Vydání 11/2008

Číslo: 11/2008 · Ročník: VI

1700/2008

Řízení před soudem: odmítnutí žaloby; žalobní legitimace; celní řízení: zabrání vybraných výrobků

Řízení před soudem: odmítnutí žaloby; žalobní legitimace
Celní řízení: zabrání vybraných výrobků
k § 46 odst. 1 a § 65 odst. 1 soudního řádu správního
k § 42 odst. 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005 Sb.
I. Pokud správní soud rozhodne o odmítnutí žaloby rozsudkem, namísto toho, aby tak učinil v souladu s § 46 odst. 1 s. ř. s. usnesením, jedná se sice o vadu řízení, která však sama o sobě nemá vliv na zákonnost rozhodnutí soudu.
II. Adresát rozhodnutí celního orgánu o zabrání vybraných výrobků dle § 42 odst. 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, který měl uvedené výrobky před jejich zajištěním a následně zabráním celním orgánem ve své dispozici, je dle § 65 odst. 1 s. ř. s. legitimován k podání správní žaloby proti tomuto rozhodnutí celního orgánu, a to i v případě, kdy je nesporné, že není vlastníkem těchto výrobků.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, čj. 5 Afs 34/2008-56)
Prejudikatura:
Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 145/1997; č. 625/2005 Sb. NSS, č. 906/2006 Sb. NSS, č. 1043/2007 Sb. NSS a č. 1477/2008 Sb. NSS.
Věc:
Společnost s ručením omezeným ŠPIČÁK proti Celnímu ředitelství Ústí nad Labem o zabraní vybraných výrobků, o kasační stížnosti žalobce.
Při místním šetření dne 1. 6. 2005 zjistil Celní úřad Česká Lípa (dále jen „celní úřad“), že v dopravním prostředku ve vlastnictví žalobce byly převáženy vybrané výrobky (motorová nafta), a to v množství větším, než je uvedeno v § 4 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních. Po výzvě k prokázání zdanění vybraných výrobků spotřební daní byl celnímu úřadu předložen dodací list č. 240505/1, ovšem nebyl předložen žádný z dokladů uvedených v § 5 zákona o spotřebních daních. Celní úřad rozhodl dne 2. 6. 2005 o zajištění vybraných výrobků a dopravního prostředku dle § 42 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. V průběhu dalšího správního řízení žalobce uvedl, že je vlastníkem dopravního prostředku, vybrané výrobky pouze přepravoval, a to s uvedeným dodacím listem. Domníval se, že vlastníkem vybraných výrobků je společnost A-OIL s. r. o.
Celní úřad rozhodl dne 12. 9. 2005 dle § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních o zabrání vybraných výrobků a o vrácení dopravního prostředku žalobci.
Proti rozhodnutí se žalobce odvolal k žalovanému, který odvolání rozhodnutím ze dne 9. 11. 2005 zamítl.
Rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2007 žalobu odmítl. Dospěl k závěru, že žalobce není v daném případě aktivně legitimován k podání žaloby, neboť rozhodnutím o zabrání vybraných výrobků dle § 42 zákona o spotřebních daních nedošlo ke zkrácení žádného z jeho práv. Dopravní prostředek mu byl vrácen. Žalobce může namítat pouze porušení svých práv, nikoli porušení práv dalších osob (tvrzených vlastníků vybraných výrobků). Dodal, že nedostatek hmotné legitimace žalobce nebyl zcela zjevný, proto věc propustil do řízení, projednal a rozhodl rozsudkem.
Proti rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které uvedl, že nebyly dány zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Je třeba vzít v úvahu, že zabráním vybraných výrobků, ačkoli tyto nebyly ve vlastnictví stěžovatele, se zasahuje do práv a povinností stěžovatele. Došlo zejména k citelnému zásahu do závazkového vztahu, v rámci něhož se stěžovatel zavázal k přepravě motorové nafty.
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) V návaznosti na svou dřívější judikaturu Nejvyšší správní soud uvádí, že i v případě, kdy jsou stěžovatelem uplatňovány další důvody uvedené v § 103 odst. 1 s. ř. s., je-li kasační stížností napadeno usnesení (i když v daném případě se zjevně chybně jedná o rozsudek) o odmítnutí žaloby, přicházejí z povahy věci v úvahu pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98, zveřejněný pod č. 625/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65, www.nssoud.cz).
Rozhodující v dané věci je, že odmítnutí žaloby dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud shledal nezákonným. Nejvyšší správní soud má za to, že nebyly splněny podmínky pro postup dle daného ustanovení, podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud odkazuje především na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004-59, publikovaný pod č. 1043/2007 Sb. NSS, který v této souvislosti poukázal „
na výklad ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř., podle něhož soud usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba byla podána opožděně, jestliže byla podána zjevně neoprávněnou osobou ... (uvedený v publikaci Občanský soudní řád, 5. vydání, strana 1188). Přestože jde o výklad k ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., a to k ustanovení § 250d odst. 3, obsažené v bývalé části páté, v jeho znění do 31. 12. 2002, lze tento výklad podle Nejvyššího správního soudu použít i ve vztahu k ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť se týká rovněž postupu a výkladu pojmu návrhu, který podala osoba zjevně neoprávněná.
Podle uvedeného výkladu zákonodárce v tomto ustanovení převzal i důvod nedostatku věcné legitimace ke stížnosti, a vyjádřil jej pojmem ‚neoprávněné osoby‘ (po novele ‚zjevně neoprávněné osoby‘). Tím došlo k jistému smísení procesní i hmotné legitimace a je nanejvýš subtilní otázkou, jak oba případy odlišit. Jde tu o to, že žalobce musí být s to, aby tvrdil své právo, které napadeným rozhodnutím mohlo být zkráceno. Jinak řečeno, není-li tu vůbec subjektivní právo žalobce, které by mohlo být rozhodnutím dotčeno, není žaloba přípustná a řízení o ní musí být zastaveno. To je ovšem nekorektní: řízení o žalobě se zastavuje, protože žalobce je neoprávněnou osobou – ale tím je současně řečeno to, co mělo být řečeno až zamítavým rozsudkem ve věci samé, že totiž žalobce nemá ono právo, které v žalobě tvrdí. Soud tak má procesním rozhodnutím rozhodnout věc samu, pod maskou procesní legitimace řešit otázku legitimace věcné. Jinak řečeno: i když materiálně chybí tvrzené subjektivní právo (hmotná legitimace), nechybí tvrzení jako předpoklad procesní (procesní legitimace), a není tedy důvod, aby řízení řádně neproběhlo a neskončilo zamítavým rozsudkem. Pro správné použití tohoto ustanovení by měla být rozhodující úvaha o tom, že zastavení řízení podle § 250d odst. 3 přichází v úvahu tehdy, je-li zřejmé, že je vyloučeno, aby žalobci tvrzené právo vůbec příslušet mohlo (tak například je-li žalobce právnickou osobou a tvrzené právo může podle zákona příslušet jen osobě fyzické, je-li cizincem, ale právo může příslušet jen státnímu občanu, atd.). Řádný postup v řízení a věcné rozhodnutí (zamítnutí žaloby rozsudkem) pak bude namístě při negativní odpovědi na tuto otázku, tedy při zjištění, že tvrzené právo žalobci příslušet zásadně může.
Nejvyšší správní soud pak dále poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. 6 A 56/94 (SP 145/1997), k výkladu, kdy je žaloba podána osobou zjevně neoprávněnou. Podle uvedeného rozsudku zastavení řízení předsedou senátu proto, že žaloba byla podána osobou neoprávněnou (§ 250d odst. 3 o. s. ř.), nyní odmítnutí návrhu soudem podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako podaného osobou k tomu zjevně neoprávněnou, přichází v úvahu jen při nedostatku procesní legitimace; u nedostatku legitimace hmotné bude takový postup výjimečný, a to jen tam, kde takový nedostatek je zjistitelný okamžitě, zpravidla již ze žaloby samotné, např. v těch případech, kdy žalobce tvrdí porušení práva, jehož již pojmově vůbec nemůže být nositelem
. „
Podobně jako v citovaném případě je i zde Nejvyšší správní soud toho názoru, že v posuzované věci nejde o případ, kdy je nedostatek aktivní legitimace žalobce nesporný a nepochybný. To nakonec výslovně krajský soud uvedl a následně stěžovatel ve své kasační stížnosti zopakoval. V takovém případě je třeba návrh „
propustit do řízení
“, kdy teprve, vyjde-li najevo nedostatek aktivní legitimace, měl by s ohledem na tuto skutečnost soud o návrhu rozhodnout rozsudkem, ovšem v tom případě je na místě žalobu zamítnout, nikoli odmítnout. Krajský soud sice z citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu zjevně vycházel, vyložil si ho však nesprávně, když žalobu rozsudkem odmítl. Krajský soud tak v každém případě porušil ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož správní soud
usnesením
odmítne návrh, byl-li podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Krajský soud namísto toho rozhodl o odmítnutí žaloby rozsudkem, tedy formou, která je vyhrazena meritornímu rozhodnutí správního soudu. Toto procesní pochybení by však samo o sobě nebylo důvodem zrušení rozsudku krajského soudu, neboť podle názoru Nejvyššího správního soudu se nejedná o takovou vadu řízení, která by způsobila zmatečnost rozhodnutí krajského soudu nebo jeho nesrozumitelnost. Krajský soud svůj postup v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnil, byť nesprávně, nejedná se zde o rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. Zmíněné formální pochybení je tak třeba považovat za jinou vadu řízení před soudem, která však v daném případě neměla vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, neboť je zřejmé, že účastníci řízení nebyli zkráceni na svých právech tím, že soud rozhodl o odmítnutí žaloby rozsudkem, místo toho, aby tak učinil usnesením. Jiná situace by samozřejmě nastala v opačném případě, kdyby soud rozhodoval o věci samé usnesením, kterému by nepředcházelo řádně provedené řízení, jež má vyústit v
meritorní
rozhodnutí.
Jak již však bylo řečeno, Nejvyšší správní soud neshledal v dané věci podmínky pro odmítnutí žaloby dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a to ani v případě, kdyby tak krajský soud učinil procesně vhodnou formou. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s názorem krajského soudu, že nedostatek aktivní legitimace vyplynul v průběhu řízení před krajským soudem, ani zamítnutí žaloby (rozsudkem) pro tento důvod by tedy nemohlo obstát. Správní orgán v daném případě rozhodl dle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních o zajištění vybraných výrobků, které byly v tu dobu v dispozici stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že je stěžovatel dopravoval ve větším množství (§ 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních) bez dokladu uvedeného v § 5 cit. zákona, jež by potvrzoval jeho zdanění spotřební daní. Následně pak celní orgán rozhodl dle § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních o zabrání uvedených výrobků, neboť měl za to, že byly prokázány uvedené důvody, které vedly k zajištění těchto výrobků, a zároveň nebylo jednoznačně prokázáno, kdo je vlastníkem těchto výrobků, nebyly tedy splněny zákonné podmínky pro propadnutí těchto výrobků, ale pro jejich zabrání.
Není pochyb o tom, a nezpochybňoval to ani krajský soud, že rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy takovým úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti osob. Ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. ovšem pro existenci žalobní legitimace navíc vyžaduje, aby takovým rozhodnutím bylo takto zasahováno právě do práv a povinností žalobce (což samozřejmě nevylučuje, že dané rozhodnutí zároveň zasahuje i do právní sféry jiných osob), zároveň musí žalobce tvrdit, že byl na svých právech tímto rozhodnutím, nebo řízením, kterému mu předcházelo, zkrácen (k těmto otázkám viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, publikovaný pod č. 906/2006 Sb. NSS). V daném případě byl právě stěžovatel adresátem rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků, toto rozhodnutí mu bylo doručeno a podal proti němu také opravný prostředek. Tímto rozhodnutím správní orgán stěžovateli uložil veřejnoprávní povinnost strpět konečné odebrání výrobků, které měl před jejich zajištěním ve své dispozici. Lze plně přisvědčit stěžovateli, že uvedená skutečnost se dále promítla do obchodněprávních vztahů stěžovatele s jinými subjekty, neboť stěžovatel uváděl, že byl přepravcem těchto výrobků. Ve splnění jeho závazků vyplývajících z přepravní smlouvy, tedy především v dodání těchto výrobků na místo určení, mu však zabránilo právě jejich zajištění a následné zabrání celním orgánem. Zároveň z žaloby vyplývá, že stěžovatel v žalobě tvrdil přinejmenším zkrácení svých procesních práv v řízení, které předcházelo vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Byly tak splněny veškeré podmínky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a krajský soud se měl tudíž touto žalobou věcně zabývat a přezkoumat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Pokud tak neučinil a namísto toho žalobu odmítl, je jeho rozhodnutí nezákonné. Kasační námitka opírající se o § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je tedy důvodná. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.