Vydání 3/2004

Žalobce uvedl, že rozhodnutí napadá ve výroku o uložení výše pokuty a její splatnosti, neboť správní orgány při stanovení výše pokuty řádně nezhodnotily podmínky pro ukládání pokut podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 9/1991 Sb., z něhož vyplývá, že se přihlíží k závažnosti porušení, míře zavinění a k okolnostem, za nichž k porušení povinností došlo. Je nepochybné, že k porušení povinností ze strany žalobce došlo (skutečně se zaměstnancem Ladislavem B. byla sjednána zkušební doba v trvání šesti měsíců, písemná forma sjednání výše mzdy u čtyř zaměstnanců neměla všechny požadované náležitosti, dalším pěti zaměstnancům v období od března 2001 do září 2001 byla sražena náhrada škody před provedením přednostních odvodů, v evidenci pracovní doby a práce přesčas byly uváděny údaje, které neodpovídaly skutečnosti, zaměstnankyni Martině N. byla zúčtována a vyplacena mzda nižší než minimální atd.), ale dle jeho názoru nelze tato porušení kvalifikovat jako závažná. Jedná se o porušení, která vznikla z neznalosti zákona a která nemohla způsobit vážnější újmu zaměstnancům při výkonu pracovněprávních vztahů. Mimo to se jednalo o první porušení těchto povinností, které z hlediska doby trvání nelze charakterizovat jako dlouhodobé. Je pravda, že žalobce působí jako zaměstnavatel již více let, ale nemá odborné právnické vzdělání, čímž lze vysvětlit, proč se v některých oblastech dopustil porušení zákona. Napadená rozhodnutí posoudila po právní stránce věc nesprávně a vybočila z mezí a hledisek stanovených v § 9 odst. 2 zákona č. 9/1991 Sb.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné uvedl, že žalobce nesporně porušil pracovněprávní předpisy, zejména v oblasti odměňování zaměstnanců i uzavírání pracovněprávních vztahů; kromě toho nevedl ani řádně evidenci pracovní doby. Protože ani dodatečná náprava ze strany žalobce nic nemohla změnit na skutečnosti, že v době provedené kontroly byly nedostatky na jeho straně prokazatelně zjištěny, žalovaný navrhl, aby napadená rozhodnutí byla "v celém rozsahu potvrzena".

Žaloba není důvodná.

Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že dne 21. 11. 2001 zahájil Úřad práce v Uherském Hradišti u žalobce kontrolu zaměřenou na dodržování obecně závazných pracovněprávních předpisů, a to za kalendářní rok 2000 a 2001. Ze sepsaného protokolu o této kontrole, který žalobce podepsal dne 30. 12. 2001, vyplývá, že žalobce porušil v tomto protokolu blíže uvedené pracovněprávní předpisy. O námitkách žalobce proti tomuto protokolu rozhodl správní orgán I. stupně dne 5. 2. 2002 tak, že je neshledal opodstatněnými a důvodnými. O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí rozhodl ředitel Úřadu práce v Uherském Hradišti dne 6. 3. 2002 tak, že rozhodnutí o námitkách potvrdil a odvolání žalobce zamítl s tím, že protokol o kontrole ze dne 7. 12. 2001 doplnil o další bod. Poté úřad práce vydal dne 15. 4. 2002 rozhodnutí, kterým uložil žalobci pokutu ve výši 150 000 Kč.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, je orgán kontroly oprávněn ukládat zaměstnavatelům za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, pokuty až do částky 250 000 Kč a při opětovném porušení povinností, za jejichž nedodržení byla již pokuta uložena, až do částky 1 000 000 Kč. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se při ukládání pokuty podle odstavce 1 přihlíží k závažnosti porušení, k míře zavinění a k okolnostem, za nichž k porušení povinností došlo.

Zásadní námitkou žalobce uvedenou v žalobě je tvrzení, že oba správní orgány při stanovení výše pokuty řádně nezhodnotily podmínky pro ukládání pokut. Soud se s touto námitkou neztotožnil, neboť v průběhu správního řízení bylo najisto postaveno, že žalobce porušil ve výroku rozhodnutí blíže citovaná ustanovení zákoníku práce a zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce tuto skutečnost nejenže nezpochybnil, ale naopak potvrdil s tím, že dle jeho názoru nelze vytýkaná porušení povinností z jeho strany kvalifikovat jako závažná. V této souvislosti soud odkazuje na výstižné odůvodnění správního rozhodnutí I. stupně, z něhož jednoznačně vyplývá, že uložená pokuta představuje sankci za prokázané zaviněné jednání žalobce, spočívající v porušení uvedených zákonů, přičemž závažnost tohoto jednání je dána společenskou nebezpečností a nikoli malým rozsahem porušení právních předpisů. Rozsah tohoto porušení byl posuzován nejenom počtem jednotlivých ustanovení, která žalobce nedodržel při zaměstnávání (nešlo o jediné vybočení ze zákona), ale také počtem zaměstnanců, u nichž bylo porušení zjištěno (nešlo pouze o jednoho zaměstnance), a dlouhou dobou, během níž k porušování zákona docházelo (např. krácení hrubé mzdy po dobu delší než šest měsíců). Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplývá, že při úvaze o výši sankce vycházel správní orgán jak z vysoké míry zavinění žalobce, tak i z vysokého stupně závažnosti jeho protiprávního jednání a z přitěžujících okolností. To ovlivnilo výši sankce, která musí být taková, aby splnila obě své funkce, a to jak preventivní, tzn. aby byla žalobci varováním před nezákonným jednáním v budoucnu, tak i represivní s ohledem na skutečnost, že svým protiprávním jednáním způsobil žalobce újmu.

Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce týkající se nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí úřadu práce, neboť z tohoto výroku jsou patrny jak pracovněprávní předpisy, které žalobce porušil, tak i protiprávní jednání žalobce, kterými byly citované předpisy porušeny.

Ze shora uvedeného vyplývá, že oba správní orgány při ukládání pokuty přihlížely v souladu se zákonnou dikcí k závažnosti porušení povinností žalobce a míře jeho zavinění, jakož i k okolnostem, za nichž k porušení povinností došlo. Soud tedy neshledal, že by v tomto směru postup správních orgánů vybočil z mezí a hledisek stanovených výše uvedeným zákonem: tento postup byl naopak v souladu s pravidly logického usuzování a předpoklady takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Pokud byly tyto předpoklady naplněny, soud nemůže ze stejných skutečností vyvozovat jiné nebo opačné právní závěry, než jaké učinily oba správní orgány.