Vydání 1/2012

Číslo: 1/2012 · Ročník: X

2456/2012

Řízení před soudem: kompetenční výluka; rozhodnutí o příspěvku k hypotečnímu úvěru Rozpočtová pravidla: žádost o dotaci

Řízení před soudem: kompetenční výluka; rozhodnutí o příspěvku k hypotečnímu úvěru Rozpočtová pravidla: žádost o dotaci
k § 3 písm. a) a § 14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění zákona č. 482/2004 Sb.
k § 6 soudního řádu správního
k nařízení vlády č. 249/2002 Sb., o podmínkách poskytování příspěvků k hypotečnímu úvěru osobám mladším 36 let, ve znění nařízení vlády č. 32/2004 Sb.
Rozhodování o příspěvku k hypotečnímu úvěru je svou povahou rozhodováním o žádosti o dotaci ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Soudní přezkum takového rozhodnutí je proto vyloučen podle § 14 odst. 4 uvedeného zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 Afs 69/2010-135)
Věc:
Mgr. Bohdan Ž. proti Ministerstvu pro místní rozvoj o poskytnutí příspěvku, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce podal žádost o poskytnutí příspěvku ze státního rozpočtu ke splátkám hypotečního úvěru poskytnutého na koupi bytu nebo rodinného domu s jedním bytem. Ministr pro místní rozvoj jej dne 10. 1. 2005 vyrozuměl o tom, že mu příspěvek poskytnut nebude, neboť účelem hypotečního úvěru poskytnutého žalobci nebyla dle minstra pro místní rozvoj koupě bytu či domu, ale
konsolidace
předchozí půjčky, byť z peněžních prostředků získaných touto předchozí půjčkou žalobce koupi bytu hradil.
Žalobce napadl akt ministra pro místní rozvoj žalobou u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 26. 6. 2006 odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený akt není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.
Uvedené usnesení městského soudu bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Afs 29/2007-79. V něm zdejší soud uvedl, že názor městského soudu o nedostatku pravomoci žalovaného a ministra pro místní rozvoj rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí příspěvků je nepřezkoumatelný, neboť nemá dostatečnou oporu v odůvodnění. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že příspěvky k hypotečnímu úvěru se poskytují ze státního rozpočtu a představují jednu z forem veřejné podpory, přičemž poskytovatelem těchto příspěvků je žalovaný. Je to poskytovatel, komu obecně přísluší rozhodnout o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek budou příspěvky poskytovány. V daném případě žalovaný uzavřel ve smyslu § 9 nařízení vlády č. 249/2002 Sb. za účelem poskytování příspěvků smlouvu s hypoteční bankou. Městský soud při svém rozhodování pochybil, pokud nezjistil, které ze svých pravomocí žalovaný formou smlouvy přenesl na hypoteční banku, a bez tohoto zjištění učinil závěr o nedostatku pravomoci žalovaného.
Městský soud následně doplnil dokazování a zjistil, že smlouvou ze dne 18. 12. 2002 nebyla na Komerční banku, a.s., přenesena pravomoc rozhodovat o žádostech žadatelů o poskytnutí příspěvků k hypotečnímu úvěru. Konstatoval, že je to pouze žalovaný, kdo posuzuje, zda v bankou předloženém případě byly podmínky pro poskytování příspěvku splněny, a v tomto směru vydává pro banku závazné stanovisko. Uzavřel proto, že příspěvky k hypotečnímu úvěru, o které žalobce žádal, se poskytují ze státního rozpočtu a představují jednu z forem veřejné finanční podpory, kdy poskytovatelem příspěvků je žalovaný jako ústřední orgán státní správy ve smyslu § 14 odst. 2 rozpočtových pravidel.
Městský soud dále provedl výklad nařízení vlády č. 249/2002 Sb. a dovodil, že toto nařízení zakládá žadateli subjektivní právo na poskytnutí příspěvku, pokud splní podmínky uvedené v § 3 odst. 1 citovaného nařízení. Tento závěr podepřel též § 4 odst. 1 větou prvou citovaného nařízení, která formuluje toto právo jako "
nárok
". Z uvedeného městský soud dovodil, že napadený akt o nevyhovění žádosti žalobce o poskytnutí příspěvku k hypotečnímu úvěru je rozhodnutím o veřejném subjektivním právu žalobce ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a to bez ohledu na jeho formu (neformální přípis). Tento akt je tak podle městského soudu z materiálního hlediska negativním rozhodnutím poskytovatele o žádosti žadatele o poskytnutí
dotace
ve smyslu § 14 odst. 3 věty prvé rozpočtových pravidel.
Takové rozhodnutí je však ze soudního přezkumu výslovně vyloučeno § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel, proto městský soud žalobu proti takovému rozhodnutí usnesením ze dne 16. 9. 2009 odmítl jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, ve které popsal obsáhle historii celého případu a zdůraznil, že výsledkem postupu žalovaného a banky je situace, kdy mu nebyl přiznán příspěvek, na který má nárok.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Kasační soud konstatuje, že úvahy městského soudu vycházejí ze závazného právního názoru, který zdejší soud zaujal již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008. Nejvyšší správní soud tak může jen zopakovat, že příspěvky k hypotečnímu úvěru se poskytují ze státního rozpočtu a představují jednu z forem veřejné podpory, přičemž poskytovatelem těchto příspěvků je žalovaný. Je to poskytovatel, komu obecně přísluší rozhodnout o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek budou příspěvky poskytovány. Základním právním rámcem pro postup při poskytování veřejné podpory jsou § 14 a násl. rozpočtových pravidel. Nepřenesl-li žalovaný ani smluvně postupem dle § 9 nařízení vlády č. 249/2002 Sb. svou pravomoc rozhodovat o příspěvcích k hypotečnímu úvěru, je to právě žalovaný, jemuž přísluší o těchto příspěvcích rozhodovat.
Městský soud dovodil, že napadený akt ministra pro místní rozvoj představuje po materiální stránce rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., když se jedná o akt orgánu veřejné moci, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti stěžovatele. S tímto jeho závěrem opírajícím se o jazykový a logický výklad § 65 odst. 1 s. ř. s., § 14 rozpočtových pravidel, jakož i § 3 a § 4 nařízení vlády č. 249/2002 Sb. se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, a to za situace, kdy tyto závěry městského soudu stěžovatel nenapadá, naopak na tom, že napadeným aktem bylo zasaženo do jeho práv, vystavěl svou argumentaci užitou v kasační stížnosti.
Důvodem, pro který městský soud žalobu odmítl, je výslovné vyloučení rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí
dotace
vydaného podle § 14 odst. 3 rozpočtových pravidel ze soudního přezkumu, jak je tato výluka obsažena v § 14 odst. 4 téhož zákona.
Tento závěr stěžovatel argumentací užitou v kasační stížnosti nenapadá, avšak Nejvyšší správní soud důvody, které vedly krajský soud k tomuto závěru, přezkoumal, vycházeje z dřívějších judikatorních závěrů o tom, že rozsah přezkumu rozhodnutí městského soudu je z povahy věci vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí - jedná-li se o rozhodnutí, kterým se končí řízení před krajským soudem z důvodu, že není splněna předepsaná procesní, tedy zjednodušeně řečeno "
vstupní
" a ve své podstatě formální podmínka věcné projednatelnosti žaloby, aniž by se zabývalo meritem, tedy vlastním věcným obsahem žaloby, je na Nejvyšším správním soudu, aby přezkoumal rozhodnutí městského soudu z hlediska toho, zda tento soud správně posoudil nesplnění této "
vstupní
" podmínky (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65).
Podle § 3 písm. a) rozpočtových pravidel se pro účely tohoto zákona dotací rozumí "
peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel
".
Stěžovatel žádal v posuzované věci o příspěvek k hypotečnímu úvěru jako o peněžní prostředky státního rozpočtu poskytované fyzickým osobám na stanovený účel (srov. § 1 a § 2 nařízení vlády č. 249/2002 Sb.), proto se ve smyslu § 3 písm. a) rozpočtových pravidel jedná o žádost o dotaci.
Postup při vyřízení takové žádosti upravuje § 14 a násl. rozpočtových pravidel, který v odstavci 3 stanoví poskytovateli (zde žalovanému - viz výše) pravomoc o poskytnutí
dotace
rozhodnout.
Ustanovení § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel však výslovně stanoví, že "[n]
a rozhodnutí podle odstavce 3 se nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání
".
Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda právě zmíněné ustanovení vylučující rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí
dotace
ze státního rozpočtu není v rozporu s čl. 36 odst. 2 větou druhou Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.; dále jen "Listina"), podle kterého nesmí být ze soudního přezkumu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Dospěl k závěru, že právo na poskytnutí
dotace
ze státního rozpočtu není žádným ze základních práv chráněných Listinou a není ani součástí práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), neboť vlastnické právo k peněžním prostředkům představujícím případnou dotaci nabývá příjemce
dotace
až v okamžiku jejího poskytnutí. Je-li tedy rozhodnutím podle § 14 odst. 3 rozpočtových pravidel rozhodováno, zda
dotace
bude či nebude poskytnuta, nezasahuje takové rozhodnutí do již nabytého vlastnického práva. Výluka takového rozhodnutí ze soudního přezkumu proto podle názoru Nejvyššího správního soudu neodporuje ústavnímu pořádku.
Jakkoli je tedy napadený akt po materiální stránce rozhodnutím, tedy aktem správního orgánu, který zakládá, mění, ruší nebo obecně určuje stěžovatelova práva a povinnosti, a stěžovatel tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), nelze tento akt v soudním řízení správním přezkoumat, když je ze soudního přezkumu dle § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel vyloučen. Žalobu proti takovému aktu proto nezbývá soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví než odmítnout podle § 68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s § 46 písm. d) s. ř. s.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.