Vydání 1/2011

Číslo: 1/2011 · Ročník: IX

2178/2011

Ochrana přírody a krajiny: výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích; správní řízení: náležitosti rozhodnutí vydaného vládou

Ochrana přírody a krajiny: výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích
Správní řízení: náležitosti rozhodnutí vydaného vládou
Řízení podle § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích), nespadá pod ty druhy taxativně vyjmenovaných řízení v § 90 odst. 1 tohoto zákona, na které se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Jinak řečeno, s ohledem na fakt, že § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, není vyjmenován v § 90 odst. 1 téhož zákona v rámci taxativně uvedeného okruhu řízení, která nepodléhají obecným předpisům o správním řízení, je nutné, aby rozhodnutí vydané vládou na základě čl. 76 Ústavy ve spojení s § n43 citovaného zákona splňovalo náležitosti požadované obecnými předpisy o správním řízení. Až od 1. 12. 2009 pak platí právní úprava, kdy výjimku uděluje, a tedy rozhodnutí vydává, Ministerstvo životního prostředí (srov. § 43 uvedeného zákona) v návaznosti na usnesení vlády.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, čj. 7 Ca 19/2008 - 33)
Věc: Martin H. proti vládě České republiky o udělení výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích.
Podáním ze dne 16. 10. 2007 žalobce požádal o udělení výjimky ve smyslu § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, ze zákazů uvedených v § 16 odst. 1 písm. c) a § 26 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, přičemž žádost odůvodnil tím, že jako milovník přírody se pohybuje po dobu více dnů po území národních parků a chráněných krajinných oblastí v České republice a volné přespání (bivak) v přírodě je často jedinou možností, jak tento pobyt plnohodnotně a smysluplně vykonat, avšak bez udělené výjimky je takové jednání porušením zákazu daného zákonem. Místa vyhrazená k táboření se zpravidla ve výše uvedených územích nevyskytují nebo o nich správy dostatečně neinformují. Z těchto důvodů tedy žalobce žádal o udělení výjimky pro svou osobu na dobu deseti let, po kterou mu bude dovoleno tábořit na území všech národních parků a chráněných krajinných oblastí v České republice. Zároveň navrhl podmínky svého táboření (nebude rozděláván oheň, omezení tábořením zabrané plochy na 5 m1 apod.). Dodal, že má za to, že za těchto podmínek nedojde k žádnému narušení funkcí těchto chráněných oblastí a není důvodu výjimku nepovolit.
Žalovaná usnesením ze dne 12. 12. 2007 žalobci výjimku ze zákazu podle § 16 odst. 1 písm. c) a § 36 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny neudělila.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Namítal, že shora uvedené rozhodnutí žalované bylo žalobci sděleno toliko přípisem Ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 17. 12. 2007 označeném jako oznámení o přijetí usnesení vlády, kterým ministerstvo žalobci jako žadateli o povolení výjimky sdělilo, že vláda dne 12. 12. 2007 projednala výše uvedenou žádost a výjimka nebyla usnesením vlády povolena. Ministerstvo žalobci dále sdělilo, že důvodem nepovolení výjimky je, že žádný veřejný zájem nepřevažuje nad zájmem ochrany přírody.
Dále žalobce namítal, že procesní postup žalované byl nezákonný a tato porušila procesní práva žalobce, když nepostupovala v souladu se správním řádem z roku 2004 a porušila celou řadu jeho ustanovení (mj. § 27 odst. 1 písm. a), 36 odst. 3, § 47 odst. 1, § 49 odst. 1, § 68 a § 72 odst. 1, jakož § 3 a § 4 odst. 3 a 4). Žalobce zejména zdůraznil, že rozhodnutí vlády při nepovolování výjimky dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny nepochybně naplňuje definici rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu a na postup vlády se při rozhodování dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny vztahují obecné předpisy o správním řízení, jak plyne z § 90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nepřezkoumatelné a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci když obsahuje toliko výrokovou část, ovšem odůvodnění a poučení účastníků v něm absentuje. Naprostá absence odůvodnění napadaného usnesení pak způsobuje jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že dle platného Organizačního řádu ministerstva připravuje odbor zvláště chráněných částí přírody věcné podklady pro vydání usnesení vlády ČR na úseku ochrany přírody mj. ve zvláště chráněných územích a vyjadřuje se k materiálům pro zasedání vlády. Návrhy usnesení vlády ČR o výjimkách dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou zařazovány do části C programu schůze vlády, přičemž k materiálům zařazeným do části C programu zpravidla předkladatel nepřednáší úvodní slovo a nekoná se k nim rozprava a vláda k nim přijímá usnesení v podobě, v jaké bylo navrženo s tím, že o všech materiálech zařazených do části C programu vláda rozhoduje jedním hlasováním a přijatá usnesení jsou zveřejňována způsobem umožňujícím dálkový přístup na webových stránkách Úřadu vlády. Ministerstvu je pak postupován toliko konečný návrh usnesení před jeho zveřejněním, a to za účelem kontroly jeho formulační správnosti, přičemž ministerstvo po obdržení návrhu informuje žadatele o tom, že jeho žádost byla vyřízena a zasílá mu návrh usnesení včetně podmínek pro výkon jeho činnosti. Předkládací zpráva, která je součástí materiálu pro vládu a obsahuje zdůvodnění návrhu, není pravidelnou součástí oznámení o přijetí usnesení vládou ČR a ze strany ministerstva je poskytována pouze na vyžádání.
Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil a věc ji vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Z § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 30. 11. 2009 se podává, že mj. výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích podle § 16 a 26 v případech, kdy veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, povoluje v každém jednotlivém případě svým rozhodnutím vláda. Tato
kompetence
přešla na vládu ČR novelou zákona o ochraně přírody a krajiny, když předtím povolování těchto výjimek spadalo do
kompetence
Ministerstva životního prostředí.
Soud musí přisvědčit žalobci, že výkladem § 90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny
a contrario
lze jednoznačně dovodit, že řízení podle § 43 citovaného zákona nespadá pod ty druhy taxativně vyjmenovaných řízení v § 90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, na které se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Jinak řečeno, s ohledem na fakt, že § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny není vyjmenován v § 90 odst. 1 v rámci tohoto taxativně uvedeného okruhu řízení, která nepodléhají obecným předpisům o správním řízení, je nutné, aby rozhodnutí vydané vládou na základě čl. 76 Ústavy ve spojení s § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny splňovalo náležitosti požadované obecnými předpisy o správním řízení. Takovým předpisem byl v době rozhodování žalované zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, jako obecný předpis o správním řízení účinný od 1. 1. 2006. Pokud tedy zákon vládě ukládal povinnost o výjimce rozhodnout podle obecných předpisů o správním řízení, nutně muselo být takové rozhodnutí vydáno v souladu s § 67 a násl. správního řádu. Rozhodnutí tedy muselo být vyhotoveno v písemné formě s uvedeném výroků rozhodnutí, odůvodnění rozhodnutí a poučení o opravných prostředích. Rozhodnutí muselo být podepsáno. Tuto povinnost přitom měla přímo vláda vystupující v tomto ohledu jako správní orgán, nemohla být splněna sdělením jiného správního orgánu o vydání usnesení (rozhodnutí), kterým bylo žádosti o udělení výjimky rozhodnuto. Až od 1. 12. 2009 pak platila právní úprava, kdy výjimku uděluje, a tedy rozhodnutí vydává, Ministerstvo životního prostředí (srov. ! 43 zákona o ochraně přírody a krajiny) v návaznosti na usnesení vlády. Takový procesní postup však v době rozhodování žalované zákon neupravoval, povinnost vydat rozhodnutí se všemi náležitostmi vyžadovanými procesním předpisem, stíhala výlučně žalovanou.
Z obsahu správního spisu lze sice dovozovat důvody proč žalovaná nepovolila výjimku ze zákazů uvedených v § 16 odst. 1 písm. c) a § 26 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny za situace, kdy ze spisového materiálu (především ze samotné žádosti žalobce o udělení výjimky) jednoznačně vylývá, že se nejednalo o veřejný zájem, tím spíše o takový, který by převažoval nad zájmem ochrany přírody, ale o ryze soukromý zájem jednotlivce, který požadoval výjimku toliko pro svou osobu ze zákazu táboření na území všech národních parků a chráněných krajinných oblastí v České republice mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, a to za účelem volného přespávání v přírodě (bivakování) při vícedenních pobytech žalobce ve velkoplošných chráněných územích České republiky, avšak takové důvody musí být alespoň v zásadních rysech patrné z odůvodnění rozhodnutí. Pouze tak lze posoudit jeho zákonnost. Absence odůvodnění rozhodnutí způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Procesní vadou, která může způsobit nezákonnost rozhodnutí je pak také absence poučení o opravných prostředcích a absence podpisu oprávněné osoby.
S ohledem na výše uvedené závěry pak absenci odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i úvah, které vedly žalovanou k nepovolení výjimky, nemohla zhojit ani skutečnost, že ministerstvo jako předkladatel tohoto bodu programu k projednání na zasedání vlády následně zaslalo žalobci oznámení o přijetí usnesení vlády s odůvodněním, že jeho žádost o povolení výjimky nebyla povolena, neboť „žádný veřejný zájem nepřevažuje nad zájmem ochrany přírody“. Kromě toho soud musí na rámec výše uvedeného konstatovat, že takové odůvodnění ani nemůže obstát, neboť pak by bylo
de facto
vyloučeno povolit jakoukoliv výjimku ve smyslu § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, kde hlediskem pro povolení výjimky je existence veřejného zájmu, který výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, přičemž povolení výjimky by nebylo možné, pokud b žádný veřejný zájem nemohl převážit nad veřejným zájmem spočívajícím v ochraně přírody.(…)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.