Vydání 2/2024

Číslo: 2/2024 · Ročník: XXII

4558/2024

Řízení před soudem: přezkum utajovaných informací; Energetika: hrubé porušení povinností člena Rady Energetického regulačního úřadu

Řízení před soudem: přezkum utajovaných informací
Energetika: hrubé porušení povinností člena Rady Energetického regulačního úřadu
k § 17b odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2021
k čl. 35 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES1)
k čl. 57 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012/27/EU
I. Při přezkumu utajovaných informací platí zásada plné
jurisdikce
. Soud si proto může ověřit věrohodnost a přesvědčivost utajovaných skutkových zjištění tím, že si sám vyžádá další utajované podklady, které tu byly v době vydání rozhodnutí, od žalovaného správního orgánu.
II. Hrubé porušení povinností člena Rady Energetického regulačního úřadu podle § 17b odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, ve znění účinném do 31. 12. 2021, se vykládá v souladu s unijním právem. Pochybení podle vnitrostátního práva ve smyslu čl. 35 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou [dnes čl. 57 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou] nemusí mít povahu trestního či jiného veřejnoprávního deliktu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2023, čj. 10 As 50/2023-129)
Prejudikatura:
č. 3667/2018 Sb. NSS, č. 4031/2020 Sb. NSS, č. 4169/2021 Sb. NSS, č. 4279/2022 Sb. NSS, č. 4328/2022 Sb. NSS a č. 4518/2023 Sb. NSS; rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 4. 6. 2013,
ZZ
(C-300/11), a ze dne 6. 10. 2021,
Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi
(C-561/19); rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2020,
Prezident Slovenskej republiky
(C-378/19); rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 9. 2017,
Regner proti České republice
(stížnost č. 35289/11), a ze dne 15. 10. 2020,
Muhammad a Muhammad proti Rumunsku
(stížnost č. 80982/12).
Věc:
Ing. Vladimír Vlk proti vládě, za účasti 1) Energetického regulačního úřadu a 2) Ing. Petra Kusého, o odvolání z funkce člena Rady Energetického regulačního úřadu, o kasační stížnosti žalobce.
V této věci se řešilo odvolání člena Rady Energetického regulačního úřadu vládou v červenci 2019. Nejvyšší správní soud analyzoval souladnost české úpravy odvolání člena Rady platné do konce roku 2021 s právem EU a procedurální otázky s tím spojené a nakonec v obecnosti zhodnotil důvodnost odvolání.
Vláda usnesením č. 570 ze dne 30. 7. 2019 vzala na vědomí materiál „Personální záležitosti Energetického regulačního úřadu“ a informace místopředsedy vlády a ministra průmyslu a obchodu (výrok I), odvolala žalobce z funkce člena Rady Energetického regulačního úřadu (ERÚ) s účinností k 31. 7. 2019 (výrok II) a jmenovala Ing. Petra Kusého členem Rady ERÚ s účinností k 1. 8. 2019 do 31. 7. 2022 (výrok III).
Vláda viděla hrubé porušení povinností žalobce ve smyslu § 17b odst. 7 energetického zákona v tom, že:
žalobce narušil nezávislý, nestranný a transparentní výkon pravomoci, což vláda vysvětlila úzkými a nestandardními kontakty žalobce s regulovaným subjektem. Žalobce si nechal zpracovat podklad/argumentaci od regulovaného subjektu v personálních záležitostech. Regulovaný subjekt prostřednictvím zástupce po setkání a domluvě s žalobcem sám činil kroky ve prospěch žalobce, například zajišťoval jeho pozitivní
mediální
prezentaci nebo v komunikaci se státním sektorem jej pozitivně prezentoval;
žalobce přijímal pokyny v oblasti regulace elektroenergetiky od regulovaného subjektu, čímž jednal v tržním zájmu tohoto subjektu;
žalobce nechránil oprávněné zájmy zákazníků a spotřebitelů v energetických odvětvích;
žalobce se choval v rozporu s požadavkem na zajištění transparentnosti a předvídatelnosti výkonu pravomocí ERÚ, zejména zasahoval do správní činnosti orgánu I. stupně, nechal si předložit protokol z kontroly a dohlížel na to, aby nedošlo k zahájení správního řízení, konkrétně si vyžádal veškeré podklady a vydal ústní pokyn, aby kontrola regulovaného subjektu nebyla zahajována. Tento pokyn byl pracovníkem ERÚ zaznamenán do spisu a následně bylo s tímto záznamem záměrně manipulováno za účelem, aby ústní pokyn nebyl seznatelný.
(viz odůvodnění v dopise předsedy vlády žalobci ze dne 30. 7. 2019)
Proti odvolání se žalobce bránil žalobou. Městský soud o žalobě rozhodoval celkem třikrát. Nejprve žalobu (původně šlo o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem) usnesením ze dne 20. 11. 2020, čj. 6 A 151/2019-74, odmítl pro nepřípustnost, neboť akt vlády je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., nikoli zásahem podle § 82 s. ř. s. Toto usnesení zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, čj. 10 As 391/2020-65, č. 4169/2021 Sb. NSS. Souhlasil s městským soudem, že napadený akt vlády je rozhodnutím, nesouhlasil ale s tím, že městský soud nepoučil žalobce o tom, že zvolil nesprávný žalobní typ a že proti usnesení vlády se může bránit ne žalobou zásahovou, ale žalobou proti rozhodnutí správního orgánu.
V dalším řízení po poučení městského soudu žalobce změnil žalobní typ a napadl akt vlády žalobou proti rozhodnutí. Žalobě městský soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, čj. 6 A 151/2019-181, vyhověl a napadené rozhodnutí vlády zrušil. I tento rozsudek však Nejvyšší správní soud zrušil. Městský soud totiž zrušil rozhodnutí vlády též ve výroku, kterým vláda jmenovala Ing. Petra Kusého členem Rady ERÚ. Ing. Kusý proto ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. byl přímo dotčen na právech zrušením rozhodnutí vlády, tedy připadal nesporně do úvahy jako osoba zúčastněná na řízení. Městský soud jej však o probíhajícím řízení neuvědomil a nedal mu šanci uplatnit práva osoby zúčastněné (rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2022, čj. 10 As 234/2022-116).
Městský soud proto rozhodoval o žalobě potřetí. Žalobu tentokrát rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, čj. 6 A 151/2019-261, zamítl. Nenašel důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, zda české právo správně implementovalo právo EU ohledně odvolávání člena Rady ERÚ. Vláda podle městského soudu poměrně podrobně specifikovala, v čem spatřuje naplnění neurčitého právního pojmu
hrubé porušení povinností
žalobce. Vláda čerpala z výsledků šetření příslušné zpravodajské služby, které mají povahu utajované informace. To vládě znemožnilo důvody rozhodnutí více konkretizovat. Městský soud se s utajovanými informacemi seznámil a shledal je za dostatečné a vyhovující judikatuře (oproti předchozímu rozsudku, kdy žalobě vyhověl, získal též další dokument zpracovaný zpravodajskou službou). Odvolání žalobce z funkce nijak nezasáhlo ani do nezávislosti ERÚ.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel kritizoval rozsudek za jeho překvapivost a za to, že městský soud pro překvapivé nové rozhodnutí použil důkaz uplatněný až po koncentraci řízení, resp. bez řádného dokazování. Stěžovatel poukázal na odlišné posouzení skutkového stavu městským soudem. Zatímco v dřívějším rozsudku soud dovodil, že utajované informace nebyly dostatečné, v napadeném rozsudku zaujal názor opačný. Stěžovatel upozornil, že změna v právním názoru soudu je asi dána dokumentem od Bezpečnostní informační služby (BIS), kterou však do soudního spisu vláda doplnila opožděně. V soudním řízení správním se uplatňuje zásada koncentrace řízení, nadto městský soud ani stěžovatele neuvědomil, že spis je nově doplněn a že probíhá nové dokazování. Dokazování tak proběhlo v rozporu s § 77 s. ř. s. Bylo též třeba vyjasnit, zda nově předložený dokument vůbec měla při svém rozhodování k dispozici vláda (stěžovatel k tomu navrhl důkaz výslechem některých tehdejších ministrů).
Stěžovatel dále upozornil, že městský soud nemohl vyloučit z nahlížení ty části spisu, jimiž dokazoval (s odkazem na § 45 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel odkázal na bod 32 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, čj. 4 As 1/2015-40, č. 3667/2018 Sb. NSS, podle něhož soudy i žalovaný správní orgán musí mít možnost posoudit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace. To musí platit i pro žalobce, resp. stěžovatele. Pokud městský soud odkázal na jinou judikaturu (rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2011, čj. 7 As 31/2011-101, č. 2602/2012 Sb. NSS), jednalo se o věci bezpečnostní prověrky, tedy věci jiné, než tato věc (v případě bezpečnostní prověrky prý žadatel není dotčen na právech, zatímco v této věci ano). Tím městský soud porušil právo stěžovatele na veřejné projednání věci a právo na vyjádření se ke všem důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Konečně stěžovatel odkázal na rozpor vnitrostátní úpravy odvolání člena Rady ERÚ s právem EU. Stěžovatel z čl. 35 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a čl. 39 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem dovozoval, že důvodem odvolání musí být alespoň spáchání deliktu podle vnitrostátního práva, nebo porušení nezávislosti a nestrannosti regulačního úřadu. Úprava § 17b odst. 7 energetického zákona je s tím v rozporu. Ostatně sama Evropská komise v notifikačním rozhodnutí EK SA.40171 (2015/NN) měla pochybnost o souladnosti české úpravy s právem EU. Pak se ale rozhodně nemůže jednat o
acte clair
, jak nesprávně řekl městský soud. Bezbřehá pravomoc vlády odvolat člena Rady ERÚ je o to problematičtější, že odvolávaný člen Rady se před aktem odvolání nemá možnost jakkoli bránit, vysvětlit důvody skutku apod. Informace BIS se neřídí správním řádem a slouží ke zcela jinému účelu, než k jakému byly nyní využity. Proto stěžovatel navrhl předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru.
Vláda se ve svém stručném vyjádření ztotožnila se závěry městského soudu.
Podrobné vyjádření ke kasační stížnosti podal Energetický regulační úřad jako osoba zúčastněná na řízení 1). Rozsudek městského soudu prý nebyl překvapivý, protože již v předchozím (rušícím) rozsudku městský soud konstatoval, že utajované materiály sice obsahují podrobný popis jednání stěžovatele, nelze však ověřit jejich hodnověrnost (bod 54 rozsudku čj. 6 A 151/2019-181). Tyto pochybnosti však rozptýlila utajovaná listina BIS, kterou městský soud získal v dalším řízení. Vláda navíc nevystupovala v postavení běžného správního orgánu, vycházela totiž z pravdivosti informací obsažených ve zprávách BIS, nemusela ověřovat jejich věrohodnost. Vláda není typickým správním orgánem, o odvolání člena Rady ERÚ nevede správní řízení, proto i odůvodnění odvolání vypadá jinak. Není proto podstatné, že vláda měla při svém rozhodování k dispozici jen shrnující závěry BIS. Podstatné je, že si další podklady opatřil sám městský soud, který ověřil věrohodnost zpráv BIS. Soud nebyl limitován žalobními námitkami a přezkoumal zprávy BIS jako celek.
Energetický regulační úřad dále upozornil, že stěžovatel je členem tehdy vládní České strany sociálně demokratické (ČSSD), má vztah ke špičkám sociální demokracie, byl kandidátem ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2021. Výslechy ministrů za tehdy vládní ČSSD by tedy nemusely být vypovídající. Stejně tak sdělení konkrétních operativních prostředků všem členům vlády by mohlo vést k jejich vyzrazení. Vláda tedy neměla a ani nemohla znát konkrétní operativní prostředky, o něž se zjištění BIS opíralo. ERÚ neviděl ani nesoulad mezi českou vnitrostátní úpravou a právem EU.
Stěžovatel k vyjádření ERÚ podal repliku. V ní spekuloval, že ERÚ asi musel znát obsah utajovaných zpráv BIS, jinak by nemohl tvrdit, že rozsudek městského soudu nebyl překvapivý. K tomu též dodal, že pokud ERÚ znal utajené zprávy, narušuje to rovnost stran řízení. Zopakoval, že žádá též přezkum věcných závěrů BIS, a kritizoval ERÚ, který naznačil, že stěžovatel obsah utajovaných zpráv nenapadá. Stěžovatel pak obsáhle kritizoval teze, že ani ministři nemají znát obsah dokumentů BIS, což činí z vlády bezmocný nástroj BIS.
Energetický regulační úřad ještě stručně zareagoval v duplice, ve které zdůraznil, že k utajovaným zprávám BIS neměl přístup. Části jeho vyjádření prý stěžovatel různě zkresloval.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
[21] Nejvyšší správní soud nejprve obsáhle posoudil souladnost na věc použitelné úpravy odvolávání člena Rady ERÚ s právem EU (část
IV.A
), dále se pak stručně vyjádřil ke kritice, že druhý rozsudek městského soudu byl nepředvídatelný, neboť soud překvapivě zaujal odlišný právní názor než v rozsudku prvním (
IV.B
). V další části se pak Nejvyšší správní soud věnoval nejrůznějším procesní otázkám použití utajovaných informací soudem i vládou (
IV.C
). Nakonec Nejvyšší správní soud posoudil odůvodněnost odvolání stěžovatele, a to s ohledem na použití utajovaných informací i nad rámec kasačních bodů (
IV.D
).
[22] Nejvyšší správní soud se nevyjadřuje k polemice ohledně členství stěžovatele v ČSSD. Rozhodnutí vlády touto skutečností neargumentuje (a nic takového není ani v utajovaných dokumentech), proto není třeba ani řešit otázku, zda snad stěžovateli nezaniklo členství v Radě ERÚ z důvodu členství v politické straně. Žádné důkazy k této otázce nemusel provádět ani městský soud a nemusí je provádět ani Nejvyšší správní soud.
[23] Stejně tak Nejvyšší správní soud nebude řešit ani stěžovatelovu výtku, že snad ERÚ znal obsah utajovaných informací – na rozdíl od stěžovatele Nejvyšší správní soud nevidí ve vyjádřeních ERÚ žádný náznak, že by snad ERÚ měl nějaký nezákonný přístup k utajovaným informacím.
IV.A K souladu právní úpravy odvolání člena Rady ERÚ s právem EU
[24] Stěžovatel obsáhle polemizuje se závěrem městského soudu, že v rozhodné době platná úprava odvolání člena Rady ERÚ byla v souladu s právem EU.
[25] Nejvyšší správní soud již v prvním rozsudku v této věci vysvětlil podstatu nezávislosti ERÚ, vyvěrající z práva EU, a současnou úpravu vedení ERÚ kolektivním orgánem (Radou), která od roku 2017 nahradila dřívější vedení monokratické (body 26 až 33 rozsudku čj. 10 As 391/2020-65).
[26] Pro nynější věc jsou pak důležité závěry Nejvyššího správního soudu k možnosti odvolat členy kolektivního či monokratického orgánu, jak je stanoví právo EU. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že právo EU především chrání nezávislost regulačního orgánu v oblasti vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem. V současné době jde především o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem. Podle bodu 80 odůvodnění směrnice 2019/944 regulační orgány v oblasti trhu s elektřinou by měly být
plně nezávislé na jakýchkoli veřejných či soukromých zájmech. Prostřednictvím vhodného rotačního systému přispívají členské státy k nezávislosti národního regulačního orgánu na jakýchkoli politických či hospodářských zájmech, měly by však mít možnost zohlednit dostupnost lidských zdrojů a velikost rady regulačních orgánů
.
[27] Podle čl. 57 odst. 5 směrnice 2019/944 za účelem ochrany nezávislosti regulačních orgánů členské státy mj. zajistí, aby
a) regulační orgán mohl přijímat samostatná rozhodnutí nezávisle na jakémkoli politickém subjektu; d) členové rady regulačního orgánu
[…]
byli jmenováni na pevně stanovenou dobu v délce pěti až sedmi let, kterou lze jednou obnovit; g) členové rady regulačního orgánu
[…]
mohli být odvoláni pouze na základě zavedených transparentních kritérií
. Členské státy musí také zajistit
vhodný rotační systém pro radu nebo nejvyšší vedení
. Členy rady
je během jejich funkčního období možné z funkce odvolat jen v případě, že již neplní podmínky stanovené v tomto článku nebo se dopustili pochybení podle vnitrostátního práva
. Podobná pravidla směřující k nezávislosti regulačního orgánu a ochraně výkonu funkce člena rady po dobu jeho mandátu má i směrnice 2009/73/ES (podle čl. 39 odst. 5 členy rady
je během jejich funkčního období možné z funkce odvolat jen v případě, že již neplní podmínky stanovené v tomto článku nebo se dopustili pochybení podle vnitrostátního práva
). (rozsudek čj. 10 As 391/2020-65, bod 29)
[28] Směrnice 2019/944 v roce 2019 ještě neplatila. V době odvolání stěžovatele byla platná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (tuto směrnici od roku 2021 nahradila právě směrnice 2019/944), která obsahovala podobná pravidla o nezávislosti regulačního orgánu (srov. např. bod 34 odůvodnění směrnice nebo čl. 35 odst. 5 směrnice 2009/72, podle něhož členy představenstva nebo nejvyššího vedení regulačního orgánu
je během jejich funkčního období možné z funkce odvolat jen v případě, že již neplní podmínky stanovené v tomto článku nebo se dopustili pochybení podle vnitrostátního práva
).
[29] Nejvyšší správní soud nicméně v prvním rozsudku neustal na těchto závěrech, které vychází z práva EU. Současně totiž vysvětlil, že právě ERÚ je v českém právu oním regulačním orgánem, o kterém hovoří shora citované směrnice. Rada, která je v čele ERÚ, má pět členů, jeden z nich je předsedou Rady. Předseda řídí činnost Rady, v jeho nepřítomnosti řídí její činnost jím pověřený člen Rady. Z § 17b odst. 10 a 14 energetického zákona plyne, že Rada ERÚ je vedoucím kolektivním správním orgánem s rozhodovací pravomocí ve správním řízení. Mezi vládou a členem Rady ERÚ není pracovněprávní vztah. Vláda členy Rady ERÚ neřídí a řídit nesmí. Nesmí ani jakkoli jinak ovlivňovat jejich činnost. Důležité ale je též to, že energetický zákon v § 17b určuje délku funkčního období člena Rady ERÚ, upravuje obsazování na základě jmenování, stanoví neslučitelnost funkce s jinými tam uvedenými veřejnými funkcemi a výdělečnými činnostmi, to vše za účelem zajištění nezávislosti a nestrannosti výkonu funkce (rozsudek čj. 10 As 391/2020-65, bod 31).
[30] V době odvolání stěžovatele vládou v červenci 2019 platila úprava § 17b odst. 7 energetického zákona, podle níž
člena Rady vláda může odvolat v případě hrubého nebo opakovaného méně závažného porušení jeho povinností, nemoci trvale znemožňující vykonávání jeho úkolů nebo nevykonává-li svou funkci po dobu delší než 6 měsíců
. V této podobě byla tato úprava platná až do konce roku 2021.
[31] Stěžovatel zpochybňuje dostatečnost úpravy odvolání pro hrubé nebo opakované méně závažné porušení povinností člena Rady ERÚ. Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozsudku k tehdy ještě platné úpravě v § 17b odst. 7 energetického zákona vysvětlil, že odvolání podle § 17b odst. 7 energetického zákona je založeno na podmínkách pevně stanovených zákonem (ve smyslu v bodě [46] níže citovaného rozsudku Soudního dvora). Podle Nejvyššího správního soudu ani nevadí, že šlo o kombinaci správního uvážení a neurčitých právních pojmů. Procedura odvolání člena Rady chrání nejen veřejné subjektivní právo člena Rady ERÚ, ale též nezávislost úřadu samotného (rozsudek čj. 10 As 391/2020-65, body 32 a 33).
[32] Nejvyšší správní soud se tedy již vyslovil k souladnosti nynější české zákonné úpravy s požadavky práva EU, především uvedl, že na věc použitelná úprava splňuje požadavky práva EU, jak je vysvětlil Soudní dvůr (více k tomu pasáž citovanou v bodě [46] níže). Nabízí se tedy celou argumentaci stěžovatele odmítnout pro nepřípustnost [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. V daném kontextu by to však bylo nejen nespravedlivé, ale především by to připravilo stěžovatele o možnost účinného přezkumu souladu českého zákona s právem EU. V kasační stížnosti proti prvnímu rozsudku se totiž stěžovatelova argumentace soustředila na otázku, zda je akt vlády rozhodnutím, či zásahem. V situaci, kdy městský soud žalobu odmítl, proto kasační stížnost podaná stěžovatelem podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. dost těžko mohla zpochybnit soulad zákona s právem EU. Stěžovateli šlo v prvém řízení před Nejvyšším správním soudem především o to, aby se vůbec domohl meritorního přezkumu své žaloby. Proto se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádří též k argumentaci stěžovatele o nesouladu úpravy s právem EU.
[33] Nejvyšší správní soud předně souhlasí se stěžovatelem v tom, že úprava platná do konce roku 2021 mohla být konkrétnější. Ostatně od 1. 1. 2022 platí po novele č. 362/2021 Sb. úprava podrobnější. Tato úprava odstranila též správní uvážení vlády a dala tak vládě povinnost člena Rady odvolat, nastanou-li podmínky uvedené v hypotéze této normy. Podle § 17b odst. 7 energetického zákona ve znění účinném od 1. 1. 2022 platí, že
člena Rady vláda odvolá, pokud
porušil některý ze zákazů uvedených v odstavci 6
[tj. zákaz
být držitelem licence nebo vykonávat jinou podnikatelskou činnost v energetických odvětvích, podílet se na podnikání držitele licence nebo jiné osoby působící v energetických odvětvích,
být členem jakýchkoli orgánů takové osoby nebo se jinak podílet na obchodním vedení takové osoby, ani poskytovat přímo nebo zprostředkovaně poradenskou nebo obdobnou činnost držiteli licence nebo jiné osobě působící v energetických odvětvích
; dále je v odstavci 6 zákaz
zastávat jinou placenou funkci, být v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu ani vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké
]
nebo jedná v rozporu s § 17 odst. 3,
[Při výkonu působnosti postupuje Energetický regulační úřad nezávisle a řídí se pouze zákony a ostatními právní- mi předpisy. Energetický regulační úřad nesmí při výkonu své působnosti přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu České republiky, vlády ani od jakéhokoliv jiného orgánu výkonné moci nebo fyzické nebo právnické osoby. Energetický regulační úřad postupuje tak, aby byla zajištěna transparentnost a předvídatelnost výkonu jeho pravomocí.],
nebo pokud nevykonává svou funkci po dobu delší než 6 měsíců.
[34] Od 27. 6. 2022 novela č. 176/2022 Sb. doplnila do § 17b odst. 7 energetického zákona ještě další možnost pro odvolání, totiž situaci, kdy člen Rady
svým jednáním naruší řádný výkon pravomocí Energetického regulačního úřadu
.
[35] Stěžovatel má rovněž pravdu, že Komise vyslovila pochybnosti o bezvadnosti české úpravy před rokem 2022, co se týče formulace podmínek pro odvolání člena Rady z funkce. Toho si byl ostatně vědom též zákonodárce, který od 1. 1. 2022 novelizoval § 17b odst. 7 energetického zákona. Dle důvodové zprávy k novele č. 362/2021 Sb. návrh zákona reagoval na výtky Komise, která kritizovala „
možnost obnovitelnosti funkčního období členů Rady ERÚ a důvod odvolání členů Rady ERÚ spočívající v opakovaném méně závažném porušení jejich povinností
“ (s. 35 důvodové zprávy). Ve zvláštní části důvodové zprávy předkladatel zákona dále vysvětlil, že k posílení právní jistoty stanoví nově povinnost vlády člena Rady ERÚ odvolat, nastanou-li k tomu stanovené podmínky – na rozdíl od úpravy před rokem 2022, která dávala v tomto ohledu vládě správní uvážení (s. 48 tamtéž).
[36] Podle Nejvyššího správního však veškeré pochybnosti ohledně souladu právní úpravy před rokem 2022 s právem EU nemají žádný vliv na nynější případ. Výtky Komise směřovaly především vůči pravomoci vlády odvolat člena Rady ERÚ pro opakované méně závažné porušení jeho povinností – v případě stěžovatele se však o žádné méně závažné porušení povinností nejedná. Naopak, jeho pochybení nesporně spadají pod kategorii hrubého porušení povinností (viz část
IV.D
dále). Pro nynější kauzu proto není jakkoli významné, aby se Nejvyšší správní soud dotazoval předběžnou otázkou podanou k Soudnímu dvoru, zda bylo v rozporu s právem EU, pokud vláda do konce roku 2021 mohla odvolat člena Rady ERÚ též z důvodu opakovaného méně závažného porušení jeho povinností.
[37] Odvolání stěžovatele z důvodu
hrubého porušení
jeho povinností nemohlo být ani v rozporu s právem EU. Protože požadavky práva EU byly shodné ve všech shora uváděných směrnicích, vezme Nejvyšší správní soud za příklad čl. 35 odst. 5 směrnice 2009/72/ES, který umožňoval odvolat členy vedení regulačního orgánu
jen v případě, že již neplní podmínky stanovené v tomto článku nebo se dopustili pochybení podle vnitrostátního práva
(shodně čl. 39 odst. 5 směrnice 2009/73/ES, shodně dnes čl. 57 odst. 5 směrnice 2019/944).
[38] Zákonný pojem
hrubého porušení
povinností člena Rady ERÚ je nutno vykládat v souladu s právem EU. Je nepochybné, že ve stěžovatelově případě byly dány dokonce hned obě podmínky alternativně stanovené v čl. 35 odst. 5 směrnice 2009/72/ES. Stěžovatel tedy
neplnil podmínky stanovené v tomto článku
a současně se
dopustil pochybení podle vnitrostátního práva
.
[39] Především, již z písemného odůvodnění rozhodnutí vlády plyne, že stěžovatel neplnil podmínky čl. 35 odst. 4 směrnice 2009/72/ES, jmenovitě porušil povinnost jednat nezávisle na jakémkoli tržním zájmu a porušil zákaz při plnění svých regulačních úkolů vyhledávat či přijímat přímé pokyny od soukromoprávního subjektu.
[40] Současně se některými jednáními (například zásahy do probíhajícího správního řízení a pozměňování správního spisu, které mělo tyto zásahy skrýt) rovněž dopustil pochybení podle vnitrostátního práva.
[41] Co se týče výkladu
pochybení podle vnitrostátního práva
ve smyslu čl. 35 odst. 5 směrnice 2009/72/ES, Nejvyšší správní soud nemá městskému soudu co vytknout. Rozhodně nelze souhlasit se stěžovatelem, že by snad právo EU vyžadovalo, že toto pochybení má mít charakter deliktu podle vnitrostátního práva. Ničemu takovému nenasvědčuje ani české znění směrnice, ani její další jazykové verze. Městský soud v tomto ohledu zohlednil anglické znění směrnice (
have been guilty of misconduct under national law
) a ukázal, že podstatou tohoto ustanovení je zjištění protiprávního jednání podle vnitrostátního práva, nikoli spáchání trestného činu či jiného (svou povahou veřejnoprávního) deliktu (čemuž by odpovídaly anglické termíny jako
crime
,
delict
,
criminal offence
apod.). Nejvyšší správní soud souhlasí, že termín
misconduct
určitě neodpovídá (veřejnoprávnímu) deliktu či přestupku.
[42] Lze dodat, že stejnému výkladu odpovídají též další jazykové verze. Například německý termín
Fehlverhalten
rozhodně neodpovídá trestněprávnímu či jinému veřejnoprávnímu deliktu; jím se obecně označuje chybné či nesprávné chování. Rovněž francouzské či polské znění vyznívá jednoznačně v neprospěch stěžovatelovy argumentace, srov. k tomu polský termín
uchybienie
či francouzský
faute
, které poměrně přesně odpovídají českému
pochybení
(německy
wenn sie sich eines Fehlverhaltens nach nationalem Recht schuldig gemacht haben
; polsky
dopuścili się uchybienia w rozumieniu prawa krajowego
; francouzsky
ont commis une faute selon le droit national
apod.).
[43] K aktivaci § 17b odst. 7 energetického zákona tedy nebylo třeba, aby byl stěžovatel uznán vinným spácháním veřejnoprávního deliktu podle českého práva. Není ani pravda, že městský soud nahradil jasný text české směrnice (odlišně vyznívajícím) textem anglickým, jak tvrdí stěžovatel. Anglickou jazykovou verzi použil soud jen na podporu jasného výkladu verze české, stejně jako Nejvyšší správní soud nyní přihlédl též k verzi německé, polské a francouzské.
[44] Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí, že (slovy směrnice)
pochybením podle vnitrostátního práva
nemohlo být porušení jakékoli právní povinnosti, ale jen
hrubé
porušení povinností stěžovatele jako člena Rady ERÚ, jak stanovil v roce 2019 energetický zákon. Prostým nahlédnutím do energetického zákona je proto zjevné, že důvody pro odvolání dle znění zákona do konce roku 2021 nemohly být vykládány zásadně odlišně od důvodů, jak je vymezuje dnešní (přesnější) znění zákona. V tomto smyslu měly vlastně obě novelizace energetického zákona v roce 2022 funkci
deklaratorní
, na podstatě pravomoci odvolat člena Rady ERÚ nic neměnily (krom již výše zmíněného zrušení správního uvážení vlády).
[45] Současně rovněž dnešní znění zákona (počínaje 1. 1. 2022 s doplněním od 27. 6. 2022, viz body [33] a [34] shora) dokazuje, že i podstatně detailnější úprava opět vyvolá podobné výkladové otázky jako úprava podstatně stručnější před rokem 2022. Například důvod odvolání člena Rady ERÚ spočívající v tom, že jednal v rozporu s § 17 odst. 3 energetického zákona, jistě nelze vykládat doslovně tak, že člen Rady ERÚ při výkonu působnosti Rady porušil jakoukoli právní povinnost (bez ohledu na její závažnost), resp. že se dopustil jednání ohrožujícího předvídatelnost výkonu pravomocí Rady ERÚ (bez ohledu na závažnost takovéhoto jednání). A jistě to nebude ani jakékoli jednání „narušující řádný výkon pravomocí“ ERÚ.
[46] Co se týče judikatury k vykládané problematice, lze na prvém místě odkázat na rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2020,
Prezident Slovenskej republiky
, C-378/19. Unijní pravidla o jmenování a odvolání členů vedení regulačního orgánu směřují k ochraně nezávislosti tohoto orgánu, jakým je i český ERÚ. Podle Soudního dvora se nezávislostí regulačního orgánu rozumí „
status
, který zajistí dotyčnému orgánu možnost jednat zcela svobodně, bez jakýchkoliv pokynů nebo nátlaku za strany subjektů, na nichž má být nezávislost zajištěna
“ (bod 32). Právo EU nezakazuje, aby vláda členského státu jmenovala a odvolávala předsedu národního regulačního orgánu. Tato pravomoc jmenovat a odvolávat musí být nicméně vykonávána tak, aby byla zaručena nezávislost tohoto orgánu (tamtéž, body 39 a 40), musí být „
striktně upravena zákonem a musí být vykonávána na základě přesně a taxativně vyjmenovaných a ověřitelných objektivních kritérií
“ (tamtéž, bod 35, viz shodně rozsudek čj. 10 As 391/2020-65, bod 30). Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku vysvětlil, že odvolání podle § 17b odst. 7 energetického zákona ve znění účinném do konce roku 2021 bylo založeno na takovýchto podmínkách pevně stanovených zákonem (srov. bod [31] shora).
[47] Soudní dvůr tak již vysvětlil, že unijní právo (konkrétně Soudním dvorem analyzovaný čl. 35 odst. 4 a 5 směrnice 2009/72/ES) nebrání právním předpisům členského státu, podle kterých má vláda tohoto státu pravomoc jmenovat a odvolat předsedu národního regulačního orgánu. Nejvyšší správní soud nepochybuje, že podobné závěry nutno v logice rozhodnutí Soudního dvora vztáhnout též na členy kolektivního vedení národního regulačního orgánu, jakým je ERÚ. Důležité je, jak říká Soudní dvůr, aby byly splněny všechny požadavky stanovené v ustanoveních práva členského státu, což však přísluší ověřit příslušnému soudu členského státu (rozsudek ve věci
Prezident Slovenskej republiky
, bod 46).
[48] Nelze akceptovat ani kritiku stěžovatele, že je nepřijatelné, aby se odvolání dělo aktem vlády, mimo správní řízení apod. I k této otázce se již Soudní dvůr vyslovil. Unijní právo neupřesňuje orgán nebo orgány členských států, které by měly být pověřeny jmenováním a odvoláváním členů rady nebo nejvyššího vedení národního regulačního orgánu. Členské státy mají široký prostor pro uvážení, co se týče volby způsobů a prostředků určených k provedení směrnic, požívají institucionální autonomie v rámci organizace a uspořádání svých regulačních orgánů, která musí být nicméně vykonávána při plném dodržování cílů a plnění povinností stanovených v této směrnici (rozsudek ve věci
Prezident Slovenskej republiky
, body 36 až 38).
[49] Je pravda, že vláda nepřijímá rozhodnutí o odvolání člena Rady ERÚ ve správním řízení. Pokud by však tomu mělo být jinak, bylo by to v rozporu s účelem práva EU. Ze shora citovaných směrnic vyplývá, že je třeba chránit nezávislost regulačního orgánu i práva jeho členů. Tyto hodnoty se mohou někdy dostat do konfliktu. Jsou-li ve vedení regulačního orgánu osoby, které narušují jeho nezávislost a nestrannost tím, že straní určitým regulovaným subjektům, k zachování nezávislosti regulátora je třeba urychlené odstranění takových osob z vedení. Pokud by se o tom mělo vést několikaměsíční či dokonce několikaleté správní řízení, ohrozilo by to efektivitu regulace vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem. Ochranu odvolaným osobám proti možným nezákonnostem či svévoli vlády (která by potenciálně rovněž mohla ohrozit nezávislost regulačního orgánu) garantuje soudní přezkum rozhodnutí vlády o odvolání člena Rady ERÚ. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že soudní přezkum bude do budoucna podstatně rychlejší než ve stěžovatelově případě, kde bylo zdržení dáno především tápáním, jakou povahu má vlastně akt vlády o odvolání člena Rady ERÚ.
[50] Nejvyšší správní soud tedy tuto část rozsudku shrnuje tak, že právní úprava odvolání člena Rady ERÚ byla i ve verzi před rokem 2022 souladná s právem EU, to přinejmenším tam, kde zákon vyžadoval hrubé porušení povinností stěžovatele jako člena Rady ERÚ. V tomto je otázka výkladu práva EU jasná a Nejvyšší správní soud nevidí důvody k položení předběžné otázky, jak se jí domáhá stěžovatel.
[51] K otázce povinnosti položit předběžnou otázku vysvětlil Soudní dvůr: „
Pouhá možnost vyložit určité ustanovení unijního práva jiným způsobem nebo několika dalšími způsoby – jestliže se žádný z těchto jiných výkladů nejeví dotyčnému vnitrostátnímu soudu jako dostatečně hodnověrný, zejména s ohledem na kontext a účel uvedeného ustanovení a rovněž s ohledem na normativní systém, jehož je součástí – sama o sobě nedovoluje se domnívat, že o správném výkladu tohoto ustanovení panuje rozumná pochybnost
“, která by soud nutila podat předběžnou otázku (rozsudek velkého senátu ze dne 6. 10. 2021,
Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi
, C-561/19, bod 48). Otázka, zda snad mohla být s právem EU neslučitelná část § 17b odst. 7 energetického zákona, kterou vláda při odvolání stěžovatele nepoužila (opakované méně závažné porušení povinností), nemá pro nynější věc význam.
IV.B K předvídatelnosti druhého rozsudku městského soudu
[52] Stěžovatel kritizuje městský soud za to, že jeho postup byl nepředvídatelný a překvapivý, neboť v prvém rozsudku žalobě vyhověl, ve stejné skutkové situaci však nyní žalobu v pořadí druhým rozsudkem zamítl.
[53] Nejvyšší správní soud nemůže se stěžovatelem souhlasit. Městský soud totiž v prvním rozsudku, kterým žalobě vyhověl, uvedl, že pokud by všechny utajované informace „
byly pravdivé, o porušení povinností daných § 17 odst. 3 energetického zákona žalobcem (tj. mimo jiné postupovat nezávisle, řídit se pouze zákony a ostatními právními předpisy, nepřijímat pokyny od jakékoli fyzické nebo právnické osoby, postupovat transparentně a předvídatelně) by neměl nejmenších pochyb. Skutkové okolnosti popsané v listinách BIS jsou takového charakteru, že v nich lze skutečně shledat nepřípustně úzké vazby na určité regulované subjekty, úmyslné, cílené a nikoli ojedinělé stranění určitým regulovaným subjektům, prosazování zájmů určitých regulovaných subjektů, zasahování do činnosti správního orgánu 1. stupně v zájmu určitého regulovaného subjektu a další jednání rozporná s dikcí § 17 odst. 3 energetického zákona, jak je žalovaný obecně vytkl v napadeném rozhodnutí
.“ (rozsudek městského soudu čj. 6 A 151/2019-181, bod 51)
[54] Důvodem, proč městský soud zrušil rozhodnutí vlády, bylo, že nemohl ověřit věrohodnost utajovaných informací. Z obsahu utajovaných dokumentů totiž soud nemohl zjistit, jakým způsobem byly informace získány (bod 54 tamtéž, srov. obecně body 53 až 55 a bod 58 tamtéž).
[55] V nyní přezkoumávaném rozsudku, kterým žalobu zamítl, soud založil změnu svého právního názoru na utajovaných informacích, které vláda nově městskému soudu předložila. Z těchto utajovaných dokumentů soud dovodil, že závažná fakta, z nichž vláda při odvolání stěžovatele vycházela, obsahují také vysvětlení, proč je zpravodajská služba považuje za věrohodné. Dokumenty nyní předložené soudu totiž „
obsahují popis okolností a důvodů, pro které je má zpravodajská služba za věrohodné. Soud si tak spolehlivě mohl učinit obraz o rozsahu, významu a závažnosti žalobcova jednání na základě jeho dlouhodobého monitoringu.
“ (bod 66 napadeného rozsudku)
[56] Změna právního názoru městského soudu je tedy opodstatněna nově předloženým dokumentem BIS (viz bod 64 napadeného rozsudku). Otázkou, zda mohl soud k tomuto dokumentu přihlédnout, se bude Nejvyšší správní soud zabývat v další části tohoto rozsudku.
IV.C K procesním otázkám použití nově dodané utajované informace soudem a vládou
[57] V další sérii argumentů stěžovatel zpochybňuje použití nově dodaného dokumentu BIS městským soudem. Předkládá k tomu několikero důvodů, proč soud či vláda pochybily.
(i.) K tomu, zda vláda dodala novou utajovanou informaci pozdě
[58] V první námitce stěžovatel tvrdí, že vláda dodala nový dokument BIS dlouho po uplynutí koncentrační lhůty. Jak ale správně uvádí ERÚ, princip koncentrace řízení na tento problém nedopadá. Koncentrace argumentů je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu upravena v § 71 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žalobce
může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby
. Toto ustanovení tedy omezuje právo žalobce kdykoli během řízení rozhojňovat žalobní body. Nedopadá však na žalovaný správní orgán a jeho obranu. To ani není třeba, protože tam obecně dopadá pravidlo, podle něhož správní orgán nedostatky v odůvodnění svého rozhodnutí nemůže napravovat až ve vyjádřeních podaných v průběhu soudního řízení (rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003-58, a na něj navazující konstantní
judikatura
).
[59] Nynější věc je specifická, protože vláda vyšla ve svém rozhodnutí kompletně z obsahu utajovaných informací zpravodajské služby. Proto i odůvodnění je strohé. Současně v předchozím řízení nedodala vláda městskému soudu veškeré utajované informace, které byly k dispozici. Jak již Nejvyšší správní soud vysvětlil, nový – a pro nový rozsudek soudu klíčový dokument – dodala vláda teprve v tomto řízení.
[60] Dodává-li vláda správnímu soudu utajované informace takříkajíc „po kouskách“, je to především její chyba. Ohrožuje tím své vlastní rozhodnutí, pokud soudu nebudou dodané utajované informace stačit.
[61] Je pravda, že městský soud v předchozím řízení neuvědomil vládu, že předložené utajované informace nepostačí, neboť z nich (dle mínění soudu) neplyne jejich hodnověrnost. V nynějším řízení však vládu o tomto problému uvědomil (viz bod 63 napadeného rozsudku, kde soud vysvětluje, že doposavad předložené informace ani „
rámcově neukazují na zdroje, na způsob jejich původu, nepopisují okolnosti ani důvody, pro které je BIS má za věrohodné
“, proto si soud vyžádal od vlády „
další podklady umožňující ověření závěrů zpracovatele utajených informací
“). Z judikatury přitom plyne vhodnost takového postupu správních soudů (srov. nedávný rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2023, čj. 1 Azs 87/2023-32, č. 4518/2023 Sb. NSS).
(ii.) K tomu, zda soud porušil § 77 s. ř. s. a § 75 odst. 1 s. ř. s.
[62] V další námitce stěžovatel říká, že ho měl městský soud informovat o tom, že spis byl doplněn o nový dokument a že „
probíhá nové dokazování
“. Soud prý dokazoval v rozporu s § 77 s. ř. s., nový dokument soud nemohl vyloučit z nahlížení.
[63] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Obecně samozřejmě platí, že
dokazování provádí soud při jednání
(§ 77 odst. 1 s. ř. s.) a že by měl zpravit účastníky řízení o doručení nových důkazů a jiných dokumentů. Nyní je však podstatné, že šlo o utajovanou informaci, kterou městský soud vyloučil z nahlížení – podle Nejvyššího správního soudu s ohledem na obsah tam uvedených informací zcela důvodně (§ 45 odst. 3 s. ř. s.). Proto by sdělení stěžovateli a osobám zúčastněným na řízení, že vláda soudu předložila další utajovanou informaci, postrádalo jakýkoli rozumný smysl. Jak již vysvětlil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, dle ustálené judikatury v soudním řízení sice lze provádět dokazování i ohledně obsahu utajovaných skutečností. To však neplatí, jsou-li „
splněny zákonné předpoklady pro znepřístupnění takovýchto informací žalobci. Znepřístupnění informací v průběhu soudního řízení a jejich vyloučení z běžného dokazování proto není automatické, ale nastává jen tehdy, pokud soud dospěje k závěru, že k vyloučení takovýchto informací budou zákonné předpoklady
“ (usnesení ze dne 1. 3. 2016, čj. 4 As 1/2015-40, č. 3667/2018 Sb. NSS, bod 21).
[64] Stěžovatel se snaží odlišovat judikaturu ve věci bezpečnostních prověrek od vlastní situace: v případě bezpečnostních prověrek prý o žádný zásah do práv nejde, v nynějším případě k zásahu do subjektivních práv došlo. Nejvyšší správní soud s tím nesouhlasí. Takové odlišení je totiž umělé. Jak ve věci bezpečnostních prověrek, tak třeba v případě různých opatření proti cizincům na základě utajovaných informací jde vždy o zkrácení na veřejných subjektivních právech (srov. k tomu rozsudky NSS ze dne 22. 9. 2021, čj. 1 Azs 153/2021-78, bod 20, nebo ze dne 4. 11. 2021, čj. 10 Azs 270/2021-54, č. 4279/2022 Sb. NSS, body 14 až 17; žádný rozdíl v tom nečiní ani
judikatura
Evropského soudu pro lidská práva, srov. zejména dva rozsudky velkého senátu, první ze dne 19. 9. 2017,
Regner proti České republice
, stížnost č. 35289/11, druhý ze dne 15. 10. 2020,
Muhammad a Muhammad proti Rumunsku
, stížnost č. 80982/12). Nejinak tomu je i ve věci stěžovatele a odvolání z funkce člena Rady ERÚ. Proto i na tuto věc dopadají obecné závěry judikatury k rozhodování na základě utajované informace.
[65] Městský soud tedy neporušil § 77 odst. 1 s. ř. s.: nově dodaný dokument vyloučil z nahlížení, a nemohl jím proto ani standardním způsobem dokazovat.
[66] Lze dodat, že městský soud nemohl porušit ani § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
. Nejvyšší správní soud ověřil, že dokument obsahující utajovanou informaci v době rozhodnutí vlády existoval, nadto vypovídá o skutkovém stavu, který tu byl v době rozhodování vlády.
(iii.) K tomu, zda nově předložený dokument BIS měla k dispozici vláda
[67] Podle stěžovatele není ani jasné, zda nově předložený dokument BIS měla vůbec k dispozici vláda při rozhodnutí o odvolání stěžovatele. To měl posoudit městský soud, to ale neučinil. Pokud vláda tento dokument neměla, neměl k němu přihlédnout ani městský soud. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud výslechem některých tehdejších členů vlády zjistil, zda měli dokument BIS k dispozici.
[68] Nejvyšší správní soud v případě rozhodování na základě utajovaných informací konstantně judikuje, že listiny v utajovaných podkladech nemohou být pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu v podkladech zachyceného a soudem ověřitelného. Správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost skutečností v utajovaných podkladech uvedených a jejich význam ve vztahu ke sporné věci (opět již citované usnesení rozšířeného senátu čj. 4 As 1/2015-40, bod 32, nebo rozsudek ze dne 7. 2. 2022, čj. 10 Azs 438/2021-47, č. 4328/2022 Sb. NSS, bod 30).
[69] V nynější věci není sporné, že vláda měla k dispozici podklady s utajovanými informacemi. Z nich plynuly nepřípustně úzké vazby stěžovatele na určité regulované subjekty, úmyslné, cílené a nikoli ojedinělé stranění určitým regulovaným subjektům, prosazování zájmů určitých regulovaných subjektů, zasahování do činnosti správního orgánu v zájmu určitého regulovaného subjektu a další jednání rozporná s dikcí § 17 odst. 3 energetického zákona, jak je vláda obecně vytkla v napadeném rozhodnutí. Nově předložený dokument BIS ukazuje některé další aspekty shromažďování informací o stěžovateli, které městskému soudu (a taktéž Nejvyššímu správnímu soudu) potvrzují věrohodnost a přesvědčivost zjištění tvrzených skutečností v utajovaných podkladech.
[70] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že není pravda, že by z utajovaných informací, kterými disponoval městský soud v době rozhodování o prvním, rušícím rozsudku, neplynuly vůbec žádné poznatky o věrohodnosti zpráv zpravodajské služby. Tyto poznatky tam však byly uvedeny v rozsahu, který ještě nemusel správnímu soudu stačit k vlastnímu posouzení věrohodnosti utajovaných informací. Proto si od vlády vyžádal též další informace, které mu vláda předložila.
[71] Nejvyšší správní soud souhlasí s ERÚ, který ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že vláda není běžným správním orgánem a v této věci neběželo žádné správní řízení podle správního řádu, nevedl se k tomu ani klasický správní spis. Proto není možné klást nepřiměřené požadavky na detailnost informací, které byly předloženy vládě v červenci 2019. Nebylo by tak ani podstatné, pokud by snad vláda měla při svém rozhodování k dispozici jen shrnující závěry BIS (kterými též disponoval městský soud v řízení, které nejprve vedlo k rušícímu rozsudku). Podstatné je, že i z těchto shrnujících závěrů plynuly určité poznatky o hodnověrnosti informací pořízených zpravodajskou službou, byť nikoli nutně dostatečné pro soudní přezkum vládního rozhodnutí.
[72] A nejpodstatnější pak je, že si další podklady opatřil sám městský soud, který tak ověřil věrohodnost zpráv BIS. Jsou to totiž správní soudy, které v těchto případech poskytují plnohodnotnou ochranu osobám, o jejichž právech bylo rozhodováno na základě obsahu utajovaných informací. Právě správní soudy nahrazují jejich aktivitu a přezkoumávají relevanci utajovaných informací ze všech možných, důležitých hledisek. Také při přezkumu utajovaných informací platí princip plné
jurisdikce
, která umožňuje, aby soud samostatně vyhodnotil správnost a úplnost skutkových zjištění, i těch utajovaných. Chce-li si soud dodatečně stvrdit věrohodnost utajované informace, může a měl by tak učinit (viz postup soudu v již citované věci sp. zn. 1 Azs 87/2023). Jak již Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, nelze připustit, „
aby pod rouškou údajných utajovaných informací, o jejichž relevanci si nelze učinit úsudek, bylo svévolně a bez spolehlivých skutkových důvodů nakládáno s osudy lidí
“ (rozsudek ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 Azs 259/2019-28, č. 4031/2020 Sb. NSS, bod 22).
[73] Ani tento argument tedy není důvodný. Ze stejného důvodu nebylo ani třeba, aby Nejvyšší správní soud prováděl dokazování, zda členové vlády měli k dispozici též dokument BIS, který vláda předložila městskému soudu teprve v posledním soudním řízení. Jak totiž Nejvyšší správní soud uvedl výše, i bez tohoto dokumentu mohla vláda dospět k závěru o věrohodnosti utajovaných informací. Doložení dalšího dokumentu BIS podporujícího závěr o věrohodnosti utajovaných informací je třeba posoudit jako reakci vlády na to, že městskému soudu utajované informace dostatečně věrohodné nepřišly. Městský soud a vláda tedy měly odlišný názor na věrohodnost utajovaných informací, což ovšem nevylučuje závěr, že vládě přišly utajované informace dostatečně věrohodné i bez dokumentu, který teprve poté předložila městskému soudu.
IV.D K přesvědčivosti a hodnověrnosti obsahu utajených informací
[74] Již městský soud správně upozornil na to, že vláda seznámila stěžovatele s podstatou důvodů, na jejichž základě dovodila důvody pro jeho odvolání. Unijní právo totiž vyžaduje, aby dotčená osoba byla seznámena alespoň s podstatou důvodů (anglicky
the essence of the grounds
, francouzsky
la
substance
des motifs
), na jejichž základě správní orgán vůči této osobě provedl nějaké opatření (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 4. 6. 2013,
ZZ
, C-300/11). Soudní dvůr zdůraznil právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv EU, a to včetně zásady kontradiktornosti. Soudní dvůr uznává, že v určitých případech může poskytnutí utajených důkazů přímo a konkrétně ohrozit bezpečnost státu, jelikož může mj. „
odhalit metody vyšetřování vnitrostátních bezpečnostních orgánů, a vážně tak narušit plnění budoucích úkolů těchto orgánů, resp. jim v tom zabránit
“ (tamtéž, bod 66; srov. citovaný rozsudek NSS čj. 10 Azs 438/2021-47, bod 23).
[75] Rozhodnutí vlády je založeno na existenci utajovaných informací, rozsudek městského soudu osvědčuje v souladu se zákonnými požadavky dostatečnou kvalitu utajované informace a může jen shrnout podstatu důvodů, na jejichž základě vláda dospěla k žalobou napadenému rozhodnutí. Nelze proto klást náročné požadavky na konkrétnost a kvalitu argumentace v kasační stížnosti stěžovatele. Byť vláda splnila svou zákonnou povinnost a sdělila v obecné rovině stěžovateli, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají, přesto stěžovatel nemůže namítat konkrétní nezákonnosti určitých zjištění ani jejich nevěrohodnost. Jeho roli proto přebírá soud, který musí mít možnost přezkoumat relevanci všech předložených informací.
[76] Všichni tři soudci senátu Nejvyššího správního soudu se seznámili s utajovanými informacemi a dospěli ke shodnému výsledku jako městský soud. Utajované informace vytvářejí plastický, dlouhodobý a ucelený obraz o tom, jaké činnosti stěžovatel vyvíjel a jaké kontakty udržoval v souvislostí se svým členstvím v Radě ERÚ, a jak tím ohrožoval nezávislost ERÚ a klíčové úkoly ERÚ, tj. chránit oprávněné zájmy zákazníků a spotřebitelů v energetických odvětvích. Nejedná se o informace vypovídající o jednorázové aktivitě stěžovatele, ale naopak jde o mozaiku skutečností probíhajících dlouhodobě a soustavně.
[77] Z utajovaných informací mimo jiné jasně a zřetelně plyne, jakým způsobem stěžovatel navazoval a udržoval úzké a nestandardní kontakty s jedním regulovaným subjektem. Zcela konkrétně pak vysvětluje okolnosti, za kterých si stěžovatel nechal zpracovat podklady od regulovaného subjektu v personálních záležitostech (včetně všech rozhodných detailů). Současně utajované informace podrobně ukazují, jaké kroky ve prospěch stěžovatele onen regulovaný subjekt činil, v jakých médiích a jak pro něj krom jiného zajišťoval pozitivní
mediální
prezentaci a jak a s kým jej pozitivně prezentoval v komunikaci se státním sektorem. Utajované informace popisují, jaké pokyny stěžovatel přijímal v oblasti regulace elektroenergetiky od stejného regulovaného subjektu a jak dále v souvislosti s těmito pokyny jednal. Nejvyšší správní soud proto odmítá obranu stěžovatele, že šlo o běžný styk s regulovanými subjekty, které má člen Rady ERÚ v popisu práce.
[78] Neobstojí ani obrana stěžovatele, že jeden člen Rady ERÚ přece nemůže samostatně jednat, navíc je jen jedním z pěti členů Rady, proto ani (sám) nemohl nic ovlivnit. Taková obrana by vlastně vedla k absurdnímu závěru, že pokud je členů Rady více, nevadí že někteří jsou v rozporu se zákonem napojeni na konkrétní regulované subjekty.
[79] Utajované informace pak podrobně analyzují též případ, který poměrně detailně popsala sama vláda v rozhodnutí o odvolání, totiž situaci, kdy stěžovatel zasahoval do správní činnosti orgánu I. stupně tím, že si nechal předložit protokol z kontroly a dohlížel na to, aby nedošlo k zahájení správního řízení, konkrétně si vyžádal veškeré podklady a vydal ústní pokyn, aby kontrola regulovaného subjektu nebyla zahájena (tento pokyn byl pracovníkem ERÚ zaznamenán do spisu a následně bylo s tímto záznamem záměrně manipulováno tak, aby ústní pokyn nebyl seznatelný). Není podstatné, zda nakonec byla, či nebyla kontrola zahájena či jak byla ukončena – podstatné je to, že se stěžovatel pokusil výsledek celé věci ovlivnit. Zda tak učinil úspěšně, či nikoli, je bez významu – proto Nejvyšší správní soud neprováděl dokazování listinami, kterými stěžovatel usiloval ukázat míru svého vlivu na celou kauzu.
[80] Nejvyšší správní soud se s městským soudem shoduje též v tom, že utajované informace nejsou jen vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Rovněž Nejvyšší správní soud měl možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací. Informace jsou dostatečně konkrétní. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v nynější věci byly použity informace skutečné a věrohodné, ne vyfabulované. Tyto informace poskytují dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. k tomu již citované usnesení rozšířeného senátu čj. 4 As 1/2015-40, bod 32, citovaný rozsudek čj. 2 Azs 259/2019-28, bod 22, nebo rozsudek ze dne 24. 9. 2021, čj. 10 Azs 266/2021-102, bod 24).
1) S účinností od 1. 1. 2021 zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.