Vydání 7/2006

Číslo: 7/2006 · Ročník: IV

884/2006

Řízení před soudem a k rozsahu přezkumné činnosti soudu

Ej 495/2004
Řízení před soudem: k rozsahu přezkumné činnosti soudu
k § 75 odst. 2 soudního řádu správního
Jestliže byl žalobce v řízení o dávce důchodového pojištění uznán plně invalidním, v žalobě dovozoval dřívější vznik plné invalidity a v rámci přezkumného řízení soudního bylo zjištěno, že není plně ani částečně invalidní, nelze jen z tohoto důvodu rozhodnutí správního orgánu zrušit, neboť by tak soud překročil rámec přezkumné činnosti vymezený ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2004, čj. 3 Ads 60/2003-44)
Věc:
Petr M. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 4. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o plný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaný správní orgán toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 4 ze dne 28. 2. 2002 se stal žalobce plně invalidním podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění ode dne 11. 2. 2002. Doba pojištění potřebná pro nárok na plný nebo částečný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 roků, přičemž potřebná doba pojištění se zjišťuje z období před vznikem plné nebo částečné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních 10 roků počítaných zpět před vznikem plné nebo částečné invalidity. V rozhodném období před vznikem plné invalidity, tj. od 11. 2. 1992 do 10. 2. 2002, žalobce získal pouze 4 roky a 235 dní pojištění.
Žalobu (opravný prostředek) proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2003. Soud měl za prokázané, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí byl u žalobce neurastenický syndrom u nevyrovnané osobnosti s kverulatorními postoji a nyní i účelovými tendencemi, které Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2 hodnotila podle kapitoly V položky č. 4 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, s procentní mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 15 - 20 %, tedy s maximem 20 %. Po provedeném řízení a hodnocení důkazů proto Městský soud v Praze shledal rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení věcně správným a zákonu odpovídajícím a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti napadal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003 a uváděl, že důvodem podání kasační stížnosti jsou závažné nedostatky jak v hodnocení jeho zdravotního stavu, tak i v následném rozhodování v rozporu se skutečností. Uvádí, že podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 4 ze dne 28. 2. 2002 byl shledán plně invalidním ode dne 11. 2. 2002, a přesto Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2 hodnotila pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti pouze dvaceti procenty. Z dalšího obsahu podání vyplývá, že stěžovatel dovozuje důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. týkající se jiné vady řízení před soudem.
Z předloženého soudního spisu, resp. z protokolu Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2 (za účasti posudkového lékaře a psychiatra) ze dne 13. 12. 2002, Nejvyšší správní soud zjistil, že závěry psychologického a psychiatrického vyšetření stěžovatele ze dne 11. 2. 2002 provedeného v Ústřední vojenské nemocnici včetně úvodního jednání lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení dne 10. 1. 2002 (dokončeno dne 28. 2. 2002) nejsou kompatibilní s obsahem dokumentace téhož oddělení, jak jej protokolovala Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v jiném složení v posudku dne 26. 6. 2000. Prezentují psychický stav stěžovatele jako závažnější, než zřejmě ve skutečnosti je, a na jejich podkladě byl stěžovatel uznán plně invalidním, přestože Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2001 ukončil řízení, v jehož průběhu bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z roku 1997, že stěžovatel není invalidní ani částečně invalidní. Podle výsledků lékařských vyšetření a posudkového zhodnocení u stěžovatele se nejedná o duševní chorobu, nýbrž o vleklou neurotickou reakci u anormální afektivně labilní osobnosti s účelovými tendencemi.
Z posudku Posudkové komise ze dne 12. 2. 2003 dále Nejvyšší správní soud zjistil, že v průběhu lékařského psychologického vyšetření dne 23. 1. 2003 stěžovatel projevoval zjevnou neochotu ke spolupráci při vyšetření, v testových metodách se projevy této neochoty zvýraznily až k přímému odmítnutí, a proto nebylo možno realizovat kompletní a validní psychologické vyšetření. Posudková komise ke dni vydání napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení - tedy ke dni 4. 4. 2002 - hodnotila zdravotní stav stěžovatele podle kapitoly V položky č. 4 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, s procentní mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 15 - 20 %, tedy s maximem 20 %. Posudková komise tak zpochybnila věrohodnost psychologického nálezu a psychiatrického vyšetření stěžovatele ze dne 11. 2. 2002, který posudkový lékař Pražské správy sociálního zabezpečení stanovil jako den vzniku plné invalidity stěžovatele, neboť věrohodnost těchto vyšetření je snižována skutečností, že jejich obsah nekoresponduje s obsahem dekursových záznamů z téhož pracoviště. Navíc z obsahu dokumentace psychiatrického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, kterou si posudková komise vyžádala, je zřejmé, že stěžovatel je veden s diagnózou neurastenie a nejsou zmínky o projevech organického postižení, a že tedy vyšetření ze dne 11. 2. 2002, jež byla pořízena z podnětu lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení, nevystihují skutečný zdravotní stav stěžovatele a jeho zdravotní postižení nadhodnocují, aniž by se dostatečně přihlédlo k opakovaně dokumentovaným klinickým projevům.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Jestliže v době podání žaloby bylo nesporné, že stěžovatel je plně invalidní, a sporné bylo pouze stanovení vzniku jeho plné invalidity, byla po dokazování provedeném Městským soudem v Praze zpochybněna i samotná plná invalidita stěžovatele, neboť pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl hodnocen Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí dvaceti procenty.
Stěžovatel ve svém podání napadá rozpor mezi odbornými lékařskými posudky, nicméně se nevyjadřuje ke svému odmítnutí komplexního psychologického vyšetření dne 23. 1. 2003; z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 2. 2003 je přitom zřejmé, že právě nedostatek tohoto vyšetření a skutečnost, že ho stěžovatel odmítl, ovlivnil hodnocení jeho zdravotního stavu. Stěžovatel se ve svém podání soustřeďuje na vnější stránku rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí jeho žádosti o plný invalidní důchod, tj. na sociální dopady.
Nejvyšší správní soud má na základě posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2 ze dne 12. 2. 2003 za prokázané, že nelze dovodit vznik plné invalidity stěžovatele přede dnem 11. 2. 2003: naopak jím bylo prokázáno, že stěžovatel v době vydání správního rozhodnutí plně invalidní podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nebyl, neboť jeho pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 20 %. Tento posudek považuje Nejvyšší správní soud za úplný ve skutkových zjištěních a přesvědčivý v posudkových závěrech, neboť komise pro vypracování posudku měla k dispozici dostatečnou zdravotní dokumentaci, funkční zhodnocení zdravotních potíží stěžovatele je s touto dokumentací v souladu a s otázkou data vzniku plné invalidity, respektive se samotnou její existencí, se komise řádně vypořádala.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.