Vydání 4/2009

[6] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že svým obsahem shodnou právní otázku již rozšířený senát NSS řešil v usnesení ze dne 16. října 2008, čj. 9 Afs 58/2007-96 (věc Čechofracht, a.s.). V něm se sice zabýval otázkou týkající se lhůty pro vydání rozhodnutí vůči ručiteli, kterým se zakládá povinnost hradit celní nedoplatek za primárního dlužníka v řízení celním (nikoliv daňovém), dospěl však k výslovnému závěru, že institut ručení v obou typech řízení musí podléhat shodnému režimu (tamtéž, body 10, 17 a 22). Na daňové řízení pak tento právní názor zdejší soud aplikoval např. v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 Afs 52/2008-60 (věc CE WOOD, a.s.).

[7] Stěžovatel má zajisté pravdu, že správních soudů není neměnná, a jistě mu dokonce ani existence právního názoru vyjádřeného rozhodnutím rozšířeného senátu zdejšího soudu nebrání opětovně kasační stížností zpochybnit validitu takovéhoto právního názoru [to samozřejmě neplatí o závaznosti právního názoru vyjádřeného v téže věci - k tomu viz § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS]. Na druhou stranu relativní stabilita judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu. Z toho plyne závěr, že změny judikatury za situace nezměněného právního předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů, tedy zejména proto, že se změnily právní předpisy související s právním předpisem vykládaným, resp. došlo ke změně pro věc relevantních právních názorů soudů, k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet (Ústavní soud, Evropský soudní dvůr, Evropský soud pro lidská práva), případně se změnily okolnosti podstatné pro působení právní normy dotvořené judikaturou, event. se nově objevily jiné závažné důvody (včetně evidentní nefunkčnosti judikatury ve společenské realitě nebo podstatného zvýšení transakčních nákladů účastníků právních vztahů v důsledku právního názoru zaujatého judikaturou), které poskytnou základ pro změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu, pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře v trvající existenci judikatury. Tato je v plném souladu s právním závěrem Ústavního soudu, podle něhož „[judikatury]“ (viz nález IV. ÚS 200/96, Sb. ÚS, sv. 6, s. 387 a násl., na s. 392).

[8] Skutečnost, že byla sjednocena právním názorem rozšířeného senátu, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru. Brojí-li stěžovatel proti takovému právnímu závěru a současně nepřinese v kasační stížnosti žádné s ním konkurující právní argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat na příslušné části odůvodnění rozšířeného senátu. Pokud naopak stěžovatel nabídne nové argumenty směřující proti rozhodnutí rozšířeného senátu, musí se s těmito argumenty Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádat, event. pokud jimi bude o nesprávnosti právního závěru rozšířeného senátu přesvědčen, předložit věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu. Právě uvedené samozřejmě nevylučuje, že senát Nejvyššího správního soudu výjimečně dospěje i přes nepřesvědčivou právní argumentaci stěžovatele s ohledem na důvody shora podané (viz bod [7] shora) k závěru, že právní názor rozšířeného senátu je nesprávný, a věc mu v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. předloží; jakkoliv totiž právní otázku v kasační stížnosti zásadně vymezuje stěžovatel (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud, který zná právo (), zajisté není omezen jen na stěžovatelem nabídnuté odůvodnění určitých právních závěrů.

[9] V kontextu této věci nelze přehlédnout, že ačkoli stěžovatel s právním názorem soudu zjevně nesouhlasí a doufá v jeho změnu, nepředkládá v kasační stížnosti žádné argumenty, které by k takové změně mohly vést. Odkazuje totiž převážně na text příslušných ustanovení daňového řádu, se kterým se ovšem dostatečně vypořádal rozšířený senát ve věci Čechofracht, a.s. (cit. v bodě [6] shora). Pokud stěžovatel zpochybňuje srovnatelnost daňového ručení a ručení podle občanského zákoníku (a zdůrazňuje specifika daňového ručení), lze ve stručnosti odkázat na odůvodnění rozšířeného senátu, pro který je naopak jednota a konzistence právního řádu základem pro právní závěr chápající ručení v českém právu jako jeden obecný institut, nikoliv jako institut parciálně a zcela samostatně existující v tom kterém právním odvětví a v tom kterém právním předpise (podle rozšířeného senátu odlišnosti uvnitř právního řádu „“ tamtéž, bod 15, srov. též body 16 - 20). Navíc argumentace stěžovatele zcela ignoruje mj. požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu a z práva Evropských společenství, jež tvoří další podstatnou část argumentace v cit. rozhodnutí rozšířeného senátu (tamtéž, body 21 - 22 a 25 - 30).

[10] Za účinný protiargument nelze považovat ani stěžovatelovo tvrzení, že se v praxi mohou vyskytnout případy, v nichž správce daně, ačkoli bude postupovat v souladu se zákonem, nebude moci využít institut ručení v důsledku aplikace jím zpochybňovaného právního názoru. Tříletá je objektivně natolik dlouhá, že případná dysfunkce daňového aparátu nemůže jít k tíži daňového subjektu. Bude tudíž právě na orgánech veřejné moci, aby ve stěžovatelem naznačovaných případech učinily opatření směřující k vyšší efektivitě a rychlosti řízení (srov. také věc Čechofracht, a.s., cit. v bodě [6] shora, bod 24).

[11] Ani Nejvyšší správní soud sám v nyní posuzovaném případě nenalezl žádné skutečnosti či okolnosti, jež by opodstatňovaly odchýlení se od stávající konstantní judikatury. Ztotožnil se proto i v této věci s právním názorem, podle něhož výzva, kterou správce daně podle § 57a daňového řádu (resp. před 1. 6. 2006 podle § 57 odst. 5) vyzývá ručitele k úhradě daňového nedoplatku za primárního dlužníka, musí být ručiteli doručena a musí nabýt právní moci rovněž v propadné lhůtě tří let od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (§ 22 zákona č. 357/1992 Sb., resp. § 47 daňového řádu) (srov. k tomu též věc CE WOOD, a.s., cit. v bodě [6]).