Vydání 11/2008

Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že pro závěry, které krajský soud v projednávané věci učinil, není zcela přesvědčivá opora ve spise. Jeho argumentaci proto shledal Nejvyšší správní soud nedostačující pro soud o vině stěžovatelky, resp. o tom, zda byl v dané věci spáchán přestupek porušením § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, či nikoli, jakož i to, zda bylo namístě aplikovat § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, ve znění účinném k datu, kdy mělo dojít ke spáchání přestupku.

Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.

Podle § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích (ve znění účinném v době jeho tvrzeného spáchání) se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu (zákona o silničním provozu) způsobí dopravní nehodu, . Zákonem č. 215/2007 Sb. s účinností od 22. 8. 2007 došlo ke změně v citaci uvedeného ustanovení následovně: „“. Nové znění jednak mělo odstranit nežádoucí duplicitu, vzhledem k tomu, že jednání řidiče, který usmrtí jinou osobu, je trestným činem dle trestního zákona, a tedy už nebude postihováno dle zákona o přestupcích, dále upravilo skutkovou podstatu tak, aby byl řidič potrestán v případě, kdy způsobí zranění jiné osoby, nikoliv sám sobě (viz důvodová zpráva k zákonu č. 215/2007 Sb.).

Žalovaný dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že stěžovatelka porušila zvláštní předpis, přitom uvedl, že zranění osoby je tak vážný zásah do tělesné integrity člověka, že i pouze možnost, že se tak stane, je nepřípustná. Skutečnost, že se stěžovatelka pohybovala se svým vozidlem minimální rychlostí, označil přitom za nedostačující.

Krajský soud v odůvodnění rozsudku, v němž zejména obsáhle cituje příslušnou právní úpravu a poté popisuje skutkový děj, pouze konstatuje, že pro aplikaci § 22 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona: „“. Dále cituje z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, čj. 58 Ca 77/2007-20, dle kterého „“. Své odůvodnění dále krajský soud opírá o jiný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2007, čj. 58 Ca 16/2007-29, z něhož cituje: „“.

Dle závěru krajského soudu tak není rozhodující, zda kontaktu chodkyně s vozidlem předcházel její pohyb směrem do vozovky, či nikoliv, stejně tak není rozhodující závažnost a charakter zranění, resp. závažnost ublížení na zdraví. S takovým závěrem však Nejvyšší správní soud zásadně nesouhlasí. Není pravda, že je zcela irelevantní míra zavinění na straně poškozené. Stejně tak nelze odhlédnout od hodnocení závažnosti zranění pro účely aplikace § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích v relevantním znění pro posuzovanou věc.

Přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především, zda jednání pachatele bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je naplněna otázka zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše. Při zkoumání odpovědnosti za přestupek je správní orgán povinen zjišťovat nejen naplnění formální stránky přestupku, ale i naplnění jeho materiální stránky, vyjádřené v § 2 odst. 1 zákona o přestupcích slovy .

Sporná ve věci je především otázka skutková, neboť nebylo spolehlivě zjištěno, jak ke střetu došlo. Zatímco poškozená uvádí na jednom místě, že stála před stánkem zády k vozidlu a pojednou ucítila náraz do levé nohy těsně nad kotník, na jiném místě se ve spise přitom uvádí, že byla zachycena levým blatníkem do levého boku, v lékařském nálezu ze dne 9. 7. 2006 se konstatuje, že „“. Naproti tomu stěžovatelka uvádí, že: „“. Stěžovatelka tedy tvrdí, že zachytila levou částí auta chodkyni, která bez rozhlédnutí vstoupila do jízdní dráhy.

Pro posouzení věci bylo proto nezbytné především postavit najisto, zda poškozená stála v klidu a stěžovatelka ji neopatrnou jízdou částí automobilu zachytila, nebo poškozená do jízdní dráhy stěžovatelce náhle a bez rozhlédnutí vstoupila. Tuto otázku však správní orgány ani krajský soud nevyřešily.

Aby skutek mohl být kvalifikován jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, musí být v přestupkovém řízení dokazováním zjištěno, že jsou naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty i podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Při posuzování, zda byl spáchán přestupek podle výše citovaného ustanovení zákona o přestupcích, je třeba přitom vzít v úvahu i stupeň společenské nebezpečnosti. Rovněž ne každé zranění vzniklé při dopravní nehodě je předpokladem pro automatickou aplikaci tohoto ustanovení.

Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel především ze zásad, na nichž je postaveno správní řízení, a zvláště pak oblast správního trestání. Zásadou, ve smyslu které je pak třeba interpretovat příslušná ustanovení jednotlivých právních předpisů, jimiž je řízení ovládáno, je zásada materiální pravdy. Jejím konkrétním výrazem je povinnost správního orgánu zjistit v rámci každé fáze správního řízení přesně a úplně skutečný stav věci a k tomu si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.

Důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil obviněný z přestupku, nese správní orgán. Postupuje přitom dle § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, tedy se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci, resp. zákazu zneužití správní úvahy, zásadou proporcionality a ochrany dobré víry, zásadou ochrany veřejného zájmu a zásadou nestranného přístupu, resp. formální spravedlnosti. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 24. 5. 2005, čj. 2 As 46/2005-55 (přístupno na www.nssoud.cz): „“

Stěžovatelku proto nebylo lze uznat vinnou ze spáchání přestupku pouze na základě „míry pravděpodobnosti“ zjištěného skutkového stavu. Lze-li připustit, že se děj, v němž je spatřován přestupek, mohl odehrát i jinak, přitom tato skutečnost je ze spisu zjevná, musí správní orgány při svém rozhodování vyjít z obecně uznávané zásady jakéhokoliv trestání vůbec, a to , a rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného ze spáchání přestupku, přestože zákon o přestupcích výslovně nestanoví užití analogie z trestního práva. Její nepoužití v neprospěch obviněného by však bylo v rozporu se zásadou rovnosti.

Ve věci není sporu o tom, že dne 9. 7. 2006 došlo ke střetu vozidla stěžovatelky s poškozenou, ani to, že poškozená prezentovala poranění, k němuž došlo v důsledku jejího upadnutí. Lze přitom důvodně mít za to, že k pádu došlo v přímé souvislosti se střetem s vozidlem, jinými slovy, pokud by k tomuto střetu nedošlo, poškozená by si v důsledku pádu zranění nepřivodila. Nejvyšší správní soud není s žalovaným ve sporu ani v tom, že pohybovala-li se stěžovatelka v místě, kde se nachází větší množství chodců v důsledku stánkového prodeje (konání pouti), bylo třeba počínat si s maximální opatrností, pohyb chodců předvídat a tomuto stavu přizpůsobit rychlost i způsob jízdy. Nelze však již zcela přisvědčit konstatování, které žalovaný uvádí na str. 5 svého rozhodnutí, „“. Nutno totiž brát v potaz, že podle § 2 písm. a) zákona o silničním provozu je účastníkem provozu na pozemních komunikacích každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích, tedy i chodec. Povinnosti stanovené citovaným zákonem v § 4 proto bez výhrady dopadají i na chodce, v daném případě pohybující se na komunikaci s možností výskytu motorových vozidel. Jakkoli byl na předmětné komunikaci vjezd motorových vozidel omezen, resp. pohybovala se tam pouze vozidla s vydaným povolením, bylo povinností chodců počínat si s maximální mírou opatrnosti, neboť i oni musí předpokládat, že dopravní prostředek se zde může pohybovat. Úvaha správního orgánu o tom, že úkrok stranou či vzad lze u člověka stojícího zády k jízdní dráze kdykoli očekávat, je zcela jistě logická. Nelze však bez dalšího automaticky vinit ze spáchání přestupku řidiče automobilu, který, jakkoli takové chování chodce předvídá, nemůže již střetu nijak zabránit. Náhlé pohyby a nestandardní chování chodců lze jistě např. důvodně očekávat a je nutno je i předvídat např. u účastníků silničního provozu indisponovaných, ať již v důsledku např. tělesného postižení (např. pohybujících se na vozíku) nebo u chodců zjevně a viditelně jinak indisponovaných. Není sporu o tom, že v takovém případě nepostačí pouhá „předvídatelnost“ a řidič by měl již jen pouhou možnost bezprostředně hrozícího střetu např. tím, že krátce zatroubí, popř. zcela zastaví. Nelze však v projednávané věci vyčítat stěžovatelce, že nepoužila klaksonu nebo světelné výstrahy v situaci, kdy chodkyně stála v klidu u stánku a prohlížela si zboží, nadto otočená zády k vozovce, a nic nenasvědčovalo tomu, že by do ní hodlala vstoupit. Dle dedukcí žalovaného by bylo možno dospět i k poněkud absurdnímu závěru, totiž že stěžovatelka projíždějící předmětnou trasou by měla z důvodu opatrnosti a předvídatelnosti používat klaksonu po celou dobu jízdy po dané komunikaci (přitom použití světelné signalizace u chodce stojícího zády k jízdní dráze lze v dané věci stěží považovat za smysluplné a účinné).

Pro naplnění skutkové podstaty přestupku je určení zavinění jakožto obligatorního znaku jeho subjektivní stránky nezbytné. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2006, čj. 3 As 24/2005-73 (přístupno na www.nssoud.cz), zavinění stěžovatelky nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, č. 8/2005 Sb. NS, které dále rozvádí posuzování spoluviny, a právní názor, že povinnost přednosti není právem absolutním za každých okolností, a ten, kdo porušil výrazným způsobem pravidla provozu na pozemních komunikacích, se principu omezené důvěry nemůže dovolávat; toto pravidlo představuje z uvedené zásady přednosti výjimku). Připomenout lze též novější judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, dostupné na www.nsoud.cz, případně v jeho odůvodnění citovaná další rozhodnutí (viz též rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 5 As 41/2006-86).

Správní orgán, jakkoli se tvrzení účastníků dopravní nehody skutkově rozcházela, neprovedl výslech jiných svědků než pouze poškozené, byť její postavení svědka je diskutabilní, tvrdí-li tato, že stála zády k vozovce a ucítila až náraz. Zjevně tedy způsob jízdy stěžovatelky nemohla vidět a hodnověrně popsat. Přitom právě svědek je osoba, která popisuje skutečnost tak, jak ji sama vlastními smysly vnímala, v daném případě viděla. Správnímu orgánu nic nebránilo obstarat si výpovědi dalších případných svědků. Konstatování, že se mu nepodařilo další svědky vyslechnout, je třeba odmítnout, a to zejména za situace, kdy ke konfliktu došlo v době konání pouti, kdy se v bezprostředním okolí pohybovalo množství prodávajících (včetně prodavače stánku, u něhož poškozená stála), tak i ostatních chodců. Nelze ani při hodnocení výpovědi poškozené přehlédnout to, že k výslechu se dostavila až dne 9. 10. 2006. Zde uvedla, že stála u stánku, prohlížela si zboží a potom ucítila náraz do levé nohy, do její spodní části nad kotník (na jiném místě se uvádí, že ke střetu došlo levým blatníkem do levého boku). V hlášení úrazu vystaveném Čamborem ze dne 9. 7. 2006 z úrazové ambulance se uvádí: „“

Na základě výše uvedeného není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěly správní orgány k tomu, že bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatelka porušila § 4 písm. a) zákona o silničním provozu a dopustila se tím spáchání přestupku dle § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích. Zcela bez významu jsou zde spekulace správních orgánů o tom, zda stěžovatelka, která do místa svého zaměstnání, kam v danou dobu odjížděla, měla blízko, a měla tedy situaci v místě konání pouti vyhodnotit tak, že vozidlo nemusela použít.

Lze tak uzavřít, že pro posouzení správnosti uvažování správního orgánu, a poté i krajského soudu, bylo klíčové zjištění skutečnosti, zda stěžovatelka svojí neopatrnou jízdou narazila do stojící chodkyně, nebo tato jí do dráhy náhle bez rozhlédnutí vstoupila. Tyto otázky zůstaly neobjasněny a vyslovení viny pak mohlo být předčasné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 186/2006). Pokud nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn, neměl správní orgán dostatečný podklad pro rozhodnutí a jeho řízení vykazuje vady, které nutně našly odraz i v rozhodnutí samotném. Příčina nehody je zásadním skutkovým zjištěním pro zjištění zavinění a rozhodnutí o spáchání přestupku (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006, čj. 2 As 41/2005-75, www.nssoud.cz).

Krajský soud pochybil, když setrval na skutkovém stavu tak, jak jej popsaly správní orgány, aniž by se zabýval např. i hodnocením pohybu vozidla a chodkyně vytvořené pomocí programu PC CRASH na základě vstupních údajů, které je zmiňováno ve správním spise, jakož dalšími námitkami uplatněnými v žalobě, mimo jiné i otázkou příčinné souvislosti vzniku poranění a jeho povahou.