Vydání 4/2023

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, čj. 5 Azs 96/2021-39)

Dne 24. 1. 2021 hlídková služba policie zkontrolovala žalobce na Wilsonově ulici v Praze, přičemž zjistila, že se dle schengenského informačního systému SIS II jedná o nežádoucí osobu, které je zakázán vstup do schengenského prostoru od listopadu 2020 do listopadu 2023. Na základě toho byl žalobce zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Žalobce neměl platné oprávnění k pobytu na území České republiky, žádný cestovní doklad (pouze turecký občanský průkaz) a záznam o jeho otiscích prstů nebyl nalezen ani v systému Eurodac. Žalobce následující den podal vysvětlení, téhož dne žalovaná zahájila řízení o jeho správním vyhoštění a provedla jeho výslech.

Při tomto výslechu žalobce vypověděl v podstatě totéž jako při podání vysvětlení, tedy, že vycestoval z Turecka z politických důvodů lodí do Řecka, kde byl zadržen tamní policií. Řecká policie s ním sepsala protokol, předala mu dokument, který měl u sebe, a sdělila mu, že se na jeho základě může po Řecku pohybovat po dobu 6 měsíců. Poté jej policie propustila. Žalobce dále sdělil, že v Řecku požádal o azyl, resp. že měl pocit, že požádal o azyl, tedy, že se o to pokoušel, ale nepodařilo se mu ohledně řízení o azylu nikoho kontaktovat, ani jeho nikdo nekontaktoval, přestože na sebe předal telefonní číslo. Vzhledem k tomu, že se dlouho nic nedělo a neměl již dostatek finančních prostředků, v lednu 2021 se rozhodl z Řecka vycestovat a požádat o azyl v jiné zemi. Z Řecka vycestoval nákladním automobilem spolu se třemi dalšími muži, patrně Afghánci. Měl v plánu cestovat do Itálie a odtud do Švýcarska, kde chtěl požádat o azyl, neboť tam má bratra, který je ve Švýcarsku žadatelem o azyl. Žalobce však nasedl do špatného nákladního automobilu, na parkovišti vlezl společně se jmenovanými muži pod plachtu tohoto vozu (do jeho zadní části), přičemž řidič o něm nevěděl. Cestoval přes několik zemí, několikrát přesedal do jiného vozu a vystoupil, když automobil, který ho vezl, zastavil na čerpací stanici. Odtud došel pěšky do Brna a z Brna jel vlakem do Prahy, odkud měl v plánu pokračovat do Německa. Vzhledem k tomu, že měl před odjezdem vlaku v Praze na hlavním nádraží ještě čas, šel se projít, před budovou nádraží ho však zastavila policejní hlídka. Sdělil, že nechce žádat o azyl v České republice, ale ve Švýcarsku nebo Německu.

Žalobce dále vypověděl, že mu není známo, že jej Řecko označilo za vyhoštěnou osobu, neboť při výslechu v Řecku pouze uvedl, že chce v uvedené zemi zůstat. Nebyl si jistý, jestli v Řecku požádal o azyl, ale je možné, že s ním bylo vedeno nějaké řízení, neboť obdržel již zmíněný dokument, aby do 6 měsíců z Řecka vycestoval. Česká republika není jeho cílem a nikoho tu nezná. Do Řecka se vracet nechce. Z Turecka uprchl z politických důvodů, neboť pracoval jako státní úředník, ale vystupoval proti vládě, proto byl z důvodu svého smýšlení odsouzen na 6 let vězení, i když byl po 17 měsících propuštěn. V Turecku žije jeho manželka a dvě děti, které s tureckými úřady potíže nemají. Žalobce uvedl, že se do Turecka dobrovolně nevrátí, neboť by byl vězněn a nesehnal by práci. Je považován za člena Gülenova hnutí, které údajně stojí za pučem v Turecku v roce 2016. Cestovní doklad mu v Turecku z důvodu politického pronásledování nebyl vydán. Na otázku, zda mu v případě návratu do země původu hrozí trest smrti, mučení, nelidské či ponižující zacházení či jiné vážné nebezpečí, odpověděl, že uvěznění za politiku proti státu. Žalobce dle své výpovědi vystudoval vysokou školu a je IT specialista. Otisky prstů poskytl pouze v Řecku. Za cestu do EU zaplatil celkem 4000 EUR, zůstalo mu však už jen zhruba 250 až 300 EUR, jiné finanční prostředky nemá. V Řecku nezůstal, neboť je tam hodně lidí bez práce a žalobce tam neviděl budoucnost pro sebe ani svou rodinu. Není tam dobrá ekonomická situace. V Řecku mu nic nehrozilo, jen tam není práce, a naopak je v zemi hodně uprchlíků. Žalobce dále uvedl, že v České republice nemá žádné ubytování, adresu, zázemí či majetek ani zde nikoho nezná, neboť se v České republice v tu dobu nacházel pouze několik hodin.

Rozhodnutím žalované ze dne 25. 1. 2021 bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona o pobytu cizinců, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, na 1 rok. Zároveň byl žalobce dalším rozhodnutím žalované z téhož dne zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 24. 1. 2021.

V rozhodnutí o zajištění žalovaná konstatovala, že žalobce pobýval nejméně od 24. 1. 2021 na území České republiky bez platného pobytového oprávnění a bez cestovního dokladu a porušil právní předpisy, neboť dle schengenského informačního systému SIS II mu byl od listopadu 2020 do listopadu 2023 uložen zákaz vstupu do schengenského prostoru. Pokud žalobce uvedl, že z Turecka uprchl z důvodu politického pronásledování do Řecka, nic mu nebránilo požádat tam o mezinárodní ochranu, neboť se jedná o demokratickou zemi, kde jsou dodržovány zákony. Žalovaná konstatovala, že z předchozího protiprávního jednání žalobce plyne důvodná obava, že žalobce bude opakovaně porušovat právní předpisy, zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a bude pokračovat ve své cestě do Švýcarska, neboť ve skrytu přicestoval do České republiky, přestože si musel být vědom na základě dokladů o vyhoštění z Řecka, které měl u sebe, že mu byl uložen zákaz vstupu na území států schengenského prostoru. Na základě těchto skutečností dospěla žalovaná k závěru, že žalobce svým jednáním prokazatelně naplnil podmínku pro své zajištění, přičemž uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců by nebylo účinné. Žalobce nemá v České republice ubytování, stálou adresu ani finanční prostředky na pobyt či vycestování. Finanční záruka nebyla ze strany žalobce navržena, navíc s ohledem na jeho finanční situaci nepřicházela v úvahu. Žalobce neskýtal záruku, že bude dodržovat povinnost osobně se hlásit policii, ani že se bude zdržovat na určeném místě. Rozhodnutí o zajištění nebude dle žalované ani nepřiměřené z hlediska jeho dopadů do soukromého či rodinného života žalobce. Závěrem žalovaná konstatovala, že navrácení žalobce do Turecka bylo dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 25. 1. 2021 možné, přičemž i přes opatření související s onemocněním COVID-19 existuje letecké spojení mezi Českou republikou a Tureckem. Žalobce při svém výslechu neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že jeho „“ do Turecka nebude moci být realizováno. Žalovaná stanovila dobu zajištění žalobce na 90 dnů, neboť přihlédla k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.

Doba zajištění žalobce byla následně prodloužena o 60 dnů rozhodnutím žalované ze dne 21. 4. 2021, přičemž žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, čj. 13 A 11/2021-38. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku žalobce nepodal.

Žalobu proti původnímu rozhodnutí žalované o zajištění městský soud zamítl rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, čj. 13 A 5/2021-29. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu předně konstatoval, že i přesto, že žalobci bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, je třeba zabývat se tím, zda je vyhoštění žalobce do Turecka možné, především s ohledem na zásadu . Městský soud se plně ztotožnil se závěry žalované, která dle něj těmto požadavkům dostála. Pokud by žalobce skutečně byl v Turecku politicky pronásledován, nepochybně by v první bezpečné zemi, tedy v Řecku, požádal o mezinárodní ochranu, což však neučinil. I pokud by se domníval, že v Řecku o mezinárodní ochranu požádal, nic to nemění na jeho zjevném záměru vycestovat do Švýcarska a požádat o mezinárodní ochranu tam. Závěr žalované, že motivy žalobce jsou pouze ekonomické a že žalobce nebyl politicky pronásledován, je dle městského soudu výsledkem její srozumitelné a přesvědčivé úvahy plynoucí ze žalobcova chování i jeho výpovědi. Žalobcovo tvrzení, že je uprchlíkem, dle městského soudu bez dalšího neznamená, že uprchlíkem skutečně je, přičemž zjištěné skutečnosti svědčily o opaku.

Městský soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, čj. 2 Azs 379/2017-48, či ze dne 6. 3. 2019, čj. 7 Azs 366/2018-30, konstatoval, že žalovaná dostála své povinnosti předběžně posoudit důvody znemožňující žalobcovo vycestování do Turecka. Z žalobcových tvrzení nevyplynulo, že by možnost realizace jeho vyhoštění byla vyloučena, naopak je přinejmenším potenciálně možná, na čemž nic nemění ani údajné trestní řízení, které je proti němu v Turecku vedeno. Dle městského soudu tak nebylo možné přisvědčit žalobcově námitce, že jeho vyhoštěním dojde k porušení zásady . Podle názoru městského soudu žalovaná zjistila skutkový stav věci dostatečně, proto městský soud z důvodu nadbytečnosti neprováděl k důkazu žalobcem předložené či jím označené listiny. Doba trvání zajištění byla dle městského soudu přiměřená, přičemž žalovaná délku stanovené doby zajištění řádně odůvodnila a neporušila zásadu individuálního posouzení věci.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž předně shrnul průběh a důvody své cesty z Turecka a následně také průběh řízení ve věci jeho zajištění, správního vyhoštění a také postup ministerstva ohledně jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, po jejímž podání ho ministerstvo dle § 3b odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vyrozumělo o tom, že toto jeho podání není žádostí o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 3 odst. 1 téhož zákona. Žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem ministerstva spočívajícím v nezahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany městský soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2021, čj. 18 A 34/2021-61.¹⁾

Stěžovatel namítal, že účel jeho zajištění nebyl realizovatelný, neboť již v době vydání rozhodnutí žalované existovaly důvodné obavy, že by mu mohlo v případě navrácení do Turecka hrozit skutečné nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a jeho navracením do země původu by došlo k porušení zásady , tedy k porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „EÚLP“) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Stěžovatel rovněž poukázal na to, že jeho zajištění mělo být realizováno na základě podmínek stanovených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se domníval, že žalovaná nezjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a neprovedla tak důsledné posouzení možné realizace vyhoštění stěžovatele do Turecka, neboť se na podrobnosti ohledně stěžovatelových politických aktivit v Turecku v rámci výslechu nedotázala a nedala mu příležitost předložit písemné doklady svědčící o průběhu trestního řízení, které je proti němu v Turecku vedeno. Žalovaná od počátku měla informaci o tom, že stěžovatel je politickým uprchlíkem, kterému hrozí v zemi původu pronásledování z důvodu jeho politického smýšlení, přičemž již strávil 17 měsíců ve vězení. Ministerstvo ve stanovisku k možnosti vycestování stěžovatele nevzalo v potaz skutečnosti, které stěžovatel při svém výslechu sdělil, a i když uvedlo, že členové tureckých bezpečnostních složek používají mučení a podobné praktiky v návaznosti na události z července 2016 (potlačení pokusu o puč), dospělo k závěru, že je vycestování stěžovatele do Turecka možné. Ministerstvo v rozporu s výpovědí stěžovatele konstatovalo, že stěžovatel nesdělil žádný důvod, proč by měl být uvězněn či odsouzen k trestu odnětí svobody. Stěžovatel dále poukázal na to, že důvody znemožňující vycestování uvedl znovu v rámci odvolání proti rozhodnutí žalované ve věci jeho správního vyhoštění, přičemž odvolací správní orgán žalované sdělil, že vyhoštění stěžovatele není možné realizovat minimálně do doby vyjádření ministerstva k novým skutečnostem a k obsahu závazného stanoviska. Žalovaná tedy zjevně nedostatečně zhodnotila, zda jsou v případě stěžovatele přítomny důvody znemožňující jeho vycestování.

Městský soud podle stěžovatele pochybil i v tom, že neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, jejichž prostřednictvím měl být objasněn skutkový stav věci, konkrétně okolnosti jeho trestního stíhání v Turecku a tamního postavení sympatizantů Gülenova hnutí. Městský soud naopak bez dalšího převzal závěry žalované, že důvod vycestování stěžovatele z Turecka je pouze ekonomický, a to přesto, že stěžovatel v žalobě svou situaci podrobně popsal a předložil kopie dokumentů potvrzujících, že je proti němu v Turecku vedeno trestní řízení. Stěžovatel navíc od počátku uváděl, že se domníval, že v Řecku o udělení mezinárodní ochrany požádal, a vyvinul úsilí spojit se s místními azylovými úřady ohledně dalšího postupu. To, že řecké azylové orgány nebyly schopny tuto žádost registrovat, nemůže být stěžovateli na újmu. Z dokumentů předložených žalované plyne, že stěžovateli Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) poskytl během pobytu v Řecku podporu. Dokumenty z Řecka rovněž obsahují registrační azylové číslo, což svědčí o tom, že stěžovatel měl vůli o mezinárodní ochranu požádat. Následné vycestování stěžovatele z Řecka za jeho bratrem poté, co jej řecké orgány nekontaktovaly a stěžovatel nezískal ani další informace o svém azylovém řízení, je pochopitelné. Stěžovatel tak se závěrem městského soudu, dle kterého byl skutkový stav věci zjištěn dostatečně a stěžovateli v případě návratu do Turecka nehrozí porušení zásady , nesouhlasil, neboť městský soud jednak nesprávně posoudil skutečnosti, které vyplývaly ze spisu, jednak neprovedl stěžovatelem předložené důkazy.

Závěrem stěžovatel namítal, že žalovaná nedostatečně a v rozporu s právními předpisy i judikaturou zvážila využití možných alternativ k zajištění. Stěžovatel sice v okamžiku zajištění nedisponoval peněžními prostředky ve výši, která by mohla být správním orgánem přijata jako finanční záruka, nikdo však již nezkoumal, zda za stěžovatele nemůže záruku složit jiná osoba a stěžovatel nebyl poučen, v jaké výši by byla případně finanční záruka akceptována.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí žalované zrušil.