Vydání 1/2023

(…) [15] Dle § 42e odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí:

a)

b)

[16] Dle § 42e odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že tento cizinec .

[17] Dle § 119a odst. 4 zákona o pobytu cizinců platí: .

[18] Úvodem je třeba shrnout, že stěžovatelka odcestovala dne 10. 2. 2022 letecky z Vietnamu do Maďarska, odkud dne 20. 2. 2022 odjela taxíkem do Prahy a následně dále do Německa. Dne 22. 2. 2022 byla zkontrolována na německé straně česko-německé hranice, a protože nepředložila žádný doklad totožnosti, byla následujícího dne předána české cizinecké policii. Dne 24. 2. 2022 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí o jejím správním vyhoštění a téhož dne rozhodnutí o jejím zajištění za účelem vyhoštění. Stěžovatelka dále uvádí, že již dne 31. 3. 2022 byla telefonicky kontaktována českými orgány činnými v trestním řízení. Ty ji dne 8. 4. 2022 poučily o právech oběti trestného činu. Mezitím však již žalovaná dne 4. 4. 2022 zamítla její odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Dne 3. 5. 2022 jí pak podle jejích tvrzení bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území dle § 42e odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti přirovnává svou situaci k situaci cizince, který projevil vůli požádat o mezinárodní ochranu, a u kterého z toho důvodu není možné zahájit řízení o správním vyhoštění. Tuto námitku neuplatnila v žalobě ani později v řízení před krajským soudem, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Jedná se tak o nepřípustnou námitku dle § 104 odst. 4 s. ř. s.

[20] Stěžovatelka dále namítá, že v zákoně o pobytu cizinců není stanoveno, odkdy má být na cizince nahlíženo jako na pravděpodobnou oběť trestného činu obchodování s lidmi dle § 42e zákona o pobytu cizinců, a že žalovaná bagatelizovala její tvrzení ohledně skutečnosti, že se v Maďarsku stala obětí tohoto trestného činu. K problematice obchodování s lidmi Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 11. 2019, čj. 6 Azs 170/2019-50, č. 3982/2020 Sb. NSS, následující závěr: „(jestli je cizinec skutečně obětí trestného činu obchodování s lidmi, pozn. NSS)“ Dále se k této problematice Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v bodě 26 rozsudku ze dne 21. 5. 2020, čj. 7 Azs 417/2019-60, kde konstatoval: „.“ V případě, kdy cizinec sám již před správními orgány uvádí, že mohl být obětí trestného činu obchodování s lidmi, je třeba, aby se správní orgány těmito tvrzeními věcně zabývaly (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2021, čj. 4 Azs 277/2019-50, ve kterém podobná tvrzení tehdejší stěžovatelka uvedla až v soudním řízení).

[21] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v doplnění odvolání ze dne 15. 3. 2022 podrobně vylíčila okolnosti ohledně organizování své cesty z Vietnamu do Maďarska a svého pobytu v Maďarsku. Konkrétně uvedla, že za zprostředkování práce a víza zaplatila celkem 13 500 amerických dolarů, ihned po příletu do Maďarska na ni na letišti čekali lidé ze zprostředkovatelské agentury, kteří jí vzali cestovní doklad, odvezli ji na ubytovnu, kde s ní podepsali bez řádného vietnamského překladu pracovní smlouvu v maďarštině, ve které se nevědomky zavázala k tomu, že zprostředkovatelům odevzdá svůj cestovní doklad. Zprostředkovatelé zaměstnání vyhrožovali jí a ostatním cizincům, že pokud jim neodevzdají své pasy, tak je nahlásí na policii, aby jim zrušila víza. Dále uvedla, že ví o případu, kdy byli zaměstnanci společnosti vyhozeni z práce těsně před vyplacením první měsíční mzdy. Na ubytovně, kde byla ubytována, byli zaměstnanci drženi v podstatě proti své vůli, neměli od ní klíče, nemohli z ubytovny vyjít ven v botách, protože by je ochranka ubytovny nepustila ven. Do České republiky se stěžovatelka dostala díky kamarádce z práce, která jí nabídla, aby s ní v období, kdy kvůli pozitivnímu testu na onemocnění COVID-19 nemohla pracovat, jela na výlet do Německa za známými. K tomu stěžovatelka uvedla, že se domnívala, že jí k cestování po schengenském prostoru stačí maďarské vízum, o jehož zrušení se dozvěděla až od policie. Ze správního spisu též vyplývá, že maďarské vízum jí bylo zrušeno jen pár minut předtím, než byla zadržena policií.

[22] Žalovaná na straně desáté napadeného rozhodnutí k výše uvedeným tvrzením konstatovala, že meritem posuzované věci je neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky bez pobytového oprávnění a bez cestovního dokladu a že ačkoliv je situace na trhu práce v Maďarsku jistě nezáviděníhodná, je podstatné, že stěžovatelka nelegálně pobývala na území České republiky minimálně dne 22. 2. 2022. Dále na straně jedenácté uvedla, že pokud se stěžovatelka stala obětí trestného činu v Maďarsku, měla o této skutečnosti informovat tamní orgány a že meritem věci není, jestli se na území Maďarska stal či nestal trestný čin. Nadto posoudila stěžovatelčina tvrzení jako zcela účelová, neboť tyto skutečnosti uvedla až v odvolání po poradě se svým zástupcem a patrně se jimi snažila oddálit správní vyhoštění. Žalovaná dále konstatovala, že pokud stěžovatelka disponuje důkazy o spáchání trestného činu, může se obránit i na český kompetentní policejní orgán. Krajský soud poté napadené rozhodnutí potvrdil a k tvrzením stěžovatelky uvedl, že měla situaci řešit s maďarskou policií a ne „“.

[23] K posouzení tvrzení uvedených v odvolání jako účelových je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS, dle kterého platí, že v řízení o správním vyhoštění nelze použít koncentraci řízení ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu. Na tento závěr Nejvyšší správní soud navázal v bodě 19 rozsudku ze dne 25. 10. 2018, čj. 4 Azs 284/2018-37, ve kterém uvedl, že vzhledem k tomu, že „.“

[24] Stěžovatelčina tvrzení uvedená v doplnění odvolání proto nebylo možné bez dalšího odmítnout s tím, že se jedná o účelová tvrzení, protože je stěžovatelka uvedla až po poradě se svým zástupcem. Pokud měla žalovaná pochybnosti ohledně pravdivosti či naopak účelovosti stěžovatelčiných tvrzení, měla provést další dokazování nebo ji předvolat k účastnickému výslechu, při kterém by měla možnost zjistit, zdali si její tvrzení například neodporují či z nich není zjevné, že se podstatné události nemohly odehrát tak, jak je stěžovatelka popisuje. Teprve dalším ověřením stěžovatelčiných tvrzení by žalovaná splnila svou povinnost vyplývající z § 3 správního řádu spočívající ve zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Až poté, co by zjistila, že tvrzení v doplnění odvolání jsou skutečně účelová, mohla její odvolání bez dalšího zamítnout. Žalovaná nicméně místo toho přistoupila k vydání napadeného rozhodnutí, ve kterém se s tvrzeními stěžovatelky řádně nevypořádala, přestože na jejich základě mohla a měla posoudit, zdali není osobou dle § 42e odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[25] Co se týče vydávání povolení k pobytu pro tyto osoby, vnitrostátní právní úprava vychází ze směrnice Rady 2004/81/ES. Tuto směrnici členské státy použijí dle jejího čl. 3 odst. 1 . Dle čl. 3 odst. 2 platí, žeDle čl. 5 této směrnice platí, že . Dle čl. 6 této směrnice platí, že členské státy jsou povinny zajistit, aby .

[26] Problematiku obchodování s lidmi upravuje i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV (dále jen „směrnice 2011/36/EU“ a „rámcové rozhodnutí 2002/629/SVV“), dle jejíž preambule je Evropská unie „“. Dle čl. 2 odst. 1 směrnice 2011/36/EU členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění trestnosti v tomto odstavci vyjmenovaných úmyslných jednání za účelem vykořisťování, které dle čl. 2 odst. 3 zahrnuje mimo jiné i nucenou práci či praktiky podobné otroctví.

[27] Naplněním závazků plynoucích mimo jiné i z výše uvedeného rámcového rozhodnutí 2002/629/SVV, z jehož definice pojmu vychází směrnice 2004/81/ES, je v českém právním řádu zejména § 168 trestního zákoníku, jak plyne z důvodové zprávy k němu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, čj. 7 Tdo 1261/2013-55, č. 13/2015 Sb. rozh. tr., je zákonný znak užití osoby k nuceným pracím jako jedné z forem trestného činu obchodování s lidmi ve smyslu § 168 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku naplněn „“. Pohledem této judikatury mohla žalovaná již na základě tvrzení uvedených ve stěžovatelčině doplnění odvolání ze dne 15. 3. 2022 nabýt podezření, že by mohla být obětí trestného činu ve smyslu § 42e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a že na ni vzhledem k jejím tvrzením mohla dopadat práva uvedená ve směrnici 2004/81/ES. Tato směrnice byla na stěžovatelčin případ nakonec českými orgány činnými v trestním řízení skutečně aplikována, byť jej nepodřadily pod § 42e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nýbrž pod jeho písm. b), jak bude vyloženo níže.

[28] Výkladem směrnice 2004/81/ES se v nedávné době zabýval i Soudní dvůr v rozsudku ze dne 20. 10. 2022, ve věci C-66/21, . V tomto rozsudku posuzoval případ nigerijského státního příslušníka, který požádal o azyl v Nizozemsku, přičemž uvedl, že se v Itálii stal obětí trestného činu obchodování s lidmi. Ačkoliv byl kvůli těmto tvrzením vyslechnut nizozemskou cizineckou policií, nizozemské státní orgány následně bez toho, aby tomuto cizinci daly lhůtu na rozmyšlenou dle čl. 6 směrnice 2004/81/ES, rozhodly o jeho přemístění do Itálie dle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států. Tento cizinec následně podal trestní oznámení s odůvodněním, že se stal obětí trestného činu obchodování s lidmi, a poté se obrátil na nizozemské soudy s tím, že mu měla být poskytnuta lhůta na rozmyšlenou dle čl. 6 výše uvedené směrnice. Soudní dvůr v bodě 49 tohoto rozsudku dospěl na základě výkladu čl. 5 ve spojení s čl. 6 směrnice 2004/81/ES k závěru, že lhůta na rozmyšlenou dle této směrnice „“.

[29] Ke splnění výše uvedených požadavků směrnice 2004/81/ES v projednávané věci prokazatelně došlo teprve dne 8. 4. 2022 (tedy čtyři dny po vydání nyní napadeného rozhodnutí o odvolání), kdy NCOZ poučila stěžovatelku o možnosti požádat o povolení k dlouhodobému pobytu dle § 42e odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako osoba, . V rámci tohoto poučení byla stěžovatelce v souladu se zákonem stanovena lhůta v délce jednoho měsíce na zhodnocení všech okolností, práv, povinností či případných rizik vyplývajících pro ni z trestního řízení. Stěžovatelka dle svých tvrzení, která žalovaná nijak nerozporuje, v rámci stanovené lhůty požádala o vydání daného povolení k pobytu, které jí bylo následně vydáno.

[30] Je sice pravdou, že dle § 42e odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců mají povinnost poučit cizince o možnosti požádat o povolení k pobytu za účelem ochrany na území České republiky pouze orgány činné v trestním řízení a Ministerstvo vnitra, nikoliv přímo žalovaná, a že ze směrnice 2004/81/ES nevyplývá, jaké konkrétní státní orgány je třeba podřadit pod tam užívaný termín . Určení samotného příslušného orgánu je tak ponecháno právě na vnitrostátní úpravě. Nejvyšší správní soud si je vědom, že není obvyklé, že by přímo žalovaná mohla posoudit, že je cizinec osobou ve smyslu § 42e odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a přislíbit mu spolupráci orgánů činných v trestním řízení, jelikož pouze tyto orgány samy mohou obvykle vyhodnotit, zdali je v daném případě skutečně dán důvod cizinci spolupráci nabídnout. Žalovaná si též nemusí být vědoma toho, zdali orgány činné v trestním řízení prošetřují případ, k jehož vyšetření by cizincova tvrzení mohla být užitečná, či zda by z jeho konkrétních tvrzení vyplynula potřeba zahájit trestní stíhání. Tyto skutečnosti však nemohou žalovanou zcela zbavit povinnosti umožnit navázání kontaktu mezi orgány činnými v trestním řízení a cizincem, který tvrdí, že se stal obětí trestného činu obchodování s lidmi, pokud se žalovaná dozvěděla z řízení, které před ní probíhá, o skutečnostech, které nasvědčují opodstatněnosti cizincových tvrzení. Z výše citovaného bodu 49 rozsudku Soudního dvora ve věci C-66/21 totiž vyplývá, že cizinec má být o možnosti požádat o dané povolení k pobytu poučen, pokud „“ vyjde najevo, že jeho tvrzení nasvědčují tomu, že mohl být obětí trestného činu obchodování s lidmi. Ochrana dle směrnice 2004/81/ES se tak neomezuje pouze na situace, kdy se cizinec sám obrátí přímo na orgány činné v trestním řízení či na Ministerstvo vnitra.

[31] Orgánem, který byl v dané věci povolaný k rozhodování o situaci stěžovatelky jako cizinky, která nelegálně pobývala na území České republiky, byl správní orgán I. stupně a následně žalovaná, která jediná byla seznámena s jejím příběhem. Kdyby žalovaná v reakci na tvrzení obsažená v doplnění odvolání provedla stěžovatelčin výslech či další dokazování, mohly vyjít najevo další podstatné skutečnosti. Žalovaná by tedy v případě, pokud by po provedení dalšího dokazování či výslechu stěžovatelky dospěla k závěru, že stěžovatelčina tvrzení nejsou účelová, měla o jejím případě informovat orgány činné v trestním řízení, které mohly následně stěžovatelku poučit o možnosti spolupráce a získání pobytového oprávnění dle § 42e zákona o pobytu cizinců. Ve správním spise nicméně není žádný podklad, který by nasvědčoval tomu, že se žalovaná na dané orgány jakýmkoliv způsobem obrátila. Pokud by orgány činné v trestním řízení stěžovatelku samy nekontaktovaly, stěžovatelka by navzdory svým tvrzením uvedeným v doplnění odvolání kvůli nesprávnému postupu žalované nezískala potřebné informace o možnosti ochrany dle směrnice 2004/81/ES a § 42e zákona o pobytu cizinců a orgány činné v trestním řízení by neměly možnost zhodnotit, zdali stěžovatelka skutečně spadá do oblasti její působnosti a zdali by její spolupráce nebyla užitečná pro rozkrytí trestné činnosti. Žalovaná sice na jedenácté straně napadeného rozhodnutí konstatovala, že se stěžovatelka s informacemi o spáchání trestného činu může obrátit na kompetentní orgán, nicméně ji sama neinformovala o specifickém postavení obětí trestného činu obchodování s lidmi, které vyplývá ze zákona o pobytu cizinců a ze směrnice 2004/81/ES.

[32] Závěru, že tvrzení stěžovatelky byla podstatná i pro české orgány činné v trestním řízení, nasvědčuje i skutečnost, že NCOZ stěžovatelce pouhé čtyři dny po vydání napadeného rozhodnutí stanovila lhůtu na rozmyšlenou dle § 42e odst. 2 tohoto zákona jako svědkyni a pravděpodobné oběti organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice ve smyslu § 340 trestního zákoníku. Z výše uvedeného je zjevné, že stěžovatelčin případ nemusely řešit pouze maďarské státní orgány, jak žalovaná uvedla v rozhodnutí o zamítnutí odvolání. České orgány činné v trestním řízení stěžovatelku sice nepovažovaly za oběť trestného činu obchodování s lidmi ve smyslu § 42e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jak by naznačovala její tvrzení uvedená v doplnění odvolání, nicméně seznaly, že v jejím případě existuje důvod pro užití institutu upraveného v § 42e zákona o pobytu cizinců, a to podle jeho odst. 1 písm. b). Samotné posouzení, pod které z písmen uvedených v odst. 1 tohoto ustanovení je třeba stěžovatelčin případ podřadit, bylo především na orgánech činných v trestním řízení. Nelze proto dospět k závěru, že tvrzení stěžovatelky uvedená v doplnění odvolání bylo možné v řízení o správním vyhoštění považovat za bezpředmětná.

[33] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že je třeba rozhodnutí žalované zrušit, jelikož v odvolacím řízení nebyl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav. Ačkoliv si je Nejvyšší správní soud vědom, že dle poslední věty § 42e odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že poskytnutí lhůty na rozmyšlenou podle tohoto ustanovení nemá vliv na samotné vydání rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, což potvrdil i Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-66/2021, v projednávané věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaná rezignovala na jednu ze svých zákonných povinností. Tím se daná věc odlišuje od výše uvedeného rozsudku Soudního dvora, ve kterém byl cizinec vyslechnut nizozemskou cizineckou policií ohledně svých tvrzení. V nynější fázi řízení již nelze domýšlet, zdali by v případě správného postupu žalované, kterým by stěžovatelce dala příležitost včas využít svých práv zaručených v § 42e zákona o pobytu cizinců, stěžovatelka stihla využít nabídku orgánů činných v trestním řízení před vydáním napadeného rozhodnutí, kvůli čemuž by žalovaná byla dle § 119a odst. 4 zákona o pobytu povinna toto řízení zastavit. Nelze nicméně posvětit nesprávný postup žalované, kterým byla tato varianta zcela vyloučena, když žalovaná stěžovatelčina tvrzení obsažená v doplnění odvolání bez dalšího odmítla jako účelová a nerelevantní pro případné trestní řízení před českými orgány, aniž by dostatečně zjistila skutkový stav a teprve podle toho určila další postup.

[34] Jelikož krajský soud napadené rozhodnutí potvrdil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než zrušit napadený rozsudek pro vadu řízení dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř s., spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.