Vydání 6/2009

Žalovaný dne 1. 12. 2005 rozhodl tak, že azyl se podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), žalobci neuděluje a že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona.

Citované rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž zejména namítal, že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil § 12 zákona o azylu. Žalobce poukázal na to, že již ve své žádosti o udělení azylu uvedl, že je v zemi původu členem opoziční strany RPG a byl jmenován vedoucím mládeže v místní pobočce strany. V roce 2003 byl během demonstrace zadržen a po dobu 8 měsíců vězněn. Po propuštění ve své činnosti pokračoval. Po nepokojích na začátku roku 2005, kdy se dozvěděl, že jeho jméno figuruje na seznamu hledaných osob, se rozhodl zemi původu opustit. Na podporu svých tvrzení žalobce doložil dokumenty, které potvrzují jeho příslušnost k straně RPG, a navrhl tyto listiny provést jako důkaz.

Krajský soud v Hradci Králové dne 31. 5. 2006 rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že při svém rozhodování byl veden rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005-75^*), který se mimo jiné zabýval vztahem čl. 10 Ústavy k čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a je v něm řečeno, že soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán čl. 10 Ústavy; nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu [zde § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s., obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další žalobní body po lhůtě pro její podání], pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jež vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající. Žalovaný po podané žádosti žalobce o udělení azylu a po provedeném pohovoru neuvěřil žalobci, že jeho obava z dalšího pronásledování či věznění je odůvodněná, neboť tvrzení, že žalobce opustil zemi původu právě z uvedených obav na základě toho, že mu bylo sděleno, že se jeho jméno nachází na seznamu hledaných osob, nepovažoval žalovaný za věrohodné. V době vydání napadeného rozhodnutí žalovaného neměl žalobce podle svých tvrzení k dispozici ani průkaz o svém členství ve straně RPG a s ohledem na datum citovaného výtisku novin pak nemohl mít k dispozici ani tento později navržený a provedený důkaz. Vzhledem k znění článku, u něhož je i žalobcova fotografie, dospěl soud k závěru, že jak obsah tohoto článku, tak i žalobcem předložený průkaz o členství v jím označené opoziční straně může mít zásadní význam jak pro posouzení důvodů vedoucích k případnému udělení azylu v České republice, tak i pro posouzení existence překážky vycestování. V odůvodnění zmíněného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stojí, že v případě rozporu mezi čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a § 91 zákona o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Lze tak konstatovat, že pokud by striktní aplikace procesní normy, v daném případě § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s., krajským soudem vedla nevyhnutelně k tomu, že by byl žalobce vydán do země, kde by byl ohrožen jeho život či svoboda, nebo by byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, musel by krajský soud od této procesní normy odhlédnout a přihlédnout k důkazům předloženým žalobcem i po lhůtě pro rozšíření žaloby o další žalobní body, jakkoli se jedná o postup zcela výjimečný už proto, že procesní norma v daném případě sleduje zejména zachování procesní rovnosti účastníků soudního řízení. V daném případě, na základě výše uvedených skutečností, přijal soud žalobcem nabízené důkazy, ač tyto nebyly a ani nemohly být správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy. Soud tak neshledal významné pochybení žalovaného v jeho rozhodovacím procesu, neboť žalobce na důkaz svých tvrzení nebyl schopen podat věrohodné důkazy, dokonce neměl ani žádný osobní doklad k prokázání své totožnosti; v mezidobí se však jeho důkazní situace změnila zásadním způsobem, a to zejména i v tom směru, že citovaný tisk ze země původu žalobce popisuje situaci ohledně postavení představitelů opozičních stran. Soud tak pokládal v dané věci za nezbytné, aby se správní orgán seznámil se skutečnostmi uvedenými v soudem provedených důkazech a situaci žalobce znovu na základě těchto skutečností zhodnotil, a to jak ve vztahu zejména k § 12 písm. b) zákona o azylu, tak i co do případné existence překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalovaný správní orgán (stěžovatel) kasační stížnost, ve které mimo jiné namítal, že krajský soud nerespektoval § 71 odst. 2 větu třetí s. ř. s. a § 75 odst. 1 s. ř. s. a místo toho se odvolal na aplikační přednost mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.