Vydání 2/2017

Žalovaný uložil rozhodnutím ze dne 21. 5. 2014 žalobci pokutu ve výši 150 000 Kč za spáchání správního deliktu neplnění povinností při identifikaci a kontrole klienta dle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., kterého se měl dopustit tím, že nesplnil povinnost provést kontrolu klienta dle § 9 odst. 1 v návaznosti na § 7 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., neboť v období od 7. 7. 2009 minimálně do 4. 12. 2013 nezjišťoval v souladu s § 9 odst. 2 písm. b) citovaného zákona před vznikem obchodního vztahu ani v jeho průběhu skutečného majitele u celkem sedmi klientů.

Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr financí rozhodnutím ze dne 31. 7. 2014 s tím, že povinnost zjišťovat skutečného majitele, pokud je klientem právnická osoba, stanoví § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. Metodický pokyn Finančního analytického útvaru č. 3 ze dne 29. 10. 2013 (dále jen "metodický pokyn Finančního analytického útvaru") přitom doporučuje povinným osobám při zjišťování skutečného majitele využít klientovu povinnost součinnosti a získané informace ověřit z nezávislých zdrojů. Teprve pokud žádným z těchto způsobů nelze skutečného majitele zjistit, je třeba za něj považovat osobu vykonávající nejvyšší vedoucí funkci, což výrazně zvyšuje rizikovost klienta a vyžaduje příslušnou obezřetnost ze strany povinné osoby.

Ministr se ztotožnil se žalovaným, že rezignace žalobce na využití povinnosti součinnosti klienta při zjišťování skutečného majitele a spokojení se s údaji z veřejného rejstříku je hrubým porušením povinnosti provést kontrolu klienta dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb.

Proti rozhodnutí o rozkladu podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Namítal, že ve všech inkriminovaných případech učinil dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. dotaz na klienta. Žalobce nesouhlasil s výkladem § 9 odst. 2 tohoto zákona a metodického pokynu Finančního analytického útvaru, který zastávají správní orgány. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. podle žalobce zahrnuje zjišťování skutečného majitele, nikoli však povinnost skutečného majitele klienta vždy dohledat. Žalobce tuto povinnost splnil tím, že mimo jiné nechal každého klienta vyplnit dotazník pro zjišťování skutečného majitele klienta, pořídil výpis z obchodního rejstříku a dotázal se klienta (většinou ústně) na jeho skutečného majitele. Žalobce tak učinil vše, co po něm bylo možné objektivně požadovat ke zjištění skutečného majitele klientů. Žalobce to dokládá i odkazem na doporučení Financial Action Task Force z února 2012 (dále jen "doporučení FATF") a metodický pokyn Finančního analytického útvaru, z nichž vyplývá, že v případě, kdy není skutečný majitel právnické osoby znám, postačuje zjištění totožnosti osob, které v právnické osobě zastávají nejvyšší řídicí funkce. Žalobce se přitom domnívá, že uvedený postup dodržel, neporušil povinnost zjišťovat skutečného majitele právnické osoby a nerezignoval na využití povinné součinnosti klienta při zjišťování skutečného majitele právnické osoby. Žalobce dodal, že činí veškerá rozumná opatření při zjišťování skutečného majitele právnických osob v souladu s doporučením FATF, konkrétně:

- zjišťuje fyzické osoby, které disponují kontrolním podílem v dané právnické osobě;

- v míře pochybností, zda tyto osoby jsou skutečnými majiteli, zjišťuje identitu fyzických osob, které ovládají právnickou osobu jinými prostředky;

- pokud podle výše uvedených bodů nelze identifikovat žádnou fyzickou osobu, žalobce identifikuje a činí veškerá rozumná opatření k ověření totožnosti fyzické osoby, která zastává nejvyšší funkci v právnické osobě.

Žalobce uzavřel, že řádně splnil své zákonné povinnosti, neboť byl přesvědčen, že povinnost zjišťovat skutečného majitele neznamená nutně vždy skutečného majitele dohledat. V případech, kdy skutečný majitel není znám, postačuje určit osobu, která v takové právnické osobě vykonává řídicí funkci.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že zjišťování skutečného majitele musí být prováděno vždy, aby mohla být posouzena konkrétní rizikovost, což stanoví § 9 odst. 2 písm. b) citovaného zákona. Metodický pokyn Finančního analytického útvaru doporučuje povinným osobám při zjišťování skutečného majitele využít klientovu povinnost součinnosti a získané informace ověřit z nezávislých zdrojů. Pouze pokud žádným z těchto způsobů není možné zjistit skutečného majitele, je třeba za něj považovat osobu vykonávající nejvyšší vedoucí funkci. Z dostupných podkladů však vyplynulo, že žalobce klienta vůbec o součinnost nežádal a vycházel pouze z údajů uvedených v obchodním rejstříku. V době probíhající kontroly navíc nebyl nastaven systém pro zjišťování skutečného vlastníka nebo takový, který by odpovídal požadavkům zákona č. 253/2008 Sb. Nejednalo se tak o pochybení jednotlivá, ale systémová.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.