledem je přitom podle § 2 písm. j) celního zákona třeba rozumět souhrn úkonů a opatření, kterými se zajišťuje dodržování zákonů a dalších obecně závazných právních předpisů, jejichž provádění přísluší celním orgánům.
V daném případě nepochybně došlo k odnětí zboží celnímu dohledu. V konkurenci § 240 a § 241 je třeba v souladu se zněním zákona preferovat § 240. Podle něho tedy vznikl celní dluh ve všech projednávaných případech. Podle § 240 odst. 2 celního zákona celní dluh vznikl okamžikem odnětí zboží celnímu dohledu. Podle § 251 téhož zákona, není-li tímto zákonem stanoveno jinak, vyměřuje se dovozní clo podle předpisů platných v okamžiku, kdy celní dluh vznikl. Shodně přistoupil k posouzení právní kvalifikace vzniku celního dluhu za situace, kdy zboží nebylo deklarantem dodáno celnímu úřadu určení v důsledku jeho tvrzeného odcizení, i Ústavní soud v označeném nálezu ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 95/96.
Úkolem rozšířeného senátu je sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu a je dle § 17 odst. 1 s. ř. s. oprávněn rozhodovat tam, kde mu byla věc postoupena jeho senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného. Postoupit rozšířenému senátu lze jak celou právní věc k rozhodnutí, tak i některou z jednotlivých sporných otázek. Tak tomu bylo i zde. Rozšířený senát však neřeší
abstraktní
právní otázky bez ukotvení ke skutkovým zjištěním posuzovaných případů. Proto také při projednávání předložených věcí zkoumá, zda právní posouzení odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
V posuzovaném případě bylo označenou spornou právní otázkou použití či nepoužití § 241a písm. b) celního zákona. Jak vyplývá z výše popsaných zjištění rozšířeného senátu, možnost aplikace předmětného ustanovení vůbec nepřichází v úvahu tam, kde celní dluh vznikl podle § 240 celního zákona, jak tomu bylo v dané věci. Je však třeba dodat, že z „napadeného“ rozhodnutí pátého senátu nebylo nesouladné právní posouzení s názorem, který se chystal zaujmout druhý senát, zcela zřejmé, a vyplynulo teprve z jednání rozšířeného senátu, jemuž bylo dodatečně předloženo vyjádření pátého senátu. Bez ohledu na to však za této situace není sporná otázka, která byla druhým senátem rozšířenému senátu předložena k posouzení,
relevantní
pro řešení případu. Proto rozšířený senát věc vrátil druhému senátu k projednání a rozhodnutí.
*) Publikován pod č. 69/1996 Sb. ÚS.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.