3233/2015
Odpady: autovraky
Odpady: autovraky
k § 3, § 14 odst. 1, § 36 písm. a), § 37b odst. 1 písm. a), § 37c odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 2 písm. h) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do roku 2008*)
I. Motorové vozidlo, které již není způsobilé k provozu na pozemních komunikacích a které je určeno k rozebrání na náhradní díly, je třeba považovat za autovrak ve smyslu § 36 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, a tedy za odpad ve smyslu § 3 téhož zákona, pokud v řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. 9. 2013 (nyní § 3 odst. 8 téhož zákona), nebyl prokázán opak.
II. Rozebírání autovraků na náhradní díly lze podle § 37b odst. 1 písm. a) a § 37c odst. 1 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, provádět pouze v zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, k jehož provozování byl příslušným správním orgánem udělen souhlas.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, čj. 5 As 63/2013-51)
Prejudikatura:
č. 1946/2009 Sb. NSS; rozsudky Soudního dvora ze dne 28. 3. 1990, Vessoso a Zanetti (spojené věci C-206/88 a C-207/88, Recueil, s. I-1461), ze dne 25. 6. 1997, Tombesi a další (spojené věci C-304/94, C-330/94, C-342/94 a C-224/95, Recueil, s. I-3561), a ze dne 7. 9. 2004, Van de Walle a další (C-1/03, Sb. rozh., s. I-7613).Věc:
Společnost s ručením omezeným Autoservis Jaroslav Veis proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.Česká inspekce životního prostředí (dále jen "správní orgán I. stupně") svým rozhodnutím ze dne 5. 5. 2009 uložila žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč za správní delikt dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že minimálně v roce 2008 rozebírala odpady definované podle § 36 zákona o odpadech jako autovraky za účelem získání náhradních dílů, které spolu se vzniklými odpady shromažďovala na pozemku v k. ú. Doudlevce a následně je prodávala či využívala při opravách automobilů. Žalobkyně tím, že s odpady nakládala v zařízení, která nebyla k nakládání s odpady určena podle zákona o odpadech, porušovala podle správních orgánů § 12 odst. 2 zákona o odpadech.
Proti rozhodnutí o uložení pokuty podala žalobkyně odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 27. 7. 2009 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, v níž kromě jiného zpochybňovala právní posouzení správních orgánů, že na předmětném pozemku shromažďuje odpad. Dle přesvědčení žalobkyně nešlo o věci, kterých by se někdo zbavoval nebo kterých by se chtěl někdo zbavit, ale o věci, které jsou dále využívány ke komerčním účelům, konkrétně pro opravárenství, které je v uvedeném místě provozováno. Nešlo tedy o odpad (autovraky), ale o věci, ze kterých jsou demontovány náhradní díly dále používané a využívané při opravách vozidel přijatých žalobkyní do opravy od různých zákazníků, kteří do svých starších vozidel nechtějí pořizovat nové náhradní díly, neboť jsou v mnoha případech velmi drahé.
Žalobkyně dále mimo jiné podotkla, že odpady jsou řádně evidovány a že má souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady i souhlas k upuštění od jejich třídění. Žalobkyně dále uvedla, že odpad, tedy věci, které dále nejsou využívány pro účely autoopravárenství, jsou shromažďovány v autoopravárenské dílně, která je k tomu využívána, a jsou řádně evidovány a předávány subjektu, který je oprávněný provádět jejich likvidaci.
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 5. 2013, čj. 9 Ca 308/2009-78. Ve vztahu k námitce žalobkyně, podle které jí shromažďované autovraky nepředstavují odpad ve smyslu zákona o odpadech, městský soud uvedl, že se jí již podrobně zabývaly správní orgány ve svých rozhodnutích. Správní orgány především poukázaly na § 36 písm. a) zákona o odpadech vymezující pro účely zákona o odpadech pojem autovrak, ve spojení s § 3 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tohoto zákona zabývajícím se pojmem odpad, přičemž dospěly k závěru, že nepojízdná motorová vozidla, která žalobkyně přebírala do svého zařízení, naplňovala pojmové znaky odpadu, respektive autovraku. V projednávaném případě není mezi účastníky řízení sporu o tom, že činnost žalobkyně probíhala tak, že zakoupená vozidla, nezpůsobilá k provozu na pozemních komunikacích, žalobkyně rozebrala jednak na náhradní díly použitelné při opravě jiných motorových vozidel, jednak na nepoužitelné části, o nichž vedla evidenci jako o odpadu. Výše uvedené vyplývá i z vyjádření žalobkyně a z podané žaloby. Jestliže však žalobkyně rozebírala nepojízdná vozidla, nakládala ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpadech s odpadem.
Městský soud dále připomněl, že úmysl zbavit se nepojízdného motorového vozidla byl v projednávaném případě správními orgány podle § 3 odst. 3 písm. b) zákona o odpadech předpokládán, neboť původní účelové určení předmětných motorových vozidel zaniklo. Zároveň žalobkyně neprokázala v řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech, že se nejedná o odpad. Za uvedené situace bylo nutno předmětná nepojízdná motorová vozidla považovat za odpad podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech. Odkaz žalobkyně na skutečnost, že se v daném případě jedná o věci, které jsou dále využívány ke komerčním účelům, konkrétně pro opravárenství, neobstojí, neboť původním účelovým určením motorových vozidel je provoz na pozemních komunikacích, nikoliv jejich rozebrání na náhradní díly. Měla-li pak žalobkyně na rozdíl od správních orgánů za to, že se o odpad nejedná, bylo výlučně na ní, aby iniciovala řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech o určení, zda se jedná o odpad, či nikoliv. Neučinila-li tak, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži správních orgánů.
Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž za stěžejní označila právní posouzení, zda šlo v uvedeném případě o autovraky ve smyslu zákona o odpadech. Stěžovatelka odkázala na § 3 a § 36 zákona o odpadech, jejichž podmínky musí být splněny, aby nepojízdná vozidla naplňovala pojem odpadu, a dále poukázala na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností. Citovaná směrnice dle stěžovatelky pojem autovrak vůbec nezná a namísto něj užívá pojem "
vozidlo s ukončenou životností
", což je podle názoru stěžovatelky pojem odlišný a užší, než pojem autovrak. Dle stěžovatelky existují tři základní druhy vozidel, a to nová vozidla uváděná poprvé na trh, dále opotřebená vozidla (tzv. ojetá), jež přecházejí uživatelsky mezi jednotlivými účastníky příslušného tržního segmentu, a dále vozidla s ukončenou životností vyřazovaná předepsaným způsobem z provozu (kromě historických vozidel apod.). U vozidel s ukončenou životností dochází podle přirozeného technického pohledu ke vzniku dalších dvou podkategorií; jednou z nich je kategorie vozidel s ukončenou životností se zbytkovou technickou užitečností, v jejímž rámci je dán základ pro opětovné použití některých součástí vytěžených v souladu s předpisy formou šetrné demontáže a pro jejich návrat k opětovnému použití ve formě použitelných náhradních dílů. Opětovně nevyužitelné zbytky jsou pak předmětem materiálové recyklace nebo odpadem. Druhou podkategorií jsou vozidla s ukončenou životností, která jsou zcela technicky nevyužitelná (např. totálně zdevastovaná vozidla apod.), a která se tak stávají přímo předmětem materiálové recyklace a odstraňování nerecyklovatelných odpadů, přičemž teprve u této druhé podkategorie je namístě použití termínu autovrak.V uvedeném případě lze podle názoru stěžovatelky dovodit, že některá vozidla patřila do kategorie ojetých vozidel a některá vozidla patřila do první podkategorie vozidel s ukončenou životností se zbytkovou technickou užitečností. Rozhodně se podle přesvědčení a názoru stěžovatelky nejednalo o druhou podkategorii vozidel s ukončenou životností, která by byla technicky nevyužitelná, a nejednalo se tedy o autovraky. K prokázání svého tvrzení si stěžovatelka nechala vypracovat znalecký posudek od znalce z oboru ekonomika a ochrana přírody, specializace oceňování ekologických škod a zneškodňování odpadů, který přiložila k podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného.
Z tohoto znaleckého posudku dle stěžovatelky vyplývá, že v daném případě nebyl přebírán odpad, ale výrobek nepoužitelný k původnímu účelu, který ale byl použitelný pro činnost stěžovatelky. Dále stěžovatelka upozornila zejména na odpověď znalce na otázku, zda je zařazení vyřazených (nefunkčních) vozidel pod režim zákona o odpadech v modelu užívaném stěžovatelkou jednoznačné, či zda není možná jiná
interpretace
, než jakou použil žalovaný a správní orgán I. stupně. Zde znalec mimo jiné uvedl, že stěžovatelka nepřebírala odpad, ale výrobek nepoužitelný k původnímu účelu, který je použitelný pro činnost stěžovatelky. Znalec dále konstatoval, že pokud by podnikatelskou činností byla recyklace autovraků, pak by nepochybně smluvní forma převzetí byla jiná, neboť by se jednalo o cílenou a opakovanou činnost naplňující charakter provozování dané živnosti, k čemuž však v případě stěžovatelky nedocházelo, neboť příslušné smlouvy byly uzavírány sporadicky v počtu 1 až 3 ročně, a to převážně před rokem 2006.Stěžovatelka dále připomněla pasáž znaleckého posudku, v níž znalec konstatoval, že pokud by byl aplikován přístup zastávaný správními orgány, dle něhož jsou režimu zákona o odpadech a jeho prováděcích předpisů podřízeny všechny fáze nakládání s autovraky, pak by mohlo dojít k
absurdní
situaci, že i demontované (ale následně využitelné) autodíly budou mít charakter odpadu vznikajícího při činnosti daného subjektu, a tudíž je nebude možné předat specializovaným autoopravárenským dílnám a servisům, které nebudou oprávněny nakládat s těmito odpady, resp. nebudou mít schválená zařízení. Toto dle znalce není a nemůže být smyslem zákonné úpravy v segmentu autovraků. Znalec dále upozornil na to, že činnost stěžovatelky (demontáž nepojízdných vozidel) se od vrakovišť odlišuje tím, že u vrakovišť se jedná o základní podnikatelskou činnost spočívající v periodické likvidaci autovraků, a ne o podnikatelskou činnost spočívající v opravárenské činnosti, při které jsou používány "secondhand
" autodíly.Podle názoru stěžovatelky soud k tomuto posudku náležitě nepřihlédl a navíc vůbec nevzal v úvahu výše citovanou směrnici 2000/53/ES, ve které je řešena otázka vozidel s ukončenou životností, a dále nevzal v úvahu unijní předpisy s tím související, na které tato směrnice odkazuje.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...)
IV. b) Právní posouzení nepojízdných vozidel
Obdobně i stěžovatelčiny námitky vztahující se k právnímu posouzení, zda shromažďovaná vozidla představovala odpad, již byly v předchozích řízeních přesvědčivě vypořádány. Žalovaný i městský soud jasně konstatovali, že úmysl zbavit se nepojízdných motorových vozidel byl presumován s ohledem na § 3 odst. 3 písm. b) zákona o odpadech, neboť nebyl prokázán opak v rámci řízení dle § 78 odst. 2 písm. h) téhož zákona.
Právní posouzení, jež v této věci zastávaly správní orgány a městský soud, již byla rovněž potvrzena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2014, čj. 5 As 112/2012-44, ve skutkově podobné věci judikoval:
"[18] Podle § 36 zákona o odpadech se pro účely tohoto zákona rozumí autovrakem úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a stalo se odpadem podle § 3. V souladu s tímto ustanovením je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) citovaného zákona neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci mj. v případě, kdy původní účelové určení věci odpadlo nebo zaniklo.
[19] Movité věci, jejichž skladování stěžovatelem bylo odhaleno namátkovou kontrolou, plně vyhovují definici odpadu zakotvené v § 3 odst. 1 zákona o odpadech. Nepotřebnost těchto věcí pro jejich vlastníky pramení z nemožnosti jejich užití k přepravním účelům. Dle náhledu zdejšího soudu je nepochybné, že bylo úmyslem osob, jimž tyto věci patřily, se jich nějakým způsobem zbavit. Tento úmysl je zřejmý již z toho, že se tyto věci jako nepoužitelné k původnímu účelu staly zdrojem náhradních dílů, což nezpochybňuje ani stěžovatel, který ve správním i soudním řízení tuto skutečnost sám výslovně uznal.
[20]
[...] K tomu je třeba uvést, že kasační soud nezpochybňuje majetkovou hodnotu movitých věcí uskladněných v provozovně stěžovatele. Předmětné autovraky nepochybně mohou být předmětem další obchodní transakce, avšak absolutní neužitečnost není pojmovým znakem odpadu. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Soudního dvora
[...], ze které jednoznačně plyne, že za odpad je třeba považovat i věci mající hospodářskou hodnotu, které lze opětovně využít (viz zejména rozsudky ze dne 18. 12. 2007,
Komise proti Itálii, C-195/05, Sb. rozh. I-11699, body 36 až 38; ze dne 15. 6. 2000,
ARCO Chemie Nederland a další, spojené věci C-418/97 a C-419/97, Recueil, s. I-4475, bod 83; ze dne 25. 6. 1997,
Tombesi a další, spojené věci C-304/94, C-330/94, C-342/94 a C-224/95, Recueil, s. I-3561, body 47 a 48, či ze dne 28. 3. 1990,
Vessoso a Zanetti, spojené věci C-206/88 a C
-207/88, Recueil, s. I-1461, bod 9; rozsudky Soudního dvora jsou dostupné na adrese
curia
.europa.eu).[21] Z hlediska aplikace zákona o odpadech je podstatná pouze skutečnost, zda věci nacházející se v provozovně stěžovatele sloužily k provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 36 písm. a) zákona o odpadech a zda se staly odpadem ve smyslu § 3 téhož zákona. V případě nevyužití řízení o odstranění pochybností dle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech je pak dána nevyvratitelná domněnka naplnění definice pojmu
,odpad' pokud došlo k zániku jeho původního účelového určení. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, stěžovatel k iniciaci řízení dle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech nepřistoupil.
[...][23] Podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech lze provozovat zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení, a s jeho provozním řádem. Zařízením se podle definice uvedené v § 4 písm. e) zákona o odpadech rozumí nejen technické zařízení, ale rovněž ,
místo'.
[24] Kasační soud má za to, že není pochyb o tom, že v projednávané věci došlo k naplnění citované skutkové podstaty, tj. provozování zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů bez potřebného souhlasu příslušného krajského úřadu podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech. Skutečnost, že stěžovateli nebylo uvedené povolení uděleno, ostatně nijak nezpochybňuje ani sám stěžovatel
."Nejvyšší správní soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a hodlá se jimi řídit i v právě posuzovaném případě. Nejvyšší správní soud má za to, že v průběhu správního a soudního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka nakládala s movitými věcmi, jejichž původní účelové určení zaniklo. V průběhu řízení nebylo nijak zpochybňováno, že se jednalo o nepojízdná vozidla, a stěžovatelka ostatně ani netvrdila, že je tento stav pouze dočasný a že daná vozidla budou opětovně způsobilá k provozu na pozemních komunikacích.
Vzhledem k § 3 odst. 3 písm. b) zákona o odpadech je tedy třeba na předmětná vozidla nahlížet jako na odpady (autovraky) ve smyslu relevantních zákonných ustanovení. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani znalecký posudek předložený stěžovatelkou či její pokus o klasifikaci vozidel z hlediska jejich využitelnosti. Tato klasifikace dle Nejvyššího správního soudu nemá oporu v zákoně ani v citované směrnici 2000/53/ES. Pojem autovrak [§ 36 písm. a) zákona o odpadech] i pojem vozidlo s ukončenou životností (čl. 2 bod 2 směrnice 2000/53/ES) jsou navázány na definici odpadu obsaženou v čl. 1 písm. a) směrnice Rady 75/442/EHS o odpadech, resp. v čl. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES o odpadech, která ji s účinností od 17. 5. 2006 nahradila (ta byla s účinností od 12. 12. 2010 rovněž nahrazena, a to směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES o odpadech a o zrušení některých směrnic).
Ani na základě citované unijní právní úpravy přitom nelze akceptovat argumentaci stěžovatelky, že by pojem autovrak měl zahrnovat pouze zcela zdevastované vozidlo, které již nelze využít na náhradní díly. Této argumentaci totiž odporuje i sama směrnice 2000/53/ES, která ve svém článku 1 uvádí, že "
stanoví opatření přednostně zaměřená na předcházení vzniku odpadů z vozidel a dále na
". Sama směrnice tak na jedné straně vozidla s ukončenou životností podřizuje obecné definici odpadu, ale na druhé straně předpokládá a vyžaduje, aby byla přednostně využívána mj. na náhradní a výměnné díly.opětné použití, recyklaci a jiné formy využití vozidel s ukončenou životností a jejich součástí
, aby bylo sníženo množství odpaduStejně tak i z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem odpad nesmí být s ohledem na cíle směrnice 2006/12/ES a čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie vykládán restriktivně (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 9. 2004,
Van de Walle a další
, C-1/03, Sb. rozh. s. I-7613, bod 45). Soudní dvůr taktéž judikoval, že skutečnost, že látky nebo předměty mají obchodní hodnotu a může dojít k jejich opětovnému ekonomickému použití, nebrání tomu, aby byly považovány za odpad (srov. výše citované rozsudky Soudního dvora ze dne 28. 3. 1990, Vessoso a Zanetti
, spojené věci C-206/88 a C 207/88, Recueil, s. I-1461, bod 9, a ze dne 25. 6. 1997, Tombesi a další
, spojené věci C-304/94, C-330/94, C-342/94 a C-224/95, Recueil, s. I-3561, bod 47).Pokud jde o stěžovatelčiny odkazy na předložený znalecký posudek, provedený městským soudem k důkazu při jednání, musí Nejvyšší správní soud především konstatovat, že znalci přísluší vyjadřovat se toliko ke skutkovým otázkám, jejichž posouzení vyžaduje jeho odborných znalostí, v žádném případě mu však nepřísluší v posudku hodnotit otázky právní (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, čj. 1 As 59/2008-77, č. 1946/2009 Sb. NSS), tedy ani vykládat či posuzovat pozitivní právní úpravu, nebo dokonce v posudku formulovat úvahy . Takové závěry znalce, k nimž znalec navíc dochází nikoli ve znaleckém posudku zadaném soudem (§ 127 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.), ale na základě posudku, který si u něj objednala a jehož předmět položenými otázkami definovala stěžovatelka jakožto účastník řízení (§ 127a o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.), což ovlivňuje jeho důkazní hodnotu, jsou pro posouzení dané věci irelevantní. Navíc má Nejvyšší správní soud za to, že uvedené závěry znalce byly i po věcné stránce dostatečně vyvráceny v rozsudku městského soudu a ve vyjádření žalovaného k žalobě (s. 4 a 5). Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s tím, že některé úvahy znalce se zdají být přinejmenším zavádějící. Není patrné, z čeho např. znalec dovozuje nemožnost překlasifikovat součást autovraku jako použitelný náhradní díl, který může opětovně sloužit svému původnímu účelu. Naopak, je-li součást autovraku po odborné demontáži opětovně způsobilá sloužit svému původnímu účelu, nic nebrání tomu, aby byla použita jako náhradní díl. Tento postup je zcela v duchu unijní právní úpravy usilující o minimalizaci odpadů (srov. např. stanovisko generálního advokáta Niila Jääskinena ze dne 18. 6. 2013, ve spojených věcech
de lege ferenda
Shell Nederland a Belgian Shell
, C-241/12 a C-242/12).Nejvyšší správní soud proto považuje výše uvedené námitky za nedůvodné. (...)
*) Ustanovení § 3 bylo s účinností od 1. 7. 2010 změněno zákonem č. 154/2010 Sb., s účinností od 18. 2. 2011 změněno zákonem č. 31/2011 Sb. a s účinností od 1. 10. 2013 změněno zákonem č. 169/2013 Sb.; ustanovení § 78 odst. 2 písm. h) bylo s účinností od 1. 10. 2013 změněno zákonem č. 169/2013.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.