2520/2012
Ochrana spotřebitele: označení původu vína
Ochrana spotřebitele: označení původu vína
k § 39 odst. 1 písm. jj) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění zákona č. 215/2006 Sb.*)
k čl. 47 odst. 1 a 2 písm. f) a čl. 48 nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 o společné organizaci trhu s vínem
Primárním smyslem evropské úpravy označení (vín) je prevence klamání spotřebitele, nikoli formální požadavek na umístění údaje o původu (vína). Toto preventivní hledisko tvoří materiální podstatu povinnosti, zatímco požadavky na označení různých aspektů komodity vyjadřují prostředky, jak uvedeného cíle dosáhnout. Přesné umístění, velikost nebo barevné provedení informace o původu (vína) proto není nutné konkrétně předepisovat, nýbrž je nutné tyto informace poskytnout tak, aby klamavý dopad na spotřebitele byl minimalizován až vyloučen. Ignorování uvedeného preventivního hlediska proto tvoří materiální podstatu správního deliktu dle § 39 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.9.2011, čj. 1 As 89/2011-69)
Věc:
Společnost s ručením omezeným Vinařství U Kapličky proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ústřednímu inspektorátu, o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně, uložila žalobci pokutu dle § 39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví a vinařství rozhodnutím ze dne 18.1.2010. Žalobce se měl dopustit správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že porušil povinnosti stanovené v čl. 48 odrážce druhé a čl. 49 odst. 1 nařízení o společné organizaci trhu s vínem, neboť uvedl do oběhu vína třinácti různých odrůd ve třech druzích balení, která vykazovala nedostatky v označení.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 17.3.2010 odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 9.2.2011, čj. 31 A 31/2010-43, zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud plně přisvědčil žalované jak ve vztahu k právnímu hodnocení a posouzení věci, tak v jejích závěrech o výši uložené sankce, a odkázal proto na její argumenty obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí. Z něj vyplývá, že naplnění skutkové podstaty správního deliktu po materiální i formální stránce odpovídá zjištěním vyplývajícím z výsledků kontroly dodržování povinností při uvádění předmětného zboží do oběhu.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud vycházel v daném případě z nesprávného posouzení věci. Žalovaná neprokázala, že skutečně došlo ke klamání spotřebitelů a ke krácení jejich práv; pouhé domněnky žalované nepostačují pro udělení pokuty. Stěžovatel zastával názor, že jasně a zřetelně označil na výrobcích zemi původu a etikety byly v souladu s nařízením o společné organizaci trhu s vínem, které neuvádí, jakým způsobem má být označení země původu provedeno (zda malým či velkým písmenem, jeho umístění, písmo, barevnost apod.). Stěžovatel i přesto, že měl výtky žalované za neopodstatněné, dotčené výrobky okamžitě stáhl z trhu.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnula, že ke klamání spotřebitele došlo v souvislosti s označením původu vína. Dominantní údaj „<KURZIVA>ZAJEČÍ</KURZIVA>“, nacházející se na předních etiketách předmětných vín, mohl u spotřebitele skutečně vyvolat dojem, že se jednalo o produkty z vinařské obce Zaječí, ačkoli zeměmi původu byly ve skutečnosti Maďarsko, Slovensko a Makedonie. Zdůraznila také, že uvedení v omyl není nutno prokázat a doložit, že skutečně došlo k oklamání konkrétních spotřebitelů, postačuje již pouhá možnost vzniku ohrožení práv spotřebitelů (v této souvislosti žalovaná zmínila rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 30.7.2004, čj. 29 Ca 245/2002-69, a ze dne 7.12.2009, čj. 30 Ca 17/2008-35). Popsané jednání stěžovatele by bylo protiprávní i v případě, že by se předmětné zboží vůbec nedostalo ke spotřebitelům, což vyplývá z definice „
uvádění do oběhu
“ podle § 3 odst. 2 písm. s) zákona o vinohradnictví a vinařství a z nařízení o společné organizaci trhu s vínem.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) [9]
Relevantní
právní úpravu ve vztahu ke zkoumané problematice představuje nařízení o společné organizaci trhu s vínem, v tomto případě jeho čl. 47 odst. 1, definující smysl evropské úpravy [cílem je
„a) ochrana oprávněných zájmů spotřebitele, b) ochrana oprávněných zájmů producenta, c) řádné fungování trhu a d) podpora kvalitní produkce
“]. Principy dle odstavce 1 vyžadují pro své naplnění, mimo jiné, „označení dovážených produktů
[...], aby se zaručilo, že spotřebitelé jsou o vlastnostech těchto produktů informováni
“ [čl. 47 odst. 2 písm. f)], „vlastnosti produktu jako především druh, složení
[...] původ nebo místo, odkud se dováží
“ (čl. 48 odrážka druhá) a zákaz držení řádně neoznačených produktů ve Společenství za účelem jejich prodeje (čl. 49 odst. 1). Mimo jiné z posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že pro porušení evropského práva v dané oblasti stačí pouhé riziko oklamání spotřebitele. Jednoznačně tuto problematiku upravuje také zákon o vinohradnictví a vinařství, a to jak v platném znění, které v § 3 písm. q) pod pojmem „uvádění do oběhu
“ rozumí „nabídk
[u] produktu k prodeji, jeho prodej anebo jinou formu jeho nabídky ke spotřebě, včetně skladování pro potřeby prodeje, případně přepravy pro potřeby prodeje, nebo nabídky ke spotřebě
“, identicky i ve znění platném do 31.8.2011 dle § 3 odst. 2 písm. s) citovaného zákona – „uváděním do oběhu
[se rozumí] nabídka produktu k prodeji, jeho prodej anebo jiná forma jeho nabídky ke spotřebě, včetně skladování pro potřeby prodeje, případně přepravy pro potřeby prodeje, nebo nabídky ke spotřebě
“.[10] Stěžovatel se mýlí v přesvědčení, že se nemohl dopustit klamání spotřebitele jen proto, že zmíněná ustanovení nespecifikují jednoznačně, jak stěžovatel tvrdí, způsob označování původu vín. Primárním smyslem evropské úpravy, kterou přirozeně nemůže ignorovat národní zákonodárce a ze které také vychází materiální i formální podstata správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví a vinařství, je totiž právě prevence klamání spotřebitele, nikoli formální požadavek například na umístění údaje o původu vína. Prevence klamání spotřebitele tedy tvoří materiální podstatu povinnosti, zatímco požadavky na řádné označení různých aspektů komodity [čl. 47 odst. 2 písm. f), čl. 48 odrážka druhá nařízení o společné organizaci trhu s vínem] zmiňují prostředky, jak uvedený cíl dosáhnout. Není tedy nutné konkrétně předepisovat umístění, velikost nebo barevné provedení informace o původu vína, nýbrž je nutné tuto informaci poskytnout tak, aby klamavý dopad na spotřebitele byl minimalizován až vyloučen. Tomuto požadavku podoba viněty vín v daném případě, s dominantní informací „<KURZIVA>ZAJEČÍ</KURZIVA>“ rozhodně neodpovídá. Velmi sugestivně totiž vnucuje spotřebiteli nepravdivou představu o původu vína nebo jeho vlastnostech. Stěžovatel ani vinařská obec Zaječí nemá ve skutečnosti s podstatou vína a jeho vlastnostmi nic společného, a tudíž dominantní údaj na etiketě nemá žádné opodstatnění. Pokud se tam vyskytuje, má takový údaj značně klamavý potenciál.
[11] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem konstatuje, že ani při velkorysém přístupu k podáním stěžovatele nelze přehlédnout neoprávněnost jeho tvrzení o nezávadnosti označení vín z hlediska vlivu informace na etiketách na materiální podstatu úpravy této problematiky, totiž na minimalizaci vzniku mylné představy spotřebitele o tom, co je mu vlastně nabízeno. (...)
*)
S účinností od 1.9.2011 bylo písmeno jj) § 39 odst. 1 přesunuto zákonem č. 256/2011 Sb. do písmena ff) téhož ustanovení.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.