Vydání 9/2016

Číslo: 9/2016 · Ročník: XIV

3445/2016

Oběti komunistického režimu: definice odboje a odporu proti komunismu; odškodnění obětí

Oběti komunistického režimu: definice odboje a odporu proti komunismu; odškodnění obětí
k zákonu č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění zákona č. 250/2014 Sb.
Kritériem pro naplnění definice odboje a odporu ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, není pouze tehdy uložený trest a s tím spojené strádání žadatele, proto význam odporu žadatele nelze poměřovat následkem jeho statečného postoje. Účelem citovaného zákona není odškodnit oběti komunistického režimu, nýbrž účastníky aktivního odboje a odporu.
Samotné držení letáku vyzývajícího k uspořádání svobodných voleb - tehdy "podvratné protistátní listiny" - bez dalšího nedosahuje zákonem požadované míry aktivního jednání spočívajícího v soustavném nebo veřejném zastávání postojů odporu proti komunistickému režimu ve smyslu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, přestože za takové konání byl uložen trest těžkého žaláře jednoho roku za spáchání zločinu nepřekažení a neoznámení trestného činu.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, čj. 10 A 66/2015-51)
Věc:
Olga M. proti Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.
Žalobkyně dne 24. 11. 2011 podala žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu pro svého zesnulého manžela Jaroslava M. Ministerstvo obrany shromáždilo příslušné archivní materiály, z nichž vyplynulo následující.
Manžel žalobkyně byl dne 29. 5. 1949 zatčen pro podezření z protistátní činnosti poté, co u něj byl při prohlídce Sborem národní bezpečnosti objeven leták, adresovaný velvyslanectví USA, vyzývající k uspořádání svobodných voleb v Československu pod patronací Organizace spojených národů. Rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 3. 8. 1949 byl za uvedený skutek odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře pro spáchání trestného činu nepřekažení a neoznámení trestného činu podle § 35 odst. 1, 2 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Konkrétní skutkové okolnosti byly takové, že manžel žalobkyně leták obdržel od své známé, přičemž měl v úmyslu jej podle pokynů opsat a zaslat na velvyslanectví USA. Následně si však věc rozmyslel, leták neodeslal a ponechal si jej u sebe. Státní soud v Praze toto jednání posoudil tak, že Jaroslavu M. mělo být zřejmé, že původci letáků chtějí v zahraničí vzbudit dojem, že obyvatelé Československa nesouhlasí s lidově demokratickým zřízením a chtějí jej odstranit, a z tohoto důvodu měl leták ohlásit příslušným úřadům. Neučinil-li to, dopustil se výše uvedeného trestného činu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1969 byl rozsudek Státního soudu v Praze zrušen a manžel žalobkyně byl obžaloby zproštěn. Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší soud ČSSR rozsudkem ze dne 16. 3. 1971 a žádost o přezkoumání původního rozsudku Státního soudu v Praze zamítl. K rehabilitaci manžela žalobkyně došlo až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1991.
Žalobkyně dále na žádost Ministerstva obrany doplnila svou žádost tak, že její manžel byl za svého života členem Klubu angažovaných nestraníků (dále jen "KAN"), avšak nesdělil jí, co přesně bylo předmětem jeho činnosti v rámci této organizace. Nezná totožnost osob, které by mohly manželovu účast v KAN dosvědčit, a má za to, že se nedochovaly ani žádné písemné dokumenty, jimiž by tuto skutečnost bylo možné prokázat. Zároveň však žalobkyně upozornila, že osvědčení má být vydáno zejména na základě odsouzení jejího manžela Státním soudem v Praze roku 1949, a to bez ohledu na jeho činnost v KAN.
Ministerstvo obrany dne 30. 7. 2014 vydalo rozhodnutí, jímž žádost žalobkyně zamítlo. Dle Ministerstva obrany manžel žalobkyně nesplnil podmínky § 2 písm. b) zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Ministerstvo argumentovalo tím, že nebylo prokázáno, že by byl Jaroslav M. aktivně zapojen do odbojové skupiny s vnitřní organizační strukturou a rozdělením funkcí a činností. Předmětný leták totiž manžel žalobkyně obdržel od své kolegyně v zaměstnání, která jej obdržela od své sousedky. Činnost Jaroslava M. by bylo možné podřadit pod § 3 odst. 3 nebo § 3 odst. 2 písm. a) zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, avšak nebyla naplněna podmínka soustavnosti, dlouhodobosti či jinak zvýšeného významu petiční a obdobné činnosti zaměřené na obnovu svobody a demokracie. Vzhledem k tomu, že členství KAN nebylo prokázáno, nebyly dány důvody k vyhovění žádosti a udělení osvědčení. Žalovaná přijala dne 27. 1. 2015 usnesení, jímž odvolání žalobkyně zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dne 3. 3. 2015 pak bylo rozhodnutí včetně odůvodnění písemně vyhotoveno. Žalovaná se ztotožnila se závěrem rozhodnutí I. stupně, že nebylo prokázáno, že by manžel žalobkyně aktivně působil v organizaci nebo skupině, jejíž členové bojovali proti komunistickému režimu způsoby uvedenými v § 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, tedy například rozšiřováním či zabezpečováním tisku protikomunistických letáků. S letákem požadujícím konání svobodných voleb se manžel žalobkyně seznámil náhodou, když jej dostal od své kolegyně. Kolegyni ani její sousedku, které byly obžalovány spolu s manželem žalobkyně (a obžaloby zproštěny), nelze považovat za organizovanou skupinu, neboť jejich činnost nevykazovala zákonné znaky podle § 3 odst. 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Nebylo prokázáno, že by manžel žalobkyně spolupracoval s jinou odbojovou skupinou. Pokud jde o leták, v souvislosti s nímž byl manžel žalobkyně odsouzen, nebylo možné na základě shromážděných podkladů s jistotou určit, zda měl v úmyslu jej velvyslanectví USA skutečně zaslat, anebo si tento svůj původní záměr skutečně rozmyslel. Nic však nesvědčilo závěru, že by leták jakkoliv dále šířil. I kdyby bylo prokázáno, že manžel žalobkyně měl v úmyslu leták velvyslanectví USA zaslat, nešlo by o soustavnou či dlouhodobou anebo jinak významnou činnost spočívající v autorství petic nebo obdobných materiálů ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
V podané žalobě žalobkyně uvedla, že správní orgány vykládají pojem aktivní účasti na odboji a odporu proti komunismu příliš restriktivně. Tímto restriktivním přístupem žalovaná z okruhu bojovníků proti komunismu vyloučila osoby, které svůj odpor projevily nekonáním, například neoznámením určité činnosti státním orgánům. Zákonodárcův úmysl byl však právě opačný, což vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o účastnících odboje a odporu proti komunismu, podle níž se politickým nebo společenským postojem opravňujícím k získání osvědčení účastníka odporu proti komunismu rozumí i skutečnost, že daná osoba věděla o činnosti nepřátelské komunistickému režimu, avšak tuto skutečnost neoznámila ani neohlásila. Právě takové činnosti se manžel žalobkyně dopustil, a stěží tak mohl učinit aktivněji. Dle názoru žalobkyně není podmínkou pro vydání osvědčení aktivní protikomunistická činnost. Pasivita žadatele (tj. nevykonání určité činnosti, ke které byl tehdy podle zákona povinen) tak může za určitých okolností také naplňovat znaky "odporu proti komunismu" a může být důvodem k vydání osvědčení. Neexistuje-li objektivní kritérium pro posouzení významu různých projevů odporu proti komunismu, pak nezbývá, než význam odporu jednotlivých žadatelů poměřovat následkem, který byli pro svou "pasivitu" nuceni vytrpět. Situace, kdy byla určité osobě uložena trestní sankce za nepřekažení či neoznámení trestného činu, je bezpochyby obdobně závažná jako uložení sankce za aktivní projev odporu proti komunistickému režimu. Sama žalovaná uznává, že ve výjimečných okolnostech taková činnost vydáním osvědčení být oceněna může. Mezi tyto výjimečné případy je třeba zařadit i případ manžela žalobkyně, neboť následky, které byl nucen vytrpět za svou protikomunistickou činnost, byť nikoliv aktivní, byly zvlášť citelné. V době činu mu bylo 22 let, uložený trest těžkého žaláře si odpykal při těžbě uranové rudy v jáchymovských dolech, což jej fyzicky i psychicky poznamenalo na zbytek života. V době komunistického režimu byl Jaroslav M. perzekuován i dále, například tím, že byl nucen vykonat vojenskou službu u útvaru Pomocných technických praporů. Dle názoru žalobkyně neměl zákonodárce v úmyslu omezit ocenění účastníků odboje pouze na osoby, jejichž zásluhy byly mimořádně významné, ale toliko vyloučit ty, jejichž účast na protikomunistickém odboji není vůbec objektivně doložitelná. S odstupem více než 60 let není možné, aby se správní orgány pokoušely posoudit, zda účast na protikomunistickém odboji byla dostatečně významná, aby zasluhovala ocenění. Přijetím zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu stát vyjádřil vůli napravit křivdy komunistické justice. To však není možné, bude-li tento zákon vykládán nadmíru restriktivně a formalisticky. Žalovaná uvedla, že osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu lze udělit toliko osobě, u níž je prokázáno, že splňuje podmínky stanovené v § 2 písm. b) a § 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Žalobkyně citovala z důvodové zprávy k původně předložené verzi zákona, z níž toliko vyplývá, že zákonodárce předvídal možnost, že osvědčení bude vydáno i osobě, která svůj nepřátelský postoj ke komunistickému režimu osvědčila tím, že nevyzradila skutečnost, na jejímž vyzrazení měl režim zájem. Dle názoru žalované však ze zákona ani z důvodové zprávy neplyne, že by osvědčení mělo být vydáno každému, kdo byl potrestán za neoznámení či nepřekažení činu směřujícího proti komunistickému režimu. Takový skutek by podle žalované postačoval k udělení osvědčení pouze, pokud by se jednalo o neoznámení či nepřekažení trestného činu svým významem vzhledem ke skutkovým okolnostem zcela výjimečné. Takové okolnosti ve věci manžela žalobkyně nebyly dány. Z jiné pasáže důvodové zprávy k zákonu o účastnících odboje a odporu proti komunismu plyne, že zákonodárce nechtěl ocenění podle tohoto zákona nastavit příliš široce, aby mělo patřičnou váhu ve společnosti. Nakonec žalovaná upozornila, že zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu nemá primárně odškodňovací charakter, a jeho účelem tedy není poskytnout zadostiučinění všem obětem komunistického režimu.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Čtvrtý žalobní bod se týká posouzení věci samé. Aby mohlo být konkrétní osobě uděleno osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu, musí její činnost splňovat kumulativně jak obecnou definici odboje a odporu proti komunismu uvedenou v § 2 písm. b) zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, tak definici alespoň jedné z forem odboje podle § 3 téhož zákona.
Žalobkyně v žalobě neuvedla, jaká forma odboje ve smyslu § 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu byla činností Jaroslava M. naplněna, městský soud tak posoudil, zda činnost manžela žalobkyně lze subsumovat pod nějakou formu odboje.
Manžel žalobkyně se neúčastnil ozbrojené formy odboje a odporu proti komunismu, zároveň jeho jednání nelze považovat za jiný statečný čin nebo veřejný postoj na podporu ozbrojených akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu, proto nejsou splněny podmínky § 3 odst. 1 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
Z tvrzení žalobkyně i z rozsudků vydaných ve věci jejího manžela vyplývá, že manžel nebyl autorem letáku požadujícího svobodné volby, toliko jej v jednom vyhotovení opsal, zjevně v úmyslu jej zaslat velvyslanectví USA. Manžel žalobkyně se stal součástí tzv. řetězového rozšiřování výzvy ke svobodným volbám, dle kterého měli příjemci výzvu ke svobodným volbám zaslat velvyslanectví USA, aby byl zřejmý nesouhlas občanů s tehdejší politickou situací v Československu. Zda manžel žalobkyně měl u sebe leták z důvodu zvažování dalšího postupu, zda a jak jej zaslat velvyslanectví USA, nebo za účelem předání další osobě v řetězci adresátů výzvy, není zřejmé, v tomto rozsahu žalobkyně netvrdí ničeho. Skutečnost, že manžel žalobkyně v trestním řízení neuvedl, že leták dále předal, je zcela pochopitelná. Takovéto tvrzení je nutno vykládat v kontextu jeho postavení v trestním řízení. Avšak toto netvrdí ani žalobkyně, v žalobě naopak hovoří o
"pasivitě"
žadatele, z čehož je patrné, že manžel žalobkyně výzvu dále nepředal další osobě. Jednání manžela žalobkyně tak nelze hodnotit jako
soustavnou či dlouhodobou
anebo jinak významnou činnost, jak stanoví § 3 odst. 2 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Jednání manžela žalobkyně ve smyslu jeho trvání tak nedosahovalo míry požadované zákonem. Jednání manžela žalobkyně nemělo formu veřejných vystoupení ani nebylo součástí jeho politické, publicistické nebo jiné prokazatelně protikomunistické činnosti v Československu ani v zahraničí, proto nejsou splněny podmínky § 3 odst. 2 citovaného zákona.
Manžel žalobkyně leták, za jehož neohlášení byl odsouzen, obdržel od své kolegyně z práce, která jej získala od své sousedky. Ze skutkových okolností případu je nepochybné, že manžel žalobkyně se s obsahem letáku seznámil pouze shodou okolností, nikoli v rámci cílené, organizované činnosti. Osoby, prostřednictvím kterých manžel žalobkyně získal leták, nebyly autory letáku ani jej nešířily ve větším množství. Nelze tedy uvažovat o tom, že by společně tvořily organizovanou skupinu zaměřenou na boj proti komunistickému režimu (srovnej § 3 odst. 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu). Manžel žalobkyně nebyl ani členem jiné takové skupiny či organizace. Žalobkyně sice ve správním řízení tvrdila, že její manžel byl členem KAN, k prokázání tohoto tvrzení se však nepodařilo zajistit žádný, byť nepřímý, důkaz. Nejsou tedy naplněny ani podmínky § 3 odst. 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
Znaky odboje podle § 3 odst. 5 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu jsou v dané věci vyloučeny, neboť předmětného jednání se manžel žalobkyně dopustil v roce 1949, tedy v době nesvobody [srovnej § 2 písm. a) tohoto zákona].
Jelikož se v žalobě akcentuje uložený trest i část důvodové zprávy, lze mít za to, že žalobkyně dovozuje naplnění znaků odporu podle § 3 odst. 4 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
V žalobě žalobkyně odkázala na důvodovou zprávu k zákonu o účastnících odboje a odporu proti komunismu, konkrétně její následující pasáž:
"Mezi formy odporu proti komunismu se zařazují také politické a společenské postoje, které bránily nástupu komunistické totalitní moci, jako např. bránění kolektivizaci, pokud byl za tyto postoje jejich nositel postižen způsobem v zákoně uvedeným anebo způsobem tomu obdobným (takovým postižením tedy není např. "pouhé" vyhození ze zaměstnání). Politickým nebo společenským postojem opravňujícím k získání osvědčení účastníka odporu proti komunismu (pokud za to byla dotčená osoba odpovídajícím způsobem postižena) může být i to, když dotčená osoba věděla o činnosti nepřátelské komunistickému režimu či jiné podobné skutečnosti, na jejímž vyzrazení měl komunistický režim zájem, a tuto skutečnost neoznámila či neohlásila."
(VI. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, sněmovní tisk č. 204/0, s. 16)
Tato část důvodové zprávy se vztahuje k § 4 odst. 4 původního návrhu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který stanovil:
"Formou odporu proti komunismu se rozumí též takové politické a společenské postoje, které bránily nástupu komunistické totalitní moci, pokud byl za ně jejich nositel uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě anebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště anebo jinak obdobně postižen."
Původním záměrem předkladatele návrhu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu bylo zařadit do forem odporu proti komunistickému režimu jakékoliv politické a společenské postoje bránící nástupu komunistické totalitní moci, za něž byl jejich zastánce uvězněn. Ve schválené podobě plynoucí z komplexního pozměňovacího návrhu Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny se však požaduje veřejné zastávání takových postojů, a to aktivně a z vlastní vůle. V průběhu legislativního procesu tedy zákonodárce jednoznačně vyjádřil záměr považovat za odpor proti komunistickému režimu jen takto kvalifikovaně zastávané názory a postoje. Tím se naopak vymezil proti výše citované pasáži z důvodové zprávy k původně předloženému poslaneckému návrhu zákona. Citovanou část důvodové zprávy proto nelze použít při výkladu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
Lze připustit, že manžel žalobkyně vyjádřil určitý politický postoj tím, že si leták žádající svobodné volby ponechal a nejspíše alespoň po určitou dobu měl v úmyslu jej zaslat na velvyslanectví USA. Tento politický postoj však neprojevoval žádnou aktivní formou, a už vůbec ne veřejně. Tedy takovým způsobem, že by jeho stanovisko, zde požadavek svobodných voleb, byl sdělen širšímu okruhu osob. Forma odporu podle § 3 odst. 4 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu nebyla naplněna, neboť manžel žalobkyně nebyl uvězněn
pro aktivní a veřejné zastávání politických postojů
.
V obecné rovině nelze vyloučit, že by činnost účastníka na odboji či odporu proti komunismu spočívala v neoznámení protikomunistické činnosti státním orgánům, resp. ve vědomí o takové činnosti, a tím i vystavení se potencionální trestněprávní sankci, jako v případě manžela žalobce. Taková nečinnost by však musela splňovat zákonná kritéria některé z forem odboje a odporu. V daném případě nelze zákonnou definici žádné formy odboje a odporu vyložit natolik extenzivně, aby jednání manžela žalobkyně bylo odbojem nebo odporem proti komunistickému režimu ve smyslu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Kritériem pro naplnění definice odboje a odporu ve smyslu citovaného zákona není tehdy uložený trest a s tím spojené strádání žadatele, proto význam odporu žadatele nelze poměřovat následkem jeho statečného postoje. Nepřiměřenost uloženého trestu ilustruje nedemokratickou podstatu tehdejšího režimu. Přesto nelze zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu vykládat jako plošné uznání jakéhokoliv projevu nesouhlasu s režimem. Účelem tohoto zákona není odškodnit oběti komunistického režimu, nýbrž účastníky aktivního oboje a odporu. A to pouze takových forem odboje a odporu, jehož znaky stanovil zákonodárce. Městský soud má za to, že zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu vyžaduje určitou aktivní složku odporu v zákonem stanovené formě účasti např. na autorství, výrobě, distribuci a jiném dalším šíření materiálů na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu. Individuální neveřejný projev občanské statečnosti nenaplňuje znaky veřejného projevu odporu spočívajícího v účasti při tvorbě (autorství, tisk) nebo sdělení (veřejného vyjádření, další rozšiřování) materiálů zaměřených na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu.
Manžel žalobkyně se neúčastnil odboje a odporu proti komunismu v žádné formě definované § 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Za takové situace nelze osvědčení podle § 6 odst. 3 věty druhé tohoto zákona vydat. Samotná skutečnost, že byl manžel žalobkyně v roce 1949 Státním soudem v Praze odsouzen způsobem, který by v demokratickém právním státě nemohl obstát, k vydání osvědčení o účasti na odboji a odporu proti komunistickému režimu nepostačuje. Správní orgány ani soud nemohou ve snaze odškodnit všechny oběti komunistického režimu interpretovat ustanovení zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu způsobem odporujícím jejich znění a smyslu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2887/14).
Samotné držení letáku vyzývajícího k uspořádání svobodných voleb - tehdy
"podvratné protistátní listiny"
- bez dalšího samo o sobě nedosahuje zákonem požadované míry aktivního jednání spočívajícího v soustavném nebo veřejném zastávání postojů odporu proti komunistickému režimu ve smyslu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, přestože za takové konání byl uložen trest těžkého žaláře jednoho roku za spáchání zločinu nepřekažení a neoznámení trestného činu.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.