Vydání 1/2007

Není na újmu účastníkům řízení před správním orgánem, jestliže se z neznalosti žalobou obrátí do nesprávné soudní větve. Oba procesní předpisy (občanský soudní řád a soudní řád správní) mají totiž ustanovení umožňující odmítnout takovou nesprávnou žalobu, respektive řízení o takové žalobě zastavit (§ 46 odst. 2 a § 68b s. ř. s., § 104b o. s. ř.). Soud musí v takovém případě poučit žalobce o tom, že žalobu je třeba podat v druhé větvi soudnictví; řídí-li se účastník takovým poučením, neztrácí lhůtu, kterou oba předpisy pro podání žaloby stanoví (§ 72 odst. 3 s. ř. s., resp. § 82 odst. 3 o. s. ř.), jestliže tuto lhůtu dodržel při podání původní žaloby.

Nastal-li spor mezi soudem rozhodujícím věci občanskoprávní a soudem správním o věcnou příslušnost, pak jej může vyřešit jen zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. Tento senát jednak vysloví, zda je pro řízení příslušný soud ve správním soudnictví, nebo soud v řízení ve věcech občanskoprávních, a jednak svým výrokem odstraní to rozhodnutí soudu, které tomuto výroku o věcné příslušnosti odporuje.

Naskýtá se však otázka, jaký bude postup za situace, kdy žalobce poučení soudu o možnosti podat žalobu v jiné větvi soudnictví nerespektuje, jak tomu bylo v posuzované věci.

V posuzované věci bylo totiž rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, čj. 6 A 107/2002-41, o tom, že žaloba se odmítá podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s., a současně byl žalobce poučen o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u příslušného okresního (obvodního) soudu. Pokud by žalobce respektoval toto poučení a podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu, řídil by se další postup podle ustanovení § 82 odst. 3 o. s. ř.: odmítl-li podle něj žalobu (návrh na zahájení řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení žaloba v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba. Při takovém postupu by lhůta k podání žaloby byla zachována za předpokladu, že byla žaloba podána včas u soudu, který ji odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s.

V dané věci však žalobce tímto způsobem nepostupoval, a aniž respektoval poučení Nejvyššího správního soudu, podal žalobu u Městského soudu v Praze, tedy ve stejné větvi správního soudnictví, v níž již jednou byla žaloba podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítnuta. V takovém případě nelze ovšem dospět k závěru, že žalobce lhůtu pro podání žaloby neztratil. Jestliže tedy žalobce nerespektoval poučení soudu rozhodujícího ve správním soudnictví o tom, že má podat žalobu v řízení občanskoprávním, nelze postupovat při posuzování včasnosti lhůty pro podání žaloby podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. a § 82 o. s. ř., neboť došlo k přerušení zákonem stanoveného postupu. Žalobu podanou ve stejné větvi soudnictví, tedy ve správním soudnictví, je třeba považovat za žalobu samostatně podanou a lhůtu pro její podání je pak třeba počítat od doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu.

K eventuální námitce, že Nejvyšší správní soud tím, že žalobu sám odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s., ačkoliv později došlo ke změně názoru na řízení o ochranných známkách v tom směru, že náležejí do přezkumné činnosti správních soudů, se sám na stavu nepříznivém pro žalobce spolupodílel, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud z pohledu pozdějšího rozhodnutí zvláštního senátu nepostupoval správně. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že samotným jeho postupem by žalobce neztratil možnost domáhat se přezkoumání napadeného rozhodnutí, pokud by respektoval poučení, jehož se mu právě v usnesení Nejvyššího správního soudu dostalo. Pokud by takto žalobce postupoval a podal do jednoho měsíce od právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, mohlo dojít k tomu, že tento soud (pokud by ve věci sám nehodlal rozhodnout) by požádal zvláštní senát o rozhodnutí sporu o věcnou příslušnost, vzniklého ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. Tento postup by pak vedl k tomu, že zvláštní senát by jednak rozhodl podle nynější judikatury o tom, že příslušným vydat rozhodnutí o této žalobě je soud ve správním soudnictví, a jednak by zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž tento soud popřel svou pravomoc, a odstranil by tak i překážku věci rozhodnuté.

Takový postup však již nelze v posuzované věci očekávat právě pro nerespektování poučení obsaženého v usnesení Nejvyššího správního soudu.

I kdyby snad žalobce podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 až poté, co byl takto opětovně poučen v usnesení Městského soudu v Praze, znamenal by sice shora nastíněný postup možnost zrušit usnesení Městského soudu v Praze v řízení před zvláštním senátem a jeho výrok o tom, že v dané věci jsou příslušné rozhodnout soudy ve správním soudnictví, avšak při posuzování včasnosti podané žaloby by již nebylo možno vycházet z kontinuity ustanovení § 46 odst. 2 a § 82 odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší správní soud ve své úvaze, která byla odůvodněna snahou zmírnit negativní následky vyplývající pro žalobce z toho, že nerespektoval poučení Nejvyššího správního soudu, zvažoval, zda Městský soud v Praze neměl posuzovat nebo alespoň učinit kroky ke zjištění, zda nejde o žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř., i když je třeba dodat, že je otázkou, podle jakých ustanovení by měl Městský soud v Praze žalobu (v případě zjištění, že jde o žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř.) příslušnému soudu postoupit. Dospěl však k závěru, že žaloba podaná dne 24. 7. 2003 u Městského soudu v Praze vykazuje znaky žaloby podávané ve správním soudnictví podle soudního řádu správního. Žalobce označil za žalovaného předsedu Úřadu průmyslového vlastnictví a návrh výroku rozsudku koncipoval tak, že navrhuje, aby bylo rozhodnuto tak, že "rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. O113021, se zrušuje a věc se vrací předsedovi Úřadu průmyslového vlastnictví k dalšímu řízení". Mělo-li by však jít o žalobu podle § 246 odst. 2 o. s. ř., měla by kromě dalších náležitostí v tomto ustanovení uvedených obsahovat i to, v jakém rozsahu má soud věc projednat a rozhodnout a jak má soud rozhodnout spor, neboť soud v tomto řízení může rozhodnout o věci samé rozsudkem (§ 250j o. s. ř.). Protože však žaloba náležitosti uvedené v ustanovení § 246 odst. 2 o. s. ř. neobsahuje, nebylo možno Městskému soudu v Praze nedostatek výše uvedeného postupu vytýkat.

Na základě shora uvedených závěrů se dále naskýtá otázka, jak posuzovat postup Městského soudu v Praze uvedený v napadeném usnesení a jaký zvolit postup při rozhodování o kasační stížnosti v této věci.

Pokud by byl postup soudu posuzován z hlediska soudní praxe v tom období, kdy Městský soud v Praze rozhodoval, nebylo by lze vytýkat soudu to, že neposuzoval včasnost podané žaloby, neboť postup podle § 46 odst. 2 s. ř. s., jímž odmítl pravomoc rozhodovat v této věci, měl přednost před odmítnutím žaloby pro opožděnost.

Takový postup však volit nelze, neboť podle nynější soudní praxe patří rozhodování v posuzované věci soudům ve správním soudnictví. Pokud bychom dospěli k závěru, že Městský soud v Praze měl žalobu odmítnout pro opožděnost, pak by se dalo uvažovat o tom, že soud rozhodl správně, pokud žalobu odmítl, avšak odmítl ji z nesprávného důvodu. Naskýtá se tak otázka, zda by nebylo možné kasační stížnost považovat za kasační stížnost směřující pouze do důvodů rozhodnutí a tu poté jako nepřípustnou odmítnout (§ 104 odst. 2 s. ř. s.). Nabízel by se i postup podle § 110 odst. 1 s. ř. s. věty první za středníkem: pokud již v řízení před krajským soudem byly důvody pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud má však za to, že za situace, kdy je třeba vycházet ze závěru, že o žalobě v této věci rozhodují soudy ve správním soudnictví a soud nezkoumal, zda jsou splněny podmínky pro projednání žaloby, pak bylo řízení před soudem (Městským soudem v Praze) zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (případně bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé), a za této situace pak bylo nutno postupovat podle § 109 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení také Nejvyšší správní soud postupoval a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3), což znamená, že bude třeba, aby nejprve zkoumal, zda žaloba u něj podaná 24. 7. 2003 byla podána včas.