Vydání 2/2009

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda negativní účinky rozhodnutí žalovaného (ve vztahu, k němuž by případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti fakticky směřovalo – srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS) stěžovatele v současné době reálně ohrožují, či již odezněly. Stěžovatel přitom tyto účinky spojuje jen s tou částí rozhodnutí žalovaného, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel (v této souvislosti nepřesně hovoří o hrozícím „výkonu rozhodnutí“ této sankce). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně, ve spojení s rozhodnutím žalovaného, mu byl totiž tento trest uložen na období 18 měsíců, počínaje právní mocí rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tato lhůta uplynula již dne 1. 8. 2008, mohla by zůstat dosud zachována pouze za situace, že by v mezidobí došlo k jejímu stavění. Jelikož samotné podání žaloby odkladný účinek nezakládá (§ 73 odst. 1 s. ř. s.), zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda k tomuto stavění nedochází za podmínek vyplývajících z § 41 s. ř. s. Dle věty první tohoto ustanovení Vzhledem k tomu, že v případě doby, po kterou byl stěžovateli uložen zákaz činnosti, nejde o žádný z případů v citovaném ustanovení zmiňovaných (jde navíc o lhůtu založenou individuálním správním aktem, nikoli právní normou), nemůže k jejímu stavění dojít ani z tohoto důvodu. Nabízí se tedy pouze možnost, že ke stavění lhůty mohlo dojít v důsledku usnesení soudu, kterým byl žalobě přiznán odkladný účinek (§ 73 odst. 2 s. ř. s.). Dle tohoto ustanovení (§ 73 odst. 3 s. ř. s.), je zřejmé, že vyhověním tomuto procesnímu návrhu dochází i k sistaci všech lhůt, které se od tohoto rozhodnutí odvíjejí. Lze tedy uzavřít, že po dobu přiznaného odkladného účinku žalobě (od právní moci příslušného usnesení do právní moci meritorního rozhodnutí krajského, respektive městského, soudu) doba uloženého zákazu činnosti neběží. Opačný výklad by ostatně vedl ke zcela situaci, kdy by přiznáním odkladního účinku (které slouží, jak již bylo uvedeno, jako dočasné opatření předcházející možnému vzniku nevratné újmy na právech žalobce) docházelo fakticky ke zkracování či úplné eliminaci uložené sankce. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že stěžovatel je i nadále vystaven negativnímu účinku sankčního rozhodnutí (sankční lhůta, v důsledku přiznání odkladného účinku soudem I. stupně, neběžela v období od 13. 9. 2007 do 18. 4. 2008), a je proto zabývat se jím uplatněnou argumentací v rámci návrhu na postup ve smyslu § 107 s. ř. s.

Přiznání odkladného účinku je zákonem koncipováno jako zcela výjimečný institut fakticky prolamující účinky pravomocných správních či (v případech uvedených v § 107 s. ř. s.) soudních rozhodnutí. Nenahraditelnou újmu (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), která by stěžovateli, při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí, mohla vzniknout, tedy musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2004, čj. 6 Afs 25/2003-59, publikované na www.nssoud.cz).

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Přijme-li Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele, že je pojišťovacím makléřem a k výkonu své práce používá motorové vozidlo, neimplikuje to ještě nutně závěr o potřebě motorového vozidla pro výkon této činnosti. Jakkoli lze připustit, že práce pojišťovacího makléře je spojena s větší mobilitou, než je to obvyklé u řady jiných zaměstnání, nelze ještě bez dalšího uzavřít, že dočasný zákaz řízení motorového vozidla její výkon zcela znemožňuje. Nezbytnou mobilitu lze jistě do značné míry kompenzovat změnou organizace práce stěžovatele a ve zbytku ji pokrýt využíváním hromadných dopravních prostředků či pomocí třetí osoby. Nejvyšší správní soud si je plně vědom skutečnosti, že takový postup je nepochybně značně diskomfortní, popř. též nákladnější, lze však předpokládat, že by zabránil ztrátě obživy stěžovatele, kterou jedinou (ve smyslu argumentace stěžovatele) by bylo možno považovat za vznik nenahraditelné újmy. Na tomto místě sluší znovu připomenout, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je zcela mimořádným procesním opatřením, které má být vyhrazeno pouze pro případy, kdy stěžovateli v důsledku (krajským soudem aprobovaného) rozhodnutí správního orgánu hrozí závažná újma, kterou již nelze dále odčinit.

Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat, že jako značně problematické se jeví též tvrzení stěžovatele, dle kterého by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo v rozporu s veřejným zájmem. V případě, kdy je jako sankce uložen zákaz řízení motorových vozidel, je nutno zohlednit fakt, že tento trest kromě funkce represní (která je mu ) v sobě zahrnuje silně též funkci obrannou, a to zejména ve vztahu k ostatním účastníkům řízení silničního provozu. Lze si proto jen obtížně představit, jakými argumenty by bylo možné podepřít v úvodu uvedené tvrzení stěžovatele. Touto otázkou se nicméně Nejvyšší správní soud podrobněji nezabýval, neboť pro závěr o nesplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti postačí nesplnění i jen jediné z podmínek uvedených v § 73 odst. 2 s. ř. s.