Vydání 10/2010

(...) Ve vztahu k jednání žalobců bylo deklarováno, že jde o dohodu narušující hospodářskou soutěž (zakázanou dohodu, kartelovou dohodu) ve formě jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě. Toto jednání coby protiprávní kodifikované v § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže koresponduje s komunitární úpravou, kde Smlouva o založení ES ve svém článku 81 hovoří o „sladěných praktikách“ bez uzavření jasné a zřetelné dohody o konkrétním budoucím jednání na trhu („concerted practices“). Za základní charakteristický znak takového jednání bývá doktrínou soutěžního práva i konstantní rozhodovací praxí považován jasně definovatelný (určitý) společně koordinovaný postup dvou či více účastníků trhu (soutěžitelů), kterým jsou vědomě nahrazována jinak obvyklá rizika efektivní hospodářské soutěže, přitom takový postup je založen na praktické kooperaci mezi jednotlivými soutěžiteli. Jednání ve vzájemné shodě je charakterizováno takovými, byť i nepřímými, projevy vůle, kterými je realizován protisoutěžní konsenzus, avšak prostřednictvím koordinace více samostatných úkonů jednotlivých soutěžitelů, nikoli jedním úkonem uskutečněným všemi účastníky dohody v postavení soutěžitelů. Společně koordinovaným postupem ve formě praktické kooperace se doktrinálně rozumí předávání a přijímání určitých pro budoucí soutěžní chování citlivých a účinně využitelných informací, přičemž na základě takto předaných a přijatých informací předpokládají jak autor (odesílatel, interpret) těchto informací, tak adresát, shodu ve vzájemném postupu, která s předanou a převzatou informací koresponduje. Podstatou tu není vždy jen „shodný“ postup soutěžitelů, ale postup jednoho soutěžitele založený na informaci o budoucím jednání jiného soutěžitele a uskutečněný s vědomím této informace, tedy postup z podstatné části založený na vzájemné koordinaci dvou či více soutěžitelů založené na vzájemné informovanosti. Jde přitom o formu koordinace mezi soutěžiteli, která, aniž by bylo dosaženo stádia uzavření konkrétní dohody, vědomě nahrazuje rizika vzájemné konkurence, a to v rozporu s požadavky hospodářské, obchodní a soutěžní nezávislosti na trhu.

Aby bylo jednání žalobců jednáním zakázaným (jednáním ve shodě podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže), musí v něm být zahrnuty dva druhy prvků: jednak prvek subjektivní, jímž je určité a okolnostmi odůvodněné budoucí očekávání jednotlivých soutěžitelů, a kromě toho prvky objektivní, jimiž jsou vzájemné kontakty mezi soutěžiteli a jednání na trhu, které přímo souvisí s předchozími kontakty. Je tedy třeba nejprve shody vůle (předchozí koordinace soutěžitelů) a následně jejího projevu na trhu (společně koordinovaného postupu). Souhrnně řečeno: jednání označované jako „jednání ve vzájemné shodě“ v sobě zahrnuje vždy nejprve koordinaci stran odstraňující vzájemné pochybnosti o jejich budoucím soutěžním chování, dále faktický projev této koordinace na trhu a konečně je spojující.

Žalovaný z těchto postulátů vycházel a dovodil vyjádření shodné vůle jednat určitým předem definovaným způsobem, byť i nepřímé a kontextuální, s vysokou mírou pravděpodobnosti, že ostatní budou jednat stejným, předem známým způsobem. Nic na tom nemění žalobně namítaná skutečnost, že každý ze žalobců mohl mít k takovému postupu sám (samostatně) dostatek racionálních důvodů (pohledávky po splatnosti a snaha je efektivními prostředky vymoci), ani že se snad postup žalobců v dílčích (pro soud marginálních) detailech závislých na konkrétních podmínkách obchodní spolupráce, jež měli žalobci se svými odběrateli nakontrahovány, vzájemně odlišoval.

Kontakt mezi žalobci a zčásti i jejich obsah žalovaný opřel o důkazy, jejichž provázanost a důkazní hodnotu popisuje v napadeném rozhodnutí; žádný z těchto důkazů sám o sobě není postačující k prokázání jednání ve shodě, nicméně jejich souhrn je dostatečně způsobilým k vyvození závěru, že jednání žalobců spočívající v postupu vůči třem fakultním nemocnicím, ve výroku napadeného rozhodnutí identifikovaným, byť by k němu měl každý z nich dostatek racionálních důvodů, musí být z podstatné míry důsledkem vyvolané a akceptované kooperace mezi několika soutěžiteli (žalobci) odstraňující nejistotu o tom, že ostatní žalobci budou tyto kroky také realizovat a že jeden žalobce nezůstane v realizaci svých kroků, byť jinak pro něj podnikatelsky racionálních, na trhu osamocen.

Obsah listin označovaných jako „Důkazy č. 1–19“ podpírá závěr žalovaného, že žalobci byli mezi sebou v období bezprostředně předcházejícím datu 15. 2. 2006 ve stupňujícím se kontaktu, že žalobcům bylo zřejmé, kdo jsou jejich konkrétní největší dlužníci, že žalobcům bylo zřejmé, že společným tlakem na tyto největší dlužníky mohou dosáhnout vyšší efektivity při vymožení svých pohledávek, že se žalobci shodli na nutnosti snížení nákladů na financování dlouhých lhůt splatnosti dodávek a zrychlení návratnosti finančních prostředků, snížení lhůt splatnosti dodávek i na jejich možné nejnižší délce, že si žalobci vzájemně zřetelně indikovali způsob řešení své situace, že se jednalo o řešení jednotně deklarované s přispěním AVEL, že efektivita tohoto řešení předpokládala zapojení všech žalobců, a že tedy před 15. 2. 2006 byla míra nejistoty o tom, jak jednotliví žalobci budou situaci ve vztahu ke svým dlužníkům řešit, zřetelně odstraněna. To vyvolalo odstranění rizika odlivu odběratelů pro případ, kdy by se k těmto krokům rozhodl každý ze žalobců sám. (...)

Pokud jde o podmínku realizace vzájemně koordinovaného jednání žalobců na trhu, i tu má soud za splněnou. Prokazování této podmínky (za situace, kdy je dán dostatek důkazů vztahujících se především k uskutečněným kontaktům mezi jednotlivými účastníky trhu a o jejich materiálním obsahu) je obecně založeno na předpokladu, že zůstávají-li po uskutečnění kontaktů ti účastníci trhu, kteří v takovém kontaktu byli, nadále na trhu, pak při svém působení na trhu nutně vycházejí z informací, které byly v rámci kontaktů zprostředkovány (srov. Bellamy, Ch.; Child, G. European Community Law of Competition. 5. vyd. Sweet & Maxwell : London, 2001, s. 70, 2-050). Pak tedy důsledek, jenž na trhu nastane, nemůže být přičitatelný výlučně existujícím objektivním podmínkám na trhu, ale právě uskutečněným kontaktům a jejich materiálnímu obsahu. Datum 15. 2. 2006 coby datum zahájení realizace žalobci vyhlásili; tři fakultní nemocnice, vůči nimž bylo jednání žalobců zaměřeno, získaly jasný signál, že od tohoto data budou vůči nim konkrétním způsobem postupovat všichni jejich klíčoví dodavatelé (všichni žalobci coby nejvýznamnější dodavatelé na trhu). To vyvolalo odchylku od jinak obvyklého chování fakultních nemocnic v postavení odběratelů, byla vyvolána potřeba předzásobit se. Z podkladu rozhodnutí je dovozováno, že poslední den před datem, k němuž mělo dojít k realizaci předem vyhlášeného jednání, byly maximalizovány objednávky, jež byly vykryty následující den (15. 2. 2006) významným počtem jednotlivých dodávek. Všichni žalobci v období následujícím po vyhlášení postupu na tiskové konferenci uskutečněné dne 14. 2. 2006 zkrátili lhůty splatnosti u dodávek realizovaných, týkajících se vitálních léčiv. Nedostatek objednávek ve vztahu k žalobcům, jež by se týkaly jiných než vitálních léčiv, lze logicky vysvětlit předzásobením odběratelů, k němuž došlo v období bezprostředně předcházejícím datu 15. 2. 2006, resp. ještě dne 15. 2. 2006; vliv společného vyhlášení postupu žalobců na režim dodávek a odběrů je dokládán tím, že jakmile žalobce a) po 21. 2. 2006 na omezenou dobu (do 28. 2. 2006) obnovil dodávky plného sortimentu léčiv za obchodních podmínek jinak obvyklých před 15. 2. 2006, došlo k nárůstu objednávek od tohoto žalobce. Skutečnosti popsané v rozhodnutí vydaném v I. stupni plně odpovídají podkladu rozhodnutí a okolnosti realizace koordinovaného jednání přesvědčivě dokládají.

Přestože tedy motivem koordinace mohly být objektivně existující podmínky na trhu, které souvisely s neuhrazenými pohledávkami za konkrétními třemi fakultními nemocnicemi, a tedy k razantnímu postupu mohl mít každý ze žalobců dostatek podnikatelsky racionálních důvodů, postup vůči těmto nemocnicím již nebyl výlučným důsledkem těchto podmínek na trhu, ale důsledkem shody všech žalobců v otázce, jakým způsobem existující situaci na trhu řešit, a v otázce, že dostatečně efektivním bude toliko postup společný. Žalobcům tu není vytýkáno to, že se chovali způsobem, který lze charakterizovat jako podnikatelsky racionální (tj. že již nehodlali dále za předchozích podmínek dodávat svým dlužníkům), ani to, že své zájmy zastřešovali prostřednictvím AVEL, nýbrž to, že k takovému kroku přistoupili koordinovaně, tj. že nehodlali dále za předchozích podmínek dodávat svým dlužníkům s vědomím, že jim nebude dodáváno ani konkurenčními dodavateli (ostatními žalobci). Pak nemůže obstát žalobní argumentace v tom směru, že žalobci toliko hájili své zájmy, a dokonce svá práva (ani s využitím argumentace normami ústavního pořádku garantovaným právem vlastnickým), ani že všichni jednali za podmínek panujících na trhu pro ně nepříznivých, neboť to jim vytýkáno není a ani žalovaný tyto skutečnosti nepopírá. Za tohoto stavu není rozhodující, jak vysoké byly pohledávky žalobců za fakultními nemocnicemi, ani není namístě úvaha v tom směru, že by liberaci z protisoutěžního charakteru jednání žalobců měla způsobit existence rizika ohrožení samotné existence žalobců v důsledku neuhrazených pohledávek po splatnosti ze strany jednotlivých fakultních nemocnic. Pro právní hodnocení věci nemá rovněž význam ani tvrzení žalobců, podle něhož se žalobci rozhodli nenavyšovat svůj dluh; fakt, že se jej rozhodli dále nenavyšovat, jim vytýkán není, vytýkána je žalobcům koordinace postupu, bez níž by nemohli dosáhnout jistoty o tom, že v případě restrikce dodávek jedním ze žalobců nebudou tyto dodávky nahrazeny ostatními žalobci. (...)

Z obsahové náplně komunikace mezi jednotlivými žalobci vyplývá, že restrikce dodávek plného sortimentu léčiv s výjimkou tzv. vitálních léčiv s omezenou dobou splatnosti ceny za tyto dodávky byla mezi žalobci konsensuálně považována za efektivní řešení a že následný postup jednotlivých žalobců na trhu byl vyvolán znalostmi o principiálně témže způsobu řešení téhož problému ostatními žalobci. Přestože pro kvalifikaci jednání jako zakázaného jednání ve vzájemné shodě není nezbytné, aby existoval určitý přesný, podrobný a předem vytvořený plán jednání, neboť postačuje pouhý přímý či dokonce nepřímý kontakt, který ovlivňuje chování konkurentů, jak konstatoval Soudní dvůr ve věci Suiker Unie a další (rozsudek ze dne 16. 12. 1975, 40/73 a další, Recueil, s. 1663), soudem shora popsané klíčové pasáže jednotlivé komunikace bezprostředně předcházející datu 15. 2. 2006 takový určitý, přesný a předem vytvořený plán jednání prokazují. Pokud Soudní dvůr i bez prokázání těchto skutečností konstatoval, že „každý subjekt [...] musí stanovovat svoji politiku nezávisle, což tyto subjekty nezbavuje práva přizpůsobit se rozumně současnému a předpokládanému chování konkurentů. Toho však nelze dosáhnout přímým nebo nepřímým předchozím kontaktem mezi těmito subjekty“, pak toto konstatování je důvodné tím spíše, jsou-li právě uvedené přesné a určité podrobnosti postupu prokázány.

Pokud žalovaný považoval za datum prvního prokázaného kontaktu mezi žalobci, jenž souvisel s projevem na trhu, k němuž došlo od 15. 2. 2006, datum 30. 1. 2006, a pokud od tohoto data konstruoval řetězec důkazů, z nichž dovodil rozsah vzájemné komunikace a její obsahovou náplň, pak za situace, kdy pro období před datem 30. 1. 2006 nezjistil žádný kontakt, jenž by obsahově zapadal do konstrukce počínající dnem 30. 1. 2006, postupoval správně, pokud počátek časového vymezení skutku datoval právě ke dni 30. 1. 2006; vzájemná komunikace je pouze jedním z prvků správního deliktu „jednání ve vzájemné shodě“, jak je již shora uvedeno, a skutečnost, že žalobci spolu mohli komunikovat i před tímto datem, na tomto časovém vymezení skutku ničeho nemění. Pro žalobce takovéto vymezení počátku skutku, za který jsou postihováni, má význam z pohledu jasného vymezení jednání, za které již byli postiženi a vůči němuž zde platí překážka věci rozhodnuté. Časové vymezení počátku protiprávního jednání ke dni 30. 1. 2006 je z napadeného rozhodnutí zřetelné, skutková věta zahrnující takto stanovený počátek odpovídá odůvodnění rozhodnutí.

Pokud žalobcům byli známi největší dlužníci („Důkaz č. 2“), pokud se žalobci otázkou zastavení dodávek do konkrétních fakultních nemocnic zabývali již před 2. 2. 2006, neboť s tím již počítala prezentace popisovaná v elektronické korespondenci („Důkaz č. 3“), a jasné úvahy v tomto směru zazněly na jednání dne 30. 1. 2006 („Důkaz č. 18“), které podle obsahu navazovaly na nutnou předchozí komunikaci zahrnující mimo jiné „Simulaci možných řešení“ („Důkaz č. 3“) i z pohledu dalšího postupu silně instruktivní „Návrh komplexního řešení“ („Důkaz č. 4“), pak z chování žalobců jako konkurentů na horizontální úrovni trhu je patrná zcela zřetelná a co do obsahu určitá forma koordinace, která nahrazuje jejich jinak nezávislé jednání. Přestože „Důkaz č. 8“ může vyjadřovat disentující postoj žalobců b) a c) k plánu ve všech jeho podrobnostech, je jím potvrzována komunikace, která se po obsahové stránce zřetelně týkala deklarovaného zastavení dodávek, aniž by mohl být přikládán zvláštní význam vyjádření, podle něhož část žalobců v rámci postupu bude limitována nakontrahovanými obchodními podmínkami s jednotlivými odběrateli a jejich aktuální situací. Limitace jednotlivých žalobců jimi nakontrahovanými podmínkami je logická, jinak by se totiž žalobci vystavovali riziku porušení povinností vyplývajících ze závazkových vztahů uzavřených se svými odběrateli. Ve vztahu k jiným skutečnostem nelze disentující postoj obou těchto žalobců dovozovat. Tyto skutečnosti totiž nevyvracejí zřetelný prvek ovlivnění budoucího chování žalobců v důsledku předchozí komunikace; i jednotlivými kroky v dílčích směrech se odlišujícími lze naplňovat protisoutěžní koordinaci založenou na shodě v podstatných prvcích budoucího jednání na trhu. Stejně tak tiskové konference nemohou být v kontextu předchozí komunikace vnímány coby prezentace individuálních postojů jednotlivých žalobců, neboť z jejich průběhu jasně vyplývá, že zde byly jednotlivými žalobci shodně a společně mediálně prezentovány předem koordinované kroky, přitom efekt měla vyvolat právě skutečnost, že žalobci hodlají postupovat ve všech podstatných ohledech vůči svým dlužníkům jednotně, společně a totožně – a tedy ve vztahu k odběratelům dostatečně „silně“.

Ze shora uvedeného lze tedy uzavřít, že bezprostřední příčinou jednání, jež se na trhu projevilo po 15. 2. 2006, nejsou objektivní podmínky na trhu, ale koordinace postupu, jež mohla být těmito objektivními podmínkami na trhu vyvolána. Tyto skutečnosti soud považuje za klíčové pro hmotněprávní posouzení věci; žádné ze žalobních tvrzení tyto skutečnosti nevyvrací. Z „Důkazu č. 2“ vyplývá shodný zájem žalobců na vymožení pohledávek – a to největších a nejstarších; výslovně se tu uvádí, že je třeba vymoci největší pohledávky, a zároveň je specifikováno, u jakých dlužníků mají žalobci největší a nejstarší pohledávky. Takovými dlužníky jsou právě tři fakultní nemocnice specifikované ve výroku napadeného rozhodnutí. Rovněž vyplývá z „Důkazu č. 2“, že žalobci přistoupí k výzvě k úhradě dluhů. „Důkaz č. 3“ zřetelně pojednává o způsobu „komunikace s novináři“, kterou kromě zástupce AVEL mohou vést i „šéfové firem“ – rozuměno žalobců. Důkazem koordinace kroků při distribučních restriktivních opatřeních vůči fakultním nemocnicím je rovněž část textu dopisu označovaného jako „Důkaz č. 3“; argumenty k obhájení tohoto kroku měly být společně připravovány a předem diskutovány mezi žalobci. Přestože se v „Důkazu č. 3“ hovoří o „odpojení“ nemocnic od dodávek bez přímé identifikace konkrétních odběratelů, skutečnosti v něm uvedené korespondují se snahou vymoci od konkrétně uvedených dlužníků, a tedy od tří zmiňovaných fakultních nemocnic, největší a nejstarší pohledávky („Důkaz č. 2“). Konsenzus na koordinovaných restriktivních opatřeních vůči odběratelům tedy zřetelně vyplývá z dikce „Důkazu č. 3“, kde je pojednáváno o základním principu odpojování, míře a důsledcích. „Důkaz č. 4“ jasně popisuje zastavení dodávek do konkrétních tří fakultních nemocnic od pondělí 13. 2. 2006; totéž, toliko bez uvedení konkrétního data, vyplývá z „Důkazu č. 6“. V listině tvořící „Důkaz č. 6“ se kromě data konání tiskové konference (7. 2. 2006) uvádí jasně, že nebude-li vydáno prohlášení o uhrazení dluhů, budou muset jednotliví žalobci u svých nejzadluženějších nemocnic zastavit dodávky; nejzadluženějšími nemocnicemi jsou logicky ty, které jsou zmiňovány v „Důkazu č. 2“ coby dlužníci, u nichž měli žalobci nejstarší a největší pohledávky, přitom se zastavením dodávek se také počítá pro období cca za týden od konání tiskové konference (7. 2. 2006). Podstatnou není žalobní argumentace, že zkrácení lhůt splatnosti dodávek nebylo provedeno na lhůtu 14 dnů, jak by mohlo být podáváno z „Důkazu č. 4“, nýbrž splatnosti se pohybovaly v rozpětí od dodávek „za hotové“ až po splatnost v délce 180 dní; rozhodující je skutečnost, že žalobci ohledně zkrácení splatnosti faktur byli ve vzájemné komunikaci a následně počínaje 15. 2. 2006 byly vyvolány na trhu efekty přímo související s vyhlášením postupu všech žalobců; tu je třeba připomenout, že veřejně žádný ze žalobců odlišný – samostatný postup nedeklaroval.

Na správnosti hodnocení žalovaného nic nemění fakt, že v „Důkazu č. 4“ je zmiňováno zkracování splatnosti dodávek ve vztahu ke všem fakultním nemocnicím, nikoli pouze těm, které jsou uvedeny ve výroku napadeného rozhodnutí, již z „Důkazu č. 2“ vyplývá, ve vztahu ke kterým nemocnicím má být toto opatření uplatňováno (motivováno bylo snahou vymoci pohledávky a konkrétní tři nemocnice, vůči kterým měli žalobci nejstarší a nejvyšší pohledávky, byly v té době již jasně identifikovány). (...)

V napadeném rozhodnutí je jasně deklarováno i to, že žalobce a) od 21. 2. 2006 prolomil shodný postup a poté se k němu 28. 2. 2006 vrátil; do 21. 2. 2006 a od 28. 2. 2006 tak postupoval s vědomím postupu ostatních žalobců. Návrhy na doplnění dokazování disentního postoje žalobce a) v období po 21. 2. 2006 není třeba provádět, neboť tento disentní postoj byl i žalovaným deklarován a byl dán do souvislosti s výsledky jednání žalobce a) na Ministerstvu zdravotnictví (20. 2. 2006). Pro období mezi 21. 2. 2006 a 28. 2. 2006 není tedy ze strany žalovaného deklarováno jednání žalobce v rámci kartelu. Následně byly dodávky dne 28. 2. 2006 zastaveny a jejich obnovení podmiňováno týmiž podmínkami jako před 21. 2. 2006; žalovaný se k této otázce podrobně vyjadřuje v bodech 146. až 151. napadeného rozhodnutí, navrhované důkazy žalobcem a) by mohly nejvýše potvrdit disentní postoj žalobce a) v období od prolomení kartelu do okamžiku, než žalobce a) znovu začal dodávky podmiňovat. Pokračování v jednání, které bylo uskutečněno již před 21. 2. 2006, je přitom důvodné stavět též do příčinné souvislosti s tlakem, který mohl být na žalobce a) vyvíjen, jak žalovaný popisuje v napadeném rozhodnutí (zejména tu soud poukazuje na „Prohlášení Grémia majitelů lékáren“).

Žalovaný všechny podstatné skutečnosti důkladně popsal v napadeném rozhodnutí a jeho úvahám od bodu 44. napadeného rozhodnutí, v nichž reaguje na věcně obdobná tvrzení, jaká jsou nyní žalobně uplatňována, je třeba ve všech ohledech přisvědčit. Soud by je mohl zopakovat, případně je parafrázovat, nic podstatného by však do nich nedoplnil, proto se s nimi co do hodnocení zjištěných skutečností ztotožňuje a deklaruje jejich absolutní věcnou správnost. Žalovaný po stránce hmotněprávní správně aplikoval koncept zakázaného jednání ve shodě, a sice přesně v souladu s jeho konstantně traktovaným doktrinálním pojetím i se závěry podávanými z judikatury soudů rozhodujících na komunitární úrovni (souhrnně včetně odkazů na judikaturu např. Bellamy, Ch.; Child, G. European Community Law of-Competition. 5. vyd. Sweet & Maxwell : London, 2001, zejm. s. 6170). I zdejší soud tedy považuje za prokázané, že žalobci naplnili skutkovou podstatu jednání ve vzájemné shodě podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a to jak z hlediska vzájemných kontaktů a obsahu komunikace při nich, tak i následné realizace jejich předchozího navzájem sladěného chování; nadto je zřetelná i příčinná souvislost mezi komunikací žalobců a následným jednáním na trhu. Tento závěr lze spolehlivě učinit na základě zjištěného skutkového stavu, přistoupení k výslechům svědků, jak navrhoval žalobce a), by bylo s ohledem na shora uvedené dílčí závěry soudu nadbytečné. Rovněž materiální podmínku narušení hospodářské soutěže podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže má soud za splněnou. Rozhodnutí vydané v I. stupni správního řízení se k této otázce vyjadřuje v bodech 206. až 208. na str. 49, napadené rozhodnutí pak vyčerpávajícím způsobem v bodech 184. a násl. od str. 43. Argumentace žalovaného má oporu v podkladu rozhodnutí a soud ji považuje i za zákonnou a věcně správnou. Za podstatnou z ní soud považuje zejména skutečnost, že žalobci v důsledku předchozí koordinace dosáhli stavu, kdy si mezi sebou vyloučili působení nezávislého individuálního soutěžního chování ve vztahu k části relevantního trhu. V důsledku toho dotčené tři fakultní nemocnice pozbyly možnost uspokojit svoji poptávku jinak obvyklým („plynulým“) způsobem a u jiného dodavatele, schopného pokrýt jejich poptávku z hlediska rozsahu sortimentu, požadovaného objemu i doby dodání za výhodnějších podmínek, neboť žalobci jsou nejvýznamnějšími dodavateli na trhu, kteří jsou schopni jejich poptávku uspokojit. Tím je jasně dána efektivita jednání žalobců. Nepochybně bylo prokázáno, že žalobci realizovali postup, kterým omezili dodávky plného sortimentu léčiv konkrétním třem odběratelům a poskytovali jim toliko vitální léčiva s omezenou lhůtou splatnosti; je tak logické, že dokazování týkající se poklesu objemu odběrů jednotlivými nemocnicemi se vztahovalo právě k období od 15. 2. 2006 do 20. 2. 2006. Tito odběratelé měli důvodně za to, že nebude možné po zahájení realizace předem ohlašovaného jednání získat plný sortiment léčiv od žalobců coby čtyř největších dodavatelů, to přitom vyvolalo potřebu předzásobení. Poté byl rozsah objednávek od žalobců omezen a zvýšil se poté, kdy žalobce a) dočasně obnovil dodávky, a to právě ve vztahu k žalobci a); zjištěné skutečnosti ohledně poklesu odběrů do konstrukce žalovaného ohledně otázky předzásobení logicky zapadají. Tím je dán faktický negativní dopad jednání žalobců; prokázán je faktický dopad na tři konkrétní subjekty v rozsahu cca 1,7 % celkového finančního objemu daného trhu. Jak správně uvádí žalovaný, nic na tom nemění fakt, že k úplnému zastavení dodávek vůči žádnému ze tří ve výroku napadeného rozhodnutí uvedených subjektů nedošlo. Předmětem správního řízení totiž nebylo úplné zastavení dodávek, ale výrazné omezení dodávek (omezenost dodávkami vitálních léčiv v kombinaci se zkrácenou splatností ceny za tyto dodávky). V tomto rozsahu bylo jednání žalobců prokázáno.

Nemohlo se přitom jednat o paralelní chování žalobců, vyvolané pouze a jedině změnou vnějších podmínek na trhu (vývoj úpravy regulace obchodní přirážky), kdy každý soutěžitel adaptuje své chování na tyto vnější tržní podmínky samostatným a nezávislým postupem, byť při něm zohledňuje vlastní odhady budoucího chování konkurence, neboť zatímco paralelní chování předpokládá, že postup jednotlivých soutěžitelů není přímo ani zprostředkovaně koordinován, důkazy ve správním řízení shromážděné prokazují, že jednání žalobců bylo výsledkem jejich předchozích kontaktů a z nich vzešlého vzájemného srozumění ohledně dalšího soutěžního (obchodního) chování. Citelnost narušení hospodářské soutěže je dána již samotným horizontálním charakterem vztahu mezi jednotlivými žalobci a jejich souhrnným významným postavením na vymezeném relevantním trhu. (...)

Ze shora uvedeného tedy soud uzavírá, že žalovaný se ve správním řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nedopustil procesních excesů, jež by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a že i z pohledu hmotněprávního je napadené rozhodnutí ve všech otázkách přezkoumatelným, zákonným a věcně správným.

Žalovaný tu aplikoval správný právní předpis (zákon o ochraně hospodářské soutěže), v jeho rámci správnou právní normu (§ 3 odst. 1 tohoto zákona), přitom ji vyložil zcela správným způsobem. Napadené rozhodnutí nepředstavuje ani odklon od konstantně traktované doktríny soutěžního práva v oblasti kartelových dohod, ani odklon od dosavadní judikatorní praxe vztahující se k jednání ve vzájem- né shodě. (...)