Vydání 10/2011

(...) [29] Stěžovatel namítl nezákonnost spočívající v chybném postupu dle vyhlášky č. 103/1995 Sb.

[30] K tomu zdejší soud uvádí, že podle § 59 odst. 1 zákona č. 56/2001 "[k]". V nyní projednávané věci bylo za toto závažné porušování povinností označeno porušení § 48 odst. 1, podle něhož "[s]". Podle odstavce 4 "[r]". V případě technické prohlídky předmětného vozidla Ford Fiesta dne 16. 7. 2007 bylo zjištěno, že stěžovatel označil toliko některé závady za lehké a nikoliv nebezpečné, které se však na vozidle v době kontroly již musely vyskytovat.

[31] Stěžovatel namítá, že podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 302/2001 Sb. "[k]" Citovaná příloha této vyhlášky prý však nestanoví, která závada je hodnocena jako lehká, a která naopak jako vážná či nebezpečná.

[32] S tímto názorem soud nesouhlasí. Jak totiž plyne z obsahu přílohy č. 7 citované vyhlášky, tato obsahuje seznam kontrolních úkonů pro zjišťování a hodnocení technického stavu vozidla při technické prohlídce a použitelné stupně hodnocení závad, přičemž u každého z nich se tyto závady hodnotí písmeny A - lehká závada, B - vážná závada a C - nebezpečná závada. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně plyne, že pochybení stěžovatele shledal v tom, že na předmětném vozidle nezjistil nebezpečné, resp. přinejmenším vážné závady, a to konkrétně (podle klasifikace obsažené v citované příloze): 526 podlaha, 510 skříň karosérie, budka; 215 brzdová hadice a potrubí, přičemž u závad 510 a 526 příloha vyhlášky umožňovala hodnocení všemi písmeny (A, B, C) a u 215 jen písmeny A či B. Stěžovatel tyto závady sice v průběhu technické prohlídky označil, nicméně považoval je za závady toliko lehké (A).

[33] Jinou otázkou je ovšem způsob podřazení pod příslušný stupeň hodnocení konkrétní závady, tzn. obsah konkrétního kontrolního úkonu. V tomto směru je třeba vycházet z § 10 odst. 3 vyhlášky č. 302/2001 Sb., podle něhož "[p]" Jinak řečeno, hierarchie předpokládaná čl. 79 odst. 3 Ústavy ("[m]") je v daném případě respektována tím, že § 48 odst. 4 a § 91 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. obsahují zákonné zmocnění k vydání prováděcí vyhlášky. Tou je vyhláška č. 302/2001 Sb., která konkretizuje citovaná zákonná ustanovení a stanoví v příloze č. 7 podrobný seznam prováděných úkonů v rámci technické kontroly vozidel. Citovaný § 10 odst. 3 této vyhlášky pak jen odkazuje na Věstník dopravy stanovící obsah těchto úkonů. Zjednodušeně vyjádřeno, zákonná úprava vymezuje práva a povinnosti stanice technické kontroly, prováděcí vyhláška specifikuje jednotlivé úkony v jejím rámci činěné a ve Věstníku dopravy je publikován jejich přesný obsah.

[34] Ve Věstníku dopravy byla pod č. 4/2002 publikována pro STK č. 1/2002, Kontrolní úkony pro zjišťování a hodnocení technického stavu vozidel, měření emisí a lhůta příští technické prohlídky a zrušovací ustanovení (dále jen ""). V Instrukci je konstatováno, že se zatím nepodařilo zajistit novelizaci kontrolních úkonů v rozsahu, který by umožňoval jeho souhrnné vydání Věstníkem dopravy, a proto tyto kontrolní úkony platné před 31. 12. 2001 zůstávají v platnosti i po 1. 1. 2002. Z hlediska konkrétního obsahu úkonů proto platí text kontrolních úkonů uvedený v příloze č. 1 a č. 14 vyhlášky č. 103/1995 Sb.

[35] Je třeba doplnit, že žalovaný vydal Instrukci v souladu s § 88 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb., podle něhož "[m][...] ". Soud má za to, že toto zákonné zmocnění je dostatečně konkrétní pro daný případ, tzn. pro vymezení konkrétního obsahu kontrolních úkonů. Ani v tomto směru proto neshledal kasační stížnost důvodnou.

[36] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že prováděcí předpis vždy sleduje osud zákona, který provádí, a proto "". Z ustálené judikatury zdejšího soudu (např. rozsudek ze dne 30. 10. 2003, čj. 5 A 75/2002-53, č. 116/2004 Sb. NSS) totiž plyne, že "[...], přesunuto' " Zjednodušeně řečeno to znamená, že zrušením zákonného zmocnění ještě automaticky nedochází i ke zrušení prováděcího předpisu, opírajícího se o toto zmocnění.

[37] Jiná je samozřejmě otázka aplikovatelnosti takovéhoto prováděcího předpisu, jelikož není možné, aby tento sekundární právní předpis stanovoval závazná práva a povinnosti bez jasně vyjádřené vůle zákonodárce. To se nicméně v nyní řešeném případě nejeví jako zásadní problém, jelikož zmocnění pro vydání předmětné představuje § 88 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. Byť samozřejmě platí, že příloha č. 1 vyhlášky č. 103/1995 Sb. byla zrušena ke dni 31. 12. 2001 (viz § 30 odst. 1 vyhlášky č. 302/2001 Sb.) a její normativní obsah nemůže "" formou odkazu obsaženého v Instrukci, není zásadně nepřípustné, aby se obsah této přílohy stal obsahem předmětné . Jinak řečeno, žalovaný mohl postupovat dvojím způsobem vedoucím ke stejnému cíli: buď do přepsat celý, nebo podstatný obsah zmiňované přílohy, anebo na text této přílohy poukázat s tím, že ji výslovně přebírá. Zvolil v pořadí druhé řešení, tedy výslovně uvedl, že platí i nadále text kontrolních úkonů uvedený v příslušné vyhlášce, které však - dle názoru soudu - principiálně je také možné.

[38] Stěžovatel jako stanice technické kontroly proto byl povinen respektovat obsah kontrolních úkonů, nicméně nikoliv z důvodu aplikace v rozhodné době již derogované vyhlášky č. 103/1995 Sb., nýbrž z důvodu postupu podle § 88 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. ve spojení s obsahem . Soud proto se stěžovatelem souhlasí potud, že vyhláška č. 103/1995 Sb. včetně přílohy č. 1 přestala být součástí právního řádu - vyhláška č. 103/1995 Sb. byla zrušena ke dni účinnosti vyhlášky č. 302/2001 Sb., tzn. k 28. 8. 2001; příloha č. 1 byla zrušena ke dni 31. 12. 2001. Na tuto vyhlášku ani na její přílohu se proto od těchto okamžiků nelze odvolávat jako na závazný právní předpis. Žalovaný tak však ostatně ani nečinil, když na s. 14 jeho rozhodnutí ze dne 16. 6. 2009 je výslovně uvedeno, že po 31. 12. 2001 se použije toliko text příslušných příloh, nikoliv samotná vyhláška č. 103/1995 Sb., přičemž závaznost tohoto textu je dána citovaným § 10 odst. 3 vyhlášky č. 302/2001 Sb. Přitom ani samotný stěžovatel nezpochybňuje závaznost změn vydaných ve Věstníku dopravy, když tvrdí, že se při svém provozu úpravou obsaženou ve Věstníku dopravy vždy řídil. Je tak proto zřejmé, že popsaná právní úprava pro stěžovatele nemohla být překvapivá či dokonce nepředvídatelná.

[39] Jakkoliv je tedy jasné, že řešení zvolené žalovaným formou je provizorní a nikoliv dlouhodobě udržitelné, nepovažuje soud postup žalovaného, který obsah přílohy č. 1 vyhlášky č. 103/1995 Sb. vtělil do této v souladu se shora citovanými zákonnými zmocňovacími ustanoveními, za právně vyloučený, resp. dokonce za protiústavní, jak se domnívá stěžovatel. Nelze mu přisvědčit ani v tom, že došlo k jevu označovanému jako mezera v platné právní úpravě, která byla vyložena v neprospěch soukromoprávního subjektu. Jak totiž soud vyložil výše, právě díky Instrukci tato mezera v právní úpravě vůbec nevznikla, takže nebylo třeba (neexistující) volný prostor řešit prostřednictvím obvyklých interpretačních metod.

[40] Pokud stěžovatel městskému soudu vytýká, že se touto otázkou zabýval nedostatečně, je třeba uvést, že krajský (resp. městský) soud nemusí vždy vymýšlet zcela nové právní argumenty, odlišné od argumentů správních orgánů, jelikož by to bylo v konečném důsledku často i kontraproduktivní. Požadavku přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí proto postačuje, pokud při posuzování jednotlivých žalobních bodů výslovně a zcela konkrétně označí, které názory správního orgánu považuje za správné, a naopak s kterými polemizuje, resp. které vyvrací. Z hlediska hospodárnosti řízení proto není nutno trvat na tom, aby krajský soud vždy opakoval, resp. argumentačně rozkošatil, právní názory vyjádřené již v přezkoumávaných správních rozhodnutích. Jestliže tedy v nyní projednávaném případě městský soud uvedl, že se ztotožnil s právním názorem žalovaného ohledně platnosti kontrolních úkonů popsaných v příloze č. 1 k vyhlášce č. 103/1995 Sb., a podstatu tohoto názoru shrnul vlastními slovy, nespatřuje zdejší soud v tomto postupu pochybení odpovídající § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., na který stěžovatel poukazuje. Ani tuto námitku proto soud nepokládá za důvodnou. (...)