Vydání 7/2018

Číslo: 7/2018 · Ročník: XVI

3748/2018

Ochrana osobních údajů: střet práva na informace a práva na ochranu soukromí

Ochrana osobních údajů: střet práva na informace a práva na ochranu soukromí
k čl. 10 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (v textu jen „Listina“)
k § 45a odst. 1 a 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 52/2009 Sb.
k § 8c a § 8d trestního řádu ve znění zákonů č. 52/2009 Sb. a č. 207/2011 Sb.
I. Při postihu za správní delikt podle § 45a odst. 1 a 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zde za zveřejnění osobních údajů v rozporu se zákazem plynoucím z § 8c trestního řádu, musí správní orgán posoudit, zda nepřevážil veřejný zájem na zveřejnění údajů nad právem na ochranu soukromí dotčených osob ve smyslu § 8d trestního řádu.
II. Střet práva na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) a práva na ochranu soukromí (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) musí správní orgán posuzovat individuálně ve vztahu ke všem osobám zveřejněním dotčeným, přičemž musí vyhodnotit i význam jejich postavení ve veřejném životě.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 2 As 304/2017-42)
Prejudikatura:
č. 461/2005 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 123/2010 Sb. a. 57/03 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 367/03); rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 3. 2009, Bykov proti Rusku (stížnost č. 4378/02) a ze dne 29. 3. 2016, Bédat proti Švýcarsku (stížnost č. 26925/08), rozsudky ze dne 6. 9. 1978, Klass a další proti Německu (stížnost č. 5029/71), ze dne 23. 4. 1992, Castells proti Španělsku (stížnost č. 11798/85), ze dne 19. 12. 2006, Radio Twist a.s. proti Slovensku (stížnost č. 62202/00), a ze dne 25. 4. 2006, Dammann proti Švýcarsku (stížnost č. 77551/01).
Věc:
Akciová společnost MAFRA proti Úřadu pro ochranu osobních údajů o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný uložil rozhodnutím ze dne 30. 7. 2014 žalobkyni podle § 45a odst. 1, 3 zákona o ochraně osobních údajů pokutu ve výši 240 000 Kč za správní delikt, který spáchala porušením zákazu zveřejnění osobních údajů stanoveného jiným právním předpisem, a to § 8c trestního řádu. Tohoto jednání se dopustila tiskem a veřejně přístupnou počítačovou sítí.
V odůvodnění žalovaný odkázal na sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o souvislosti článků s trestním řízením týkajícím se zneužití Vojenského zpravodajství, podle něhož příslušná část vyšetřovacího spisu obsahující odposlechy byla zpřístupněna jen osobám, jichž se dotýká, a jejich obhájcům. Ve vztahu k vyjádření účastníka řízení žalovaný hodnotil otázku proporcionality mezi dvěma chráněnými právy, a to právem na soukromí podle článku 10 Listiny a právem na svobodu projevu a na informace podle článku 17 Listiny. V úvahu vzal i Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), a to její článek 8 upravující právo na respektování rodinného a soukromého života a článek 10 o svobodě projevu. Dospěl k závěru, že zveřejnění obsahu odposlechů a obsahu zpráv se dotklo všech osob, jichž se týkaly. Protiprávnost jednání nevylučuje ani skutečnost, že některé odposlechy byly již dříve citovány v jiných médiích. Při úvaze o výši pokuty žalovaný k tíži žalobkyně zohlednil, že došlo i k porušení práva na důvěrnost komunikace a že zpřístupnění informací bylo provedeno nenapravitelně a vůči neomezenému okruhu osob. Za polehčující okolnost uznal, že zásah souvisel se široce medializovanou kauzou, která je dlouhodobě předmětem celospolečenského zájmu.
Předseda žalovaného v rozhodnutí o rozkladu ze dne 26. 9. 2014 konstatoval, že není pochyb o tom, co je obsahem odposlechů a z jakého zdroje pocházejí. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) rozsudek pléna ze dne 6. 9. 1978,
Klass a další proti Německu,
stížnost č. 5029/71, a rozsudek velkého senátu ze dne 10. 3. 2009,
Bykov proti Rusku
, stížnost č. 4378/02. Z nich dovodil, že charakter odposlouchávaného hovoru stejně jako postavení hovořících osob nehraje roli při posouzení, zda došlo k zásahu do soukromého života, neboť v opačném případě by policie k odposlechu nepotřebovala povolení. Předseda žalovaného nepřisvědčil ani aplikaci usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 10/09, připouštějícího situaci, kdy nad ochranou soukromí převáží veřejný zájem ve smyslu § 8d trestního řádu. Nedošlo ani k porušení zásady
ultima ratio
dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Nerozhodná je pak skutečnost, že si žádná z osob, do jejichž práv bylo zasaženo, nestěžovala – odpovědnost není odvozena z toho, jak dotčené osoby zveřejnění vnímaly. Předseda žalovaného se ztotožnil i s posouzením proporcionality střetávajících se práv i s úvahou o výši pokuty.
Žalobkyně napadla výše uvedené rozhodnutí u Městského soudu v Praze. Vytýkala žalovanému nedostatek skutkových zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Ač to žalovaný označil za nesporné, žalobkyně nikdy nepřipustila, že jí zveřejněné informace pocházely z odposlechů, a že by zveřejněním porušila zákon. Žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkou, že informace byly zveřejněny v režimu § 8d trestního řádu. Ochrana dalších osob, do jejichž práva na ochranu soukromí mělo být zasaženo, nebyla zmíněna v oznámení o zahájení správního řízení ani v seznámení s podklady rozhodnutí. Žalobkyně tak neměla možnost se k tomu vyjádřit. Není také jasné, z čeho plyne závěr žalovaného o identifikovatelnosti dalších nejmenovaných osob. Vůbec žádná z dotčených osob si nikdy na zveřejnění nestěžovala. Svůj postup považovala za souladný s § 8d trestního řádu.
Městský soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2017, čj. 5 A 200/2014-49, vzal za prokázané, že zdrojem článků byly policejní odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, což je zřejmé i ze samotných vyjádření žalobkyně a dále ze struktury a formy informací poskytnutých veřejnosti. Porušení § 8c trestního řádu považoval rovněž za prokázané. Ohledně možné identifikovatelnosti výslovně nejmenovaných osob poukázal na § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů a na skutečnost, že z údajů obsažených v článcích byly i tyto osoby určitelné. Je zcela nerozhodné, zda dotčené osoby podaly trestní oznámení či zda daly jakkoliv najevo své dotčení. Přitom v daném případě postačilo vyvození správní odpovědnosti a nebylo třeba přistoupit k odpovědnosti trestní. Žalovaný se také řádně zabýval tím, zda žalobkyní zveřejněné informace nebyly zveřejněny již dříve, a ze zásady dvojinstančnosti řízení dovodil, že postačí, pokud toto hodnocení obsahovalo rozhodnutí o rozkladu. Za řádné městský soud označil i vyhodnocení proporcionality mezi právem na ochranu soukromí a právem na svobodu projevu. Zájem veřejnosti na informování o trestné činnosti veřejně činných osob nelze zaměňovat se zájmem na zveřejnění konkrétních a podrobných přepisů odposlechů. I veřejné osoby totiž mají právo na soukromí. Věcné informace získané i z těchto odposlechů bylo možno zveřejnit tak, aby byla ochrana soukromí respektována a aby nedošlo k zásahu do práva na ochranu soukromí dalších osob. Je veřejným zájmem informovat o vlivu na politická rozhodnutí premiéra, nicméně není dán veřejný zájem na konkrétním obsahu jeho komunikace. Objektem ochrany není jen Jana Nagyová či Petr Nečas, ale i další osoby, jejichž hovory neměly nic společného s trestnou činností Jany Nagyové, a nebyly ani čistě politické. Městský soud respektuje, že veřejné osoby musí snášet větší míru kritiky (zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03), v daném případě však nešlo o kritiku osoby premiéra. Skutečnost, že se odposlechy týkaly jednoho z nejvyšších ústavních činitelů, nepředstavuje liberační důvod. Městský soud se ztotožnil i s úvahami k výši pokuty.
Žalobkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti namítala nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, nedostatek skutkových zjištění ve správním řízení a nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku odůvodnění, popřípadě jinou vadu řízení schopnou ovlivnit zákonnost rozsudku.
Nesprávného právního posouzení se městský soud dle žalobkyně dopustil nevyužitím základních zásad trestního řízení, a to zásady
in dubio mitius
či
ultima ratio
. K tomu stěžovatelka citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, pravidlo použitelnosti trestních zásad ve správním trestání. Městský soud se ztotožnil se závěry žalovaného o přednosti práva na ochranu soukromí a uvedl, že nahrávka je vždy zásahem do soukromí dotčených osob. Takový názor dle stěžovatelky odporuje rozhodnutí ESLP ze dne 19. 12. 2006,
Radio Twist proti Slovensku
, stížnost č. 62202/00, (bod 57, 58). Městský soud však toto rozhodnutí odmítl jako nepřípadné, což je v rozporu s jím provedeným testem proporcionality. Stejně tak se odchýlil od rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/09. Pokud by názor žalovaného akceptovaný městským soudem o přednosti práva na ochranu soukromí byl správný, neměla by žádný smysl existence § 8d trestního řádu. Není správný ani názor městského soudu, že žalovaný řádně provedl test proporcionality. Žalovaný jej totiž provedl ve vztahu ke všem informacím společně a městský soud tak následně učinil v přímém rozporu s rozsudkem ESLP ve věci
Radio Twist proti Slovensku
. Městský soud nepřihlédl k tomu, že žádná z dotčených osob se na stěžovatelku neobrátila se žádostí směřující k ochraně svého práva na soukromí. Řízení nebylo zahájeno na základě podnětu některé z dotčených osob, z nichž některé se k věci vyjadřovaly v tisku, aniž by z jejich vyjádření bylo zřejmé, že se zveřejněním odposlechů cítí dotčeny. Městský soud se také nesprávně vypořádal s tvrzením, že informace obsažené v odposleších byly již dříve zveřejněny. Zveřejněním je třeba rozumět každé veřejné zpřístupnění v restriktivním slova smyslu, nikoliv v širším slova smyslu, jak to pojal městský soud. Z toho pak dovozuje nezbytnost uplatnění zásady
in dubio mitius
i zásady
ultima ratio
(ve vztahu k § 12 trestního zákoníku). Městský soud také přitakal hodnocení podmínek pro stanovení výše pokuty přesto, že žalovaný za přitěžující okolnost považoval zasažení do práva na důvěrnost informace, což je pojmovým znakem ustanovení § 8c trestního řádu. Za přitěžující okolnost bylo rovněž považováno zpřístupnění širokému okruhu osob bez zohlednění, že ke zveřejnění daných údajů došlo již dříve.
Stávající předsedkyně žalovaného se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry vyjádřenými v rozsudku městského soudu. Nadto upozornila, že stěžovatelka v zásadě pouze opakuje argumenty uplatněné v předchozích řízeních, které již byly opakovaně a dostatečně vypořádány. K tvrzení, že nebyl prokázán původ zveřejněných informací, poukázala na to, že sama stěžovatelka přímo v předmětných článcích připustila, že informace pocházejí z policejních odposlechů. Předmět řízení nebyl vymezen vyjmenováním osob, jejichž práv na ochranu soukromí se týká; je tedy zřejmé, že se vztahoval na všechny, jichž se informace dotkly. Není pravdou, že rozhodnutí o rozkladu vycházelo z jiných argumentů, což je zřejmé porovnáním odůvodnění obou rozhodnutí; rozvinutí argumentace není rozporem. Test proporcionality byl v obou rozhodnutích řádně proveden. Dále poukázala na obsah zveřejněných informací, který byl zčásti důvěrný a nijak se netýkal politického či veřejného působení dotčených osob. Za takových okolností nemůže veřejný zájem převážit nad ochranou soukromí. Každé zveřejnění informací musí mít své limity, přičemž každé další opakování významně rozšiřuje okruh příjemců informace a její dosah; nelze proto bagatelizovat opakovanost zveřejnění informací.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
(…)
III.2 Posouzení důvodnosti kasačních námitek
(…)
III.2.c) Námitka nesprávného posouzení právních otázek
[25] Kasační námitky směřující proti správnosti posouzení právní otázky soudem stěžovatelka konkretizuje z hlediska naplnění skutkové podstaty deliktu, z hlediska správnosti posouzení proporcionality mezi právem na informace a na ochranu soukromí, a z hlediska uplatnění základních zásad trestního řízení - zásady
in dubio mitius
či
ultima ratio
.
[26] Prvně je třeba konstatovat rozhodnou právní úpravu.
[27] Podle § 45a odst. 1, 3 zákona o ochraně osobních údajů „[p]
rávnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz zveřejnění osobních údajů stanovený jiným právním předpisem. Za správní delikt spáchaný tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnu počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem se uloží pokuta do 5 000 000 Kč.
[28] Podle § 8c trestního řádu „[n]
ikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem
“.
[29] Podle § 8d trestního řádu lze „[i]
nformace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až § 8c, v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na soukromí dotčené osoby; přitom je třeba zvlášť dbát na ochranu zájmů osoby mladší 18 let.
[30] Nejvyšší správní soud považuje za dostatečně prokázané, že stěžovatelkou zveřejněné informace jsou informacemi získanými z odposlechů a ze záznamů telekomunikačního provozu pořízených v režimu předpokládaném v § 8c trestního řádu, přičemž žádná z osob, jichž se týkají, nedala ke zveřejnění souhlas a nejednalo se o informace již užité v řízení před soudem. Za souhlas nelze považovat skutečnost, že se tyto osoby proti zveřejnění informací následně žádným způsobem nevymezily. Zákaz stanovený v § 8c trestního řádu byl porušen a ke zveřejnění informací došlo prostřednictvím tisku a veřejně přístupné počítačové sítě. Tím byly naplněny formální znaky správního deliktu podle § 45a odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Nejde ovšem o deliktní jednání, pokud jsou splněny podmínky § 8d trestního řádu, v daném případě podmínky veřejného zájmu na zveřejnění informací, převažuje li ten nad právem na soukromí dotčené osoby, a to každé z nich. Zde má místo posouzení proporcionality mezi právem na informace a právem na ochranu soukromí osob dotčených zveřejněním.
[31] Žalovaný v rozhodnutí I. stupně při posouzení proporcionality vycházel z veřejného postavení komunikujících osob, nicméně byl názoru, že je třeba rozlišovat mezi informacemi o existenci osoby mající vliv na politická rozhodnutí premiéra a mezi konkrétním přepisem jejich komunikace obsahujícím i jejich soukromí a místy zcela postrádajícími informační hodnotu (např. části textu v článku „
Nagyová spouští akci Darwin
“). Informace se dotkly i osob, které byly pouhým předmětem komunikace či objektem sledování a jichž se trestní řízení nijak netýkalo. Tyto osoby žalovaný vyjmenovává včetně toho, že i sekretářku Jany Nečasové (dříve Nagyové) je třeba považovat za dotčenou, neboť byla identifikovatelná. Předseda žalovaného se vymezil proti názoru stěžovatelky na automatické nadřazení veřejného zájmu nad právo na ochranu soukromí veřejně působících osob. Dále citoval ze zveřejněných informací ty, které se dotkly soukromí osob, které nejsou veřejně činné (manželka premiéra, sledované osoby), či sice veřejně činné jsou, ale předmětem zveřejnění byly jejich přezdívky, případně jejichž předmětem byly ryze osobní, místy až intimní rozhovory mezi Janou Nagyovou a Petrem Nečasem. Samotnou skutečnost, že i toto veřejnost zajímá, nepovažoval předseda žalovaného za dostatečný důvod pro převahu veřejného zájmu nad ochranou soukromí dotčených osob. Městský soud pak k těmto argumentům dodal, že zájem na zveřejnění informací nemůže být prováděn dehonestujícím či do soukromí hrubě zasahujícím způsobem, k čemuž došlo úplným přepisem obsahu odposlechů.
[32] Podmínky uplatnění § 8d trestního řádu vyžadují posouzení vztahu mezi veřejným a soukromým zájmem, tedy posouzení proporcionality střetávajících se práv; ta jsou následující. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý „
právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno
“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení má každý „
právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života
“. Podle odstavce 3 téhož ustanovení má každý „
právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě
“. Právo na ochranu soukromí je přitom chápáno ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Čl. 17 odst. 1 Listiny zaručuje právo na informace, odstavec 2 pak zaručuje každému právo na vyjadřování svých názorů včetně rozšiřování informací, přičemž toto právo lze podle odstavce 3 téhož ustanovení omezit zákonem mj. za účelem ochrany práv a svobod druhých. I zde Listina navazuje na Úmluvu – na její čl. 10 odst. 1.
[33] Ústavní soud se k uplatnění těchto práv a jejich střetu vyjádřil např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/09, jímž posuzoval mj. návrh na zrušení části § 8c trestního řádu; již z tohoto důvodu mu nelze upřít relevanci pro danou věc. Při posuzování práva na informace vycházel z článku 10 Úmluvy a v jejím světle vyjádřil obecná východiska ve vztahu ke svobodě projevu a roli sdělovacích prostředků (část VII. nálezu). Zdůraznil význam základního práva svobody projevu zejména ve vztahu k věcem veřejným, tedy i k činnosti politiků a úředníků. Novinářskou činnost pak pojal jako důležitou pro diskusi občanské společnosti. Uvedl, že práva plynoucí z článku 17 Listiny nejsou právy absolutními, a že při střetu práva na informace s jiným ústavně chráněným zájmem je třeba vážit konkrétní okolnosti případu, zejména ve vztahu k ochraně osobnostních práv jednotlivce, na jejichž zveřejnění veřejný zájem dán není. Při úvaze o střetu těchto práv poukázal na rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2006,
Dammann proti Švýcarsku,
stížnost č. 77551/01. Význam práva na ochranu soukromí zdůraznil i ve vztahu k údajům získaným z odposlechů (bod 88 nálezu). Podobné závěry k významu práva na informace a významu novinářské činnosti vytvářející podmínky pro veřejnou diskusi lze vyčíst i z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb. Obdobné vyznění má i nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, který městský soud označil za nepřípadný, neboť se v něm jednalo o neoprávněnou kritiku veřejně činné osoby, kdežto v nyní posuzovaném případě jde o zveřejnění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu v rozporu se zákonem. Je pravdou, že se nález týká vztahu práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti populární zpěvačky, nicméně i zde byla vyslovena určitá pravidla, z nichž plyne, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti uznávaných pravidel, aby nepozbyla ústavní ochrany. Ústavní soud v tomto nálezu reflektuje judikaturu ESLP tak, že ta akceptuje i názory zraňující či urážející, jsou-li součástí veřejné či politické debaty, a připouští restrikci práva na svobodu projevu jako velmi výjimečnou. Rovněž konstatuje odlišné postavení osob veřejně činných (politiků, veřejných činitelů i umělců) jako osob, které musí snášet vyšší míru kritiky a které mají také snazší přístup do médií k reakci na nich se dotýkající informace (s. 6 nálezu). Ani zde nelze říci, že by tento nález byl pro posuzovaný případ bez významu.
[34] Ze stěžovatelkou vyzdvihovaného rozsudku ESLP ve věci
Radio Twist proti Slovensku
, který žalovaný i městský soud označili za nerozhodný, pak rovněž plynou právní závěry v této věci využitelné. V tam rozhodované věci se jednalo o zveřejnění odposlechu telefonního hovoru mezi tehdejším předsedou vlády a ministrem financí a tajemníkem ministra spravedlnosti ohledně výměny vedení a obsazení budovy Slovenské poisťovny, a. s. Soud po konstatování stávající judikatury zdůraznil významnou úlohu tisku v demokratické společnosti a skutečnost, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy ponechává jen malý prostor k omezení svobody projevu ve věcech veřejného zájmu. I zde je konstatována možnost vyšší míry dotčení ve vztahu k veřejnému činiteli, např. politikovi. Soud vycházel z jasně politického obsahu hovorů, z absence zásahu do osobního života, a z cíle zveřejnění, jímž bylo seznámení veřejnosti se skutečnostmi, které byly součástí veřejného života.
[35] Ve stěžovatelkou poukazovaném rozhodnutí ESLP ze dne 23. 4. 1992,
Castells proti Španělsku
, stížnost č. 11798/85, tento soud vyslovil, že svoboda projevu je nezbytnou podmínkou pro formulování politických názorů, a připustil, že vyjádření politicky činné osoby musí požívat ochrany i v případě, že je tvrdou až urážlivou kritikou vlády, které přiznal nižší míru ochrany než soukromým občanům, a to proto, že politici i vládní úředníci jsou lidu ze své činnosti odpovědni. Tisk pak je tím, kdo má významnou úlohu při poskytování informací nejrůznějšího druhu, čímž poskytuje veřejnosti možnost formovat své názory.
[36] K tomu lze dále zmínit i rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2016,
Bédat proti Švýcarsku
, stížnost č. 56925/08, který ostatně městský soud užil v jiném svém rozsudku (sp. zn. 5 A 138/2014). Zde ESLP posuzoval případ postihu novináře za zveřejnění informací o probíhajícím trestním řízení, přičemž při úvaze o mezích ochrany podle článku 10 Úmluvy označil za rozhodné následující faktory:
a) obsah a způsob zveřejněné informace – zda informace byla zveřejněna seriozním způsobem, či zda se naopak snažila vyvolat spíše senzaci, či popsat osobu ryze negativním způsobem,
b) jak zveřejnění informace přispělo k debatě veřejného zájmu, či zda jejím cílem bylo pouze ukojení zvědavosti veřejnosti,
c) jaký dopad měla zveřejněná informace na trestní řízení, zda nebyla narušena zásada
presumpce
neviny, či zda nedošlo k ovlivnění nestrannosti soudu.
ESLP zde posuzoval zejména vztah zveřejněných informací k probíhajícímu trestnímu řízení, nicméně jeho závěry jsou zčásti využitelné i pro daný případ, kdy se právo na informace střetává s právem na ochranu soukromí. Konkrétně v bodu 72 rozsudku ESLP připomíná judikaturu, z níž plyne, že zásahem do práva na ochranu dobré pověsti podle článku 8 musí být útok závažný a musí být proveden způsobem narušujícím právo na soukromý život.
[37] Předseda žalovaného se dovolával rozhodnutí ESLP ze dne 6. 9. 1978,
Klass a další proti Německu
, stížnost č. 5029/71, a ze dne 10. 3. 2009,
Bykov proti Rusku
, stížnost č. 4378/02. Prvé z těchto rozhodnutí řeší ochranu před policejními odposlechy a ve vztahu k nyní řešené věci lze konstatovat jeho závěr, že osobám, vůči nimž nebyl odposlech povolen, dochází k zásahu do práva na soukromý život. Ve druhém rozhodnutí pak ESLP řeší získávání důkazů v trestním řízení přípustným způsobem a v tomto vztahu se zabývá ochranou práv plynoucích z článku 8 Úmluvy.
[38] Ve světle všech těchto příkladmo uvedených rozhodnutí Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je pak třeba posoudit proporcionalitu mezi právem na informace a právem na ochranu soukromí v daném případě. Není možné vybrat si pouze některé z rozhodnutí, jež svým výstupem konvenuje v řízení sledovanému cíli. Všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z toho, že vždy je třeba vážit konkrétní skutkové okolnosti, závažnost informací pro veřejný život, osoby, jichž se informace týkají a míru dopadu do jejich práv. Přitom princip proporcionality zajišťuje, aby v každém konkrétním případě byl připuštěn jen takový zásah do soukromí, který je vyvážen účelem, k němuž omezení tohoto práva slouží. Proporcionalitu je třeba vážit ve vztahu ke každému subjektu, který se stal předmětem zveřejněných informací z odposlechů či ze záznamů telekomunikačního provozu.
[39] Pro vyhodnocení správnosti úvah žalovaného, jeho předsedy i městského soudu je namístě rozebrat informace, které byly předmětem zveřejněných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. To je třeba učinit konkrétně, byť k tomu není třeba opakovat úplný přepis informací, neboť to již učinily správní orgány i městský soud; pro účely hodnocení kasačního soudu postačí následující shrnutí:
a) článek ze dne 16. 5. 2014 „
Šéf ČEZ tlačil do vedení policie svého muže, odhalily odposlechy
“. Uvedeno pouze, že dotčený měl být označován jako Daneček.
b) článek ze dne 20. 5. 2014 „
Nagyová spouští akci Darwin
“. Zachycuje odposlech hovorů mezi Nagyovou a Pohůnkem ze dne 26. 10. 2012 a ze dne 1. 11. 2012. Konstatován je negativní vztah Nagyové vůči Radce Nečasové, kterou má častovat vulgárními přezdívkami, a zaznamenán je obsah hovoru, jehož předmětem je zjevně průběh sledování Radky Nečasové. Hovor mezi Nagyovou a Poulem ze dne 10. 3. 2013 se měl týkat vztahu mezi Pertlem a „
Negrovou
“. Hovor mezi Nagyovou a Kovandou ze dne 14. 3. 2013 je informací o výsledku sledování těchto osob označovaných jako „
žrádlo pro psy
“, přičemž v další zprávě ze dne 15. 3. 2013 Nagyová udílí pokyny pro jejich sledování, ve zprávě a při hovoru ze dne 16. 3. 2013 je řešena fotografie Hegrové, její adresa a místo parkování Pertlova vozidla. Průběh sledování těchto osob je řešen i v záznamu ze dne 21. 3. 2013, přičemž totéž následně Nagyová probírá i s Poulem. Dále je konstatován hovor mezi Nagyovou a Nečasem ze dne 28. 3. 2013, jehož předmětem bylo sdělení o zjištěném společném výletu sledovaných. Záznam hovoru mezi Nagyovou a Poulem z 5. 4. 2013 je konstatováním výsledků sledování zpravodajců. Článek je uzavřen zjištěním o pohovoru Nagyové a Poula se sledovanými s tím, že nenašli odvahu je vyhodit.
c) článek ze dne 21. 5. 2014 „
Už mám maskovací šátek, paní ředitelko, hlásila Nagyové sekretářka
“ zachycuje aktivity Nagyové vůči Poulovi ve vztahu ke sledování v Tuchomeřicích a rozhovor o tomto sledování s asistentkou, kterou tam vyslala.
d) článek ze dne 22. 5. 2014 „
Informace ze spisu: Jak Nagyová řídila premiéra Nečase
“ pokračující článkem „
Prostě to tak uděláš! Nagyová řídila Nečase
“, zachycuje rozhovor a posílané zprávy mezi Nečasem a Nagyovou, které se týkají názorů na Páleníka, obsazení vedení NKÚ, včetně osobních výtek Nagyové vůči Nečasovi a jeho osobních reakcí na ně.
e) článek ze dne 21. 5. 2014 „
Maskovací šátek a děsné zdi, Sledovačky dělali pro Nagyovou její kolegové
“ navazuje na pokračující sledování Hegrové [ad c)] a shrnuje komunikaci Nagyové a Poula a sekretářky.
f) článek ze dne 22. 5. 2014 „
MF DNES: Když na Nečase nezabraly argumenty, vytáhla Nagyová osobní život
“ obsahují částečnou citaci osobních rozhovorů a zpráv mezi Nečasem a Nagyovou s vyhodnocením Nečasovy osobní podřízenosti.
g) článek ze dne 22. 5. 2014 „
Nagyová nadává, Nagyová vyčítá, Nagyová křičí, zapsali policisté
“ obsahuje popis sedmi hovorů a zpráv mezi Nagyovou a Nečasem, jejichž ráz je převážně osobním řešením jejich konfliktů, z nichž je ovšem zřejmé, že důvodem byl názor na Páleníka a obsazení vedení NKÚ, jejichž vyústěním je Nečasovo nadřazení jejich osobního vztahu nad pracovní otázky.
[40] Rozhodnutí žalovaného za delikt označilo úplný obsah všech článků, přičemž žalovaný dospěl k závěru, že zveřejnění obsahu odposlechů se dotklo všech osob, jichž se články týkaly; konkrétně to byli Petr Nečas, Jana Nečasová (dříve Nagyová), Daniel Beneš, Radka Nečasová, Jan Pohůnek, Lubomír Poul, Jiří Pertl, Alena Hegrová, Milan Kovanda a Ondrej Páleník. Dotčeny byly i osoby v článcích výslovně nejmenované, ale identifikovatelné - asistentka Jany Nagyové. Žalovaný jako příklad výluky veřejného zájmu uvedl článek „
Nagyová spouští akci Darwin
“. Předseda žalovaného k tomu dodal, že některé články za čistě politické označit nelze, např. články „
Šéf ČEZ tlačil do vedení policie svého muže, odhalily odposlechy
“ a „
Nagyová spouští akci Darwin
“. Za s politikou nesouvisící považuje články týkající se sledování Jiřího Pertla a Aleny Hegrové, které s trestnou činností Jany Nagyové ani nesouvisí. V článcích „
Jak Nagyová řídila premiéra Nečase
“, „
Prostě to tak uděláš! Nagyová řídila Nečase
“, a „
Když na Nečase nezabraly argumenty, vytáhla Nagyová osobní život
“ jde o rozhovory čistě osobní, důvěrné až intimní. V těchto článcích předseda žalovaného neshledal nic, co by je mělo činit předmětem veřejného zájmu, případně, u nichž veřejný zájem nepřevažuje. Při hodnocení existence veřejného zájmu pak předseda žalovaného poukazuje na citace z rozhovorů, v nichž zaznívají osobní a dehonestující výrazy. Městský soud shledal zásah do soukromí přímo v textu zveřejněných článků, shledal v nich dotčení práva na soukromí všech v rozhodnutí jmenovaných osob, přičemž věcné informace získané z odposlechů bylo možné zveřejnit způsobem, který by nebyl zásahem do jejich práv.
[41] Policejní odposlechy jsou závažným zásahem do soukromí jednotlivce a jejich povolení podléhá přísným zákonným podmínkám. To platí i pro jejich použití, tím spíše pak pro jejich použití mimo rámec trestního řízení. K posouzení správnosti úvah žalovaného, jeho předsedy a městského soudu je nezbytný rozbor obsahu článků uvedených výše v bodu [39] pod písmeny a) – g). Správní orgán rozhodující o deliktu podle § 45a odst. 1, 3 zákona o ochraně osobních údajů při identifikaci porušeného předpisu podle § 8c trestního řádu, musí, jak již bylo výše uvedeno, zkoumat, zda nejsou dány důvody uvedené v § 8d trestního řádu, tedy zda není dán veřejný zájem na zveřejnění informací; ten přitom musí převyšovat zájem na ochraně soukromí dotčených osob. Tento test proporcionality správní orgán musí provést konkrétně ve vztahu ke všem dotčeným osobám a ke všem zveřejněným informacím. Nepostačí tedy konstatování jmen všech osob, kterých se informace jakkoliv dotýkaly, a uvedení souhrnu všech informací s příkladmým výčtem jejich částí, u nichž veřejný zájem podle názoru správního orgánu nepřevažuje. Pohledem výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu tedy musí být rovněž zjištěno, jaké postavení ve společnosti měly či mají dotčené osoby, a zda převaha veřejného zájmu neplyne právě z tohoto jejich postavení. Za veřejný zájem jistě nelze považovat pouhou zajímavost pro veřejnost, ale je třeba jej vnímat v užším významu - že informace jsou potřebné pro veřejný život, že jsou využitelné pro utváření politických názorů a pro vnímání a posuzování činnosti státních orgánů, politiků či veřejný život společnosti ovlivňujících úředníků. Petr Nečas byl předsedou vlády České republiky, Jana Nagyová zastávala pozici vrchní ředitelky sekce kabinetu předsedy vlády, někteří z dalších aktérů odposlechů zastávali vysoké funkce ve zpravodajských službách. Ostatně odposlechy byly zřejmě nařízeny právě v souvislosti s podezřením na zneužívání zpravodajských služeb Janou Nagyovou. Tyto politické funkce i významné služební postavení mohou vést k převaze zájmu na zveřejnění informací. To ovšem žalovaný ani jeho předseda blíže nehodnotili, pro což nemají dostatečnou oporu ani v rozhodnutích ESLP, z nichž vycházeli, nehledě na další judikaturu uvedenou výše. Na druhé straně zveřejněním informací byly dotčeny i osoby, jejichž postavení převahu veřejného zájmu neodůvodňovalo. Informace byly také zveřejněny poměrně rozsáhle a i ve vztahu k osobám, které musí snášet vyšší míru veřejného zájmu, je třeba vážit, zda nebyly zveřejněny i takové, u nichž převažuje zájem na ochraně soukromí.
[42] Konkrétně je Nejvyšší správní soud názoru, že je sporné dotčení „
šéfa ČEZ
“, jenž byl v článku v bodu [39] a) označen zdrobnělinou křestního jména. Sporné je i dotčení aktérů odposlechů v článku v bodu [39] b), jimiž byli Jana Nagyová a „
zpravodajci
“ v řídících funkcích, přičemž předmětem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo její úkolování zpravodajských služeb soukromým sledováním; na druhé straně je u tohoto článku zřejmá převaha zájmu na ochraně soukromí u těch osob, na něž se sledování vztahovalo (Radka Nečasová, Jiří Pertl, Alena Hegrová) a vůči nimž byl obsah informací místy dokonce znevažující. V článku v bodu [39] c) lze shledat převahu veřejného zájmu jen ve vztahu ke komunikaci Jany Nagyové s Poulem, neboť se týká sledování osob zpravodajskou službou; oproti tomu v další části obsahující komunikaci Jany Nagyové s její asistentkou nelze shledat veřejný zájem vůbec. Sporný vztah veřejného zájmu a práva na ochranu soukromí je i v článku ad 39 d). Sice se jedná o rozhovor převážně soukromé povahy mezi Petrem Nečasem a Janou Nagyovou, nicméně na druhou stranu je třeba vážit, že je z něho zřejmý rozsah vlivu Jany Nagyové na Petra Nečase ve věcech jeho politických rozhodnutí (obsazení funkce „
šéfa NKÚ
“). Případ článku v bodu [39] e) odpovídá článku v bodu [39] c). Článek v bodu [39] f) sice také dokumentuje vliv Jany Nagyové na Petra Nečase, ale zde lze souhlasit s žalovaným, že komunikace je soukromého obsahu, a tudíž lze přisvědčit převaze zájmu na ochraně jejich soukromí. O článku v bodu [39] g) by bylo možno uvážit stejně, ovšem zde je výrazněji zřejmý vliv Jany Nagyové na politická rozhodnutí Petra Nečase. Celkově lze shrnout, že nelze upřít převahu veřejného zájmu na zveřejnění informací tam, kde tyto informace seznamují veřejnost s tím, že předseda vlády byl při svém mocenském rozhodování relevantně ovlivňován osobou, jíž takové jednání formálně vzato nepříslušelo, a že tato osoba komunikovala s pracovníky zpravodajských služeb ve věcech svého soukromého zájmu týkajícího se premiéra. Úplné zveřejnění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu tak bylo problematické a bylo namístě rozsah informací omezit, ale pokud se tak nestalo, bylo na žalovaném a jeho předsedovi, aby tyto informace roztřídili a zodpovědně se zabývali tím, v jakém rozsahu bylo zveřejnění těchto informací přípustné ve smyslu § 8d trestního řádu. Totéž měl učinit i městský soud. Stěžovatelce tak lze v podstatné míře přisvědčit v tvrzení o nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[43] V rámci napadení správnosti právního posouzení věci stěžovatelka dále namítá, že městský soud měl vycházet ze základních zásad trestního řízení, a to v prvé řadě zásady
in dubio mitius
. Městský soud se touto námitkou zabýval na s. 12 rozsudku a správně poukázal na výklad zásady obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 Afs 63/2013-84, a zdůraznil, že uplatnění této zásady předpokládá existenci více rovnocenně obhajitelných výkladů určitého ustanovení právního předpisu. Stěžovatelka byla názoru, že nejednoznačný výklad se měl týkat pojmu „
zveřejnění
“ uvedeného v § 8c trestního řádu. Problém pak viděla v tom, že pojem lze vnímat buď jako každé uvedení informace na veřejnost, či pouze její první uvedení na veřejnost, přičemž ona první nebyla. Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem neshledal důvod ke zkoumání možností výkladu tohoto ustanovení, jestliže informace tak, jak byly zveřejněny stěžovatelkou (tedy přepis odposlechů), předmětem předchozích zveřejnění nebyly (viz níže). Nad rámec této skutečnosti Nejvyšší správní soud dodává, že pojem „
zveřejnění
“ je obvykle spojován s každým uvedením informace na veřejnost, přičemž z textu zákona nelze vysledovat možnost jiného výkladu. Opakovanost zveřejnění, třeba dílčí, v daném případě může mít vliv pouze při úvaze o výši pokuty.
[44] S výše uvedenou zásadou spojuje stěžovatelka i zásadu
ultima ratio
plynoucí z § 12 odst. 2 trestního zákoníku a městskému soudu vytýká, že ji neužil. Podle tohoto ustanovení „[t]
restní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
“. Městský soud se k ní vyjádřil pouze tak, že správní postih označil za dostačující. Zásada vyjadřuje princip subsidiarity trestní represe, přičemž předmětem trestní represe jsou skutky nejzávažnější. Užití této zásady jistě není vyloučeno ani ve správním trestání, byť zde již tím, že se jedná o správní trestání, jde o nižší míru represe, která postihuje jednání méně společensky škodlivá. Stěžovatelka nevymezuje, jaké mírnější prostředky má na mysli, a ani soudu není zřejmé, jaké mírnější represivní řízení by zde přicházelo v úvahu. Z její argumentace, že řízení nebylo zahájeno na podnět dotčených osob a ty se proti zveřejnění informací ani neohradily, lze dovodit, že míní, že její jednání postrádalo společenskou škodlivost. Správní delikt podle § 45a odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů není vázán na návrh dotčené osoby ani na vyšší míru jejího dotčení; reakce dotčených osob by mohly mít význam rovněž pro úvahu o výši pokuty (jistě je rozdíl, pokud osoba dotčená zveřejněním informací z trestního řízení v důsledku tohoto zveřejnění nabude postavení téměř celebrity, nebo pokud naopak utrpí zdravotní újmu, nebo je poškozena v osobním životě či v pracovním uplatnění). Cituje-li stěžovatelka k této své námitce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS, nepovažuje jej kasační soud za rozhodný, neboť se kromě
akceptace
trestněprávních zásad ve správním řízení týká trestnosti skutku při změně právní úpravy.
[45] Stěžovatelka ovšem obě zásady spojuje s tím, že se v jejím případě nejednalo o zveřejnění neznámých informací, neboť ve správním řízení doložila, že se jednalo o informace již dříve zveřejněné jinými subjekty. Součástí správního spisu jsou dvě složky obsahující přehled a citace zpráv zejména z roku 2013, z nichž některé se týkají „
kauzy Nagyová
“, jejích aktivit a součinnosti s tajnými službami, komentují skutečnost policejních výslechů Jany Nagyové, provádění policejních prohlídek, konstatují výslechy jiných veřejně známých osob, reakce veřejně činných či kauzou dotčených osob na trestní stíhání Jany Nagyové nebo souvisící s projednáváním možnosti vydání Petra Nečase k trestnímu stíhání a důsledků celé aféry pro něho. Mezi nimi jsou i zprávy, jejichž zdrojem by mohly být odposlechy, neboť komentují užívání přezdívek (např. Lidové noviny ze dne 27. 4. 2014, deník Aha ze dne 14. 11. 2013), komentují sledování Nečasové (ČT 1 ze dne 23. 6. 2013 „
Nagygate
“) atd. Nejedná se ovšem v žádném případě o úplný přepis odposlechů korespondující informacím zveřejněným stěžovatelkou.
[46] Stěžovatelka napadá i stanovení výše pokuty. Zákon o ochraně osobních údajů stanoví v § 46 odst. 2, že při rozhodování o výši pokuty se přihlíží „
zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání a k okolnostem, za nichž bylo protiprávní jednání spácháno
“. Žalovaný vymezil výslovně, v čem shledal okolnosti polehčující (široká medializace kauzy) i přitěžující (zásah do důvěrnosti komunikace podle článku 13 Listiny, zpřístupnění neomezenému počtu osob, a s tím spojený nenapravitelný následek). Předseda žalovaného uznal, že zpřístupnění informace neomezenému počtu osob je pojmovým znakem deliktu. Městský soud úvahu o určení výše pokuty akceptoval jako zákonnou, když narušení důvěrnosti komunikace neshledal pojmovým znakem deliktu; naopak přisvědčil následku širokého rozšíření informací ve srovnání s jinými způsoby zveřejnění a vyloučil možnost vlivu předchozího zveřejnění jako okolnosti polehčující proto, že to nebylo prokázáno. Úvaha žalovaného v korekci provedené předsedou žalovaného odpovídala zákonným hlediskům a městský soud se danou žalobní námitkou řádně zabýval. Vzhledem k odlišnému názoru Nejvyššího správního soudu na rozsah deliktního jednání ovšem po jeho novém vymezení bude muset být nově provedena i úvaha o výši pokuty.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.