Vydání 12/2005

Číslo: 12/2005 · Ročník: III

723/2005

Političtí vězni a zrušení rozhodnutí o vězení

Ej 355/2005
Političtí vězni: zrušení rozhodnutí o věznění
k § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“)
k § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci
Usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
(Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 3 Ads 33/2004-84)
Věc:
Antonín H. (Spolková republika Německo) proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku, o kasační stížnosti žalované.
Žalovaná dne 19. 2. 2004 rozhodla o žádosti žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. tak, že mu podle § 5 odst. 4 citovaného zákona přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění v době od 23. 7. 1953 do 10. 4. 1954. Žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 žalovaná zamítla s tím, že žalobce ve vztahu k uvedené době neprokázal splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 s přihlédnutím k § 4 odst. 4 citovaného zákona, neboť rozhodnutí Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 1951 vydané o jeho věznění v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „zákon č. 198/1993 Sb.“).
Žalobce rozhodnutí žalované napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který napadené rozhodnutí dne 16. 6. 2004 zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Žalobce prý prokázal, že v obnoveném trestním řízení ve věci původně vedené Nižším vojenským soudem v Plzni bylo jeho trestní stíhání zastaveno s ohledem na to, že skutek, pro který byl původně stíhán, není trestným činem. Městský soud v Praze poukázal na skutečnost, že Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 15. 10. 2003 rozhodl, že se na žalobce analogicky vztahuje zákon č. 119/1990 Sb., a je tedy soudní rehabilitace účasten. Zjistil totiž, že trestní stíhání a odsouzení v dané věci bylo nespravedlivé a nelegitimní a že nespravedlivé rozhodnutí nebylo již možno napravit postupem podle zákona č. 119/1990 Sb., ani postupem podle jiných, speciálních předpisů. Toto rozhodnutí tak nahrazuje podmínku stanovenou v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a je třeba postupovat tak, jako by rozhodnutí o věznění bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.
Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností. Tvrdila, že nedošlo ke zrušení rozhodnutí o věznění žalobce způsobem, který předpokládá ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce byl pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Tento trestný čin je uveden v § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., a žalobce tedy mohl dosáhnout rehabilitace cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího uvedeného zákona. Žalobce však popsaným způsobem rehabilitován nebyl, neboť ve lhůtě uvedené v § 6 citovaného zákona nepodal návrh na zahájení přezkumného řízení. Teprve v souvislosti s přijetím zákona č. 261/2001 Sb. podal návrh na obnovu řízení pravomocně skončeného rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni a v následném řízení dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku, zproštění obžaloby a vyslovení účasti na soudní rehabilitaci
per analogiam
. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že eviduje celou řadu obdobně odůvodněných žádostí. V těchto věcech okresní soud v příslušných usneseních o účasti žadatele na rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vždy konstatoval, že rozhodnutí vydal proto, aby žadateli umožnil prokázat vznik nároku na peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Tato usnesení byla podle stěžovatelky vydána účelově a v rozporu s platnou právní úpravou. Krom toho ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. lze podle jejího názoru vztáhnout pouze na případy, kdy byl občan neoprávněně vězněn pouze vazebně, tedy bez toho, že by jeho trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a jeho aplikace
„per analogiam“
na věci pravomocně skončené odsuzujícím rozsudkem nepřichází v úvahu.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve srovnatelných věcech, konkrétně na rozsudek sp. zn. 7 A 508/2002 ze dne 26. 8. 2003 či sp. zn. 5 A 544/2002 ze dne 9. 10. 2003, které údajně podporují její právní názor.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů prokázal jak zrušení původního odsuzujícího rozsudku, tak svou účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Uvedl, že v obdobných případech stěžovatelka jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. přiznala a vyplatila; z této skutečnosti dovozoval nepřípustnou diskriminaci.
Třetí senát Nejvyššího správního soudu, kterému příslušelo podle rozvrhu práce věc rozhodnout, při posuzování otázky právní relevance usnesení o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. pro splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. zjistil, že právní názor shodný s názorem vysloveným v napadeném rozsudku byl zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2003, čj. 5 A 534/2002–34, naopak právní názor shodný s názorem žalované byl zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2003, čj. 7 A 508/2002-23, a do určitého bodu též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, čj. 5 A 544/2002–25. Vzhledem k tomu, že třetí senát dospěl při svém rozhodování k odlišnému právnímu názoru, než který byl prezentován v prve vyneseném rozsudku ze dne 9. 7. 2003, postoupil tento senát věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu k rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v rozšířeném senátě dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje mj. na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., přičemž pro tyto osoby zavádí uvedený zákon pojem „politický vězeň“.
Podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení § 27 se užije obdobně. Podle § 6 odst. 1 téhož zákona lze návrh na zahájení přezkumného řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle § 36 nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990. (...)
V projednávané věci není mezi účastníky sporný skutkový stav a rozhodnutí závisí jen na posouzení právní otázky, neboť stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Posuzována tak byla otázka, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), může mít účinky splnění podmínky stanovené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce tvrdí, že shora uvedenou otázku je třeba odpovědět kladně, přičemž důvodem má být mj. zachování principu rovnosti, žalovaná tvrdí opak, když poukazuje na účelovost takového postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., který je koncipován na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění.
Nejvyšší správní soud se k uvedené právní otázce přímo nebo nepřímo vyjádřil v několika svých dřívějších rozhodnutích. Obdobný právní názor na účinky usnesení o účasti na soudní rehabilitaci
per analogiam
dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., jako zaujal v projednávané věci Městský soud v Praze, byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 534/2002–34 ze dne 9. 7. 2003 (nepublikováno), který dospěl k závěru, že rozhodl-li soud, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
per analogiam
účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ustanovení § 1 cit. zákona, musí správní soud k tomuto rozhodnutí přihlédnout při rozhodování o jeho nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Naopak opačný právní názor, byť při poněkud odlišné skutkové situaci, lze dovodit z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 A 508/2002–23 ze dne 26. 8. 2003 (nepublikováno), podle něhož zrušením rozhodnutí o věznění není ani účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.; na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí o věznění. V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 544/2002–25 ze dne 9. 10. 2003 (nepublikováno) byl pak vyjádřen právní názor, že
„i když žalobce byl vězněn pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení“.
Ačkoli se soud v posléze jmenované věci z procesních důvodů nezabýval prokázanou existencí usnesení o účasti na soudní rehabilitaci žalobce podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze z výše uvedeného dovodit, že zde byl v principu vysloven právní názor odlišný od prve uvedeného.
Nejvyšší správní soud jednající v rozšířeném senátě po posouzení věci dospěl k závěru, že právní názor obsažený v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 534/2002–34 ze dne 9. 7. 2003 není správný. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Tento trestný čin je uveden v § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě uvedené v § 6 citovaného zákona.
Konstitutivní
rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění dle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci
per analogiam
dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze
deklaratorní
charakter a jak již bylo uvedeno ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 A 508/2002–23 ze dne 26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku „
ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v § 2 a § 4 v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako
analogia
iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako
analogia legis
, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb.
“. Na této argumentaci Nejvyšší správní soud neshledává potřebu cokoli modifikovat. Kromě základní argumentace výše uvedené nelze dále přehlédnout, že cit. usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003 bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci
per analogiam
podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně
relevantní
skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb.
Stěžovatelka tedy nepochybila, jestliže v daném případě žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 zamítla s odkazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 s přihlédnutím k § 4 odst. 4 citovaného zákona, neboť rozhodnutí čj. Vt 103/51 ze dne 4. 5. 1951 vydané Nižším vojenským soudem v Plzni o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Naopak Městský soud v Praze výše označenou právní otázku posoudil nesprávně, čímž došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(aš)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.