492/2005
Řízení před soudem a rozhodování o ustanovení zástupce
Ej 137/2004
Řízení před soudem: rozhodování o ustanovení zástupce
k § 35 odst. 7 soudního řádu správního
Rozhoduje-li soud o návrhu na ustanovení zástupce účastníka řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 35 odst. 7 s. ř. s.), zabývá se komplexně tím, zda je takového zastoupení třeba k ochraně práv tohoto účastníka řízení. Založí-li své rozhodnutí o zamítnutí návrhu pouze na tom, že v daném řízení není zastoupení podle zákona povinné a v důsledku zásady koncentrační nelze žalobní body již podané žaloby rozšiřovat, zatěžuje řízení vadou spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí; Nejvyšší správní soud takové rozhodnutí ke kasační stížnosti účastníka řízení proto zruší (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 6 Azs 19/2003-45)
Věc:
Serhyi S. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce.Žalobce (stěžovatel) napadal kasační stížností usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2003, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2002 ve věci udělení azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uváděl, že nesouhlasí se závěrem soudu, že není potřeba v jeho případě ustanovovat zástupce, neboť se domnívá, že na to má právo. Důvodem jeho požadavku je skutečnost, že nezná dobře český jazyk, nezná české právo, nemá finanční prostředky, a není tak schopen se hájit sám.
Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2002 žalobou podanou dne 10. 9. 2002. Zároveň požádal o ustanovení zástupce, přičemž svoji žádost doložil prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 2. 4. 2003, ze kterého vyplývá, že stěžovatel nevlastní žádný majetek, nemá příjmy ani vyživovací povinnost. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel sice splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, při jejichž splnění lze podle § 35 odst. 7 s. ř. s. ustanovit zástupce, a to z toho důvodu, že nevlastní žádný majetek ani nemá vlastní příjmy, avšak neshledal splnění druhé z obou podmínek nezbytných pro ustanovení zástupce, tj. že takové ustanovení zástupce je potřebné k ochraně stěžovatelových práv. Soud svůj závěr odůvodnil tak, že stěžovatel podal žalobu v době před 1. 1. 2003, kdy podle § 250a o. s. ř., ve znění tehdy účinném, musel být zastoupen advokátem, pokud sám neměl právnické vzdělání; přitom od 1. 1. 2003 soud pokračuje v řízení podle soudního řádu správního (§ 130 odst. 1 s. ř. s.), podle něhož se v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů povinné zastoupení advokátem nevyžaduje. V řízeních o žalobách ve správním soudnictví se uplatňuje tzv. koncentrační zásada, podle které lze rozšířit žalobu jen ve lhůtě pro její samotné podání. Soud tedy bude žalobu projednávat pouze z důvodů včas uplatněných. Pokud by byl v současné době žalobci ustanoven zástupce a ten by žalobu doplnil o nové důvody, soud by k nim nemohl vzhledem k uvedené koncentrační zásadě přihlížet.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Plzni pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
První podmínkou pro ustanovení zástupce účastníka v řízení před soudem je podle § 35 odst. 7 s. ř. s. předpoklad osvobození tohoto účastníka řízení od soudních poplatků. Druhou podmínkou podávanou z téhož ustanovení soudního řádu správního je potřeba ustanovení zástupce k ochraně práv účastníka řízení. Pokud jde o první podmínku, Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že splněna je. Odlišně je tomu podle soudu ohledně splnění druhé podmínky. Byla-li však podle Krajského soudu v Plzni důvodem takového závěru skutečnost, že od 1. 1. 2003 se v řízeních o žalobách proti správním rozhodnutím povinné zastoupení advokátem nevyžaduje, pak Nejvyšší správní soud nemůže tomuto názoru přisvědčit. Soud tu totiž neměl rámec své úvahy vymezen tak, že by posuzoval, zda zastoupení je v dané právní věci povinné či nikoli, ale tak, že měl posoudit, zda je takového zastoupení třeba k ochraně stěžovatelových práv. Opřel-li dále soud svůj závěr o konstatování, že stěžovatel v této právní věci podal v zákonem stanovené lhůtě žalobu, kterou odůvodnil tak, že je možné jednat ve věci samé, přitom soud bude projednávat žalobu pouze z důvodů včas uplatněných a pokud by byl za této situace stěžovateli ustanoven zástupce a ten by doplnil žalobu o nové důvody, soud by k nim nemohl vzhledem ke koncentrační zásadě přihlížet, pak ani v této úvaze mu nelze přisvědčit. Potřebu ochrany práv v řízení před soudem totiž nelze omezovat toliko na podání žaloby samotné či stanovení žalobních bodů, v jejichž mezích má soud žalobu projednat, a nelze ji tedy omezovat ani na pouhé doplnění žaloby o důvody nové. Skutečnostmi, které nutně musely být při rozhodování o stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce zjišťovány, jsou jak hmotněprávní charakter projednávané věci, tak stěžovatelovy osobnostní a faktické poměry včetně úrovně jeho legitimně očekávatelného a předvídatelného povědomí o hmotných i procesních právech, která pro něj z včas podané žaloby vyplývají. Těmito skutečnostmi se soud nezabýval a otázku potřebnosti ustanovení zástupce zkoumal nesprávně pouze ve vztahu k případnému rozšiřování žalobních bodů.
Důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti je podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. existence takové vady řízení před soudem, jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Takovou vadou řízení je i to, že rozhodnutí vychází z nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
(om)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.