Vydání 9/2012

Číslo: 9/2012 · Ročník: X

2651/2012

Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí Poslanecké sněmovny o odvolání proti usnesení mandátového a imunitního výboru

Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí Poslanecké sněmovny o odvolání proti usnesení mandátového a imunitního výboru
k § 65 odst. 1 a § 70 písm. a) soudního řádu správního
k § 16 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny
Rozhodnutí Poslanecké sněmovny o odvolání proti usnesení mandátového a imunitního výboru o uložení sankce za disciplinární provinění spočívající v urážlivých projevech učiněných ve Sněmovně není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a je tak vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví [§ 70 písm. a) s. ř. s., § 13 odst. 2 a § 16 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2012, čj. 3 As 11/2012-28)
Věc:
MUDr. David Rath proti Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky o uložení pokuty za disciplinární provinění, o kasační stížnosti žalobce.
Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny uložil rozhodnutím ze dne 3. 2. 2011 žalobci jakožto poslanci pokutu ve výši 10 000 Kč za disciplinární provinění dle § 13 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny za výroky žalobce učiněné na jednání 7. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 26. 10. 2010. Žalobce podal proti rozhodnutí mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny odvolání, které žalovaná odmítla rozhodnutím ze dne 25. 3. 2011.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 27. 9. 2011, čj. 3 A 196/2011–12 odmítl jako nepřípustnou. Městský soud uvedl, že v posuzované věci nejde o rozhodování v oblasti veřejné správy a správního práva, ale v oblasti práva ústavního. Jedná se o rozhodování o ústavním disciplinárním deliktu poslance a takové rozhodnutí nepodléhá přezkoumání ve správním soudnictví.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, ve které namítal, že rozhodnutí Poslanecké sněmovny v daném případě není úkonem ústavněprávním, ale je aktem orgánu veřejné správy, kterým se nahrazuje správní řízení. Podobně jako je aktem veřejné správy v případě člena profesní komory zřízené zákonem například disciplinární opatření nebo kárné opatření uložené touto komorou jejímu členovi, které je samozřejmě přezkoumatelné soudem. Toto rozhodnutí Poslanecká sněmovna nevydává jako ústavněprávní orgán, ale jako orgán disciplinární, tedy orgán nahrazující v daném případě veřejnou správu a plnící úkoly veřejné správy. V případě, že by nebylo možno požádat o soudní ochranu proti pokutě uložené mandátovým a imunitním výborem a posléze Poslaneckou sněmovnou, by byl nastolen velmi nebezpečný precedent, který by mohl zásadním způsobem poškozovat hodnoty demokratického státu. Stav, kdy koaliční většina v Poslanecké sněmovně kdykoliv disciplinárně potrestá kteréhokoliv poslance za jakýkoliv výrok, který ona sama bude považovat za nevhodný, by byl stavem, který není v souladu s principy demokratického státu. Protože
kompetence
Ústavního soudu jsou taxativně stanoveny jednak Ústavou, jednak zákonem a
kompetence
k přezkoumání disciplinárních opatření Poslanecké sněmovny Parlamentu není mezi těmito kompetencemi uvedena, nelze se ztotožnit se závěrem soudu I. stupně, který uvedl, že jediný, kdo může přezkoumat rozhodnutí Poslanecké sněmovny o uložení disciplinárního opatření poslanci, je Ústavní soud.
Žalovaná se v písemném vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s napadeným usnesením městského soudu, včetně jeho odůvodnění. Dále konstatovala, že se daná věc řídí zejména čl. 27 odst. 2 Ústavy a § 13 a § 15 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Z citovaných ustanovení dle žalované kromě jiného vyplývá, že rozhodnutí Poslanecké sněmovny o odvolání poslance proti rozhodnutí mandátového a imunitního výboru je v dané věci konečné a soudní ochrana proti tomuto rozhodnutí není přípustná.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle čl. 27 odst. 2 Ústavy „[z]
a projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.
Ustanovení § 13 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny potom stanoví: „
Disciplinární řízení lze zavést proti poslanci, který svým projevem učiněným ve Sněmovně nebo v Senátu nebo v jejich orgánech urazí poslance, senátora, ústavního soudce nebo jinou osobu, která má oprávnění zúčastnit se schůze Sněmovny a jejích orgánů ze zákona.
“ Podle § 15 odst. 1 citovaného zákona „[z]
a disciplinární provinění podle § 13 odst. 1 a 2 lze poslanci uložit povinnost omluvit se za nevhodný výrok ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem nebo uložit pokutu až do výše jednoho měsíčního platu poslance.
Podle § 16 odst. 1 a 2 téhož zákona: „
Proti rozhodnutí příslušného výboru v disciplinárním řízení má poslanec, proti němuž se disciplinární řízení vede, právo odvolat se ke Sněmovně do 15 dnů od doručení písemného rozhodnutí. Sněmovna k odvolání poslance po rozpravě rozhodne, že disciplinární opatření potvrzuje, mění nebo zrušuje a řízení zastavuje, nebo zrušuje a věc vrací k dalšímu řízení.
Z obsahu citované právní úpravy městský soud dovodil, že za projevy učiněné v poslanecké sněmovně nebo v jejich orgánech poslanec nepodléhá nejen trestněprávní odpovědnosti, ale podle principu
a maiore ad minus
nepodléhá ani správněprávní odpovědnosti. Podléhá toliko odpovědnosti disciplinární, kterou vynucuje Poslanecká sněmovna. Z toho plyne, že byť projev poslance v Poslanecké sněmovně nebo v jejích orgánech má znaky trestného činu nebo správního deliktu, nejedná se o trestný čin ani o správní delikt, ale o ústavní disciplinární delikt. Městský soud v této souvislosti odkázal i na názor doktríny, podle něhož proti rozhodnutí stran disciplinárního opatření uloženého imunitním a mandátovým výborem a k podanému odvolání potvrzenému Poslaneckou sněmovnou není přípustná žádná soudní ochrana, s výjimkou Ústavního soudu (Sládeček, V.; Mikule, V.; Syllová, J.
Ústava České republiky
:
komentář
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007).
Dále městský soud poukázal na § 65 odst. 1 s. ř. s. vymezující, co se rozumí „
rozhodnutím
“ správního orgánu, přezkoumatelným ve správním soudnictví („
úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti
“), a na § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vymezující, kdo se rozumí „
správním orgánem
“ („
orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy
“).
Městský soud současně připomenul § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. znějící: „
Nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže
[...]
návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
“ a § 70 písm. a) s. ř. s., který uvádí: „
Ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu
[...]
které nejsou rozhodnutími
“ (pozn. NSS: „
rozhodnutími
“ ve smyslu § 65 s. ř. s.).
Za tohoto stavu věci, kdy bylo v posuzované věci napadeno rozhodnutí, které nebylo vydáno podle městského soudu v oblasti veřejné správy, tento soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve vazbě na § 70 písm. a) s. ř. s. odmítl.
S uvedeným právním posouzením a vyvozeným závěrem městského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a v celém rozsahu na ně odkazuje.
Návazně Nejvyšší správní soud poznamenává, že výkon pravomoci Poslanecké sněmovny a jejích orgánů je součástí moci zákonodárné a disciplinární odpovědnost poslance, jak ji má na mysli čl. 27 odst. 2 Ústavy, bezprostředně souvisí s výkonem poslaneckého mandátu jako ústavněprávního institutu a nikoliv s rozsahem subjektivních práv a povinností poslance v oblasti veřejné správy.
Disciplinární odpovědnost obecně je svébytným odpovědnostním institutem, spjatým s potřebou zajistit dodržování předepsaných pravidel ve vnitroorganizačních vztazích ve formalizovaných organizačních útvarech. Tato odpovědnost je výrazně diverzifikována a ne vždy musí jít o odpovědnost právní (viz disciplinární odpovědnost v rámci sportovních svazů). Primárně se uplatňuje za porušení povinností předepsaných pro vnitřní chod daných organizačních útvarů a právní formy nabývá tehdy, jsou-li předmětné vnitroorganizační vztahy upravené právně, tzn. obecně závaznými právními předpisy. Jako právní odpovědnost potom tato odpovědnost není institutem jediného právního odvětví, a to správního práva, jak namítá stěžovatel, a tudíž ani disciplinární postih nemůže být postihem výlučně správněprávním. Odvětvově právní povaha disciplinární odpovědnosti souvisí s přináležitostí právních norem k určitým právním odvětvím, která upravují ty které disciplinární delikty a postihy za ně. V daném případě právní normy upravující disciplinární odpovědnost poslance nejsou normami správního práva. Předmětná disciplinární odpovědnost poslance je disciplinární odpovědností autonomní, upravenou normami práva ústavního. Za situace, kdy není disciplinární odpovědnost poslance upravena normami správního práva, nemůže být tato odpovědnost správněprávní, a rozhodnutí v předmětné věci potom také nemůže být podle obecných hledisek podřaditelné přezkumu ve správním soudnictví. Pokud by i takováto rozhodnutí hodlal zákonodárce podřadit soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, musel by tak vzhledem k jejich specifickému režimu stanovit v zákoně výslovně.
Není bez zajímavosti, že stěžovatel, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3615/11, se v předmětné věci také obrátil návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 1. 12. 2011 na Ústavní soud s tvrzením, že se danými rozhodnutími mandátového a imunitního výboru a dále Poslanecké sněmovny cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud tento návrh odmítl jako opožděně podaný. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil (návrhem k Ústavnímu soudu nenapadené) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, čj. 3 A 196/2011-12, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta jeho žaloba směřující proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 25. 3. 2011. Z obsahu tohoto usnesení Ústavní soud zjistil, že s datem 9. 8. 2011 bylo předmětné rozhodnutí (usnesení) podepsané předsedkyní Poslanecké sněmovny doručeno stěžovateli. Lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti (od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje) marně uplynula přede dnem jejího podání, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele z důvodu jeho opožděného podání odmítnout.
K tomu se nabízí poznamenat, že Ústavní soud zde předmětná rozhodnutí zřejmě také nepovažoval za rozhodnutí ve věci správněprávní, stejně jako mandátový a imunitní výbor a dále Poslaneckou sněmovnu za správní orgány, protože pokud by tak učinil, musel by daný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti zamítnout jako nepřípustný pro nevyčerpání opravných prostředků, které zákon k ochraně práv poskytuje (tj. pro předčasnost; kasační stížnost sice již byla podána, ale nebylo o ní ještě rozhodnuto).
K námitce stěžovatele, že pokud by nebylo možno požádat o soudní ochranu proti pokutě uložené mandátovým a imunitním výborem a posléze Poslaneckou sněmovnou, by byl nastolen velmi nebezpečný precedent, který by mohl zásadním způsobem poškozovat hodnoty demokratického státu, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřípustnost soudního přezkumu dané věci ve správním soudnictví není, jak ostatně nepřímo dal najevo i Ústavní soud, nikterak na překážku tomu, aby věc byla, při dodržení příslušné lhůty pro podání návrhu posouzena v ústavním soudnictví.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.