Vydání 8/2013

(...) Druhou námitkou stěžovatel brojil proti závěrům žalovaného i městského soudu, že uložením správního vyhoštění nebylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, a tudíž toto rozhodnutí nebylo v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Městskému soudu pak stěžovatel především vytkl, že k tomuto názoru dospěl na základě skutečnosti, že stěžovatel porušoval právní předpisy České republiky, a nikoliv po zhodnocení míry integrace stěžovatele v české společnosti, což považuje za nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a seznal, že tato stěžovatelova námitka není založena na pravdě. Městský soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku k této námitce uvedl, že stěžovatel porušoval právní předpisy České republiky a opakovaně nerespektoval správní rozhodnutí, avšak následně se také podrobně zabýval výpověďmi stěžovatele stran jeho rodinných vazeb na území České republiky a rozporností mezi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl v protokolu ze dne 23. 9. 2011 a v odvolání a doplnění odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Konkrétně městský soud uvedl, že rozpor mezi stěžovatelovými tvrzeními spočíval v tom, že v protokolu ze dne 23. 9. 2011 uvedl, že na území České republiky nemá rodinu ani nikoho, ke komu by měl vyživovací povinnost, a následně v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl, že zde má vážnou známost; v doplnění odvolání pak stěžovatel tvrdil, že v České republice žije s manželkou a nezletilým synem. Jak navíc plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný poslední tvrzení ověřil v informačním systému, přičemž zjistil, že nemůže být založeno na pravdě, protože manželka stěžovatele a jeho nezletilý syn měli poslední oprávněný pobyt na území České republiky povolený do 12. 3. 2008. Městský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzení o existenci rodinných vazeb na území České republiky jsou nevěrohodná a účelová, a proto jim neuvěřil. Není tedy pravdou, že by městský soud postavil své závěry pouze na konstatování, že stěžovatel porušoval právní předpisy České republiky. Ani v tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil a ztotožnil se se závěry žalovaného i městského soudu.

Co se týká celkového zhodnocení, zda v případě stěžovatele neexistují takové okolnosti, díky nimž by výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění došlo v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 téhož zákona vydat, "". Specifikace pojmů "" přitom není v zákoně o pobytu cizinců obsažena. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon o pobytu cizinců, jímž došlo ke včlenění § 119a jakožto nového ustanovení do zákona o pobytu cizinců, se při vyhošťování cizinců podle § 119a odst. 2 "." Zmíněnou právní úpravou ES/EU je směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen "směrnice 2003/109/ES"). Podle čl. 12 odst. 3 směrnice 2003/109/ES platí, že než členské státy učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou k následujícím faktorům: "". Ačkoliv stěžovatele nelze považovat za dlouhodobého rezidenta ve smyslu směrnice 2003/109/ES, neboť podle bodu 6 preambule citované směrnice by hlavním kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta měla být délka pobytu na území členského státu, přičemž pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý (což není v případě stěžovatele splněno, neboť jeho pobyt na území České republiky, jak plyne z výše uvedeného, z podstatné části oprávněný nebyl), tato kritéria mohou být přesto pro příslušné správní orgány i soud jistým vodítkem při posuzování dopadu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele.

Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel se na území České republiky zdržuje 10 let. Soud v tomto ohledu připouští, že se jedná o dlouhou dobu, která by mohla být v kombinaci s dalšími relevantními skutečnostmi jedním z faktorů, díky němuž by se mohl stěžovatel cítit být silně sociálně "" v české společnosti. Je však nutné vždy brát v úvahu specifické okolnosti případu, protože délka pobytu cizince sama o sobě zdaleka nemusí být rozhodujícím ukazatelem jeho společenské integrace. V daném případě ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel sice pobývá v České republice již 10 let, nicméně přibližně 5 let z této doby na jejím území pobývá nelegálně, dostav trest vyhoštění a opakované správní vyhoštění. Zároveň z výpovědi stěžovatele ze dne 23. 9. 2011 vyplývá, že se po celou dobu pobytu na území České republiky nepokusil svůj pobyt legalizovat. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel nechová respekt k právnímu řádu České republiky, což nepřispívá k přesvědčivosti jeho námitky o silné integraci v české společnosti. Ze správního spisu je dále zřejmé, že stěžovateli je 46 let, a není tedy ve věku, ve kterém by byl obzvláště zranitelný. V protokolu ze dne 23. 9. 2011 dále stěžovatel uvedl, že nemá na území České republiky žádné rodinné příslušníky, ba dokonce zmínil, že se chce vrátit zpět na Ukrajinu, kde má manželku a dvě děti. Přestože v následujícím řízení uvedl, že jeho manželka a nezletilý syn s ním žijí na území České republiky, pro rozpor s původní výpovědí stěžovatele je nutné tuto skutečnost vyhodnotit jako silně nevěrohodnou. Z informačního systému krom toho žalovaný zjistil, že manželka stěžovatele a jeho nezletilý syn nemají v České republice povolený žádný druh pobytu, přičemž jejich poslední povolený pobyt v České republice skončil dne 12. 3. 2008. Soud proto po zhodnocení všech těchto skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel nemá na území České republiky rodinné příslušníky, kterým by jeho vyhoštění mohlo způsobit jakoukoliv újmu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v protokolu ze dne 23. 9. 2011 sám uvedl, že se chce vrátit na Ukrajinu za svou rodinou, přičemž je zřejmé, že stěžovatel na Ukrajině skutečně rodinu má, nelze než konstatovat, že stěžovatel má dostatečné vazby se zemí původu.

Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní vyhoštění by neznamenalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. I v tomto ohledu tedy soud souhlasí se závěry městského soudu a neshledal v napadeném rozsudku žádná pochybení.