4585/2024
Pojistné na sociální zabezpečení: vznik přeplatku na pojistném v důsledku zániku pohledávky orgánu sociálního zabezpečení účinností reorganizačního plánu; zvláštní účinná lítost v trestním řízení
Pojistné na sociální zabezpečení: vznik přeplatku na pojistném v důsledku zániku pohledávky orgánu sociálního zabezpečení účinností reorganizačního plánu; zvláštní účinná lítost v trestním řízení
k § 341 odst. 1 písm. a) a § 356 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
k zákonu č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (v textu jen „zákon o pojistném“)
k § 242 trestního zákoníku
Jestliže účinností reorganizačního plánu zanikne část pohledávky orgánu sociálního zabezpečení za dlužníkem [§ 341 odst. 1 písm. a) a § 356 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení], způsobuje plnění na zaniklou část pohledávky vznik přeplatku na pojistném podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. To platí i tehdy, pokud dlužník plní jako obžalovaný za účelem využití institutu zvláštní účinné lítosti (§ 242 trestního zákoníku) ve výši podle dříve podané obžaloby.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, čj. 2 Ads 181/2022-22)
Prejudikatura:
č. 1916/2009 Sb. NSS a č. 4119/2021 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 342/2008 Sb. a č. 54/2009 Sb.; č. 12/2017 Sb. rozh. obč.Věc:
4RAIL, a. s., proti České správě sociálního zabezpečení o pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, o kasační stížnosti žalobkyně.Podstatou této věci byl vztah § 242 trestního zákoníku a ustanovení upravujících reorganizaci v insolvenčním zákoně. Sporné bylo, zda uhrazení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v plné výši podle podané obžaloby za účelem využití institutu zvláštní účinné lítosti vede ke vzniku přeplatku na pojistném, jestliže v rámci probíhající reorganizace předtím došlo v důsledku účinnosti reorganizačního plánu ke snížení pohledávky na pojistném.
Žalobkyně podniká zejména v oblasti rekonstrukcí a oprav drážních vozidel. V září 2019 na ni byl podán věřitelský insolvenční návrh. Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozhodl o zjištění úpadku žalobkyně a zároveň povolil reorganizaci. V prosinci téhož roku bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Jednáním kladeným žalobkyni za vinu měl (mimo jiné) vzniknout dluh na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 773 215 Kč za období od října 2017 do května 2019. Žalovaná v lednu 2020 přihlásila do insolvenčního řízení své pohledávky za žalobkyní v celkové výši 6 270 373 Kč, a to včetně pohledávek, jejichž nesplnění bylo předmětem trestního řízení. V dubnu téhož roku byla podána obžaloba pro výše uvedený skutek.
Usnesením ze dne 14. 7. 2020, čj. KSCB 46 INS 19564/2019-B-89, Krajský soud v Českých Budějovicích schválil reorganizační plán žalobkyně, který nabyl účinnosti dne 30. 7. 2020, a žalované podle něj mělo být z částky 6 270 373 Kč plněno ve výši 170 384,61 Kč. Insolvenční správce zaslal žalované částku 170 384,61 Kč dne 3. 9. 2020. Následujícího dne uhradila žalobkyně na účet žalované částku 773 215 Kč. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, čj. 8 T 28/2020-578, Okresní soud v Českých Budějovicích zprostil žalobkyni obžaloby podle § 226 písm. e) trestního řádu, neboť trestnost činu podle § 242 trestního zákoníku zanikla.
V březnu 2021 požádala žalobkyně Okresní správu sociálního zabezpečení České Budějovice o vrácení přeplatku na pojistném podle § 17 zákona o pojistném ve výši 773 215 Kč. Okresní správa této žádosti nevyhověla. Žalovaná odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 10. 6. 2021 zamítla.
Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, čj. 51 Ad 2/2021-31. Podle krajského soudu účinností reorganizačního plánu ve zbytku zanikla práva orgánu sociálního zabezpečení. Platba ve výši 773 215 Kč však nebyla platbou bez právního důvodu, neboť ten byl dán v probíhajícím trestním řízení a v § 242 trestního zákoníku. Žalobkyně v trestním řízení nerozporovala nesprávnou výši částky. V rámci účinné lítosti nebyla povinna uhradit evidovaný nedoplatek, ale dodatečně splnit svou daňovou povinnost v plné výši.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Podle stěžovatelky krajský soud uznal, že pohledávky orgánů sociálního zabezpečení nad rámec částky přiznané reorganizačním plánem jeho účinností zanikly. Zároveň nebylo sporné, že částka 773 215 Kč byla zaplacena po účinnosti reorganizačního plánu z titulu institutu účinné lítosti v rámci trestního řízení. Krajský soud však neuvedl žádné ustanovení, na jehož základě by měla být pohledávka orgánů sociálního zabezpečení považována za pohledávku přednostní, zapodstatovou či jinak privilegovanou, a stěžovatelka by tedy byla povinna ji uhradit nad rámec reorganizačního plánu.
Lze souhlasit s tím, že v rámci účinné lítosti nebyla stěžovatelka povinna uhradit evidovaný nedoplatek, nýbrž dodatečně splnit daňovou povinnost podle § 242 trestního zákoníku. I nesplněná daňová povinnost je ale ve své podstatě pohledávkou. Doba splatnosti nemá na účinky reorganizačního plánu a zánik pohledávky vliv. Insolvenční zákon neupravuje odlišně postavení takového typu pohledávky, dopadají na ni proto jeho obecně platná ustanovení. Pokud měly orgány sociálního zabezpečení za to, že jejich pohledávky jsou pohledávkami nedotčenými reorganizačním plánem, měly se toho dovolat v insolvenčním řízení, včetně nesouhlasu se zařazením do příslušné skupiny pohledávek. Podle judikatury Nejvyššího soudu nelze reorganizační plán dodatečně zpochybnit. Důsledným výkladem je nutno dospět k tomu, že pohledávka přesahující částku určenou reorganizačním plánem jeho účinností zanikla. Nejde o naturální obligaci. Jestliže stěžovatelka plnila na zaniklou pohledávku, jde o přeplatek, na jehož vrácení má nárok. Smysl reorganizace by byl popřen, pokud by dlužník měl hradit v plné výši pohledávky státních orgánů, ačkoli mu to insolvenční zákon neukládá, resp. státní orgány nevyužily jím stanovené postupy.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(…) [17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatelka stručně řečeno tvrdí, že účinností reorganizačního plánu zanikla
relevantní
část pohledávky na pojistném a sporné plnění je plněním bez právního důvodu, které způsobuje vznik přeplatku. Oproti tomu žalovaná a krajský soud zastávají názor, že plnění za účelem využití zvláštní účinné lítosti má svůj původ v trestních předpisech a že je v tomto kontextu nezbytné splnit daňovou povinnost v původní výši. Přeplatek proto podle nich nevznikl.[18] Nejvyšší správní soud nejprve připomene obecná východiska vztahu insolvenčního řízení a správy daní. Správa pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti představuje správu daní v širším slova smyslu (k tomu např. Hrubá Smržová, P.; Mrkývka, P. a kol.
Finanční a daňové právo.
3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, s. 417).[19] Podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Neodůvodněné zvýhodňování státu jako vlastníka, které mu přiznává privilegované postavení oproti ostatním věřitelům, je s tímto ústavním východiskem v rozporu (nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06, č. 342/2008 Sb., bod 55, či ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, č. 54/2009 Sb., bod 28). Zejména je nepřípustné svévolně zvýhodnit pohledávky veřejnoprávní (typicky daňové) oproti pohledávkám soukromoprávním. Výjimky z tohoto pravidla musí stanovit zákon z ústavně přípustného důvodu zohledňujícího zvláštní povahu pohledávky a musí být přiměřené povaze zvýhodněné pohledávky (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 10. 2020, čj. 9 Afs 4/2018-65, č. 4119/2021 Sb. NSS, bod 33).
[20] Ve vztahu k nynější věci Nejvyšší správní soud uvádí, že z ničeho neplyne záměr zákonodárce koncipovat § 242 trestního zákoníku jako ve vztahu k insolvenčnímu zákonu (k tomu závěry v již citovaném rozsudku rozšířeného senátu čj. 9 Afs 4/2018-65, body 35 až 36 ve vztahu k § 242 a násl. daňového řádu). Tímto ustanovením proto nelze odůvodňovat odchýlení se od zásady rovnosti věřitelů [§ 5 písm. b) insolvenčního zákona] a zásady jejich poměrného uspokojení [§ 1 písm. a) insolvenčního zákona]; stejně tak jím nelze odůvodňovat dodatečné zpochybňování obsahu reorganizačního plánu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013, č. 12/2017 Sb. rozh. obč.).
lex specialis
[21] Stejně tak z ničeho nevyplývá, že by § 242 trestního zákoníku měl zakládat samostatný, od daňové pohledávky zcela odtržený právní titul pro plnění, jak dovozuje krajský soud (body 21 až 23 napadeného rozsudku). Naopak, formulaci § 242 trestního zákoníku (
jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil
) nelze chápat jinak, než jako odkaz na příslušnou daňovou pohledávku či pohledávku na pojistném podle zvláštního zákona (podobně jako § 197 trestního zákoníku nepochybně odkazuje na zákonnou vyživovací povinnost podle předpisů soukromého práva).[22] Nejvyšší správní soud nepřehlíží, že Nejvyšší soud v minulosti konstatoval, že částečné uspokojení věřitelů v rámci konkursu nepostačuje pro naplnění podmínek zvláštní účinné lítosti podle § 147a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (který byl obsahově téměř totožný s nynějším § 242 trestního zákoníku), a dodatečným splněním je pouze uhrazení dlužných částek v plném rozsahu (usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 368/2008).
[23] Tyto závěry však nejsou přiléhavé na stěžovatelčinu věc. V případě řešení úpadku konkursem totiž platí, že pohledávky nebo jejich části, které nejsou uspokojeny v rámci insolvenčního řízení, zásadně nezanikají (§ 244 insolvenčního zákona). V takovém případě je výše nadále existující pohledávky (slovy trestní judikatury dlužná částka v plném rozsahu) vyšší než plnění, které je věřiteli v rámci poměrného uspokojení poskytnuto v insolvenčním řízení.
[24] Oproti tomu v případě řešení úpadku reorganizací, nestanoví-li zákon nebo reorganizační plán jinak,
zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi
(§ 356 odst. 1 insolvenčního zákona). To znamená, že v případě reorganizace se zpravidla dlužná částka v plném rozsahu shoduje s výší uspokojení, které má být věřiteli poskytnuto podle reorganizačního plánu.[25] V případě stěžovatelky bylo provedeno reorganizační opatření podle § 341 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a v souladu s body V.1 a XII.1.a) reorganizačního plánu zanikly pohledávky věřitelů zařazených do skupiny A (kam patřila i pohledávka žalované) v té části, v níž neměly být podle reorganizačního plánu uspokojeny.
[26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že účinností reorganizačního plánu (dne 30. 7. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení insolvenčního soudu, kterým byl schválen) došlo ke změně výše pohledávek žalované za stěžovatelkou z částky 6 270 373 Kč na částku 170 384,61 Kč. K zániku snížené pohledávky žalované došlo splněním dne 3. 9. 2020, kdy insolvenční správce stěžovatelky zaslal žalované částku 170 384,61 Kč.
[27] Jestliže stěžovatelka následně plnila žalované částku 773 215 Kč, ačkoli její závazek vůči žalované již zanikl, vznikl přeplatek ve smyslu § 17 zákona o pojistném, neboť šlo o plnění, které bylo bez právního důvodu odvedeno na pojistném na účet orgánu sociálního zabezpečení (rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, čj. 6 Ads 16/2009-81, č. 1916/2009 Sb. NSS). Právní posouzení žalované a krajského soudu je tedy nesprávné.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.