Vydání 5/2005

Číslo: 5/2005 · Ročník: III

533/2005

Povinné zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti

Ej 68/2005
Řízení před soudem: povinné zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti
k § 105 odst. 2 soudního řádu správního
k § 3 odst. 4 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky
k čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 4 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, je ustanovením speciálním, omezujícím právo na zastupování (srov. též čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nelze tedy dovozovat nepřípustný rozpor těchto ustanovení.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2005, čj. 2 Afs 77/2004-85)
Věc:
Společnost s ručením omezeným D. v M. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o ochranu proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce (stěžovatel) zastoupený daňovým poradcem Ing. Radkem L. se kasační stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2004 byl stěžovatel vyzván, aby v souladu s ustanoveními § 37 odst. 5 a § 106 odst. 3 s. ř. s. odstranil nedostatek kasační stížnosti a v souladu s ustanovením § 105 odst. 5 s. ř. s. předložil plnou moc udělenou advokátovi, případně doložil, že jeho zaměstnanec nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, má vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Stěžovatel však nedostatek kasační stížnosti neodstranil. Místo toho bylo krajskému soudu dne 2. 6. 2004 doručeno podání dosavadního zástupce stěžovatele Ing. Radka L., který navrhl, aby krajský soud přerušil řízení podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a podal k Ústavnímu soudu návrh podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. s tím, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s ustanoveními článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a se zákonem ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále též "zákon č. 523/1992 Sb."). Tvrzenou neústavnost zmiňovaného ustanovení zdůvodnil zástupce tím, že značnou část agendy Nejvyššího správního soudu tvoří věci daňové a je zde určitý nesoulad mezi ustanovením § 105 odst. 2 s. ř. s. na straně jedné a ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb. (to daňovému poradci ukládá povinnost chránit práva a oprávněné zájmy klienta a důsledně přitom využívat všech zákonných prostředků k ochraně jeho práv) a ustanovením § 3 odst. 4 téhož zákona na straně druhé (činí-li daňový poradce právní úkony jménem klienta, má postavení zástupce podle zvláštních předpisů). Jedná se o nesoulad právních předpisů stejné síly.
Ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. omezující daňové poradce v dostupných prostředcích na ochranu práv jejich klienta (viz ustanovení § 6 odst. 1 a § 3 odst. 4 zákona č. 523/1992 Sb.) postrádá jakožto "omezení" rozumné důvody a svou podstatou je omezením práva daňových poradců svobodně podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I když dle odst. 2 tohoto článku může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, nutno při stanovení takových omezení respektovat zásady stanovené v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Má-li být při používání ustanovení o omezeních základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí-li být taková omezení zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, je potom zcela nelogické, aby v řízení před obecnými soudy ve správním soudnictví, kde se namítají vady právní i skutkové, provádí se dokazování a zpravidla je nařízeno jednání, mohl být zástupcem i daňový poradce podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a potom aby daňový poradce musel celou věc předat advokátovi, který se musí s případem ve velice krátké době dvou týdnů seznámit a podat kasační stížnost. Pokud zákonodárce skutečně chtěl z pravomoci daňových poradců vyjmout právo jednat před Nejvyšším správním soudem v řízení o kasačních stížnostech v daňových věcech, měl tak učinit přímo v zákoně č. 523/1992 Sb., např. v ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona měl uvést, že daňový poradce je povinen chránit práva a oprávněné zájmy klienta a důsledně přitom využívat všech zákonných prostředků k ochraně jeho práv, avšak s výjimkou řízení podle ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.
Z odůvodnění:
Vzhledem k námitkám stěžovatele se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda nepřichází v úvahu postup podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR a ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu však Nejvyšší správní soud neshledal.
Kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. je mimořádným opravným prostředkem, sloužícím k přezkoumání rozhodnutí Nejvyšším správním soudem z hlediska tvrzených právních vad (viz především ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.). Proto zákonná úprava uvedená v ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. volí požadavek na kvalifikované právní zastoupení fyzických či právnických osob záměrně, s ohledem na nezbytnost garantované profesní právní erudice zástupce. Činí tak obdobně jako některé jiné procesní úpravy, včetně úpravy řízení před Ústavním soudem. Nelze tedy dovodit, že by touto úpravou byl stěžovatel neúměrně (nedůvodně) zkrácen na svých ústavních právech, především na právu přístupu k soudu a na právu na právní pomoc v řízení před soudy. Pro úplnost (se zřetelem na uvedené námitky stěžovatele) je třeba uvést, že úprava zastoupení při podání kasační stížnosti je logicky obsažena v soudním řádu správním. V tomto směru je ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 4 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ustanovením speciálním, omezujícím právo na zastupování (srov. též článek 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nelze tedy ani dovozovat nepřípustný rozpor těchto ustanovení.
Nedoložení zastoupení stěžovatele požadované ustanovením § 105 odst. 2 s. ř. s. brání věcnému vyřízení kasační stížnosti. Jedná se o nedostatek podmínek řízení, který přes výzvu soudu nebyl odstraněn. Proto Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a), § 120 s. ř. s.
(oda)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.