Vydání 6/2014

Číslo: 6/2014 · Ročník: XII

3041/2014

Obecní zřízení: zrušení příkazu starosty obce

Obecní zřízení: zrušení příkazu starosty obce
k § 124 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákonů č. 313/2002 Sb. a č. 234/2006 Sb.
Žádné zákonné ustanovení ani zákonné zmocnění neopravňuje starostu ani jiný orgán obce k vydání opatření, kterým stanoví zákaz vstupu do konkrétních nemovitostí obce všem úředníkům státní správy bez předchozího ohlášení, písemného povolení či souhlasu a kterým pro případ nedodržení tohoto zákazu zakotvuje sankční postih v podobě uložení pokuty.
Stejně tak i v případě té části příkazu starosty, která zaměstnancům obce zakazuje poskytovat jakékoli informace o chodu a aktivitách úřadu obce státním úředníkům pod hrozbou okamžitého rozvázání pracovního poměru, se jedná o uložení povinností nepřípustně zasahujících do právního rámce výkonu státní správy stanoveného veřejnoprávními předpisy, a proto na tuto část opatření nedopadá kompetenční výluka stanovená § 124 odst. 6 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2013, čj. 57 A 29/2012-40)
Prejudikatura:
nálezy Ústavního soudu č. 35/1994 Sb. a č. 227/2005 Sb.
Věc:
Ministerstvo vnitra proti starostovi městyse Chudenice o zrušení příkazu starosty.
Žalobce byl na základě vnějšího podnětu upozorněn na existenci dokumentu „
Příkaz starosty č. 1/2011
“ (dále jen „příkaz starosty“), který vydal starosta městyse Chudenice, kterým se zakazuje vstup do prostor městyse a nemovitostí v jeho majetku všem státním úředníkům České republiky pod pokutou 100 000 Kč a kterým se zároveň všem zaměstnancům městyse zakazuje podávání informací o chodu a aktivitách městyse výše uvedeným osobám pod hrozbou okamžitého rozvázání pracovního poměru.
Žalobce tento dokument vyhodnotil jako opatření orgánu obce v samostatné působnosti podléhající jeho dozorovým pravomocem dle § 124 zákona o obecním zřízení, a proto žalovaného dopisem ze dne 8. 12. 2011 požádal o vyjádření k předmětnému dokumentu a zaslání jeho autorizované kopie. Z vyjádření starosty městyse, které žalobce obdržel dne 22. 12. 2011, vyplynulo, že starosta skutečně předmětný dokument vydal a hodlá vymáhat v něm stanovené povinnosti.
Vzhledem k tomu, že žalobce dospěl k závěru, že příkaz starosty je ve zjevném a závažném rozporu se zákonem, zahájil se žalovaným dle § 124 odst. 2 citovaného zákona řízení o pozastavení výkonu tohoto opatření. Dne 14. 3. 2012 žalobce vydal rozhodnutí, kterým pozastavil výkon příkazu starosty a zároveň žalovanému stanovil lhůtu ke zjednání nápravy.
Vzhledem k tomu, že žalovaný ve stanovené lhůtě nápravu nezjednal a ani nevyužil svého práva podat proti tomuto rozhodnutí rozklad, žalobce v souladu s § 124 odst. 3 obecním zřízením a dle § 67 písm. a) s. ř. s. přistoupil k podání žaloby na zrušení předmětného příkazu starosty, jakožto opatření orgánu městyse v samostatné působnosti.
Žalobce v podané žalobě nejprve shrnul shora popsané skutkové okolnosti projednávaného případu, včetně závěru, že příkaz starosty byl vydán v rozporu se zákonem. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že k uložení obecného zákazu vstupu do prostor úřadu žalovaného a nemovitostí v jeho majetku státním úředníkům, resp. k jeho podmiňování povolením starosty, a především k sankcionování případného porušení tohoto zákazu není starosta ani jiný orgán zmocněn žádným právním předpisem. Příkaz starosty proto v této části nerespektuje ústavní principy fungování státní moci a principy právního státu a je v rozporu zejména s:
– čl. 2 odst. 3 Ústavy, dle kterého lze státní (ve smyslu veřejnou) moc „
uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon
“; vzhledem k tomu, že státní správa je součástí státní moci výkonné, její regulace opatřením orgánu městyse v samostatné působnosti je protiústavní;
– čl. 79 Ústavy, dle kterého lze působnost ministerstev a jiných správních úřadů stanovit pouze zákonem; součástí této působnosti jsou i zákonem stanovené podmínky jejího výkonu a také místní příslušnost správních úřadů, která se u ústředních správních úřadů vztahuje na celé území České republiky, a nelze z ní vyloučit území městyse Chudenice;
– čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti „
ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích
“; žádný zákon nezmocňuje starostu městyse (popř. radu městyse) k ukládání povinností, které zavazují správní úřady státu a úředníky státní správy;
– § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dle kterého je policista v zákonem vyjmenovaných případech oprávněn vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření;
– § 83a odst. 2 a § 83c trestního řádu, která opravňují policejní orgán provádět prohlídku jiných prostor i bez souhlasu jejich vlastníka nebo uživatele, a kdy policejní orgán smí v zákonem stanovených případech vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek;
– § 129a odst. 1 písm. c) obecního zřízení, který kontrolujícího opravňuje ke vstupu do objektů a do jiných prostor, pokud vstup souvisí s prováděním kontroly.
Zároveň je dle žalobce nepřípustné, aby příkaz starosty vytvářel skutkovou podstatu přestupku a stanovil sankce, neboť přestupkem je dle § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pouze takové jednání, které je za přestupek zákonem výslovně označeno. Stejně tak není přípustné, aby starosta vytvářel skutkovou podstatu jiného správního deliktu.
Pokud jde o druhou část příkazu starosty, v němž byl uložen generální zákaz poskytování informací o „
chodu a aktivitách
“ úřadu městyse Chudenice státním úředníkům, i tento zákaz je dle názoru žalobce v rozporu zejména s těmito normami veřejného práva:
– § 8 správního řádu, podle kterého správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů a vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy;
– § 6 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, který osobám zúčastněným na správě daní a správci daně stanoví povinnost vzájemně spolupracovat;
– § 14 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrolexxx), dle kterého jsou kontrolované osoby povinny vytvořit základní podmínky k provedení kontroly, zejména jsou povinny poskytnout součinnost odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků;
– § 8 odst. 1 trestního řádu, který státním orgánům, právnickým a fyzickým osobám stanoví povinnost bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Toto ustanovení dále stanoví, že státní orgány jsou povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin;
– § 18 zákona o Policii ČR, dle kterého je policista v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu policie oprávněn požadovat mimo jiné od orgánů veřejné správy věcnou a osobní pomoc, zejména potřebné podklady a informace včetně osobních údajů. Tyto orgány jsou povinny požadovanou pomoc poskytnout;
– § 13 odst. 2 obecního zřízení, podle kterého obec bezplatně poskytuje státním orgánům a orgánům kraje údaje a informace pro výkon jejich působnosti;
– § 128 odst. 3 téhož zákona, který obci ukládá povinnost na požádání neprodleně zaslat ministerstvu vnitra usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti;
– § 129a odst. 1 písm. a) téhož zákona, který opravňuje osobu, která provádí kontrolu samostatné působnosti obce, požadovat od příslušného orgánu obce, aby předložil podklady a poskytnul úplné informace nezbytné k provedení kontroly;
– § 129a odst. 2 téhož zákona, podle kterého obec musí v souvislosti s prováděním kontroly poskytnout kontrolujícímu součinnost.
Žalobce dále upozornil, že povinnosti, resp. zákazy, uvedené v dozorovaném opatření jsou obdobné těm, které byly uloženy obecně závaznou vyhláškou obce Jindřichovice pod Smrkem č. 1/2004, která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 49/03, č. 227/2005 Sb. Žalobce tak byl názoru, že povinnosti a zákazy, které starosta městyse Chudenice jako orgán příslušný k vydávání opatření městyse v samostatné působnosti uložil předmětným příkazem, jsou v rozporu nejen s jednotlivými ustanoveními konkrétních zákonů, Ústavy a Listiny základních práv a svobod, ale svou podstatou také odporují ústavním principům fungování státní moci a principům právního státu. Takový rozpor je nejen zřejmý, ale protože se starosta městyse snaží omezit a regulovat výkon státní moci na území městyse, jedná se také o rozpor závažný. Žalobce tak dospěl k závěru, že vydaný příkaz nezákonným způsobem reguluje pravidla přístupu do nemovitostí v majetku městyse a nezákonným způsobem také stanoví povinnosti zaměstnanců.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě sdělil, že vydaný příkaz byl v daném okamžiku jedinou možnou reakcí na to, jak se k němu správní orgány či orgány státu chovaly. Uvedl, že v předmětném příkazu není uveden žádný absolutní zákaz vstupu státních úředníků, žalovaný pouze trvá na tom, aby tito nejméně 30 dnů předem ohlásili zamýšlený úkon státní správy. Žalovaný tak učinil z toho důvodu, aby se městys Chudenice mohl na plánovaný úkon státní správy vždy řádně připravit a nedocházelo ke zbytečným konfliktům majícím příčinu v tom, že „
přepadové kontroly
“ jsou zcela zbytečné a není zde jakýkoli důvod k tomu, aby se státní správa tímto způsobem chovala. Dle názoru žalovaného musí být jakýkoli úkon státní správy v příslušné státní instituci řádně plánován dopředu, a proto žalovaný nevidí sebemenší důvod k tomu, aby se podroboval šikanózním kontrolám a zvůli státních úředníků. Žalobou napadený příkaz starosty byl vydán pouze z výše popsaných důvodů a rozhodně nebyl míněn tak, aby se na jeho základě znemožňovala kontrola státních úřadů, které si to pouze takto vykládají. Příkaz starosty byl zároveň reakcí na přemíru správních úkonů kladených na obce i občany a jdoucích zcela nad rámec pravidel demokratického státu.
V případě druhé části předmětného příkazu žalovaný poukázal na skutečnost, že tato se týkala výlučně pracovněprávních vztahů mezi městysem a jeho zaměstnanci, a proto není žádný důvod, aby žalobce zasahoval také do této části příkazu a snažil se o to, aby byl příkaz v plném znění zrušen.
Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž uvedl, že ze strany státu (státními úředníky) smí být činěny úkony vůči městysi, resp. některému z jeho orgánu (např. provedení kontroly) pouze na základě zákona a v jeho mezích. Postup státu vůči městysi a vzájemná práva a povinnosti při těchto úkonech jsou pak upraveny právními předpisy. Součástí této úpravy jsou také „
opravné prostředky
“, kterými se městys může proti postupu státu bránit. Pokud byl starosta přesvědčen o chybném postupu úředníků nebo nesouhlasil se závěry, ke kterým dospěli, mohl ke zjednání nápravy využít zákonných „
opravných prostředků
“. Nebylo však možné využití zákonných instrumentů opomenout, nahradit je vlastními pravidly a postupy a provedení úkonu podmiňovat nad rámec zákona ohlašovací povinností státu vůči městysi. Žalobce dále doplnil, že jednotlivé úkony státu vůči obci mají určitá specifika a není z povahy věci vždy možné, že každý úkon bude naplánován dopředu a řádně městysi ohlášen takovým způsobem, jak je v příkazu stanoveno. Ke skutečnosti, že žalovaný brání svůj postup tím, že ze strany orgánů státní správy dochází k „
šikanózním kontrolám
“ a že přemíra správních úkonů kladených na obce i občany jde nad rámec fungování demokratického státu, žalobce uvedl, že žalovaný měl ke své obraně využít pouze legálních prostředků namísto toho, aby sám svým postupem principy fungování demokratického právního státu nerespektoval.
K druhé části předmětného příkazu žalobce konstatoval, že si je vědom kompetenční výluky uvedené v § 124 odst. 6 obecního zřízení. Dle jeho názoru však z tohoto ustanovení nevyplývá, že dozoru ze strany žalobce nepodléhají ta usnesení, která se týkají soukromoprávních vztahů, ale pouze to, že u těchto usnesení nemůže být posuzován jejich soulad s normami soukromého práva. Žalobce však tuto část příkazu nenapadl z důvodu rozpornosti s pracovněprávními, resp. soukromoprávními předpisy, ale protože ji shledal v rozporu s normami veřejného práva tak, jak uvedl v žalobě. Žalobce byl toho názoru, že pokud žalovaný v rámci pracovněprávních vztahů uložil zaměstnancům takové povinnosti, které by měly mít za následek, že zaměstnanci budou svým jednáním porušovat právní normy veřejného práva, přesahovaly takto uložené povinnosti pracovněprávní rámec a žalobce byl povinen usilovat o jejich zrušení.
Krajský soud v Plzni příkaz žalovaného zrušil.
Z odůvodnění:
V. Posouzení věci krajským soudem
(...) Po vyřešení shora uvedených námitek tak krajský soud mohl přistoupit k posouzení merita projednávané věci, a to zda v daném případě jsou naplněny zákonné podmínky pro zrušení žalobou napadeného příkazu starosty jakožto opatření orgánu obce vydaného v samostatné působnosti.
V úvodu krajský soud podotýká, že ve shodě se žalobcem je toho názoru, že příkaz starosty nemá povahu rozhodnutí či usnesení orgánu obce v samostatné působnosti, jakožto individuálních správních aktů řešících konkrétní (individuální) záležitosti; je ovšem nesporné, že žalobou napadený akt upravuje pravidla chování adresátů tohoto příkazu v příslušných situacích v budoucnu. Z tohoto hlediska je tedy možno předmětný příkaz pokládat za tzv. jiné opatření orgánu obce (zde starosty městyse) upravující postup adresátů tohoto příkazu v budoucích, typově obdobných a opakujících se případech. Mezi účastníky přitom není sporné, že by starosta dozorovaný příkaz nevydal.
Podle § 35 odst. 1 obecního zřízení „[d]
o samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon
“. Ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je pak možné povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. „
Výrazu
,na základě zákona‘
je třeba rozumět tak, že povinnosti mohou být uloženy zákonem nebo jinou normou, než je vyjádřena v zákoně, ale pouze v případě, že k tomu byla tato norma zmocněna předpisem s právní silou alespoň zákona
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93, č. 35/1994 Sb., uvedený u článku 2 Listiny základních práv a svobod).
Naproti tomu meze určující ukládání povinností musí být stanoveny jen předpisy s právní silou alespoň zákona. K ukládání těchto povinností mohou být zmocněny i orgány územní samosprávy
“ (srov. Pavlíček, V. a kol.
Ústava a ústavní řád České republiky: komentář
.
2. díl. Práva a svobody
. 2. vyd. Praha: Linde, 1999, s 59.).
Z výše uvedeného vyplývá, že obce a jejich orgány musí při vydávání obecně závazných vyhlášek a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření v samostatné působnosti dodržovat meze své působnosti a nemohou upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, či upravovat záležitosti již upravené předpisy veřejného nebo soukromého práva.
Pokud jde o prvou část dozorovaného opatření citovanou výše, která reguluje pravidla vstupu do prostor úřadu městyse a nemovitostí v jeho majetku, je nutno konstatovat, že ve smyslu shora citovaného čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod žádné ze zákonných ustanovení a zmocnění neopravňuje starostu ani jiný orgán obce (městyse) k vydání opatření, kterým stanovuje zákaz vstupu do nemovitostí městyse všem úředníkům státní správy bez předchozího ohlášení, písemného povolení či souhlasu a kterým pro případ nedodržení tohoto zákazu zakotvuje sankční postih v podobě pokuty ve výši 100 000 Kč. Naopak je nutno konstatovat, že takto stanovený zákaz a s ním spojená pravidla odporují celé řadě veřejnoprávních i ústavních norem, které žalobce v podané žalobě vypočítává a na které krajský soud na tomto místě pro stručnost odkazuje (srovnej např. již výše zmiňovaný čl. 4 odst. 1, ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 79 Ústavy, či § 40 zákona o Policii ČR, § 83a a § 83c trestního řádu, § 129a odst. 1 písm. c) obecního zřízení, zakládající při splnění zákonem stanovených podmínek oprávnění příslušných orgánů ke vstupu do obydlí, jiných prostor či na pozemky, a to i bez souhlasu jejich vlastníka).
Krajský soud pak v této souvislosti připomíná také závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/03, v němž posuzoval ústavnost vydané obecně závazné vyhlášky obce Jindřichovice pod Smrkem č. 1/2004, zakazující vstup úředníkům státní správy na své území: „
Ústavní soud nikoli poprvé (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 34/02, č. 53/2003 Sb.) připomíná, že územní samospráva jako právo územního společenství vyrůstající z jeho vlastností a schopností není bezbřehá a už vůbec z této samosprávy nelze činit svrchovaná tělesa blížící se státům. Nemůže tedy na svém území vyloučit dosah státní moci a fungování státní správy, ať již z jakéhokoli důvodu, a obzvláště ne tehdy, činí-li tímto vyloučením přímý zásah do zákonného vymezení působnosti státních orgánů
[...]
a podmiňuje výkon souhlasem obce, který může z důvodů uvedených vyhláškou rovněž odepřít. Při nejasném a velmi pružně vykladatelném označení ,
úředník‘
lze regulaci vztáhnout na velmi široký okruh oblastí výkonu veřejné moci. Taková regulace obci co do formy i co do obsahu zjevně nepřísluší.
“ Ačkoli byly citované závěry vysloveny ve vztahu k obecně závazné vyhlášce obce vydané v samostatné působnosti, dle krajského soudu je možno je v plném rozsahu aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Povinnosti, resp. zákazy, obsažené v uvedené obecně závazné vyhlášce jsou totiž obdobné těm, které byly uloženy nyní napadeným a přezkoumávaným opatřením starosty.
Stejně tak je dle krajského soudu nepřípustné, aby dodržování zákazu obsaženého v předmětném opatření (městyse) bylo vynucováno pod pohrůžkou uložení pokuty ve výši 100 000 Kč. Jen zákon může definovat skutkovou podstatu přestupku, či jiného správního deliktu, včetně stanovení sankce, kterou je možno za takto zákonem výslovně označené a definované jednání uložit. V žádném případě tedy není možno pokutu ukládat za jednání, které starosta či jiný orgán obce bez jakékoli opory v zákoně označí jako deliktní ve vydaném opatření (zde příkazu) či v jiném vydaném správním aktu.
Poukazoval-li žalovaný v této souvislosti na opodstatněnost vydaného příkazu se zdůvodněním, že příkaz byl vydán jako reakce na systematickou šikanu ze strany státních úřadů, zejména úředníků finanční správy, k čemuž mělo v daném případě dojít v souvislosti s plněním důkazního břemene městyse v souvislosti s kontrolou čerpání
dotace
poskytnuté Ministerstvem pro místní rozvoj na výstavbu nového dětského hřiště, nelze této argumentaci žalovaného přisvědčit.
Přestože krajský soud vnímá námitky žalovaného, že požadavky kladené ze strany správních úřadů na územní samosprávné celky a právnické či fyzické osoby mnohdy mohou překračovat zákonem stanovený rámec, nelze se takovému jednání bránit vydáváním
kvazi
normativních aktů shora popsaného obsahu, které co do svého obsahu samy odporují principům fungování demokratického právního státu. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalobce, že úkony státu a jeho úředníků vůči městysi, resp. vůči některému z jeho orgánů, mohou být činěny pouze na základě zákona a v jeho mezích. Právní předpisy pak upravují nejen vzájemná práva a povinnosti, ale také prostředky obrany, kterými se adresát může proti negativnímu postupu státu bránit. Z § 13 odst. 2 zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), v této souvislosti vyplývá, že zaměstnanci kontrolního orgánu mohou při veřejnoprávní kontrole vykonávané na místě u právnické nebo fyzické osoby, která je žadatelem o veřejnou finanční podporu nebo jejím příjemcem, používat kontrolní oprávnění podle tohoto zákona a podle části třetí zákona o státní kontrole, pouze v rozsahu nezbytném ke splnění účelu této kontroly.
Byl-li tedy starosta přesvědčen o tom, že úředníci finanční správy (zde pracovníci Finančního úřadu Klatovy) se v rámci své kontrolní činnosti vůči městysi dopouštějí konkrétního pochybení a že z jejich strany dochází k „
šikanózní
“ kontrole a k přemíře úkonů kladených na obce i občany, měl ke zjednání nápravy využít legálních prostředků obrany, které mu zákon dává k dispozici, a nikoli tyto ochranné instrumenty obcházet a nahrazovat je vlastními pravidly a regulací, která územnímu samosprávnému celku a jeho orgánům co do formy i obsahu zjevně nepřísluší. Žalovaný se vůči postupu konkrétních úředníků finanční správy mohl bránit např. podáním námitek proti protokolu o kontrolním zjištění a v jejich rámci se domáhat ochrany proti postupu konkrétního pracovníka finanční správy; případně se domáhat ochrany ve správním řízení zahájeném na podkladě učiněných kontrolních zjištění. Stejně tak soudní řád správní poskytuje proti svévolnému jednání ze strany státních úředníků obranu, a to prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s. Dle § 56 odst. 3 s. ř. s. je soud povinen takovou žalobu projednat a rozhodnout v přednostním režimu tak, aby byla zajištěna účinná soudní kontrola, přičemž je konstantně judikováno, že definiční znaky nezákonného zásahu může naplňovat i prováděná kontrola správních orgánů. Nesouhlas žalovaného s postupem a konkrétními kroky pracovníků finančního úřadu tak v žádném případě nemohl ospravedlnit postup žalovaného, který v předmětné věci zvolil.
Vyslovené závěry krajského soudu, že žalovaným zvolený postup neměl oporu v zákoně a navíc zasáhl do již stanoveného rámce výkonu státní správy, je pak možno vztáhnout i na druhou část žalobcem dozorovaného opatření, jímž žalovaný zakázal zaměstnancům městyse podávat státním úředníkům jakékoli informace o chodu a aktivitách městyse pod hrozbou okamžitého rozvázání pracovního poměru.
Je zřejmé, že tato část vydaného příkazu vykazuje z hlediska pracovněprávních předpisů znaky vnitřního předpisu (pracovního řádu), neboť zaměstnancům městyse ukládá konkrétní povinnosti (srovnej § 305 a § 306 zákoníku práce z roku 2006). Dle § 124 odst. 6 obecního zřízení přitom platí, že § 124 odst. 1 až 5 tohoto zákona o dozoru žalobce nad vydáváním usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obcí v samostatné působnosti se nepoužijí v případě porušení právních předpisů občanského, obchodního nebo pracovního práva a v případě, kdy jsou dozor nebo kontrola výkonu samostatné působnosti obcí upraveny zvláštním právním předpisem.
Žalobce však tuto část příkazu nenapadl z důvodu jejího rozporu s pracovněprávními, resp. soukromoprávními předpisy, ale z důvodu jejího rozporu s celou řadou veřejnoprávních norem. Tato jeho povaha tedy nevylučuje tento akt dozorovat dle § 124 obecního zřízení, neboť i přes jeho pracovněprávní charakter zároveň neztrácí povahu opatření orgánu městyse vydaného v samostatné působnosti, jak dovozuje i odborná literatura (srov. Vedral, J. a kol.
Zákon o obcích (obecní zřízení): komentář
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 683 až 685.). Pokud tedy žalovaný v rámci pracovněprávních vztahů uložil svým zaměstnancům takové povinnosti, které ve svém důsledku vedou k porušování celé řady právních norem veřejného práva, nepochybně nemají povahu pracovněprávní (či soukromoprávní) úpravy, a tedy na ně kompetenční výluka obsažená v § 124 odst. 6 obecního zřízení nedopadá.
I v případě této části příkazu se tedy jednalo o uložení povinností nepřípustně zasahujících do právního rámce výkonu státní správy stanoveného veřejnoprávními předpisy, týkajících se především vzájemné spolupráce, poskytování pomoci a součinnosti, jakož i plnění informační povinnosti ve vztahu k jiným správním orgánům [viz např. v žalobě uváděné § 8 správního řádu, § 6 odst. 2 daňového řádu, § 14 odst. 1 zákona o státní kontrole, § 8 odst. 1 trestního řádu, § 18 zákona o Policii ČR či § 13 odst. 2, § 128, § 129a odst. 1 písm. a) a § 129a odst. 2 obecního zřízení], které není možno orgány obce jakkoli omezovat, a proto i v této části byla žaloba shledána důvodnou.
Krajský soud tak uzavírá, že ve shodě s právním názorem žalobce dospěl k závěru, že žalovaným vydaný příkaz nezákonným způsobem reguluje pravidla přístupu do nemovitostí v majetku městyse a stejně tak nezákonným způsobem stanovuje i povinnosti svým zaměstnancům. Zákazy a povinnosti uložené tímto opatřením se dostávají do přímého rozporu nejen s celou řadou konkrétních ustanovení právních předpisů, příkladmo vyjmenovaných v žalobě i v tomto rozsudku, ale také svou podstatou odporují ústavně zakotveným principům fungování veřejné moci ve státě a principům právního státu. Ve svém důsledku se tedy žalovaný ve snaze šetřit práva městyse sám dopustil vydáním předmětného příkazu libovůle, která nemůže požívat právní ochrany. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se nezákonným způsobem pokusil omezit a regulovat výkon státní moci v budově úřadu městyse, resp. v jeho nemovitostech, krajský soud přisvědčil žalobci, že tento rozpor byl ve smyslu § 124 odst. 2 obecního zřízení nejen zřejmý, ale také závažný, a tedy byly splněny zákonné podmínky pro pozastavení výkonu tohoto opatření bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy, jakož i pro následné zrušení tohoto příkazu soudem.
xxx
)
S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád).

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.