Vydání 6/2006

Číslo: 6/2006 · Ročník: IV

878/2006

Pojistné na sociální zabezpečení a vztah obdobný vztahu pracovněprávnímu

Ej 85/2006
Pojistné na sociální zabezpečení: vztah obdobný vztahu pracovněprávnímu; pojem práce
k § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 160/1995 Sb.*)
I. Jestliže jednatel společnosti s ručením omezeným není v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonává pro ni práci na základě smlouvy "o výkonu funkce jednatele" uzavřené podle obchodního zákoníku a je za ni odměňován, je pro účely zahrnutí do okruhu poplatníků pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti posuzován stejně jako zaměstnanec v pracovněprávním vztahu. Výkonem práce pro společnost se zde rozumí jakákoliv činnost směřující k vytváření hodnot pro společnost; je přitom nevýznamné, že vztah mezi jednatelem a společností se neřídí zákoníkem práce, ale obchodním zákoníkem.
II. Jestliže smlouva o výkonu funkce jednatele obsahuje osobní závazek jednatele vykonávat tuto činnost, zde vyjmenované povinnosti jednatele lze jednoznačně podřadit pod pojem "práce pro společnost" a jednateli byla vyplácena po uvedenou dobu odměna ve smlouvou stanovené výši, je z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, nepodstatné, v jakém rozsahu jednatel skutečně vykonával práci pro společnost - tj. plnil své povinnosti stanovené smlouvou. Česká správa sociálního zabezpečení proto není povinna zjišťovat, zda a v jakém rozsahu jednatel pro společnost skutečně pracoval.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 As 11/2004-71)
Věc:
Společnost s ručením omezeným K. proti České správě sociálního zabezpečení o nedoplatek na pojistném, o kasační stížnosti žalobkyně.
Platebním výměrem ze dne 10. 12. 2001 rozhodla Pražská správa sociálního zabezpečení na základě provedené kontroly o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit částku 1 907 333 Kč, která odpovídá výši nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení a příslušnému penále. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání; žalovaná je rozhodnutím ze dne 8. 2. 2002 zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 15. 3. 2002 se žalobkyně domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Uvedla, že podle § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "zákon č. 589/1992 Sb."), jsou poplatníky pojistného zde vyjmenované osoby, které pro společnost vykonávají práci, za niž jsou touto společností odměňováni. Znamená to, že osoba vykonává konkrétní činnost, která je postavena na úroveň pracovněprávnímu vztahu, ale vzhledem ke svému postavení jednatele nemusí mít na tuto činnost - práci - uzavřenou se společností pracovní smlouvu. Postavení jednatele ukládá osobě, která je jednatelem, především povinnost vykonávat funkci statutárního orgánu. Navíc ale může jednatel pro společnost i pracovat a je jen věcí dohody mezi ním a společností, zda se tak bude dít na základě pracovní smlouvy nebo bez ní. Zrovna tak ale nemusí pro společnost pracovat vůbec, což byl případ paní F., která vykonávala pouze funkci statutárního orgánu a pouze za výkon této funkce dostávala od žalobkyně odměnu. Žalobkyně tedy nesouhlasila se zařazením jednatelské odměny své jednatelky do vyměřovacího základu pro stanovení sociálního pojištění a navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 15. 10. 2003. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že výkon funkce jednatele lze považovat za práci pro žalobkyni ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 589/1992 Sb., neboť se jedná o osobní, soustavnou a časově neomezenou činnost ve prospěch žalobkyně za úplatu. Nejedná se při tom o pracovněprávní vztah založený ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, ale o zvláštní druh pracovněprávního vztahu regulovaný režimem obchodního zákoníku. Z toho důvodu byla jednatelka žalobkyně poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a byla účastna rovněž nemocenského pojištění zaměstnanců. Skutečnost, že jednatelka svou funkci fakticky nevykonávala, označil soud v dané věci za právně nevýznamnou.
Žalobkyně (stěžovatelka) se kasační stížností domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Soud podle jejího názoru nesprávně posoudil právní otázku, zda byla její jednatelka poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 589/1992 Sb. či nikoliv. Stěžovatelka dovozovala, že poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení je jednatel společnosti s ručením omezeným v případě, že pro tuto společnost vykonává práci, za kterou je společností odměňován. Zároveň však tvrdila, že obsahem této práce jednatele není výkon funkce jednatele jako statutárního orgánu společnosti. Stěžovatelka dále konstruovala situaci, kdy jeden jednatel může být do své funkce jmenován pouze proto, aby činnost společnosti nebyla zablokována v případě, že prvý jednatel bude dlouhodobě nečinný. Tento nic nedělající jednatel je pak odměňován, protože má zúženou možnost působit jako jednatel v jiných společnostech. Pro daný případ pak konstatovala, že paní F. vykonávala pouze funkci statutárního orgánu, za což byla odměňována. Uvedla rovněž, že pokud by jednatelka za takový výkon funkce pobírala odměnu 800 Kč měsíčně, byla by situace představitelnější. Za jádro sporu označila otázku, zda je výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným prací pro společnost. Proti možnému argumentu, že zákonodárce zde měl na mysli práci obecně, tedy jakoukoliv činnost směřující k vytváření hodnot, postavila stěžovatelka teleologický a logický výklad sporného ustanovení § 3 zákona č. 589/1992 Sb. Pro daný případ dále považovala za podstatnou skutečnost, že paní F. pro společnost žádnou práci nevykonávala. Domnívala se, že i kdyby smlouva o výkonu funkce jednatele obsahovala ustanovení o práci pro společnost, bylo povinností kontrolujícího orgánu provést zjištění, zda jednatelka pro společnost skutečně pracovala a v jakém rozsahu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 589/1992 Sb. jsou pojistné povinni platit společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni.
Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen "zákon č. 54/1956 Sb."), v platném znění, jsou podle tohoto zákona pojištěni společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v kontrolovaném období od 1. 1. 2000 do 30. 10. 2001 neodváděla v měsících březen 2000 až říjen 2001 pojistné z odměn vyplácených své jednatelce. Nedoplatek na pojistném tak činil částku 1 468 646 Kč. Jednatelce byly odměny vypláceny na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele, uzavřené mezi stěžovatelkou a jednatelkou dne 1. 3. 2000. Předmětem smlouvy byla úprava výkonu funkce jednatele stěžovatelky, tj. vymezení souvisejících kompetencí, pravomocí a činností, které bude jednatel jménem stěžovatelky a na její účet vykonávat na základě této smlouvy a z titulu jmenování jednatelem. Jednatelka se zavázala vykonávat funkci jednatele osobně, stěžovatelka se zavázala zaplatit jednatelce za výkon její funkce (bod 3.1), za podmínek dále uvedených, paušální částku 200 000 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena podle hmotného práva České republiky, zejména pak příslušných ustanovení obchodního zákoníku (bod 10.3), na dobu neurčitou (bod 5.1).
Mezi účastníky je nesporné, že paní F. byla v kontrolovaném období jednatelkou stěžovatelky, tj. společnosti s ručením omezeným. Postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným je upraveno zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, a to zejména v § 133 a násl., kde jsou upravena práva a povinnosti jednatele, a dále v § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, který vymezuje vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem společnosti. Rovněž je nesporné, že vztah mezi společností a jednatelem není vztahem pracovněprávním, nýbrž obchodněprávním, a funkce člena statutárního orgánu společnosti nesmí být druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě. Základní obsah vztahu jednatele a společnosti by měla upravovat (a v daném případě též upravuje) speciální smlouva, která však není obchodním zákoníkem zakotvena jako samostatný smluvní typ. Zpravidla se proto jedná o tzv. nepojmenovanou smlouvu (§ 269 odst. 2 obchodního zákoníku). Pokud taková smlouva nebyla uzavřena, řídí se práva a povinnosti statutárního orgánu mandátní smlouvou podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Závazek jednatele k výkonu funkce statutárního orgánu vůči společnosti je závazkem osobní povahy. Jednatel je povinen vykonávat svou funkci osobně (§ 568 odst. 1 obchodního zákoníku) a řádně, tj. podle pokynů obsažených v usneseních valné hromady a v souladu se zájmy společnosti, o nichž ví nebo o nichž vědět musí (§ 567 odst. 2 obchodního zákoníku). Základní obsah vztahu jednatele a společnosti je tedy určen přímo zákonem, který obecně rozlišuje dvě základní jednatelská oprávnění. Je jím jednak oprávnění k vedení společnosti, k řízení jejího běžného, každodenního chodu, vedení účetnictví (tzv. obchodní vedení), a dále oprávnění činit jménem společnosti právní úkony navenek ve všech věcech, které se společnosti týkají (tzv. jednatelské oprávnění). Z uvedeného je zřejmé, že jednatelka stěžovatelky nebyla v kontrolovaném období, v rozsahu své funkce jednatele, v pracovněprávním vztahu ke stěžovatelce, ale vykonávala pro ni funkci jednatele na základě smlouvy z 1. 3. 2000 způsobem a za podmínek ve smlouvě blíže uvedených. Za takový výkon funkce jednatele pak byla podle smlouvy odměňována.
Hlavním argumentem stěžovatelky proti právnímu názoru krajského soudu je, že výkon funkce jednatele není možné považovat za práci pro společnost. Pokud připouští opak, zároveň stěžovatelka dovozuje, že v takovém případě měla žalovaná provést zjištění, zda a v jakém rozsahu jednatelka pro stěžovatelku skutečně pracovala. Takový výklad zákonných ustanovení je Nejvyšší správní soud nucen odmítnout, neboť žádná ze stěžovatelčiných námitek není důvodná.
Z jazykového, teleologického i logického výkladu shodných ustanovení dotčených zákonů "
jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni
" je zcela zřejmé, že míří právě na situace, kdy např. jednatel společnosti s ručením omezeným je v dané souvislosti v pozici velmi obdobné pozici zaměstnance, a je tudíž nezbytné jej zahrnout mezi poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a mezi osoby zúčastněné na nemocenském pojištění. Prací se v kontextu těchto ustanovení nemyslí pracovněprávní vztah, ale právě stěžovatelkou zmiňovaná jakákoliv činnost směřující k vytváření hodnot, a to v daném případě zejména výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným. S ohledem na obsah smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a její jednatelkou je zcela zřejmé, že jednatelka pro společnost pracovala a byla za tuto činnost odměňována (bod 6 smlouvy přesně definuje povinnosti jednatele - tj. náplň práce a bod 3.1 pak výši vyplácené odměny). Stěžovatelkou naznačovaný případ, kdy jednatelka měla být jakýmsi rezervním jednatelem pro případ nečinnosti jiného jednatele, by byl představitelný pouze za předpokladu, že by toto bylo obsahem dané smlouvy o výkonu funkce jednatele a společenské smlouvy nebo stanov společnosti. Jestliže ovšem smlouva obsahuje osobní závazek jednatelky vykonávat funkci, povinnosti jednatele uvedené ve smlouvě jsou jednoznačně podřaditelné pod pojem práce pro společnost a jednatelce byla vyplácena po uvedenou dobu odměna ve smlouvou stanovené výši (která sama o sobě má značnou vypovídací hodnotu), je z hlediska zákona č. 589/1992 Sb. a zákona č. 54/1956 Sb. nepodstatné, v jakém rozsahu jednatelka skutečně vykonávala práci pro společnost - tj. plnila své povinnosti stanovené smlouvou. I pokud by však soud připustil, že jednatelka pobírala odměnu pouze za permanentní pohotovost zastupovat jiného jednatele, je toho názoru, že i v těchto případech by stěžovatelka byla povinna za takového jednatele odvádět pojistné, obdobně jako zaměstnavatel za zaměstnance v závislé činnosti po dobu pracovní pohotovosti. V této souvislosti je třeba poukázat na právní úpravu uvedenou v § 5 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., podle něhož do vyměřovacího základu pro výpočet se zahrnuje u zaměstnanců i odměna za pracovní pohotovost.
Rovněž je třeba konstatovat, že i "pouhá" odpovědnost jednatele jako statutárního orgánu společnosti představuje výkon práce pro společnost. Pokud však jednatel výkonu své funkce nedbá, ačkoli je za to odměňován, je to věcí vztahu společnosti a tohoto statutárního orgánu, jak správně konstatoval krajský soud. S výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu nejsou v rozporu ani stěžovatelkou zmiňovaný článek Marie Salačové uveřejněný v časopise Daně a právo v praxi č. 10/1998 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, zařazené do Sbírky soudních rozhodnutí pod č. 13 z roku 1995. V této souvislosti zdejší soud konstatuje, že ačkoli výkon funkce jednatele není druhem práce ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a toto tedy nemůže pro nedostatečnou určitost být druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě, nelze z této skutečnosti dovodit, že by výkon funkce jednatele nebyl prací jako takovou. Samotná skutečnost, že se vztah mezi jednatelem a společností neřídí zákoníkem práce, ale obchodním zákoníkem, neznamená, že se nejedná o práci jako formu lidské činnosti. K obdobnému závěru lze dojít i zohledněním ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podle kterého jsou příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů společností s ručením omezeným a komanditistů komanditních společností příjmy ze závislé činnosti, a to i když uvedené osoby nejsou povinny při výkonu této práce dbát příkazů plátce.
*)
Citováno ve znění před 1. 1. 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 424/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.