Vydání 10/2007

Číslo: 10/2007 · Ročník: V

1340/2007

Oběti okupace Československa vojsky SSSR: podmínky nároku na jednorázovou peněžní částku

Ej 303/2007
Oběti okupace Československa vojsky SSSR: podmínky nároku na jednorázovou peněžní částku
k § 2 odst. 5 zákona č. 203/2005 Sb., o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky (v textu též „zákon o odškodnění“)
Podle § 2 odst. 5 zákona č. 203/2005 Sb., byla-li některá z pozůstalých osob odškodněna za smrt nebo zranění s následkem smrti manžela, rodiče či dítěte podle jiného právního předpisu, nárok na odškodnění podle tohoto zákona nevzniká. V případě aplikace tohoto ustanovení je třeba vážit, zda ono „odškodnění“ podle jiného právního předpisu v konkrétním případě vykazovalo znaky reálného odškodnění, tj. zda se jednalo o odškodnění podle účelu citovaného zákona a ve výši alespoň zhruba odpovídající odškodnění podle tohoto zákona, tedy nutno zejména přihlížet k tomu, aby byl naplněn zákonem sledovaný účel a respektován princip spravedlnosti a materiální rovnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 Ads 49/2007-71)
Prejudikatura:
srov. nálezy č. 14/1994 Sb. a č. 30/1998 Sb.
Věc:
Ing. Zdeněk M. proti Ministerstvu vnitra o jednorázovou peněžní částku, o kasační stížnosti žalovaného.
V roce 1980 zemřel při autonehodě, kterou zavinil příslušník sovětských vojsk, žalobcův otec. Žalobce se obrátil s nárokem na náhradu škody na zmocněnce vlády ČSSR pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Zmocněnci vlád ČSSR a SSSR tyto nároky projednali a rozhodli o uhrazení škody ve výši 39 600 Kčs vzniklé na automobilu a dále 2 800 Kčs jako náhrady nákladů na výživu žalobce jako pozůstalého, jemuž byl zemřelý povinen výživu poskytovat. Tato částka byla žalobci vyplacena.
Žádost žalobce o odškodnění podle zákona č. 203/2005 Sb. zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 4. 2006 s odůvodněním, že žalobce byl za usmrcení svého otce odškodněn na základě občanského zákoníku (výdaje na výživu pozůstalých) částkou 2800 Kčs. Byl tedy odškodněn podle jiného právního předpisu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o odškodnění, proto mu nárok na odškodnění podle tohoto zákona nemohl vzniknout.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 zrušil. Nepřiznání odškodnění za usmrcení žalobcova otce toliko na základě náhrady škody poskytnuté v době komunistického režimu podle tehdy platného občanského zákoníku by se dle jeho názoru opíralo pouze o jazykový výklad § 2 odst. 5 zákona o odškodnění. K tomu krajský soud citoval nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 38/92, podle něhož je třeba při výkladu restitučních zákonů postupovat velmi citlivě. Z působnosti zákona o odškodnění jsou proto dle krajského soudu vyloučeny pouze takové osoby, kterým byla přiznána náhrada za škodu usmrcením až po pádu komunistického režimu, pokud již odpovídala změněným společenským podmínkám. Za takové odškodnění nelze považovat částku 2 800 Kčs, která byla žalobci poskytnuta po smrti jeho otce jako náhrada výdajů na výživu pozůstalých.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností, ve které zejména namítal, že od výslovného znění zákona se nemohl odchýlit. Nesouhlasí s argumentací krajského soudu založenou na současné úpravě náhrady škody za usmrcení obsažené v občanském zákoníku. Odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci čj. 4 Ads 71/2005 (dostupný na www.nssoud.cz), podle kterého nelze na situaci výslovně upravenou právním předpisem aplikovat
per analogiam
ustanovení řešící situaci zcela odlišnou, a obcházet tak zákon.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
K stěžovatelovu konstatování, že se při posuzování věci řídil doslovným zněním zákona, od něhož nemá možnost se odchýlit, Nejvyšší správní soud sděluje, že již v rozsudku ze dne 9. 5. 2007, čj. 3 Ads 50/2006-29 (dostupný na www.nssoud.cz), poukázal na to, že rozhodovací proces, a to na kterékoli úrovni (tedy jak na úrovni správního orgánu, tak na úrovni soudů), v sobě zahrnuje několikero druhů činností. Je jimi jednak zjištění skutkového stavu věci, dále výběr právní normy,
interpretace
této normy, posouzení, zda skutečně lze zjištěný skutkový stav této normě subsumovat, a v případě kladného závěru samotná její aplikace.
Interpretace
pak předpokládá učinit různé druhy výkladu, jež v daném případě připadají v úvahu (jazykový, historický, autentický, tj. toho, kdo normu vydal, systematický, teleologický, tj. podle smyslu a účelu předpisu apod.), a následný výběr toho (těch), které rozhodující orgán považuje pro danou věc za nejvhodnější. Je tedy nejen v pravomoci, ale je dokonce povinností správního orgánu zvážit využití jiného výkladu než doslovného jazykového. Dojde-li pak rozhodující orgán na základě různých výkladových metod k odlišným závěrům, je třeba aplikovat takový výklad, který vedle samotného znění předpisu zohledňuje rovněž širší souvislosti jeho přijetí, zejména pak jeho účel; nejde-li tento dovodit z konkrétního ustanovení, je třeba vycházet z předpisu jako takového, jeho vazeb na jiné předpisy, k jejichž provedení byl například přijat, důvodových zpráv apod. Samozřejmě je nutné zahrnout úvahu, jíž se rozhodující subjekt při tomto výběru řídil, do odůvodnění rozhodnutí tak, aby bylo možné je následně přezkoumat. Názor správního orgánu, podle něhož je povinen dodržovat platné právní předpisy bez ohledu na jejich širší kontext, proto nelze akceptovat. Vědomě se jím totiž zříká samotné podstaty rozhodovací činnosti jako takové, totiž racionální úvahy. Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že v demokratické společnosti by se princip etický a princip právní v rozhodovací praxi měly prolínat, a to pokud možno v co největší možné míře. V oblasti odškodňovacích předpisů by pak uvedené mělo platit dvojnásob. Závěrem se nabízí citovat některé nálezy Ústavního soudu, jenž se uvedenou problematikou opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval. Tak např. v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 17. 12. 1997, vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož představuje jazykový výklad
„pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“.
Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, ze dne 21. 12. 1993, pak „
Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří“.
(...) V případě § 2 odst. 5 zákona č. 203/2005 Sb., podle něhož, byla-li některá z pozůstalých osob odškodněna za smrt nebo zranění s následkem smrti manžela, rodiče či dítěte podle jiného právního předpisu, nemá nárok na odškodnění podle tohoto zákona, je třeba vážit, zda ono „odškodnění“ podle jiného právního předpisu v konkrétním případě vykazovalo znaky reálného odškodnění, tj. zda se jednalo o odškodnění podle účelu citovaného zákona a ve výši alespoň zhruba odpovídající odškodnění podle tohoto zákona, tedy nutno zejména přihlížet k tomu, aby byl naplněn zákonem sledovaný účel a respektován princip spravedlnosti a materiální rovnosti. V souzené věci vyjadřuje svůj účel zákon o odškodnění v § 1, podle něhož
„Účelem zákona je odškodnit občany České republiky, kteří jako občané Československé socialistické republiky nebo občané Československé federativní republiky nebo občané České a Slovenské Federativní Republiky... byli usmrceni, znásilněni či zraněni v souvislosti s pobytem okupačních armád Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky na území tehdejšího Československa
.
Přestože to není v zákoně výslovně řečeno, tento účel zákona nepochybně pokrývá i pozůstalé po usmrcených obětech. Podle § 4 odst. 1 zákona o odškodnění celkový nárok osob oprávněných činí 150 000 Kč. V tomto kontextu je pak zcela nepřípadná úvaha stěžovatele o tom, že žalobce byl již v osmdesátých letech odškodněn podle občanského zákoníku náhradou výdajů na výživu pozůstalých částkou 2 800 Kčs. Nejenže je zde diametrální rozdíl ve výši „odškodnění“, které žalobce obdržel, a odškodnění podle zákona o odškodnění, ale účel „odškodnění“ podle občanského zákoníku byl zcela odlišný a s účelem zákona o odškodnění se zcela míjí. Zatímco účelem § 448 občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, bylo zajistit výživu pozůstalým, kteří byli výživou odkázáni na zemřelého (tedy veskrze materiální aspekt odškodnění), v případě odškodnění podle zákona o odškodnění do popředí vstupuje aspekt imateriální. Tedy účel odškodnění podle zákona o odškodnění a účel „odškodnění“ podle § 448 občanského zákoníku se – jak již bylo řečeno – nepřekrývají.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.