Vydání 12/2011

Dne 13. 12. 2004 vydala ministryně školství, mládeže a tělovýchovy postupem podle § 4 školského zákona Opatření, kterým se vydává Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále jen "Opatření" a "Rámcový vzdělávací program"). Uvedený Rámcový vzdělávací program byl změněn Opatřením ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 16. 12. 2009, a to tak, že do něj byl jako část 5.10.3 zařazen nový doplňující vzdělávací obor s názvem "". Příloha č. 1 posledně uvedeného opatření specifikovala obsah nového vzdělávacího oboru tak, že jej tvoří deset témat (např. "", "", "" atd.), na něž navazuje šest aplikačních témat, mezi která patří mj. téma "". Vzdělávací obsah uvedeného tématu je vymezen jako "". Dne 2. 4. 2010 vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Doporučení k realizaci sexuální výchovy v základních školách (dále jen "Doporučení MŠMT").

Navrhovatelé se podáním ze dne 28. 2. 2011 domáhali toho, aby Nejvyšší správní soud v řízení o zrušení opatření obecné povahy zrušil Doporučení MŠMT, Rámcový vzdělávací program v části, kterou se do něj vkládá nový vzdělávací obor s názvem "", v rozsahu tématu "" a Opatření ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 16. 12. 2009.

Navrhovatelé nejprve poukázali na text Doporučení MŠMT, v němž je sexuální výchova vymezena tak, že "" Dle tohoto doporučení "". Doporučení sice konstatuje, že by měly být brány v úvahu "" a že by měla být respektována "[...] ". Dle navrhovatelů je však patrné, že děti sexuální výchově školou podrobeny být mají a případný odlišný náhled jejich rodičů k této nesmírně závažné a citlivé otázce má být nějak "" pouze v rámci tématu Multikulturní výchova.

Navrhovatelé proto namítli rozpor napadených aktů s vybranými ustanoveními ústavního pořádku České republiky a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Konkrétně poukázali na znění čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), § 31 odst. 1 písm. a) a § 32 odst. 1 zákona o rodině. Materie sexuální výchovy dle navrhovatelů svou povahou spadá do ústavně zaručeného práva rodičů na výchovu vlastních dětí a práva dětí na rodičovskou výchovu vlastními rodiči. Přímými a originárními nositeli výchovy dětí jsou rodiče a ostatní subjekty zúčastněné na vzdělávání dětí své výchovné působení od rodičů pouze odvozují, popřípadě vykonávají pouze subsidiárně. Způsob a rozsah, kterým si odpůrce osobuje právo výchovně působit na nezletilé děti v oblasti sexuální výchovy, je v rozporu s těmito právy rodičů a dětí. Navrhovatelé jsou "", že jejich právem a právem jejich dětí je, aby témata jako "", "" apod. byla plně a výlučně vyhrazena navrhovatelům jako rodičům nezletilých dětí.

O "" odpůrce k jejich právům dle navrhovatelů svědčí také dikce Doporučení MŠMT, v němž je pouze konstatována existence námitek vůči výuce sexuální výchovy, není zde však uvedeno, jak tyto námitky řešit, ani to, že rodiče jsou oprávněni požadovat, aby jejich děti nebyly takové sexuální výchově podrobeny. Rámcový vzdělávací program totiž zahrnuje vše, co je společné a nezbytné v povinném základním vzdělávání žáků, a je závazný pro všechny střední školy při stanovování požadavků přijímacího řízení pro vstup do středního vzdělávání. Odpůrce tak nerespektuje, že rodiče mohou vychovávat své děti z odlišných hodnotových hledisek, než je kladení důrazu na "". Navrhovatelé v tomto spatřují "" dle čl. 33 odst. 1 Listiny. Toto zneužití je spojeno rovněž s hrozbou represe. V tomto ohledu odkázali na e-mailovou komunikaci s představitelem ministerstva RNDr. Jindřichem Kitzbergerem, přiloženou k návrhu. Z té dle navrhovatelů plyne, že jim v případě odmítnutí účasti jejich dětí ve výuce sexuální výchovy hrozí právní postih v podobě sankce za přestupek, případně trestný čin stíhání pro zanedbávání povinné školní docházky.

Neslučitelnost hledisek sexuální výchovy, která prosazuje odpůrce, s jejich náboženským vyznáním a svědomím a s hodnotovými pozicemi, z nichž své děti vychovávají, dokládají navrhovatelé, jakožto osoby římskokatolického vyznání, odkazem na dokument Papežské rady pro rodinu "" ze dne 8. 12. 1995 (ve formě, v jaké je dostupný pod názvem "" na stránkách http://www.kebrle.cz/ katdocs/LidskaSexualitaPravdaAVyznam.ht). Navrhovatelé odkázali zejména na body 41-43 uvedeného dokumentu.

Odpůrce se ve vyjádření k návrhu nejprve zabýval otázkou, zda napadené akty představují opatření obecné povahy a zda je dána pravomoc Nejvyššího správního soudu k jejich přezkumu. Konstatoval, že z hlediska formálního pojetí se o opatření obecné povahy nejedná, neboť školský (ani žádný jiný) zákon je takto neoznačuje. Z hlediska materiálního pojetí se odpůrce podrobně věnoval zejména charakteru Rámcového vzdělávacího programu s tím, že právní povaha předmětné části opatření ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 16. 12. 2009 splývá s povahou Rámcového vzdělávacího programu. Odpůrce sice připustil, že se jedná o akt správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž z dikce § 3 odst. 2 (a navazujícího § 4 odst. 1) školského zákona plyne, že Rámcový vzdělávací program vymezuje povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, je závazný pro tvorbu školních vzdělávacích programů a hodnocení výsledků žáků a že je závazným základem pro stanovení výše finančních prostředků přidělovaných školám. A tak třebaže je Rámcový vzdělávací program "" Rámcový vzdělávací program je závazný pro všechny subjekty, kterým právní předpisy svěřují určité či povinnosti související s jeho realizací (tj. ředitelé škol, kteří mají povinnost se jím řídit při tvorbě školních vzdělávacích programů, pedagogičtí pracovníci zajišťující vzdělávání ve školách, kontrolní orgány apod.). Byť tedy okruh adresátů není neomezený, je určen druhově jako množina subjektů vymezená obecnými znaky, čímž je dle odpůrce splněn také požadavek obecně vymezených adresátů opatření obecné povahy.

Požadavkem, který dle odpůrce naopak splněn není, je konkrétnost předmětu napadeného aktu. Předmět rámcového vzdělávacího programu je vymezen v § 3 odst. 2 a v § 4 školského zákona. Na jejich základě upravuje Rámcový vzdělávací program povinný rámec vzdělávání na všech základních školách, které jsou součástí vzdělávací soustavy. Podle Rámcového vzdělávacího programu nelze poskytovat vzdělávání v jednotlivé škole, neboť školský zákon požaduje, aby každá základní škola promítla jeho obsah do školního vzdělávacího programu, a to dle svých individuálních potřeb, podmínek a možností. Se zavedením rámcových vzdělávacích programů tak byla posílena autonomie jednotlivých škol, neboť tyto vymezují "" obecné zásady a rámcový obsah vzdělávání, zatímco bezprostředním a jedinečným základem konkrétního obsahu a forem výuky na jednotlivých školách jsou jejich školní vzdělávací programy. Dle názoru odpůrce se tak rámcové vzdělávací programy nemohou srovnávat s jedinečností předmětu např. dopravního značení či s jedinečností území v případě územního opatření o stavební uzávěře, jakožto vzorově uváděných příkladů opatření obecné povahy. Podle odpůrce představuje posuzovaný akt spíše "" ve smyslu § 158 odst. 1 správního řádu, konkrétně by mohl naplnit povahu tzv. "". Ve vztahu k Doporučení MŠMT odpůrce zdůraznil, že se jedná o právně nezávazný, podpůrný a metodický dokument. Jeho cílem je napomoci školám v realizaci sexuální výchovy, a dokument tak nepředstavuje autoritativní základ školních vzdělávacích programů, jejichž tvorba je plně v kompetenci ředitele každé základní školy. Doporučení vyjadřuje představu modelu výuky sexuální výchovy na základních školách a odchýlení se od něj nemá samo o sobě žádné právní následky.

Odpůrce se dále vyjádřil k tvrzenému rozporu napadených aktů se zákonem, případně mezinárodněprávními závazky České republiky. Konstatoval, že plně respektuje primární a rozhodující úlohu rodičů při výchově dětí. Právo rodičů na výchovu dítěte však nevylučuje z výchovného (vzdělávacího) působení ostatní subjekty, respektive nepodmiňuje jejich účast na vzdělávání bezvýjimečným souhlasem a vůlí rodičů. Z ústavně zakotvené povinnosti školní docházky a z ní vyplývající aktivní povinnosti státu vytvořit soustavu vzdělávacích institucí, v nichž občané (a za stanovených podmínek i cizí státní příslušníci) budou tuto školní docházku realizovat, je nutno dovodit i právo státu podílet se na výchově a vzdělávání jedinců, jež existuje paralelně vedle výchovného působení rodičů. Povinností dětí, potažmo jejich rodičů, je se tomuto vzdělávání podrobit. Právo rodičů na výchovu dětí pak není vymezeno věcnou materií, neboť je všeobecné. Obdobně však právo státu limitují "" meze zákonnosti, hodnoty demokratického právního státu a obecné zásady a cíle vzdělávání zakotvené v § 2 školského zákona.

Odpůrce v této souvislosti odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), a to na rozsudek ze dne 7. 12. 1976 ve věci , stížnosti č. 5095/71, 5920/72, 5926/72, dále na rozsudek velkého senátu ze dne 29. 6. 2007 ve věci , stížnost č. 15472/02, a na rozsudek ze dne 9. 10. 2007 ve věci , stížnost č. 1448/04. ESLP dle odpůrce jednoznačně konstatoval, že vypracování studijních plánů a školních osnov spadá do jednotlivých států. Článek 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. dále jen "Úmluva") nebrání státům šířit výukou a výchovou informace, které přímo či nepřímo souvisejí s náboženstvím a filosofií. Toto ustanovení nedává rodičům právo vznášet námitky proti učebním osnovám, neboť ty by se staly nerealizovatelnými; není prakticky oblasti, která by se přímo či nepřímo nedotýkala filosofických či náboženských hodnot. Stát je však povinen dbát na to, aby informace nebo poznatky obsažené v učebních osnovách byly předávány objektivním, kritickým a pluralitním způsobem. Stát nesmí sledovat indoktrinační cíl, který by mohl být považován za nerespektující náboženské či filosofické přesvědčení rodičů.

Dle odpůrce tedy samotný fakt začlenění tématu "" do Rámcového vzdělávacího programu nemůže být v rozporu s právem rodičů na výchovu a vzdělávání dětí. Oblast lidské sexuality má přes svůj biologický (a také psychologický a sociologický) základ nepopiratelný náboženský a etický rozměr, na základě toho však nemůže být bez dalšího tabuizována, tj. vyloučena z obsahu institucionalizovaného vzdělávání. Rámcový vzdělávací program vymezuje obsah tématu obecně jako okruh věcných témat, jež samy o sobě nemají hodnotový charakter. Konkrétní obsah a strukturu vzdělávání stanoví až školní vzdělávací programy, při jejichž formulování jsou ředitelé škol vázáni nejen věcným základem Rámcového vzdělávacího programu, ale též obecnými zásadami a cíli vzdělávání dle § 2 školského zákona (zásada vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání, cílem utváření respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého atd.). K tvrzenému despektu k právům rodičů odpůrce uvedl, že Doporučení MŠMT klade důraz na etický a náboženský rozměr sexuální výchovy a na nezastupitelnou úlohu rodičů. Výslovně zdůrazňuje potřebu spolupráce školy s rodičovskou veřejností, pluralitu pohledů na oblast sexuality a sexuální výchovy, respekt k individuálním postojům, jakož i na přiměřenost v sexuální výchově.

Nejvyšší správní soud návrh odmítl.