Vydání 9/2023

(…)

[18] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval věcnými výhradami proti opatření. Pro větší přehlednost Nejvyšší správní soud rozděluje další odůvodnění do tří částí. Nejprve obecně vysvětluje, že pokud Česká obchodní inspekce zákazem podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o České obchodní inspekci postihuje nekalou obchodní praktiku podle zákona o ochraně spotřebitele, musí pracovat s hlediskem tzv. (). Poté se Nejvyšší správní soud věnuje otázce, zda žalovaná v napadeném rozhodnutí tento koncept použila, resp. zda s ohledem na hledisko může rozhodnutí obstát (). Nakonec Nejvyšší správní soud řeší, jaký význam mohly mít podněty spotřebitelů ().

[19] Žalovaná v nynější věci postupovala podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o České obchodní inspekci. Podle něj [tedy např. nabídku či prodej výrobků], .

[20] Opatření podle § 7 odst. 1 zákona o České obchodní inspekci umožňuje inspektorům žalované reagovat bezprostředně na porušování zvláštních právních předpisů, na jejichž dodržování dohlíží. Podle § 7 odst. 2 zákona o České obchodní inspekci tento zákaz Kontrolovaná osoba poté musí zjednat nápravu (či se případně proti zákazu bránit námitkami podle § 7 odst. 3 zákona o České obchodní inspekci, které nicméně nemají odkladný účinek). Porušení uloženého zákazu je pak přestupkem podle § 9 odst. 1 písm. b) zákona o České obchodní inspekci, za který může žalovaná podle § 9 odst. 4 téhož zákona uložit pokutu do výše 1 000 000 Kč.

[21] Opatření podle § 7 odst. 1 zákona o České obchodní inspekci je ale jen nástrojem. Kdy jej mohou inspektoři žalované použít, závisí vždy na zvláštních právních předpisech. Protože tímto zvláštním právním předpisem je zde zákon o ochraně spotřebitele, zákonnost napadeného rozhodnutí závisí právě na tom, zda stěžovatelka porušila tento předpis.

[22] Žalovaná výše popsaným zákazem postihla tvrzené porušení § 4 odst. 4 a § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele. Zákon o ochraně spotřebitele v § 4 odst. 1 uvádí, že nekalou obchodní praktikou je obecně obchodní praktika, která je Podle § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele se užívání nekalých obchodních praktik zakazuje .

[23] Podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele (ve znění účinném od 28. 12. 2015) se pak za nekalou obchodní praktiku považuje také klamavé konání v podobě obchodní praktiky jako jsou údaje mimo jiné též .

[24] Ačkoli zákon o ochraně spotřebitele výslovně tento pojem nezmiňuje, při zkoumání, zda se stěžovatelka jako prodávající [§ 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele] dopustila nekalé obchodní praktiky, resp. klamavého konání podle tohoto zákona, je vždy třeba pracovat s pojmem . A to už jen proto, že zákon o ochraně spotřebitele provádí do českého práva směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, která je na tomto konceptu postavena (srov. rozsudek ze dne 22. 2. 2023, čj. 10 As 214/2022-44, č. 4463/2023 Sb. NSS, , bod 14).

[25] Směrnice 2005/29/ES harmonizuje pravidla vnitřního trhu Unie a vyvažuje ochranu spotřebitele a volný pohyb zboží a služeb (srov. odůvodnění směrnice a její čl. 1). Členské státy tedy mimo výjimky (např. ve vztahu k finančním službám čl. 3 odst. 9 směrnice) nemohou zavést přísnější pravidla, aby ještě více chránily spotřebitele (srov. shodně rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 9. 11. 2010, , C-540/08, bod 30).

[26] Hledisko je ve své podstatě jedním z nástrojů, jak cíle směrnice naplnit. Právě s odkazem na definuje směrnice 2005/29/ES zakázané obchodní praktiky, o které v nynější věci jde. Podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice je obecně nekalou obchodní praktikou obchodní praktika, která mj. . Za nekalou obchodní praktiku směrnice považuje též klamavé jednání, kterým je podle čl. 6 odst. 1 směrnice též praktika, která mj. k otázce zeměpisného nebo obchodního původu výrobku, , což vede nebo může vést .

[27] Jak přímo k čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29/ES uvedl Soudní dvůr, „“ (rozsudek ze dne 26. 10. 2016, , C-611/14, bod 38).

[28] Pro oblast nekalých obchodních praktik je dnes pojem průměrného spotřebitele kodifikován v bodu 18 odůvodnění směrnice 2005/29/ES, dle něhož průměrný spotřebitel . Právě s touto definicí pracuje též aktuální Soudního dvora (srov. např. rozsudek ze dne 3. 2. 2021, , C-922/19, bod 57).

[29] Podle bodu 18 odůvodnění směrnice 2005/29/ES také platí, že . Je tedy na žalované a správních soudech, aby určily reakci průměrného spotřebitele v konkrétních okolnostech (tedy např. průměrného spotřebitele určitého výrobku, srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 9. 2018, , C-54/17 a C-55/17, bod 52).

[30] Lze tedy na tomto místě shrnout, že směrnice 2005/29/ES nechrání každého spotřebitele, ale pouze spotřebitele, .

[31] Nekalou obchodní praktiku, a to i v případě, že ji žalovaná postihuje zákazem podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o České obchodní inspekci, je tedy vždy potřeba posuzovat z pohledu průměrného spotřebitele (výjimkou jsou v tomto ohledu jednak praktiky uvedené výslovně v příloze č. I směrnice 2005/29/EU, u kterých dopad na průměrného spotřebitele není potřeba řešit, jednak případy, na které dopadá čl. 5 odst. 3 směrnice, resp. § 4 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, které pamatují na kategorii spotřebitelů; na nynější věc ale tyto výjimky použitelné nejsou).

[32] Dále se Nejvyšší správní soud již věnoval posouzení sporné obchodní praktiky. Zkoumal, zda se skutečně jednalo o nekalou obchodní praktiku . Námitky stěžovatelky jsou v tomto směru důvodné.

[33] Podle žalované stěžovatelka porušila § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele. Ten za klamavé konání (které se považuje za nekalou obchodní praktiku) označuje obchodní praktiku, která přesto, že obsahuje pravdivou informaci, , mj. o . Článek 6 odst. 1 směrnice 2005/29/ES je v popisu odpovídající praktiky trochu ilustrativnější, protože výslovně zmiňuje, že praktika, která obsahuje věcně správné informace, může ovlivnit průměrného spotřebitele (angl. , franc. ).

[34] Právě ono , celkové vyznění obchodní praktiky bude pro posouzení podobných případů stěžejní. Žalovaná musí pamatovat na to, že prodávající spotřebitelům sděluje informace, které samy o sobě nekalou obchodní praktiku „nedělají“. Naopak se musí zaměřit na to, jaké další prvky obchodní praktiky nad pravdivými informacemi převažují, jak ovlivňují konečný dojem průměrného spotřebitele. Nutno uznat, že prokázání takové obchodní praktiky bude pro žalovanou často složitější než případy, kdy prodávající sdělí nepravdivé informace či určité informace opomene či zatají. Žalovaná musí v podobných situacích pečlivě vysvětlit, proč jednání prodávajícího porušuje § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.

[35] Stěžovatelka již v námitkách proti opatření podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o České obchodní inspekci ze dne 17. 3. 2021 argumentovala tím, že svým zákazníkům poskytovala korektní informace. Tvrdila, že z pohledu průměrného spotřebitele nejsou výrazy „vyvinuto“ a „vyrobeno“ shodné a že průměrný spotřebitel proto dokáže rozeznat, že respirátory „PHARMAWEX R01“ nejsou v Česku vyrobeny. A takto argumentuje doteď. Žalovaná se však otázkou, zda je jednání stěžovatelky nekalou obchodní praktikou z pohledu , nezabývala ani v opatření ze dne 17. 3. 2021, ani v následném rozhodnutí o námitkách. Výslovně se kritériu průměrného spotřebitele věnuje až ve vyjádření ke kasační stížnosti (a některé úvahy, byť nepřímo, uvedla též v řízení před krajským soudem). Ani krajský soud se průměrnému spotřebiteli vůbec nevěnoval. Nejvyšší správní soud je tak prvním, kdo se zabývá klíčovou otázkou, „“.

[36] Nejvyšší správní soud uznává, že žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti hledisku průměrného spotřebitele věnovala a přišla s propracovanější obhajobou svého rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho nedostatky ale žalovaná nemůže napravit až v argumentaci před soudy (což Nejvyšší správní soud žalované vysvětlil již v citovaném rozsudku ve věci , bod 37).

[37] V úředním záznamu ze dne 17. 3. 2021 žalovaná uvedla pouze samotný text opatření (ve kterém říká, že klamavé je označení na výrobku v podobě české vlajky a fráze „“). V rozhodnutí o námitkách pak žalovaná nejprve uvedla, že důvodem, proč stěžovatelce opatření uložila, je skutečnost, že označení na obalu výrobku (tj. česká vlajka a text „“) lze považovat za klamavé ve vztahu k zeměpisnému původu respirátorů. Označení na obalu uvádí spotřebitele v omyl a s ohledem na větší množství podnětů od spotřebitelů se jedná o „zjevné“ ovlivnění jejich rozhodnutí. Poté žalovaná také zmínila, že informace v označení na obalu „korelují“ s informacemi na internetových stránkách stěžovatelky. Doplnila, že v „podrobných informacích“ na internetových stránkách je též informace, že respirátor byl „vyvinut“ v České republice „“. Žalovaná pak znovu opakuje, že spotřebitel je klamán informací, že je respirátor „vyvinut“ v Česku, přestože je dovezen z Číny. Výslovně ale uvádí, že pravdivost samotné informace o vyvinutí v Česku . Žalovaná uzavírá, že „“ je vzhledem ke všem okolnostem (kterými jsou „“) poskytnuta „“.

[38] Nejvyšší správní soud tedy rekapituluje, že žalovaná v napadeném rozhodnutí v podstatě pouze čtyřikrát odkázala na označení výrobku (tj. na vyobrazení české vlajky a výraz „“). Vedle toho také hned dvakrát zdůraznila jako klíčový prvek klamavého jednání sdělení o tom, že byl respirátor „“. Mimo to pouze uvedla, že označení na obalu respirátoru a v nabídce na stěžovatelčiných internetových stránkách spolu „korelují“, že v podrobných informacích bylo další sdělení o „“ v souvislosti s evropskou normou. A odkázala na spotřebitelské podněty. Hledisko ani v opatření, ani v rozhodnutí o námitkách zmíněno není.

[39] Námitce stěžovatelky se tedy žalovaná fakticky vyhnula, její tvrzení o rozdílu slov „vyvinuto“ a „vyrobeno“ v očích průměrného spotřebitele nevyvracela. Současně ale ani konkrétně neuvedla, v jakých prvcích obchodní praktiky spatřuje problém nebo jakým způsobem celkové vyznění praktiky naplňuje skutkovou podstatu klamavého konání podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele (nijak tedy neřešila třeba roli české vlajky, umístění problémového označení, formátu a velikosti textu, ale ani třeba opakování téže informace či celkový dojem průměrného spotřebitele z označení). Přitom informaci, že respirátory „PHARMAWEX R01“ byly vyvinuty v Česku.

[40] V takovém případě ale Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí nemůže obstát. Jednak ze samotného odůvodnění rozhodnutí o námitkách není příliš jasné, v čem přesně spočívá klamavá povaha obchodní praktiky, která jinak obsahuje pravdivé informace. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil výše, u obchodní praktiky porušující § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele je klíčové vysvětlit způsob, kterým uvádí průměrného spotřebitele v omyl . To si ale soud nemůže za žalovanou domýšlet. Dokonce ani vyjádření žalované ke kasační stížnosti není v tomto ohledu zcela jasné. Žalovaná například hovoří obecně o „“, nevysvětluje ale konkrétně, co jsou třeba ona grafická upozornění a jak působí na průměrného spotřebitele. Stále také nereaguje na dokola opakovanou námitku stěžovatelky, že průměrný spotřebitel chápe význam slova „vyvinout“ a neplete si jej se slovem „vyrobit“.

[41] A především, napadené rozhodnutí vůbec neřeší, zda se jedná o nekalou obchodní praktiku . Navíc v situaci, kdy stěžovatelka od začátku vznáší ohledně hlediska průměrného spotřebitele námitku, která je . Tyto nedostatky nelze obejít ani odkazem na spotřebitelské podněty a že „“ (k tomu část níže).

[42] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše popsaným problémům ani nemůže definitivně vyřešit otázku, jak posoudit spornou obchodní praktiku z hlediska průměrného spotřebitele. Přinejmenším ale nelze vyloučit, že průměrný spotřebitel, by byl schopen rozeznat, že označení na obalu respirátoru, resp. na internetových stránkách stěžovatelky, říká skutečně jen, kde byl respirátor vyvinut. Nebude ze slova „vyvinuto“ dovozovat, že byl na stejném místě také vyroben. Průměrný spotřebitel už dnes může mít povědomí o tom, že výrobky, které si kupuje, jsou sice vynalezeny, navrženy, vyvinuty apod. v jedné části světa, ale vyrobeny jinde (např. právě v Číně). Nejvyšší správní soud ale znovu opakuje, že problémové prvky či celkové působení obchodní praktiky musí v prvé řadě popsat přehledně sama žalovaná.

[43] Roli v posouzení reakce průměrného spotřebitele na spornou praktiku může hrát i samotný výrobek. V toto ohledu paradoxně přímo žalovaná (byť až v řízení před krajským soudem) naznačila, že respirátory na začátku roku 2021 nebyly již nedostatkovým zbožím a že spotřebitelé při jejich nákupu dokonce chtěli podpořit české výrobce (z čehož ale Nejvyšší správní soud usuzuje, že dle žalované také byli schopni výběru respirátoru věnovat větší míru pozornosti).

[44] Jak uvádějí ve stanoviscích generální advokáti, standard průměrného spotřebitele „“¹⁾ (stanovisko generálního advokáta Fennellyho ze dne 16. 9. 1999, , C-220/98, bod 29). Pro naplnění skutkové podstaty v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2005/29/ES (srov výše bod [26]) je třeba „“ a spíše se předpokládá, „“ (stanovisko generální advokátky Trstenjak ze dne 24. 3. 2010, , C-540/08, bod 103).

[45] Nejvyšší správní soud neříká, že jednání stěžovatelky být nekalou obchodní praktikou podle zákona o ochraně spotřebitele. Je možné, že průměrný spotřebitel v dané situaci nevěnuje výběru respirátoru zvláštní pozornost (což také tvrdí žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti). Nelze definitivně vyloučit, že posuzovaná praktika ve výsledku může uvést průměrného spotřebitele v omyl, dovést jej k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil, a porušovat tak § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Pokud ale chtěla žalovaná tento závěr obhájit, měla již v napadeném rozhodnutí (a ideálně už při ukládání opatření) zkoumanou praktiku skutečně „uchopit“ – přesně popsat, co problematického v jednání stěžovatelky spatřuje a jaké chování vzhledem k této praktice lze očekávat od průměrného spotřebitele. To ale neučinila.

[46] Konečně se Nejvyšší správní soud věnoval též námitce ohledně spotřebitelských podnětů, stížností na činnost stěžovatelky. Těch žalovaná obdržela celkem 11. Stěžovatelka opakovaně zpochybňovala jejich relevanci. Mj. namítala, že chování těchto spotřebitelů nemůže ovlivnit hodnocení obchodní praktiky jako nekalé. I tato námitka je důvodná.

[47] Na spotřebitelské podněty, které přišly žalované, odkázala žalovaná i krajský soud. Jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak v rozsudku krajského soudu sehrály jakousi „záchrannou“ roli. Žalovaná si nejprve vymezila, že pro porušení § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele stačí „potenciál“ ovlivnění spotřebitele, a následně uvedla, že v projednávaném případě se „“ (bod 39 rozsudku krajského soudu). I podle vyjádření ke kasační stížnosti spotřebitelské podněty v podstatě „definitivně“ potvrzovaly, že jednání stěžovatelky již spotřebitele ovlivnilo, a jde tak o nekalou obchodní praktiku.

[48] Výše již Nejvyšší správní soud vysvětlil, že nekalou obchodní praktiku je možné dovodit jen z potenciálního ovlivnění spotřebitele. Nejvyšší správní soud též uvedl, že podle bodu 18 odůvodnění směrnice 2005/29/ES není statistický pojem. Při stanovení reakce průměrného spotřebitele musí žalovaná i soudy vycházet z vlastního úsudku (srov. výše bod [29]). Bod 18 odůvodnění směrnice v tomto navazuje na dřívější judikaturu Soudního dvora, podle které soudy pro odhalení klamavé praktiky vyžadovat znalecké posudky či spotřebitelské průzkumy (srov. např. rozsudek ze dne 13. 1. 2000, , C-220/98, bod 31; srov. též již citované stanovisko generálního advokáta Fennellyho v téže věci, body 26 až 29).

[49] Obecně tak ani podněty „běžných“ spotřebitelů nemohou nahradit chybějící úvahy o reakci průměrného spotřebitele (Nejvyšší správní soud opakuje, že jak žalovaná, tak krajský soud podněty vyhodnotily pouze tak, že „nějací“ spotřebitelé již ovlivněni byli). Pro žalovanou mohou být spotřebitelské podněty pochopitelně významné pro případné zahájení kontroly. Žalovaná může spotřebitelské podněty využít i jako jakýsi výchozí bod pro své úvahy. Úvaha o tom, jak působí obchodní praktika na , ale musí vždy obstát i bez těchto podnětů. Spotřebitelské podněty ji nemohou nahradit.

[50] Přestože žalovaná opakovaně hovoří o „větším množství“ podnětů (celkem jich bylo 11), z hlediska chování průměrného spotřebitele je i takové číslo nevýznamné. Nadto ne všechny spotřebitelské podněty se týkají jednání stěžovatelky, které žalovaná postihla zákazem, případně popisují její jednání stejně jako žalovaná. Například hned vícero podnětů ve skutečnosti směřuje proti celkové prezentaci stěžovatelky jako obchodní společnosti a proti tvrzením, že respirátory prošly kontrolou ze strany žalované či že splňují nějakou konkrétní technickou normu. Mezi dalšími podněty se zase nacházejí stížnosti spotřebitelů, kteří se domnívají, že na obalu bylo výslovně napsáno „“ nebo těch, kteří naopak jasně rozeznali výrazy „vyvinuto“ i „vyrobeno“, ale zpochybnili i vývoj respirátorů v Česku. Ani původní použití spotřebitelských podnětů (bez ohledu na to, že jejich relevanci již Nejvyšší správní soud výše podstatně omezil) tedy není přesné.